O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

BlogSurfing 15 (KDE SE SEJDOU DVA NEBO TŘI)

13.04.2011 08:45

Rev. Dr. Petr Samojský
5. 9. 2010

          Slyšel jsem nedávno jednoho pána, jak se zamýšlel nad otázkou náboženství a duchovního života. Říkal, že církve a náboženské organizace jsou vlastně jen překážkou na opravdové duchovní cestě, že brání člověku v duchovním růstu. To je prý proto, že v církvích se jedná o dvě elementární věci: o moc a o peníze. Jakmile se dostane člověk do spárů církvi, po duchovním životě je veta, neboť člověka zahltí řada světských starostí a problémů, tak to ten člověk říkal.
          Lidé mají na tyto věci rozličné názory, obzvlášť, pokud mají své vlastní, třeba i velmi bohaté zkušenosti. Člověk se nezřídka může dočíst o nejrůznějších skandálech, nehoráznostech, nespravedlnostech či podivnostech, které se dějí na půdě církví, náboženských společností nebo nějak duchovně zaměřených organizací. Jistě i vy znáte případy, kdy tam lidé byli okrádáni, zneužíváni, manipulováni, nebo aspoň balamutěni, podváděni a mateni. Tyto věci se pravda dějí, a my se o nich často dozvídáme prostřednictvím médií, které své zprávy patřičně upraví a zdůrazní.
          Takové věci se čas od času dějí, a tak ten názor, který považuje náboženské organizace proto za zbytečnou věc, lze pochopit. Je založen na praktickém pozorování. Je také ale pravda, že problémy se náboženským organizacím, tak jako žádným jiným, nemohou vyhnout, už jen proto, že jsou to organizace lidské, a proto tedy vytvářené omylnými, chybujícími a nedokonalými tvory. Problémy tam jistě jsou, a s tím se už asi nedá nic dělat.
          Názor toho pána je zajímavý tím, že je to názor zvenčí, tedy je to pohled, který hodnotí někoho jiného a říká, že „oni“ jsou takoví, „oni“ dělají to či ono a dělají to tak či tak. Jaký by však byl pohled zevnitř? Jak se ale na otázku smysluplnosti církví a náboženských organizací dívají jejich příslušníci? Jak se na ni díváme my?
          Já osobně s náhledem toho pána souhlasím v tom, že v náboženských organizacích se často odehrávají nekalé věci, a že se tam nezřídka jedná o peníze, majetek a moc. Jenomže každá mince má dvě strany. Jde o to, na co se soustředíme a co vyzdvihujeme a zdůrazňujeme. Nehažme věci do jednoho pytle. Bylo by to pak podobné, kdybychom si nechtěli koupit bochník chleba a rohlíky z pekárny, protože pekař byl nevěrný své ženě, nebo kdybychom nechtěli jet MHD, protože vedení podniku nedalo prémie svým zaměstnancům.
          Nicméně slova toho pána musí nutně vést k otázce, k čemu že vlastně jsou náboženské organizace dobré. K čemu komu může být duchovní společenství, ať už jakéhokoliv směru? Je vůbec k něčemu? Lze se bez něj obejít? Je možné duchovně růst, hledat a nacházet, učit se, zamýšlet se nad sebou, rozjímat, meditovat, modlit se atd., je možné dělat tyto věci o samotě, bez druhých?
          Samozřejmě že to jde. A je to vlastně velice podobné otázce, zda člověk potřebuje rodinu a přátele. Pochopitelně, že se bez nich obejde. Obzvlášť v moderní době, která individualismus podporuje a umožňuje, člověk rodinu a přátele nepotřebuje. Obejde se bez nich, uživí se bez nich, i pobaví se bez nich s pomocí televize a médií. Ovšem, nebude mu tak trochu smutno? Nebude postrádat ten obyčejný lidský dotek, lidský kontakt? Někdy je kratičká chvíle rozhovoru s přítelem či přítelkyní více, než celý večer u televize.
          A tak je to i v náboženství. Duchovně růst, hledat a nacházet, učit se, zamýšlet se nad sebou, rozjímat, meditovat, modlit se atd., to vše je možné dělat individuálně. Ale nebude při tom chybět lidský kontakt a vše, co k tomu patří?
          Antoine De Saint Exupéry říká: „Galeje nejsou tam kde se kope krumpáčem. Galeje jsou tam, kde údery krumpáčem nemají smysl, nespojují toho, kdo kope, se společenstvím lidí. Proto se snažíme utéct z galejí.“ Jsou to pozoruhodná slova. Říkají nám, že ať člověk dělá cokoliv, třeba sebetěžší práci, podstatné je, zda jej ta činnost spojuje se světem, se společenstvím lidí, zkrátka zda poskytuje nějaké to propojení s jemnou sítí veškerenstva života na Zemi.

          Přemýšlím o těchto otázkách už dlouhá léta. Před lety, když jsem se vydal duchovní cestou a zkoušel jsem různé formy duchovní praxe, zvažoval jsem, zda k tomu potřebuji být spíš sám, nebo zda by mi prospěla účast v nějakém společenství. Hledal jsem a zkoušel obě cesty, a dospěl jsem k závěru, že jsou věci, které v osamocení na duchovní cestě nenajdu.
Jaké to jsou věci, které duchovní společenství má, může, nebo mohlo by poskytovat? Napadá mne hned pár věcí:

1. Posvátný čas a prostor.
Snad se vám zdá, že jsou to nadsazená slova, ale jde tu vlastně jen o to, jak své účastenství chápete, s jakou myslí přicházíte naladěni. Není to jistě jako návštěva divadla, kina nebo zábavního pořadu. Jak říká Ashley Hills: „Účastnit se shromáždění znamená soustředit svou pozornost na to, co je věčné, jež k nám přichází skrze čtení inspirovaných textů; skrze tichou meditaci a slovo pravdy v situaci našich dnů. V atmosféře úcty a očekávání se naše mysl stává citlivá vůči Veliké Přítomnosti, naše srdce jsou naplněna úctou a úžasem, a naše životy nabírají síly k službě druhým ve dnech, které přijdou.“

2. Sdílení cesty a jejích cílů.
Máte nějaké své životní zkušenosti, a z těch jistě vycházíte, když uvažujete o duchovních otázkách. Těmito zkušenostmi, jakož i moudrostí, která z nich pramení, dozajista můžete prospět druhým. Na druhé straně jedním z neocenitelných zdrojů, kterými se můžete obohatit, jsou právě osobnosti druhých lidí, kteří s vámi svou cestu sdílí. Taková výměna vám nabízí pocit jednoty a sdílení.

3. Životní rytmus, týdenní obnovení.
Účastenství v duchovním společenství vám poskytne příležitost k pravidelnému poohlédnutí, možnost zastavit se a vydechnout, obnoví vaši duši, dodá novou inspiraci a posilu.

4. Pomoc a podpora.
Máte-li potíže, starosti, problémy, najdete tam pomocnou ruku i naslouchající ucho.

5. Prostor a příležitost k uvedení ideálů do praxe.
Jistě máte své osobní představy o tom, jak by svět a vaše okolí mohly být lepší. Máte určité představy o tom, jak byste vy sami nebo lidé obecně mohli být lepší. Cítíte, že je nespravedlivé, jak se ten či onen člověk, organizace, stát nebo vláda chovají k druhým, soucítíte s těmi, kdo jsou utiskovaní. Sami s tím však moc nezmůžete. Když své myšlenky a síly spojíte s druhými, už se dá dělat víc!

6. Konfrontace realitou
Když je člověk sám se svou duchovní snahou, nedostává se mu zpětné vazby a snadno podlehne sebeklamu, nebo klamům rozličným jiným. Společenství mu dává zpětnou vazbu, kriticky mu pomáhá najít pevnou půdu pod nohama.

          Napadají vás další věci, které duchovní společenství má, může, nebo mohlo by poskytovat?
          „Kde se sejdou dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem prostřed nich,“ řekl kdysi Ježíš. Existují různé výklady této věty. Ale co je v jejím obsahu jisté, je právě důraz na společenství lidí: na společenství lidí, kteří se scházejí v božím jménu, tedy proto, aby nějakým se nějakým způsobem k Bohu přibližovali, aby praktikovali něco, co je povede výš a dál na duchovní cestě. „Kde se sejdou dva nebo tři ve jménu mém“ – to není ale ani tak zdůraznění způsobu organizování nějaké společnosti lidí, jako spíš vyjádření významu nutnosti nebýt izolován, nebýt sám, co se týče duchovní cesty, duchovního hledání a duchovního růstu. Když člověk není sám, nýbrž je s druhými, se kterými se může podělit jak o svůj fyzický chléb tak i o svůj chléb duchovní, a když takovéto sdílení opravdu funguje, tam Bůh je vprostřed nich. Bůh není nalézán, ale stává se cítitelný.
          Exupéry říká: „Chceš-li postavit loď, nedělej to tak, že bys svolal chlapy, aby sehnali dřevo a rozdělil jim práci. Spíš je nauč společně toužit po širém, nekonečném moři.“ Tento citát zní sice tak, jako že oslovuje především lidi ve vůdčích postaveních, ať už v jakékoliv formě a na jakékoliv úrovni. Já ho ale chápu především v souvislosti s lidským společenstvím. Totiž tak, že organizace mají svůj smysl a účel pouze tehdy, pokud nějakým způsobem vycházejí z potřeb lidí, pokud naplňují tyto potřeby. Mají svůj smysl a účel pouze tehdy, pokud lidé v nich společně touží po širém, nekonečném moři.
          Náboženská organizace má být společenstvím těch, kteří po moři touží a plují po něm. To moře představuje život žitý pod zorným úhlem věčnosti, život, ve kterém se snažíme být lepšími lidmi, mít k druhým lepší vztah, pomáhat si navzájem. Duchovní společenství má poskytnout prostor pro takovou plavbu. My všichni plujeme na jedné lodi po moři zvaném život. Ač jsme každý jiný, přece společně toužíme, obdivujeme krásu a velkolepost moře, přece všichni společně plujeme.
          Pravda, někteří čas od času klopýtnou a zapomenou na krásu moře. Jiní jsou pak příliš zaujati technickými otázkami stavby lodi, jiní se příliš zaobírají penězi, mocí a podobnými věcmi, které s plavbou vlastně souvisí jen okrajově.
          A pak jsou ti, kdo nechtějí být na lodi a kriticky poukazují na rozličné trable a nesváry, které tíží ty, kteří na lodi plují. Tito lidé říkají, že si vystačí se svou malou lodičkou, se svou pramicí či kajakem, nebo plout po moři prostě nechtějí. Když je potkáme, řekněme jim jen, že plout po moři je krásné a o plavbu vždy především jde, ale že i peněz a chleba potřebuje ten, kdo chce plout.
          „Kde se sejdou dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem prostřed nich.“ Jaký význam dáte této větě? Co je to, co cítíte, co vnímáte, co dostáváte a co dáváte, když jste účastni ve společenství, které chce plout po širém, nekonečném moři? To je otázka pro každého z nás. Nechť naše plavba je dobrá, náš kurs přesný, ale především – nechť je v nás dosti toužení po širém, nekonečném moři. Tak se staň.

 

Převzato : http://www.unitaria.cz/praha/index.htm   (Archiv promluv)

 

 

Diskusní téma: BlogSurfing 15 (KDE SE SEJDOU DVA NEBO TŘI)

Datum: 13.04.2011

Vložil: Míra

Titulek: nehádky

Ne tak docela, sejít se může sto lidí ve jménu Krista, a přesto tu bude pekař, houslista, vrah, zloděj, doktor, kněz, papaláš atd. Ježíš mluví o sjednocení duše, to jest boží záměr, ducha, to jest uskutečněné bytí, a těla což je život v souladu s vlastním svědomím, tedy s vírou. Tyto tři aspekty dovolují, aby se on projevil uvnitř toho co jsme, protože to jsme.

Datum: 13.04.2011

Vložil: Míra

Titulek: Hezky napsané

No, ti tři jsou tělo, duch a duše. A taky ještě pár nějakých vnitřních rovin, tedy když se sejdou v jeho jménu, tedy sjednotí, a tak dál.

Datum: 13.04.2011

Vložil: Guyver

Titulek: Re: Hezky napsané

Pokud se sejdou dva nebo tři ve jménu Kristově, nemá smysl aby se hádali ve věcech víry, protože je s nima jeden, který tomu rozumí víc než oni dohromady. Teoreticky by stačilo tiše naslouchat.