O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Bytostní a lidé

21.08.2010 20:41

Vážení čtenáři pokusím se vás odkázat na tyto stránky http://www.demiurg.cz/ touto ukázkou, kde jsou ukázány vlivy našeho chování na soužití s bytostnými. I jinak jsou tyto stránky zajímavé.... Celý článek najdete na uvedené adrese.

 

Nejprve jsem vybral jednu ukázku z této knihy a pak se vydáme na přednášku, která proběhla minulý rok s touto spisovatelkou a terapeutkou v Brně.

Ráda bych vyprávěla jeden zážitek, který podle mého mínění vrhá nové fascinující světlo na schopnost vnímání elfů.

Na jižní straně Vysokých Tauer jsme hledali křišťály a skutečně jsme nějaké našli. Nic dramatického, jen několik malých, skromných kousků. Zdály se mi překrásné a byla jsem šťastná – vždyť to byly mé první samostatně nalezené křišťály. Abych řekla pravdu, už jich pak moc nebylo. Zato ale stále nalézáme elfy! Člověk opravdu nemůže mít všechno.

Naše skvělá nálada se ještě vystupňovala, když jsme při sestupu narazili na trs protěží strhující krásy, malebně trůnící na skalním výčnělku ve výši našich očí. Okraje květů svítily v protisvětle a maličké elfí dívenky, sedící uprostřed každého květu, se nechávaly kolébat jemným vánkem. Měly radost, že je vidíme, a byly velice důvěřivé. Abych je potěšila, vytáhla jsem z kapsy dva nejkrásnější křišťály.

Maličké jimi byly udiveny a nadšeny, takže jsem se jich přirozeně zeptala, jestli si jeden z nich nechtějí ponechat. Chtěly, a jak! Tak tedy jeden z krystalů ukončil svou cestu, zůstal u elfech dívek a radost byla na obou stranách!

O několik dní později měla tato událost překvapivé pokračování, kvůli kterému vlastně celou historku vypravuji. Tentokrát to bylo na severní straně Tauer, asi dvacet kilometrů vzdušnou čarou od místa, kde se odehrála předchozí příhoda. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce asi 2 000 metrů, na místě, které máme velmi rádi a kam se téměř každé léto vracíme. I zde rostou protěže. S jejich elfími dívenkami jsem uzavřela přátelství už v předchozích letech a byla jsem velmi šťastná, že je opět potkávám. S jednou z elfech slečen jsem dlouze hovořila o osobních věcech a nakonec mě malá přítelkyně ohromila překvapivým sdělením:

„Bylo od tebe hezké, že jsi nám darovala křišťál!“ Ze mne se stal jediný otazník:“Jak to, že víš…? A jak to, že „nám“? Bylo to přece na druhé straně pohoří!“ „Ty jsi jej darovala nám všem. Víš, my všechny jsme navzájem spojeny a to, co uděláš pro jednu z nás, uděláš pro všechny. Všechny jsme se z toho radovaly.“

Tato skutečnost dodává celému tématu nový obdivuhodný rozměr. U květinových elfů tedy existuje hluboké propojení mezi příslušníky jednoho druhu květiny, takže si mohou předávat zprávy i na velké vzdálenosti. Dalo by se říci, že toto sepětí přechází téměř až ve společnou identitu, jak to ostatně vyjadřují i slova „co uděláš pro jednu z nás, uděláš pro všechny“. Totéž platí i pro méně příjemné pocity, jak mi o tom dále vyprávěla elfí víla protěže. „Když se některé z nás stane něco zlého, cítíme to všechny. S tím se žel, setkáváme častěji, než s darovaným křišťálem.“

Tedy: vysíláš-li lásku ke kopretinám ve své zahradě nebo je někde na okraji cesty pozdravíš – je snad jasné, že tím nemíním hlasitý jásot, nýbrž cituplnou náklonnost – obohatí to všechny elfy kopretin. Když však tytéž kopretiny bezmyšlenkovitě utrhneš, abys doma naplnil vázu rychle pomíjející nádherou, bolí to všechny, i ty, které stojí někde jinde zcela nepovšimnuty.

Tato tajuplná spojitost elfů květin jednoho druhu připomíná podobný jev u lidí, kteří intenzivním duchovním životem a vnitřním soustředěním překonali vědomí svého já a sami sebe již neprožívají jako izolované jednotlivé osobnosti, nýbrž dokáží být jedno ve všem. Tu se může stát, že při nějakém dramatickém podnětu se utrpení určité skupiny lidí projeví v širokém vědomí jednotlivce, tedy jednotlivce, který ovšem ve skutečnosti již žádným „jednotlivcem“ není, jak to líčí následující událost z „Autobiografie jogína“ od Paramahasa Joganandy:

Lahiri Mahasaja, jeden z velkých duchovních mistrů Indie, seděl ve společnosti svých žáků a vysvětloval jim Bhagavadgítu… Tu náhle zalapal po dechu a zavolal: „Topím se v tělech mnoha duší u japonského pobřeží!“ Příštího rána se žáci dozvěděli z novin, že blízko japonského pobřeží skutečně potopila loď, a mnoho lidí našlo ve vlnách smrt.

Snad někomu připadá přirovnání vědomí jogína k vědomí květinových elfů nevhodné, ale jogín by proti tomu určitě nic nenamítal. Vždyť oběma chybí silné ztotožnění se s vlastním já, které je u lidí zcela obvyklé. Květinový elf je nemá a nikdy je neměl, poněvadž to neodpovídá jeho druhu, a jogín je rovněž nemá, protože je překonal. Člověk, který dojde k dokonalosti svého lidského bytí, blíží se v mnohém bytostem elfů – bratrům a sestrám, kteří nikdy neopustili dům svého Otce.

Pozorujeme-li cestu člověka, není na tom nic překvapivého: nejprve se uvolňuje z jednoty, aby prožil polaritu; tak pozná, že za vším stojí jednota a opět do ní vejde.

Vozem, který ho na dlouhé cestě mnoha životy veze kupředu (a také vrhá zpět), je svobodná vůle, možnost volit, rozhodnout se pro jedno a proti druhému. Slyšeli jsme, že elfové tuto schopnost velmi obdivují – oni sami ji nemají – ale také jasně poznávají její nebezpečí. Musíme jim dát za pravdu: lidské vůle, ono „já chci“. Stálo na počátku těch nejobdivuhodnějších duchovních výtvorů i těch nejstrašlivějších krutostí. Obě možnosti jsou do nás vloženy a záleží jen na nás, pro kterou se rozhodneme, zda v sobě k životu probudíme to dobré, nebo to zlé.

Elfové tuto volbu nemají. Jejich bytostnému druhu je předurčeno jít ve svém úkolu cestou služby. Jsou v harmonii s Všemohoucím a neusilují o nic jiného, než aby plnili Jeho vůli. Slyšeli jsme to v různých svědectvích stále znovu.

Cesta elfů je omezena jejich možnostmi, ale tím také zjištěna proti hlubokým pádům, před nimiž člověka nic nechrání – kromě vývoje jeho vědomí.

Člověk musí tedy tvrdě pracovat na sobě, aby prohlédl a vyhnul se osidlům, do nichž jej stále láká jeho „já chci“. Tuto námahu si elf může ušetřit, poněvadž takový problém pro něj neexistuje. Nemá totiž žádné ego s vlastní vůlí, které mu namlouvá, že je důležitější než všichni ostatní, že je vůbec největší a nejchytřejší. Jeho vůle je jednotná s vůlí Všemohoucího a slouží velikému dílu stvoření. Je jednotě blíže než my. Proto nazývám elfy bratry a sestrami, kteří nikdy neopustili dům svého Otce.

Člověk je synem, který dům svého otce opustil, a veden svou vlastní vůlí jde světem polarity po cestách dobrých i bludných, až nakonec prohlédne podstatu světa, svou vůli nechá rozptylovat ve vůli Všemohoucího, a proměněný se vrací zpět.

V rozhovorech s elfy se stále znovu vynořoval nejen tento základní rozdíl obou vývojových cest, ale i skutečnost, že elfům jsou vlastní ty kvality, které člověk musí na svých cestách teprve namáhavě získávat.

Jednou jsem položila lesnímu elfovi otázku, co mi může říci o svém cítění a myšlení, které u lidí často tvoří dva nesmiřitelné protiklady. Elf pokýval přemýšlivě – nebo procítěně? – hlavou a řekl: „Nemáme je tak odděleny jako vy. Z čela proudí vědění a láska.“ Vzdychla jsem. „Vy jste se nikdy neponořili tak hluboko do polarity, jste blíže jednotě. Nám se obojí rozdělilo a máme to zase namáhavě spojit. Dosáhneme toho teprve tehdy, až se dostaneme dál. Solve et coagula!“

Potom jsem se zarazila: „Ale vždyť také žijí ve světě polarity a jsou jeho součástí! Nebo je jejich svět tak oddělen od našeho, že stojí téměř mimo polaritu? Tomu nevěřím.“ I elf, který mi naslouchal, potřásl hlavou. „Žijí a zanikají,“ uvažovala jsem dál,“znají mládí a zralost, žijí tedy v polaritě. Jen s ní zacházejí zcela jinak než my. Nehnali princip dvojitosti, rozštěpení do protikladů, do krajnosti – na rozdíl od nás, proto se zdá, jako by se polarita dotýkala elfů jen okrajově.“

Cítění a myšlení nemají odděleno, jejich vnímání není rozštěpeno tělesnými smsly… stále znovu se setkáváme s motivem většího sepětí, ať jde o vztah jedné bytosti k ostatním bytostem stejného druhu, vztah k okolí nebo o vnitřní strukturu individua.

Každý musíme jít svou vlastní cestou – elfové i my. Setkání s přírodními bytostmi nás však může obohatit o vědomí, že způsob, jakým žijeme, není jediný možný. A bude-li nám na tom opravdu záležet (což není tak samozřejmé), můžeme se od dévů naučit mnohému, co nás na naší cestě posune kupředu, nebo alespoň rozšíří náš obzor. Jedno i druhé je radost!

Ukázka s knihy „Bytosti přírody“- Setkání s přáteli člověka (Integrál Brno)

 

Přednáška na téma Bytosti přírody a léčení Země

 

… na Zemi v současné době převládá chybné dvojí rozdělení:

1) jednak přesvědčení, že Já (člověk) a příroda jsou dvě věci

2) my lidé vnímáme jen a jen lidské bytosti. Přírodu mnohdy doslova nevidíme několik dní. Ve městech, v průběhu svých každodenních starostí přírodu vůbec nevnímáme a nechodíme do ní.

Severoameričtí Indiáni byli mistři ve spojení s přírodou. Země byla doslova jejich Matkou, které nemohli a nechtěli nijak ubližovat (orat půdu, kosit trávu,…) . Jejich úcta a láska k přírodě byla součástí jejich bytí a každodenního života.

Bytosti přírody nám napovídají, co máme dělat: je jen jeden život, jedna příroda. Co dělá člověk stromům, vodě, … dělá sám sobě. V každém listu rostliny můžeme najít svou tvář.

Život v průmyslových zemích je prostoupen škodlivými vibracemi, na které si naše fyzické tělo zvyklo. Jsou to strojové vibrace (auta, televize, rádio, elektro-smog, mobilní telefony, … Člověk je považuje za normální, ale jsou to vibrace oslabující. Oslabují všechno. Např. vodu. Nejen v přírodě, ale i v lidském organismu. Voda je velmi vnímavá. To co se nám jeví jako čistá voda, je pro BP (Bytosti přírody) zamořeno negativními vibracemi (všudypřítomné vlny z vysílačů). Rozvoj mobilních telefonů je pro vzdušné bytosti vnímán jako exploze. Podobně tyto vlny vnímají bytosti vody a rostlin. Země to ještě chvíli vydrží.

Např. Dvě staré lípy v Alpách, ke kterým Margot občas chodila, najednou nebyly šťastné. Při nacítění se do jejich vnímání, dříve vnímala svobodu, možnost rozpínání se do obrovské výšky a do širokého okolí. Vnímala, že tyto stromy jsou důležitým a silným harmonizujícím prvkem pro okolní krajinu. Najednou se něco stalo a stromy byly jako v kleci. Energie nemohla stoupat nahotu, ani se rozpínat do okolí. Příčinou byly dva vysílače postavené přesně na východní straně od těchto stromů. Jejich tvrdé vibrace, byly pro stromy absolutně neprostupné. Východ slunce je pro elfy velmi důležitý. Margot namítla, že slunce se během roku posouvá a tak snad vysílače nebudou vždy v dráze východu slunce. Bylo jí však ukázáno, že stojí přesně v místě kde vychází slunce ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti, což jsou dny pro elfy opravdu velmi důležité.

I voda je takto znečistěná a rostliny ji vnímají jako nepříjemnou. Z vyprávění vodní elfky Margot pochopila, že ani prameny už nejsou jako dříve. Při koloběhu vody v přírodě se voda při prostupu půdou a horninami do podzemních vod mechanicky čistí. Avšak informace, které cestou, jako velmi vnímavý nosič posbírá v ní zůstávají.

BP žijí déle než lidé a tuto změnu vnímají. Dříve byla voda znečištěna hlavně hrubohmotně, což se dalo ještě řešit. Dnes je znečištěna vibracemi, o kterých spousta lidí vůbec neví. Celý svět je obestřen vlnami. (Až odložíš mobil, máš dát paní Ruis vědět. Tyto zprávy ji moc těší, ale zatím zná jen 1 paní a její děti)......................

 

Diskusní téma: Bytostní a lidé

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.