O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Děje se něco? - 7 (Zamyšlení nad minulostí, přítomností a blízkou budoucností)

27.09.2010 09:53

Vážení čtenáři, událo se toho přes víkend opravdu hodně na všech rovinách bytí, ale nemá cenu dělat bouři ve sklenici vody, když stejně vše probíhá tak jak probíhat má. Přinášíme vám článek, který není potřeba komentovat a je potřeba jej číst a procítit......

LK

 

V rozlehlém prostoru hrubohmotného vesmíru plulo ohromné mračno plynu. Tisíce, možná statisíce bytostných staralo se o to, aby mračno drželo při sobě a nerozplynulo se opět do okolního volného prostoru, jehož složení se blížilo vakuu. Prozatím kromě tohoto nedělali ale nic jiného, neboť čas ještě nenadešel. Vyčkávali, až akord tvoření zazní i v této části vesmíru. To ale neznamená, že se nudili, práce s mračnem bylo dosti a dosti...

*
Až pojednou, po blíže neurčeném čase, uslyšeli svými jemnými smysly nádherný souzvuk, jehož nedílnou součástí bylo překrásné spektrum barev. Posíleni silou, která se tím do nich vlila, začali na své úrovni, jež je o stupínek jemnější než hrubá hmota, formovat předobrazy tvořeného, a hmota plynu začala tyto obrazy, ač pomalu a těžkopádně, přesto následovat. Pro začátek měli za úkol stlačit mračno a zhustit tak jeho hmotu. Gravitační síla, která tak postupně vznikala, jim to stále více a více ulehčovala. Když bylo mračno dostatečně husté a gravitace již zesílila natolik, že další stlačování již nevyžadovalo tolik pozornosti, začali formující se plyn uvádět pomalu do rotace kolem středu. Postupně tím ze zdánlivě neuspořádaného mračna vznikl gigantický rotující disk, v jehož centru bylo nakupeno nejvíce plynu a tvořilo se tam tak jakési jádro celého útvaru. Když vývoj došel k určitému stupni, nastal čas postoupit na další vývojový stupeň. V této chvíli přišla veliká, mlhavá bytost, následovaná několika menšími, stejně mlhavými pomocníky. Původní bytostní byli tímto zproštěni svých povinností zde a odebrali se do jiných koutů vesmíru, kde na ně čekala další práce. *
Nově příchozí dali se do díla. Vůdce, tedy ten největší z nich, začal dále formovat a stlačovat velikou masu plynu uprostřed a ostatní se porůznu rozmístili na okrajových částech disku v různých vzdálenostech od středu. Zatímco jejich vůdce pokračoval v práci se středovou částí, tito pomocníci začali formovat plyn do dalších, ale mnohem menších sférických útvarů. Jak k sobě všichni postupně stahovali plyn z okolí, původní celistvý disk se roztrhal, až z něj zbyly jen samostatné rotující útvary. Velký uprostřed a menší, obíhající kolem něj.
*
Postupem práce pak malé útvary začaly nabývat různých podob. Některé se zhustily do té míry, že plyn začal pod vedením bytostí měnit svoji podstatu, vznikaly nové prvky a tvořila se pevná tělesa. Jiné, stlačené podstatně méně, zůstaly plynné, nicméně i u nich byl tlak natolik velký, že prvky je tvořící byly již jiného druhu než původní plynné mračno, ze kterého vše vzniklo. I tato plynná tělesa však měla jádro tvořené pevnějšími částmi hmoty.
*
Tak se pomalu rodily planety naší sluneční soustavy. Trvalo to dlouho, tak dlouho, že si to nikdo z lidí, v současnosti dlících na Zemi, nedovede ani náznakem představit. Pak přišel čas nového střídání. Mlhavé bytosti se vzdálily za dalšími povinnostmi a jejich místo převzali bytostní, kteří zde působí dodnes. Každé planetě byl dán bytostný ochránce, jenž spolu s jemu podřízenými bytostmi pokračoval v dalším jejím formování. Mezi tím ve středovém útvaru, plynné kouli, mnohem větší než jakákoli její obíhající planeta, zažehla vznešená zářící bytost plamen. Tak se zrodilo Slunce a soustava dostala podobu, která jí více méně zůstala až dodnes.
*
Apollon - bytostný SlunceSlunce, řízené oním velikým bytostným, jenž se podobal zářícímu andělu, vyslalo své první paprsky světla a energie do prostoru. Planety obíhající okolo tuto energii vstřebávaly a využívaly pro svůj další vývoj. Zatím byly ještě žhavé a nehotové, ale pomalu již spěly do svých konečných podob. Po milionech pozemských let se jejich vývoj konečně zpomalil a stal se natolik stabilním, že se na třetí z nich mohlo začít s budováním prostředí vhodného pro vznik hmotných schránek pro život z vyšších sfér.
*
Jak tyto přípravy postupovaly, přicházelo na tuto planetu stále více a více větších, středních, menších i zcela malinkatých bytostí, které se zapojovaly do velikého díla, jehož mohly být svým činem účastny. Veliká zářící bytost Slunce, pán celé soustavy, zatím rozváděl hmotné záření Slunce i jemnou energii, která k němu proudila z vyšších sfér, ke všem planetám a bytostem na nich působícím, aby tyto z nich mohly pro svou práci čerpat. Vypadalo to, jako by tím celou soustavu halil do svého zářícího pláště a chránil i posiloval ji tím. Jeho pozornost byla upřená z velké části k oné třetí planetě, která již díky činnosti bytostných začala nabývat svého překrásného modrého vzhledu. Planetě, na které měl jednou lidský duch dosáhnout svého bodu obratu. Jak se bytostní postupně zdokonalovali ve schopnostech výstavby živých buněk a vázání vyšších sil na ně, ve velikém světovém oceánu začaly se postupně z mikroskopických prvotních forem živých organismů vyvíjet stále složitější rostlinné a živočišné formy. Ty se postupem milionů let zdokonalovaly, začaly pronikat na souš a osidlovat ji.
*
Samotná souš z prvotního prakontinentu tokem času a neúnavnou prací dalších bytostných rozpadala se na jednotlivé světadíly a vytvářela rozličná prostředí pro stále širší možnosti rozvíjení organismů. Přišel věk dinosaurů, kteří dosáhli tak velikého rozmachu a velikosti svých hmotných těl, že jejich vývoj musel být ukončen, aby život neustrnul a neohrozil v přezrálosti plazích forem sám sebe. Dění, které přišlo, přežila jen nemnohá tato obrovitá zvířata. Byla to ta, která byla schopná se adaptovat na nové podmínky. Prostor pro svůj růst tak dostala jiná, perspektivnější skupina živočichů, která doposud žila jen ve stínu plazích gigantů. Aktivnější a čilejší způsob života těchto savců byl předpokladem pro to, aby se z jedné jejich vývojové větve mohla vyvinout zvířata zvaná pralidé. Jak jejich vývoj pokračoval, začaly být jejich zvířecí duše poznenáhlu nahrazovány lidskými duchy, kteří ve svém vývoji dorazili až na samou hranici nejhrubší hmoty. Zářící bytostný ze Slunce společně s ostatními bytostnými je v rámci svého přírodního působení podporovali a vytvářeli prostředí, ve kterém se mohli zdravě vyvíjet. Zářící vysílal své životodárné paprsky a jak se lidé vyvíjeli a rozšiřovali prožíváním své znalosti, začal jimi být ctěn a posléze i uctíván jako sluneční bůh.
*
Zářící, pod jehož ochranným zářením vývoj celé soustavy probíhal, poznával dobře, že není skutečným Bohem - Stvořitelem, nýbrž že sám je jen malým a pokorným služebníkem Nejvyššího, ale on i ostatní lidmi uctívaní bytostní zároveň věděli, že touto fází si vyvíjející se lidští duchové ve svém postupném poznávání stupňů Stvoření musí projít. Lidé zatím vědomě neznali nic vyššího a vznešenějšího než bytosti přírody, věděli o jejich takřka zázračné práci se hmotou, a tak je přirozeně považovali za bohy a uctívali je. Dokud lidé zůstávali vnitřně čistí, bylo to na tomto jejich vývojovém stupni v pořádku. Přes velikou úctu lidí k bytostným jim totiž jejich čisté niterné vnímání nedovolilo uctívat bytostné nesprávně, nebyli prostě schopni je uctívat takovým způsobem a s takovou vnitřní účastí, jak mělo být v pozdějších dobách lidského poznání vyhrazeno pouze Nejvyššímu - Stvořiteli všech světů. Bytostné, kromě myšlenkových forem, dokázali v tento čas také vnímat všichni otevřenější lidé. Vše tak plynulo v přirozeném pořádku, bylo to tedy správné a chtěné. *** Následným krokem v lidském vývoji mělo být jejich dospění k duchovní zralosti a vnitřní pochopení, kdo jsou bytostní, nebo-li přírodní bytosti doopravdy. K tomu ale již, k úleku všech bytostí zachvívajících se v záření Stvořitelově, nedošlo. Veliký a mocný nositel Světla, archanděl, který sem do Pozdějšího Stvoření přišel, aby pomáhal a podporoval, padl, a místo podporující lásky začal lidem předkládat své svody, aby ti slabší, kteří jim podlehnou, mohli být nakonec zničeni. Lidé krom několika výjimek mu až příliš ochotně naslouchali, a přestože je jejich dosud čisté cítění varovalo, sami se rozhodli varování nedbat a nechali se slepě vést za přeludem pozemských požitků do hlubiny.
*
Poznenáhlu se do jejich srdcí vkradla pýcha, které dobrovolně otevřeli svá nitra, a jejich čisté vnímání tím bylo zatemněno natolik, že varující cit již ani nedokázali slyšet. Začali se stále více obracet ke svému rozumu, a učinili se tak sami a dobrovolně otroky nástroje, jenž jim byl darován jen jako pomocná výstavba pro plodný život ve hmotě. Z původně čistého uctívání přírodních bytostí stávaly se čím dál tím ohavnější kulty, do jejichž forem se nasouvalo také stále více uctívání démonů – takzvaných zlých a svévolných bohů.
*
Bytostní v čele se zářícím Sluncem pozorovali vývoj lidské společnosti a poznávali, že spolu s člověkem způsobenou disharmonií se celým Pozdějším Stvořením začalo pomalu šířit zlo. To však u těchto věrných služebníků vyvolávalo znepokojení. Konat ale proti tomu přímo nemohli nic, člověku byla dána svobodná vůle, a proto museli čekat, až jej dostihnou zpětné účinky jeho činů, a doufat, že se z nich poučí. Žel, člověk se z nich nepoučil a stavěl se čím dál více vlastní svévolností na stranu temna.
*
Zářící dále plnil své povinnosti a čekal, co jim všem budoucnost přinese na křídlech zákonů, vetkaných do Stvoření. Zatím smutně pozoroval lidské tvory, jak v nesmyslných prosbách požadují, aby slunce nezapadalo a svítilo jim věčně, a naopak, aby jejich nepřátelům nesvítilo vůbec. Jak sobecké žádosti! Jako by lidé mohli nějak ovlivnit řád, který vládne vesmírným tělesům, jako by mohli zastavit samotný oběh Země kolem Slunce. Jako by se mohli beztrestně postavit proti vůli Nejvyššího... Ale, aby si uvědomili svou malost, sobeckost a nesmyslnost svých přání, to by po nich žádal příliš mnoho. Přitom by stačilo tak málo - aby se v čistém způsobu života jako kdysi dávno opět otevřeli pravdě a pochopili všude vládnoucí spravedlivý řád.
*
Místo toho viděl, jak mu někteří lidé ve fanatické touze, aby je vyslyšel, začali přinášet krvavé oběti, nejprve zvířecí, potom dokonce i lidské. Jiní se dali na dráhu vlastních pochybných bádání v temných proudech a vzniklý obor nazvali magií. Téměř nikdo z nich ale již nedokázal vnímat, že lidé svým jednáním jen stále více a více ničí své vlastní duše i planetu samotnou na úrovni jemnější hmoty, a že čím dál tím více se jim nedostává z onoho zdroje všeho – živoucího Světla, které jako občerstvující proud proniká celým Stvořením a udržuje ho v pohybu. Tu a tam na Zemi zazářil paprsek zvěstovaného Světla, který sem přinesl některý ze světlých duchů, ale brzy byl zadušen temnotou malosti ostatních, až zbyly z něj nakonec jen slabě doutnající uhlíky, jakýsi pokřivený zbytek původního vědění Pravdy.
*
Pak ale nastal čas, kdy oslepující paprsek pronikl celým Stvořením a dotkl se Země. To se lidem dostalo nepochopitelné milosti Stvořitelovi, který k nim vyslal svoji Lásku, svého Syna, aby lidem přinesl vědění, které je vyvede z pomalu se svírajících čelistí temnoty, do kterých dobrovolně strčili hlavu. Celé bytostné zatajilo dech nad takovou milostí. Tiše se radovalo. Nyní již lidé konečně prozřou a vrátí se na správnou cestu! Konečně přestanou jednat proti všem zákonům, proti vůli Nejvyššího! Vždyť přece nemohou jinak, když k nim přišel On sám. Musí ho poznat! Musí... Na kratičký okamžik se zdálo, že se v lidech přece jen podaří zažehnout plamen Pravdy. Žel, ale nestalo se tak. Až na několik málo jednotlivců se lidé začali obracet proti svému Spasiteli, a nakonec krutě zahubili jeho pozemské tělo.
*
Místo aby jásali a děkovali za takovou pomoc, kterou si ani nezasloužili, pronásledovali Jej, aby Jej od sebe odvrhli jako jim nepohodlného! Umučili svého Zachránce a nechali Ho v bolestech zemřít! Celá příroda, všechny bytosti s hrůzou pozorovaly toto dění. Jak jen to mohli lidé udělat!? Copak jsou již zcela slepí? Kolem Země se ještě více jemnohmotně setmělo. Již nebude žádné pomoci ze Světla, lidé si sami vybrali svoji cestu. Teprve až přijde doba soudu, dostane se lidem ještě úplně poslední šance, ale to pak bude buď a nebo. Žádné rozmýšlení, buď pochopí a přijmou zachraňující Pravdu, nebo navěky zahynou. Než ale nadejde tato doba, budou lidé ponecháni pouze sami sobě, aby se máchali v bažině, do které se sami bez rozmyslu vrhli. Jen pro několik zbylých věrných tu a tam zasvitl pomocný paprsek Světla shůry...
*
Zářící sledoval, jak po Spasitelově zavraždění plní Jeho učedníci své poslání. Ještě jednou zakmital plamínek naděje, ale byl opět rychle zadušen, jak se postupem času změnila vzniklá církev z čistého vroucího společenství, napomáhajícího duchovnímu vývoji bližních, na organizaci mocenskou, a tím se zcela zprotivila svému poslání. Její představitelé, často se jménem Spasitelovým na rtech, páchali ta nejhorší zvěrstva, jakých byl člověk schopen. Z nástroje ke vzestupu stal se nástroj ještě hlubšího pádu. Tak jako se od člověka odvrátilo Světlo samotné, tak se od něj odvraceli i bytostní. Téměř nikdo z lidí je již nevnímal, místo toho si o nich v bajkách vyprávěli ty nejneuvěřitelnější a mnohdy i děsivé historky, a nakonec na ně většina lidí přestala věřit úplně.
*
Lidé si nyní žili jen po svém, bez ohledu na okolí a dokonce i bez ohledu na své vlastní příslušníky. Vykořisťování přírody a i jiných lidí, zneužívání všeho a všech. Ani ti, které ještě bylo možné nazvat dobrými, nežili zrovna v souladu se zákony Stvoření. Neuvědomovali si to, nevěděli již o nich nic. Jednali sice v souladu se svým svědomím a citem pro spravedlnost, ale obojí měli, aniž by to věděli, více či méně pokroucené výchovou. Na začátku doby Soudu přišel až sem na Zemi Král Králů, vtělená Spravedlnost, a ještě jednou lidem přinesl Vědění. Přišel na svou vlastní prosbu, aby ti nemnozí usilující ke Světlu mohli ještě v posledním okamžiku poznat Pravdu a pevně se jí zachytit. Ovšem dějiny se opakovaly a vyvolený národ, kam se Pán narodil, rozpoutal jeden z nejničivějších válečných konfliktů v celé historii Země. Opět zbyly jen nemnozí, ve kterých Jeho Svaté Slovo zakotvilo a kteří ho uchovali pro pozdější generace.
*
Pozdější generace... V těchto slovech zachvívá se jistý náznak naděje, ale je tam skutečně? Doba pro vývoj lidského ducha se nachýlila ke konci a nad lidstvem se vznáší soudící meč Světla. Soud, který očistí Zemi od lidského zla a osvobodí vše čisté a věrné zákonům Božím. Naděje tedy kyne všem bytostným silám, že budou osvobozeny od lidské temnoty, ale lidem? Žel, zdá se být téměř jisté, že velké množství lidí bude muset být vymazáno ze Zlaté knihy života a pouze malá část možná dostane poslední šanci vřadit se do zákonů Stvoření v následujícím období vlády Světla na Zemi. Ale pokud i tito jedinci poté opět zakolísají...
*
Celý hrubohmotný vesmír společně se svým jemnohmotným okolím nazývá se Pozdější Stvoření. Toto Pozdější Stvoření bylo stvořeno především pro to, aby se v něm nevědomé lidské zárodky z nehmotné duchovní říše, jež je součástí Prvotního Stvoření, mohly vyvinout v člověka, získat si v prožití své vlastní já, uvědomit si sebe sama a jako zralé já se vrátit do říše ducha. Toto je hlavní důvod toho, proč bytostné síly toto Pozdější Stvoření na příkaz shůry zformovaly. Jejich odměnou pak byl jejich vlastní vývoj při tomto formování. Ale co udělal člověk? Místo toho, aby se vřadil do tohoto nádherného souznění světlých tónů, začal hrát falešnou notu, způsobil disharmonii a bez sebemenší úcty k těm, díky nimž směl zde ve hmotnostech žít, si z přírody bezohledně bral, co chtěl. Myslel jen na sebe a svůj vlastní prospěch. Ale takováto nespravedlnost nemůže být trpěna navždy, a také ani nebude.
*
Proto nejbližší doba přinese na křídlech Stvořitelových zákonů, vetkaných do celého Stvoření, velkou očistu. Očistu, která je mezi lidmi známá v různých náboženstvích jako Soud, Ragnarok, Armageddon, atd. Její průběh však bude zcela jiný, než jak si lidé představují. Oni sami se odsoudí svými činy, oni sami se rozdělí na ty, kteří propadnou konečné duchovní smrti a - snad - na ty, kterým se ještě dostane poslední šance...
**
Doba Soudu je již zde! Proto lidé jednejme čistě, konejme dobro, mysleme na Pravdu, neboť nikdo z nás neví, zda-li právě on bude mít ještě zítra možnost se rozhodnout, nebo zda-li byl dnešek právě tím posledním dnem, kdy trpělivost nad jeho činy přetekla, a on se tak snad zařadil mezi vyvržené! Konejme proto tak, abychom využili každičkou příležitost naplno. Mnozí tak nečinili a již v tuto chvíli je pro ně navždy pozdě! Konejme, neboť naděje tu pro mnohé z nás stále je, nenechme její slábnoucí plamínek udusit v hlubině duchovní lenosti! Konejme, neboť čas téměř vypršel...

Převzato z:http://pifs.sweb.cz

Diskusní téma: Děje se něco? - 7 (Zamyšlení nad minulostí, přítomností a blízkou budoucností)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.