Erien Azarin: Formování

Formování

Další z článků na téma cest Stvořitele, povede ještě dál nežli ten první, a pokusím se v něm zachytit podivuhodnost, s jakou Stvořitel uskutečňuje svůj záměr v našem životě. Z jistých důvodů popíšu své setkání se Stvořitelem, protože se to celkem hodí pro pochopení popisovaných skutečností a také proto, že možná nastal čas otevřít oči hledajícím. Každá informace v našich životech přichází v určitý okamžik. Má to svůj smysl, protože vidět věci dříve, nežli jsme schopni je pochopit, nepřináší žádný užitek. Spíš naopak. Vede nás to k ukvapenosti a chybám.

Náš svět, naše duchovní hledání je o neustálé snaze proniknout k tajemstvím zrodu, protože jak docela správně tušíme, pokud pronikneme k oněm základům, celkem snadno si dokážeme domyslet, o co vlastně v naší existenci jde. Mnoho nauk má jak se zdá jasno, i když jasné není zdaleka vůbec nic. Proto vykonejme náš návrat do minulosti za pomoci onoho útvaru, o kterém jsem mluvil v minulém článku, a uvidíme, jestli dokáže rozřešit i tento problém. Jde o uzavřený tvůrčí trojný princip, ve kterém se všechny části dějí současně. Ježíš o něm říká, že pokud se nezačne utvářet již v dětství, nelze se k němu v dospělosti dostat. Je tu přirozeně přítomen jedinečný Stvořitelův záměr, protože když chcete vstoupit na nepoznanou cestu, jen těžko to dokážete, pokud někdo nevede vaše kroky.

Vracíme se do starozákonní epochy, kdy Mojžíš přináší z hory Sinaj desatero přikázání. Pokusím se v poněkud odlišném znění popsat, o co jde. Pokusíme se uvidět, co je skryto a co lze za vhodných okolností vynést na světlo pravdy. Vše začíná za hvězdné noci v čase, kdy mi bylo asi tak devět až deset let. Večer byl příjemný, provoněný posečenou trávou, nad kterou se vznášely ódy cvrčků a koníků na jedinečnost života. Šel jsem si lehnout po dni, který nebyl ničím odlišným od ostatních, protože se celé léto skládaly z běhání k řece, nekonečného koupání, skákání a brouzdání v mělké vodě. Byl to čas, kdy se největší starost skrývala za otázkou, kdo přijde a kdo zrovna dneska nemůže.

Znavené oči se pozvolna zavřely, ale místo konejšivého snu, jsem se při plném vědomí ocitl na louce sytě zelené barvy, které ubíhala až někam za obzor v jediné ničím neporušené ploše. Dříve než cokoliv jiného chci uvést srovnání. Pokud bychom hledali měřítko mezi projeveným vesmírem a Stvořitelem, potom bude vesmír jako zrnko písku proti celé saharské poušti. A pokud bychom chtěli srovnat námi poznaný vesmír s tím čím je, potom to bude tisícina takového zrnka vůči všemu projevenému. Takže to jak vnímáme Stvořitele, nemá vlastně žádný význam, protože vidíme jen obraz, kterého jsme nějak schopni pomocí představivosti dosáhnout. Tím byl i můj obraz duhové spirály z mraků, sestupující z oblohy až na zem. Bylo to nádherné představení plné barev a světla. Stál jsem před tím úžasným obrazem a vnímal každým smyslem napnutým k prasknutí. Tady na samotném začátku jsem si nijak nemohl uvědomit celou pravdu, protože mysl nebyla připravena cokoliv z toho pochopit. Přesto to velké co jsem vnímal, byly Majestáty.

Toto je věc, kterou zveřejňuji poprvé, protože až teď si myslím, že je dobré o tom mluvit. Majestáty jsou nejvyšší Stvořitelské zákony, skrze které vzniká vesmír. Vyzařují z něj jako nezměrná neporušitelná vůle, jako jména vyrytá do veškerého stvoření. Jsou to principy utváření, které z něj vychází a formují každičký detail vesmíru. Protože nejen vesmír, ale každý z nás je zformován z těchto zákonů, začnou ve vás planout jako oheň vyzařující z každého písmene Stvořitelových jmen. Proto dávali Izraelité Bohu tajná jména, která se snažila zachytit každý z těchto Majestátů. Věřili, že tento způsob jim otevře cestu k Bohu. Takto podle mého zaznamenal Mojžíš desatero. Jsou to nevyslovitelné pravdy, které ve vašem nitru vypálí ohněm princip, podle kterého se pak utváří vaše myšlenky, názory a úvahy nad samotným životem. Pokaždé když na ně pohlédneme, mají zcela konkrétní vztah ke konkrétním okolnostem. Jsou živé a prostupují vesmírem na mnoha úrovních a každou zkušeností.

Stál jsem tam, a přesto, že se v nitru každá buňka chvěla silou vystupující ze Stvořitele, od něj samotného přicházel naprostý a hluboký klid, laskavost, moudrost, soucit, porozumění. Nebyl tu žádný strach, pouze nádherný a nepopsatelný pocit místa a souznění. Potom jsem si uvědomil, že v obraze začínám rozeznávat dobře známé tvary mého pokoje a procitl jsem do plného vědomí v našem bytě. Nic jsem nechápal a zdaleka ani netušil, co a proč se vlastně stalo.

Uběhlo několik měsíců, a ze všech událostí té noci, zůstala jen touha poznat, co a kdo je doopravdy člověk. Nabyla tu žádná duchovní literatura. Snad jen Bible, která se čas od času vyskytla někde v prodeji, ale nebylo vůbec snadné ji sehnat, natož pro devítiletého kluka. Přesto se všem těm otázkám v hlavě nedokázal vyhnout. Nakonec si sedl nad stránku nepopsaného papíru, a začal zaznamenávat první myšlenky a úvahy, které tam uvnitř vyvolávaly neklid. Stránky se hromadily a zanedlouho byl pokoj plný popsaných sešitů, vytržených stránek a kousků papírů, na kterých si zaznamenával výsledky myšlenek. Asi to není až tak normální, a dodnes nevím, proč se to vše stalo. Určitě to však nelze považovat za pouhou náhodu.

Pozvolna jsem si uvědomoval, že všechny ty otázky které přicházejí, mají určitý směr. Že nejsou náhodné, vycházející z pouhé nevědomosti, ale že sledují zcela konkrétní cíl. Říkal jsem si, jak je možné, že pokaždé kdykoliv nad něčím přemýšlím, přijde otázka, která vede k pochopení. Nikdy ne sama, jen tak z ničeho nic, ale pokaždé pokud se mysl upnula k hledání pravdy, otevřela se spolu s ní i ona druhá rovina, ze které přicházely otázky. Byla tichá a skrytá uvnitř. Připravená pomoct kdykoliv se zjevila nějaká mez, za kterou jsem nedokázal pohlédnout. Sledovala mé počínání a trpělivě čekala, když se mi nechtělo přemýšlet.  

Přesto, jak se nakonec ukázalo, nebylo vše naprosto dokonalé. Protože v okamžiku kdy se konečně zformulovala konkrétní představa a přišla radost z dosažení cíle, přišla i otázka, která ji naprosto celou rozmetala. Z ničeho nic jsem se ocitl po mnoha měsících snažení na samotném začátku. „No nic,“ řekl jsem si a začal znovu. Jenže scénář se opakoval. Také potřetí, počtvrté, podesáté, posté. Stále dokola to jedno a to samé. Utvořit a zbořit. Utvořit a zbořit. Často jsem byl pevně rozhodnut, že se vším končím, protože nemám schopnosti na cokoliv přijít. Že cesta, po které kráčím, nikam nevede. Nadával jsem si pro svou nevědomost a marnost celého snažení.

Určitě to nebyla pravda. Protože jak se později ukázalo, chybu jsem dělal ve způsobu. V lidské povaze je všechno, na cokoliv přijdete, začleňovat do zcela konkrétního obrazu. Tato informace, patří sem, a tahle zase tam. Je to jako deska, do které zavrtáváte šrouby. Najdete místo a šroub nejen zašroubujete, ale ještě dotáhnete, aby nevypadl. Několikrát se ujistíte, že tam doopravdy patří. Vytvoříte si jistotu, že obraz je správný. Vymyslíte dogma. To uděláte poprvé, podruhé, potřetí. Ale počtvrté už vás to štve a tak šrouby raději neutáhnete. Potom uberete půlku závitu, pak další a další. Až nakonec je prostě jen tak volně naházíte na desku bez toho, aby každý z nich pevně vězel na jakémkoliv místě. A o to přesně, šlo. Nepřijít na nějaké hluboké a jedinečné pravdy, nevytvářet obrazy, ale principy.

Nebudu tu popisovat všechno, ale nakonec se myšlení posune do úžasné dynamiky, kdy se nemusíte bát, že by nová informace jakkoliv ohrozila vaše pravdy, protože žádné neexistují. Je tu velký počet proměnných faktorů, které reagují jako jeden celek. Nejsou postaveny na paměti, ale na vlastní dynamice. Jsou živé a v neustálém pohybu. Baví vás ta kreativita. Ty možnosti neomezeného prostoru, ve kterém se pohybujete. Je to osvobození, protože vás nesvazuje žádné dogma. Je to hra, do které vstupujete s nadšením a touhou objevovat a neustále tuto schopnost rozvíjet. A nejen to, protože otevřete princip, ve kterém se ona dynamika může stát Stvořitelovým nástrojem ve vás. Může vás vést a ukazovat pravdy, které jsou pro jakékoliv dogma nedostupné. 

Podívejte se kolem sebe a zamyslete. Možná tento scénář uvidíte v samotné lidské civilizaci. Postavit a zbořit. Jako když se princip osvobození myšlení neustále a donekonečna opakuje na všech úrovních naší existence. Každý chce mít pravdu a ze všeho nejvíc se bojí, aby se čirou náhodou ty jeho šroubky neukázaly být naprosto špatně ukotvené. A pak přijde okamžik, který otřese samotnými základy lidstva, a začínáme znovu. Není tak těžké to pochopit. Chce to jen chvilku nad tím přemýšlet, bez slepé závislosti na dogmatech. Až přestaneme usilovat o pravdu, pochopíme i zákony stvoření. Zasejeme semínko a budeme společně a s radostí sledovat rostlinu jak vyrůstá, aniž by ji každý chtěl ohnout podle svých představ. Stvořitel vytvořil jedinečný princip, který nepotřebuje dozorce, ale svobodný prostor.

Základem pro veškerý život je duše. Je to esence čisté energie lásky, která vychází z třetí roviny nad klenbou. Jednotného, nekonečného světla. Ain Sof Aur. Tedy z onoho trojného principu, nic nekonečno a světlo. Utváří se vydělováním tak, že prostupuje nultým bodem do hmotné roviny reality. Nikdy ne do jakékoliv duchovní. Má to svůj velmi dobrý důvod, proč je řád stvoření pod Stvořitelovým zákonem. V této první úrovni je součástí kolektivních živoucích forem, které zajišťují existenci druhu bez závislosti na jedinci. Přirozeně se učí základům existence skrze společnou zkušenost, která se přenáší uvnitř jednotného vědomí. Jsou to většinou rostliny a některé druhy živočišných druhů a hmyzu.

Když dojde k jejímu ukotvení, může se začít posouvat na vývojovém žebříčku. Ovšem pouze zdokonalováním tělesné stavby. Je to zóna kde se nepřipouští svobodná vůle, pouze základní princip postavený na přírodních zákonitostech. Mluvíme o vývoji v řádu milionů let. Nemá smysl dopodrobna rozebírat jednotlivé vrstvy, proto jen tolik, že pomocí principu musí dojít až k utvoření paměťové buňky, díky které je schopná uchovávat vnější informace. Poté postoupí na úroveň využití zkušenosti, díky které dokáže organizovat život v souladu s tělesnou potřebou.

Když dokáže zaznamenávat jednotlivé dějové okolnosti a pokud není v žádném rozporu s principem stvoření, dojde k jejímu překlopení z řádu tělesného principu, do řádu svobodné vůle, což je první obrovský krok na její cestě k životu. V tento okamžik se skrze tělesnou schránku, ve které je uvězněna, vyzáří základní forma ducha (panenský duch), který je jakýmsi otiskem ve vyšších rovinách reality. Od tohoto okamžiku začne její cesta k sestavení krystalu, tedy stromu života, aby s jeho mocí vytvořila květ života. Jinak řečeno pomocí principu sestavit základní vlastnosti pro živoucího ducha. Pokud to dokáže, její existence se přenese z tělesného na duchovní tělo a vstupuje do své první duchovní říše. Toto je dosavadní cesta, kterou člověk prošel. Tedy rozhodně nespadl z nebeské báně do hmotného vězení, protože v té nebeské jednoduše nikdy nebyl. Jde o to, že v první úrovni, kterou známe jako Eden, nelze zákonitosti v žádném případě porušit, jsou dané a znamenalo by to okamžitý zánik. Takže máme řadu symbolů z každé epochy. Kruh, trojúhelník, Strom života a Květ života.

Tento popis jsem uvedl pro to, abych mohl ukázat, že onen princip vyzařující ze jmen Stvořitele, se opravdu stává universální pravdou, která se v lidských dějinách neustále opakuje:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ První přikázání, které je týmž motivem, jako překlopení duše do zóny svobodné vůle. Protože si musí naleznout a pochopit základní principy utváření. Tedy jména, která ze Stvořitele vyzařují.

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.“ Základem formování duše jsou vlastnosti, pomocí kterých lze sestavit živoucí formu ducha. Jsou to takové útvary, jako je moudrost, laskavost, soucit, milosrdenství a další. Žádný z nich nemá oporu v hmotné realitě, jako například bohatství, moc, síla, sláva. Proto se k nim nemá duše za žádných okolností upnout, protože k nalezení cesty zpět, naprosto zbytečně ztratí několik generací. Stvořitel je živoucím srdcem vesmíru.

„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ Sedmý den, jako sedmý krok uzavírá celou cestu formování, tedy utváření stavebních prvků života. Proto má být ctěn jako den slavnosti, aby člověk nikdy nezapomněl, jaký princip mu dává život a svobodnou vůli.

„Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Naše lidská cesta je kontinuální proces utváření stavebních prvků, které na sebe navazují. Přenáší se z jedné generace na druhou a nelze je zavrhnout ani nahradit. Nesoulad mezi duchovním principem a Stvořitelským řádem je příčinou nemocí, protože duchovní vady se přenáší na tělo. Máme tedy znát tyto principy a předávat si je z jedné generace na druhou. Proto máme vždy vycházet z toho, kým doopravdy jsme a ctít cestu, kterou jsme prošli. 

Jak bylo již řečeno, tak nic není takové, jak se na první pohled zdá. Současní duchovní mistři, naprosto vzdálení zákonům Stvořitele, svádějí člověka z opravdové cesty, i když z nevědomosti a jen proto, aby v rámci svého učení šířili nezvratné pravdy. Jak se takové pravdy mohou obrátit proti člověku, si ukážeme na dalších přikázáních.

„Nezabiješ.“ Největší mýtus současnosti se utváří kolem lásky, protože bezpočet (těžko říct jak to nazvat)“duchovních mistrů“, používá na myšlení pohlavní orgán. Láska všechny spasí. Láska je život. Vyzařujte lásku a podobné úžasné výplody jsou až na samotné hranici, za kterou následuje pád rovnou do hlubin pekla. Jsou naprosto scestné a nepravdivé. První zásada zní, lásce se nemusíme učit. Láska je podstatou duše, ze které se rodí. Ze všech věcí ve vesmíru je tohle jediná věc, o kterou nikdy nemůže přijít, nebo ji zapomenout. Láska je duše a duše je láska. Tato nesmrtelná podstata má však tu chybu, že si duše není vědoma smrti. Ona sama je nesmrtelná. Smrt pro ni nemá žádný význam, a klidně kdykoliv použije onu surovou sílu lásky pro dosažení cíle. To je důvod, proč se rodí do smrtelného těla. Aby se smrti naučila. Aby se naučila ctít život ve všech jeho formách. Aby ctila smysl stvoření, jako cestu k projevení jakékoliv formy a jakéhokoliv názoru.

„Nepokradeš.“ Duše se rodí nevědomá a s přirozenou potřebou získat vše, cokoliv pro svou existenci potřebuje. Nepřemýšlí nad tím, odkud a kolik si bere. Základním předpokladem pro život je naučit duši dávat. Nikoliv jen přijímat. Proto na této planetě vládnou peníze. Proto jsme nuceni složitě získávat i přirozené součásti existence jako je voda a jídlo. Je to proto, že jako lidstvo bereme, aniž bychom vesmíru, planetě a dalším cokoliv vraceli.

„Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ Další velký nešvar duše. Miluje vše, co se jí líbí. Je jedno, jestli sousedovo auto, dům, drogy, alkohol. Na všem cokoliv považuje za krásné, okamžitě ulpí a není schopna se sama vědomě odtrhnout. Považuje za přirozené mít vše, co miluje. Bez ohledu na to komu ublíží, jestli nezničí krásný vztah, nebo jestli nepřekračuje řád stvoření. (Nesesmilníš).

Těchto několik příkladů jsem uvedl proto, že s naší duchovní cestou to vůbec není v pořádku a v čase kde se nacházíme, je to dost velký hazard se samotnou existencí. Není otázka, jestli Božím trůnem projdeme všichni, protože toho prostě už není možné dosáhnout. Ale spousta lidí, upřímně hledajících je sváděna nesmyslnými a dost hloupými výplody nevědomých exhibicionistů. Hrají si na velké duchovní mistry, ale nedokážou člověku předat ani základní pravdy pro život.

Stejně jako Stvořitelova jména, tak i zákon, který se k nim váže, jsou nevyslovitelné. To proto, že se promítají do mnoha oblastí existence. Jsou to principy, podle kterých se máme řídit. Proto se nepokradeš, projevuje v penězích, které zneužíváme, v přírodě kterou drancujeme, ve vztazích které přehlížíme a v dalších a dalších rovinách. Jenže zapomínáme, že jména Stvořitele jsou zákon a z něj nikdo neubere ani čárku. Buďto se mu duchovně podřídíme, nebo je tohle poslední místo, které z celého vesmíru uvidíme.

Aby člověk nalezl správnou cestu, byl do něj vložen nástroj, složený ze tří okvětních lístků. Je to láska, lhostejnost a nenávist. Možná vás napadne, že lhostejnost a nenávist jsou těžko nástroje vedoucí k životu, ale to jen proto, že svou úvahu zakládáte na pocitech, nikoliv na rozumu. Pokud se vám stane, že vás hledání štěstí a radosti, zavede k závislosti na alkoholu, na drogách, na penězích, musíte energii lásky obrátit v nenávist a vší silou odmítnout to, co vám ubližuje. Bez této schopnosti si vůbec nemůžete vymezit prostor své existence. Nenávist nám dává možnost odtržení od jakékoliv závislosti, od zvrhlosti a mnoha dalších požitků, ke kterým nás naše touhy vedou. Nemá být upřena vůči životu, ale proti čemukoliv co právě jemu škodí.

Lhostejnost není pouze o přehlížení. Existuje mnoho věcí, které se nám líbí, ale rozhodně to není důvod je začít nenávidět jen proto, že si na nich nechceme udělat závislost. Lhostejnost je nástrojem vnitřní i vnější svobody. Je to neutrální stav, který tvoří hranice, za které nevstupujeme. Líbí se mi ten motýl, co létá nad rozkvetlou loukou, ale je mi jedno, kam letí, kde skončí a jestli jej ještě někdy uvidím. Mohu svobodně obdivovat krásu, mohu nechat lidi žít svůj vlastní život. Jak pravil Ježíš, tak kámen, který stavitelé zavrhují, je kamenem úhelným. Každá ze tří částí tohoto principu nám dovoluje být soucitní, milosrdní, odpouštějící, svobodní, moudří, laskaví a tak dál. I tady se ukazuje, jak nevědomost může hledajícím podrážet nohy, přestože vypadá lákavě a krásně se poslouchá. Široká brána však k životu nevede.

Je velkou chybou nás lidí, že odmítáme vidět pravdy. Myslíme si, že Ďábel je ten špatný a nikoliv ona milující duše v nás. Jenže právě z oné lásky se často rodí i opovržení a nesmyslné představy. Obviňujeme Stvořitele, že vesmír nefunguje podle našich představ. Vymýšlíme pravidla a zákony jenom proto, abychom nemuseli dodržovat ty, které ustanovil. Protože ty jsou moc přísné a navíc ani nefungují, kdykoliv se nám nechce je dodržovat. My to umíme lépe a vezmeme si všechno, co potřebujeme, protože jsme svobodní a naše vlastní zákony nám to dovolují. Ono to tak opravdu je, v čase mezi koncem a koncem. Ale ten čas je právě těsně před dvanáctkou a každý budeme muset uznat, že má pravdu On, a ne my. Potom třeba pochopíme, že každá duše ve vesmíru je zrozena z lásky, ale pokud chce ostatním ukázat jak je nádherná a jak moc jí na ostatních záleží, musí uznat každou každičkou čárku, kterou Stvořitel stanovil ve svých zákonech.

Erien Azarin, Sedlecko 29. května 2011