Erien Azarin: Malé duchovní povídání III.

Jedinečnost lidského ducha spočívá v jeho dokonalosti. Stvoření vyvěrá ze dvou základních sil vládnoucích vesmíru. Obě vychází z čirého vědomí a sami o sobě představují surovou sílu, kterou je nutné plně ovládnout. V onom prvním vyzáření vědomí, tvoří základ samotné trojjedinosti, kterou chápeme jako konstruktivní a destruktivní sílu, ke kterým se přiřezuje neutralita. Neutrálnost představuje rovnováhu sil, přesto byla našimi předky chápána jako dokonalý stav. Tyto tři aktivity, kladná, záporná a neutrální jsou sevřeny v trojjediném principu, který uvádí moc vědomí do dokonalé rovnováhy. Pro tento trojjediný princip byl a bude vždy použit symbol trojúhelníku, jehož vrcholy představují právě popisovanou skutečnost.

Ze samotné podstaty bytí není možné, aby se jakákoliv bytost vzdala nebo potlačila kteroukoliv část principu, protože by tím sebe sama vymazala ze světa stvoření. Tím ovšem není řečeno, že by jakákoliv bytost nedokázala, tento trojjediný útvar rozbít a postavit své konání na užití pouze jedné části principu. Což se v případě člověka stalo, a proto byl sám sebou uvržen do světa, kde je přirozenou cestou veden k pochopení a obnovení této dokonalé vnitřní rovnováhy. Už ze samotného popisu by se mohlo zdát, že dokonalý duch zanikl a spolu s ním i život věčný. Přesto to není pravda. Dokonalý Duch ve skutečnosti promítl původní části jednoty do nižší úrovně oddělenosti. Tedy jako nižšího ducha z Ducha, který tady na nižší rovině zažívá „dokonalou“ zkušenost. Zjednodušeně řečeno se tak dokonalá zkušenost nakonec spojí s dokonalým principem.

Že to není cesta příjemná je nasnadě a bolest, kterou sklízíme, je jediný způsob jak zažít dopady svých neuvážených kroků. Jistě tu lze s určitou mírou pravdy prohlásit, že jde o zkušenost, kterou podstupujeme dobrovolně, na druhou stranu je dobré si uvědomit, že naše cesta by se nemohla uskutečnit bez neskonalé a jedinečné moudrosti Boha a dalších bytostí vládnoucích tomuto vesmíru. Už proto, že právě oni tvoří protiváhu našemu destruktivnímu jednání. Tato protiváha se projevuje v samotné realitě, která nás omezuje tím více, čím blbější jsou naše skutky.

Druhý krok, o kterém mluvíme a který je spojen s hříchem Kaina je rozbití principu, po té co byla rozbita stavba dokonalého Ducha. Tím se princip stal trojí aktivitou v našem životě, obnášející nikoliv kvalitu samotného utváření, ale destruktivitu nevyvážených sil. Každá totiž ve svém účinku potřebuje protiklad, který její sílu uvádí do rovnováhy. Každá má jak kladné tak záporné dopady, které je možné vyrovnat pouze opačnou aktivitou. Negativní dopad lásky vede k závislosti, omezování, touze vlastnit, vynucuje si přízeň apod. Nenávist vyvolává agresivitu, násilí, bezohlednost, nesnášenlivost a další. Lhostejnost sama o sobě vyvolává naprostý nezájem, apatii, pohrdání. Proto je bezpodmínečně nutné chápat vztah jednotlivých částí tohoto principu a důkladně zvažovat všechny jeho kombinace. Tak aby v okamžiku, kdy používám jednu z těchto sil, současně účinkovala i síla, která ji pozdvihuje na skutečnou ctnost. Použití jediné emoce mnoho užitku nikdy nepřináší. Lidé však rádi zapomínají na bolest, kterou zažívají, pokud ztrácí něco, co mají opravdu rádi. Jenže cesta, po které jdeme je mnohdy o schopnosti se něčeho vzdát.

V lásce je nutná nezávislost, stejně jako konstruktivní proces, vnitřní proměna i za cenu vzdání se některých naučených vzorců chování. Bez tolerance k chování ostatních lidí, stejně tak jako partnera (lhostejnost), bez schopnosti potlačit chybné vzorce chování (nenávist), žádný kvalitní vztah nikdy nemůžu vytvořit. Proto nutně potřebuji všechny části principu. Přirozeně jde o to je využívat právě tam, kde je jejich účinek žádoucí. Někdo to třeba nechce pochopit, ale tím si v ničem nepomůže. Už proto že bez nenávisti se nedokážeme vymezit proti zlu, nedokážeme se zbavit závislostí atd. Bez lhostejnosti nemůžeme svobodně milovat, tolerovat, zůstat nezávislý atd. Tady více než kde jinde platí, že Stvořitel chyby nedělá, ale i Bůh může padnout skrze svou hloupost. Žádná z těchto sil, není silou zla, jak si někdo myslí. Jsou to části dokonalého principu, k němuž nás vede naše poznání a prožívaná zkušenost. Je dobré si vzpomenout, co říká o tomto Ježíš. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stává se kamenem úhelným“. Proto o těchto kamenech přemýšlejte a nevypouštějte neuvážené smyšlenky, aniž dokážete domyslet skutečný význam řečeného. Tedy milujte se ve své dokonalosti, nikoliv ve své omezenosti.