O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Etikoterapie aneb léčba mravností 2.

06.04.2011 08:02

Etikoterapie - hledání podstaty

Současná medicína se tvrdošíjně rozvíjí v duchu materialistického světonázoru. Důraz klade na doslova rozpitvání člověka na jednotlivé buňky a atomy hmotného těla. Přesto skutečnou podstatu onemocnění nenalézá, a touto cestou ani nemůže. Vždyť ani léky ani operacemi nebývá nemoc skutečně odstraněna. Její příčina zůstává totiž neoslovena a nemocný i po průchodu kolosem zdravotnictví není často vůbec zdravý a mocný

Dokonce bývá i nabádán, aby se s nemocí naučil žít – samozřejmě za podpory léků a pod monopolní kontrolou lékařů a farmaceutů (viz diabetici, epileptici, kardiaci, hypertonici …). Stává se tak zmanipulovaným – mnohdy doživotním – konzumentem produktů „průmyslu akademické medicíny“. Zmanipulovaný proto, že je přesvědčený, že to tak je v pořádku, že odpovědnost za jeho zdraví převzali odborníci, které si platí, a má tak své zdraví pojištěno. Cui bono?! (komu ku prospěchu?).

Tak se stalo normálním  a samozřejmým, že čekárny zdravotnických pracovišť a lékáren se denně plní opakované kontrolovanými, ale stále ne-mocnými nemocnými. Stalo se zvykem, že noví a noví ministři zdravotnictví konstatují krizi systému zdravotnictví a krizi jeho financování, aniž by byla konstatována její skutečná příčina. Už se ani nepozastavujeme nad opakovanou informací, že na obchodní stezce peněz za lidské zdraví mezi nemocným, lékařem a prodejcem či výrobcem léků zase došlo ke kolapsu. Prodejci či výrobci vyhrožují zastavením dodávek „zdraví“, nepodpoří-li stát jejich „spravedlivé“ požadavky a nevyškrábe-li rezervy (rozuměj z kapes nemocných), aby zase chvíli mohl dotovat nesolventní zdravotnická zařízení. Přitom právě jejich lékaři pilně předepisují další a další léky dnes již zjevně dle diktátu mocných farmaceutických koncernů. Tyto praktiky fungují jen díky nevědomosti – mnohdy záměrně udržované – o pravé podstatě nemoci a léčby. A toto všechno si bezmocní pacienti nechávají líbit. Takový zaujímají ke svému zdraví postoj. Oni se chtějí nechat léčit. Je to směšné, smutné, nedůstojné a trapné zároveň.

Znám nemocné ženy, které váhají, jestli předepsané léky vyhodit, protože ani po letech užívání necítí úlevu, nebo si je příště ani znovu nevyzvednout v lékárně. Ale na otázku, zda by tedy nebylo lepší k lékaři vůbec nejít, reagují zděšením – „To ne! Kdyby mi něco opravdu bylo, měla bych to těžké.“ „A to pokrytecké, alibistické, nemorální lhaní vám nevadí? – Co když se lékař zeptá, jak užíváte …?“ „On se neptá.“

Tak vlastně nemocný kupuje od lékaře přes lékárníka iluzi uzdravení a živí tím v lékaři iluzi o důležitosti jeho léčby i důležitosti jeho vlastní. Nehmotné příčiny způsobují nemoc a nehmotné iluze ji nemohou vyléčit. Je to uzavřený kruh.

Ale setkávám se i se zdravotními sestrami, které přestávají být schopné se dívat na to, jak nemocným medicína a bohorovný postoj lékařů vůbec nepomáhá. Potkávám dokonce magistry farmacie, kteří už se nedokáží podílet na „prodeji iluzí“ těm, kteří pravidelně přicházejí s recepty a odevzdaně odcházejí s igelitovými taškami plnými zásob léků, bez nichž si už život nedovedou představit. Jsou zdraví? Ne. Je to jen obchod s iluzemi.

Skutečnou moc nad sebou – tedy i svým zdravím – nemůžeme získat zvenčí od někoho jiného. Změnit svůj nemocný, bezmocný až beznadějný postoj na mocný a plný naděje můžeme jen my sami. Ten, kdo už tohle aspoň tuší, se dostává nutně k myšlenkám etikoterapie. Ta nehledá venku a ve hmotě, ale uvnitř své duše.

Dr. Ctibor Bezděk, zakladatel etikoterapie, říká že … „Příčinou všech nemocí a běd jednotlivce i lidstva je jedna lidská vlastnost a tou je sobectví.“ Jedinou skutečnou léčbou je tedy odstranění sobectví ze života jedince a tím i společnosti. A jsme u základní problematiky etikoterapie, u zásadních etických postojů člověka. Nemáme právo sobecky potlačovat svobodnou vůli druhého a nemáme právo ani sobecky potlačovat svoji svobodnou vůli. Pokud to děláme, způsobujeme nemoc druhému nebo sobě. Pokud se nám postoj utlačovatele nebo utlačovaného stal zvykem, stáváme se eticky nemocní (od řeckého étos – obyčej, zvyk, dobrý mrav) – nežijeme mravně, tedy zdravě. Rozhlédněte se kolem – vidíte to hned. Rozhlédněte se v sobě, a chcete-li to vidět, vidíte to taky hned. No vidíte. Pro ty, kteří se už rozhodují to, co vidí nejen vidět, ale taky napravit – pro ty je tu etikoterapie. Pro ty, kteří už začali vyciťovat, jak se jim opakované nemocné postoje staly normou formující fyzické tělo a jeho vnitřní pochody, a kteří už se rozhodují si to nenechat líbit, protože se jim to nelíbí, pro ty je tu etikoterapie. Je to nejtěžší léčba – proto, že klient musí své nemocné zvyky změnit sám. Je to léčba nejtvrdší – proto, že v ní už nelze pohodlnými iluzemi nahrazovat pravdu o sobě. Terapeut je zde už jen pouhým zrcadlem ukazujícím na nedodělky na cestě k sobě i k druhým – na cestě k pravdě a lásce. Začíná proces uzdravování, skutečná léčba podstaty. 

 

 

Etikoterapie aneb Jak uzdravit duši, která ztratila víru

Otevírají se dveře. Vstupuje žena – říkejme jí třeba Marie. Bude vyprávět svůj příběh. Příběh, který slýchám tak často, v tolika obměnách stále stejného scénáře. Málo lásky v dětství – hladová po lásce vstupuje do partnerství. Málo lásky v partnerství – rozpory, hádky, přepracování, únava, rozchody.

Bolavá nespokojenost v duši – skrývaná zloba, lítost, rezignace. Duše bolí – už to nedokáže snášet, ztrácí moc nad řízením svého života ve hmotě. Nedokázala v sobě objevit a uplatnit tu mocnou sílu ženství – ten rovnocenný protipól mužství. Už není mocná – je ne-mocná.

„Proč já vlastně mám ty křečové žíly?”
„Přemýšlejte, jak žijete. Proudí volně a neustále tok radosti vaším tělem a životem, nebo je to často jen bolestivá křeč? Jak přes den odpočívají vaše nohy, které vás poctivě nosí celý život? Jak o ně pečujete?”
„Ale když ono to nejde, musím být celý den na nohou.”
„Proč si neodpočinete, když přijdete z práce?”
„Hm – a kdo by to za mě všechno udělal?”
„Jak za mě?”
„No, někdo přece musí nakoupit, uvařit, vyprat …”
„Někdo?”
„No, kdo asi?”
„Máte přece manžela a tři děti…?”
„Ale oni nemají čas…”
„A vy máte?”
„No nemám, musím ještě připravit nějaké materiály do práce… To budu dělat zase až večer. Jen aby mě zase nebolela ta hlava…”
„Ale děti teď leží s manželem u televize?!”
„No jo, já vím. Ale kdo by se s nimi hádal. To si to radši udělám sama…”
„Kolik let si to radši takhle děláte – sama?”
„No vlastně – vlastně už 20 let – to to uteklo…”
„A máte z toho radost?”
„Radost – radost – někdo to udělat musí…”
„Proč ten někdo, kdo musí, jste pořád jenom vy?”
„Žena přece musí… Žena a matka se přece musí starat o muže a děti.”
„I když muž celé dny čte noviny a kouká na televizi a dětem už je 20 let?”
„Kde se vzalo to přesvědčení, že žena musí?”
„Maminka to říkala,” začíná plakat. „Celý život snášela příkoří od otce a zemřela na rakovinu tak brzo – není žádná spravedlnost.”
„A co tatínek?”
„Našel si jinou, kypí zdravím – nikdy se o nic nestaral.”
„Není vám tu něco nápadné?”
Odmlčí se a přemýšlí. I já přemýšlím. Co je to? Co si ta žena nechala vzít?

Právě v tu chvíli „náhodou” zazvoní telefon. Volá mi kolegyně: „Měla jsem tu právě klientku. To je síla! Uvědomila jsem si znovu naplno, co je to ženství, pravé ženství, v dnešním světě tolik pošlapávané. Ta nádherná jemnost, hebkost, mírumilovnost, která má v sobě takovou hojivou – léčivou  schopnost… Kolik síly ale je taky v ženě, kolik utrpení dokáží trpělivě snést! Co vy muži vůbec víte o utrpení Panny Marie, toho symbolu nejčistšího ženství, která musela snést ukřižování svého milovaného jediného syna, pochovat ho, a ještě být oporou a útěchou a nadějí učedníkům – dospělým a silným mužům, které zlomil strach a beznaděj… Nemám čas, letím pro děti, měj se.”

Ta si uměla vybrat chvíli. Ženství – obnovit úlohu ženství v dnešním světě – to je to, co může uzdravit svět! Co já celé ty roky dělám? Co je to ta Etikoterapie v praxi? No přece hledání příčin nemocí v duši, v nemravných vztazích. Teprve nemoc nás mnohdy přinutí zastavit to nesmyslné  neřešení problémů, které trápí duši.

„Tak co s tím uděláte?”
„To je těžký...”
Ano, Etikoterapie, to je ta nejtěžší terapie. Zrcadlí nám, kde máme nemocné vztahy, ale uzdravit své vztahy musí každý sám.
„Jsou vztahy, ve kterých jste dosud žila, spravedlivé a rovnocenné pro všechny? Jsou to mravné vztahy? Panuje u vás láska?”
„Ne.”
Ale jak může taková citlivá bytost, jako je žena, žit ve vztazích, kde nevládne láskyplný duch? Její duše nutně onemocní, a neučiní-li rozhodnutí k zásadní změně svého chování, stejně zákonitě onemocní i tělo.
„Tak co s tím uděláte?”
„To já nevím.” (Jakoby říkala: „Mně se nechce.”)
„Chováte se mravně, když dopouštíte, abyste vy i vaše děti žily v prostředí nelásky a nespravedlnosti? Kde není spravedlnost, není láska. Proč nezměníte aspoň svůj podíl na té neblahé situaci? Vždyť jde o váš život. Stálým napětím a vnitřní nespokojeností trpí vaše zdraví. Co vám brání?”
„Strach. Já mám strach!”
Tak a je to venku. „Poslouchejte dobře, co jste sama řekla. Strach – to je příčina vašich nemocí. Ocituji vám něco o strachu z knihy zakladatele Etikoterapie MUDr. Ctibora Bezděka Záhada nemoci a uzdravení (Fontána Olomouc r. 2000): „Strach bývá nejčastější příčinou bolestného a trvalého napětí duše. Vůle je nucena stálým a velikým úsilím přemáhat veškerou myšlenkovou negaci vzniklou na jeho podkladě. To trvalé napětí vede k trvalým změnám pružnosti, jež v závěru přecházejí až do ztuhnutí – např. stěny cévní.”
„Už víte, co je příčinou vzniku vašich křečových žil? Už víte, kdo jediný je může skutečně uzdravit?”
„JÁ.”

 

převzato z http://www.celostnimedicina.cz

autor: MUDr. Vladimír Vogeltanz

zdroj: www.etikoterapie.com

Diskusní téma: Etikoterapie aneb léčba mravností 2.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.