O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

O (pozitivních) snech

14.12.2010 08:46
23.11.2010, Vlastimil Marek

 V noci, na jejímž konci jsme meditovali (na pozitivnější budoucnost) po páté, jsem měl barevné a veskrze pozitivní sny. Čtyřikrát jsem totiž brzy ráno vizualizoval pozitivní „matrix“ pomocí vzpomínek na tu či onu velmi hřejivou a pozitivní událost (ať to bylo zpívání manter, nebo pomalá meditace někde na horách, na Silvestra či na mostě Karlově), a tak když byl mozek povzbuzen osvědčenou „technikou“, ukázal, jak je to snadné. Snít pozitivně. Jednak bych tímhle zamyšlením rád povzbudil hledače sebe sama i alternativních duchovních metod ke zkvalitnění jejich Cesty třeba zvládnutím snů, a druhak šel rovnou příkladem.

 Jako nositeli té asi nejstarší krevní skupiny (lovců) mi tělo občas poručí dát si nějakou rybu, nebo zklidnit pra-puzení konzumací jednoho debrecínského párku. Tělo si (s touto drobnou uzeninou, v níž je dnes zcela jistě daleko víc sojové mouky, než bývalo za jeho mládí) poradí, a důsledkem jsou prostě jen barevnější a dobrodužnější sny. Přitom procento „dobrodružství“ se teď, v období pravidelných ranních meditací, projevilo dalšími variacemi na téma kolektivních a hlavně pozitivních vizualizací. Snily se mi scény, jak se skupiny lidí setkávaly v přírodě, ale i na náměstíčkách, a spojeni kolektivní a hlavně pozitivní vizí, nabíraly jistotu, že se jejich budoucí dílo podaří.

 Byl jsem v jednom snu součástí party organizátorů, a procházeli jsme okolo několika skupinek (včetně rodin s dospívajícími dětmi), které nadšeně ve výkladních skříních obchodů četly jak oznámení o konání třiadvacetiminutových půlnočních meditací (děti žadonily, aby nemusely jít spár a mohly si to taky užít, a rodiče svolovali, sousedi se domlouvali na společné meditaci v místní klubovně, někdo nabízel své meditační cédéčko, jiný malé občerstvení poté), tak nějaké výsledky  nějakého sociologického a psychologického výzkumu, co taková meditace dělá s účastníkem, nebo celou zúčastněnou skupinou.

 Nebo jsem v jiném snu vedl meditační víkend, a hned v sobotu večer byly otázky účastníků (včetně žen) tak „správné“ (poučené a proseté správně selektivním sítem, takže správným směrem), že jsem sice zachoval horní část obličeje v pokerové fazóně, ale dolní část se usmívala skutečně od ucha k uchu: vypadal jsem rádoby přísně, ale nikdo nemohl mou přísnost brát vážně, protože jsem cítil, jak mi oči žhnou a září radostí, a jak to všichni registrují a také se usmívají (i když jsem je jakoby plísnil za nedostatečnou hloubku otázky).

V dalším snu jsem měl před sebou naplněnou Lucernu, a tak jako v roce 1979 jsem si užíval tu moc něco změnit: stačilo zakřičet nějaké heslo, nějakou krátkou údernou větu, a Lucerna by se zvedla a šli bychom na Hrad. Samozřejmě jsem ale lidi „jen“ rozesmával, a na konci jsme zazpívali Lásko Bože lásko, chvíli tak nahlas, že začaly vibrovat stojany mikrofonů, a poté na mé vyzvání tak tiše, že bylo slyšet šoupání nohou turistů v pasáži o tři patra výše.

 Jindy v dalším snu v první řadě na prezentaci vstal tak dvanáctiletý blonďáček, a zeptal se tak dokonale hlubinně, až jsem zalapal po dechu: stručně jsem zmínil fenomén, kterému se zatím, z nedostatku jiných slov říká „indigové“ děti, a to, že vlastně současné děti mají jiný, propracovanější a k abstrakci a souvislostem a nadhledu připravený mozek, a pak jsem zodpověděl otázku, jestli mají svaly paměť (tato příhoda se mi skutečně nedávno stala). Zatímco jsem odpovídal, zvedaly se další děti, kterých jsem si předtím nevšiml, a přes pokusy rodičů udržet je na židlích, vstávaly a začaly mezi sebou diskutovat tak poučeně, že jejich matky lapaly po dechu, a já nadšeně gestikulací povzbuzoval další a další malé účastníky téhle improvizované, ale jiskřivé a nápady a pozitivními vizemi prošpikované debaty.  Bylo to tak opojné, že jsem si (lucidně) užíval silnou myšlenku: nádhera, v tomto snu bych chtěl zůstat navždy. Jenže ten pocit nádhery a extáze (po pětatřiceti letech spíše marných pokusů naznačit ostatním, že to jde všeobecně žít šťastně a zvědavě a duchovně, tedy ekologicky) byl tak silný, až jsem se možnosti, že by se mi to opravdu splnilo (zkušení hledači duchovna dávno ví, že mít přání je docela nebezpečné, protože mají tendenci se vyplnit), zalekl a raději se probudil.

 Jedenáct minut meditace na pozitivní situace se mi jednou nevedlo tak, jak bych si přál, a tak jsem je spíše promantroval, opravil pak jako obvykle blog (jen takto, přímo v systému a publikované, najdu poslední překlepy), a honem skočil pod peřinu a pokračoval v pozitivním snění. Další varianty pozitivních situací pak přinášely stále silnější přesvědčení, že i kolektivně je přece tak snadné si vyjít vstříc, a třeba porody poškozeným deprivantům, agresorům a uječenkám nabídnout kolektivní terapii a nejnovější nenávykovou léčbu (včetně veřejných pochval a ocenění za to, že našli odvahu přiznat svou závislost a postižení, a něco s ním udělat)… a další generace pozitivně ovlivnit přirozenými porody a změnou postoje k mateřství a porodům a dětem a výchově, která by se mnohonásobně vyplatila. Byly to takové téměř telepatické pocity souznění a vzájemného ujištění, že všichni přece dávno víme, kde jsou skutečné příčiny negativních (individuálních i celospolečenských) jevů, kdy stačilo setkat se očima a já věděl, že ten druhým, ta druhá, přesně ví, že vím, že oni všichni vědí, že už se to všeobecně ví, a nikdo že nemá tendenci se před touto nezastavitelnou vlnou pochopení (a úmyslu hned teď a tady sebe začít pozitivně měnit) někam ukrýt, protože by byl přece sám proti sobě.

 Sem tam se samozřejmě objevil, jako v rychle střiženém filmu, záběr na nějakou mou (velmi ohmatanou, tedy často čtenou) knihu v rukou těhotné ženy nebo skupinky studentek. Detail: rozumělo se samo sebou, že v téhle společnosti na okraji celoplanetární změny nikdo nekouřil a nepil alkohol jinak, než preventivně (jako středověcí mniši, vynálezci piva a šnapsů, nebo můj děda s troškou slivovice do ranního čaje).

 Naznačuji, že tak jako tělo, jeho provoz a funkce, společnost a základní hodnotová orientace každého člověka, ani sny nejsou něco daného a definitivního: lze je zvládnout, pozitivně změnit a naučit se je využívat. Naznačuji, že je jen otázkou času, kdy, pokud vůbec, bude stále zřejmější a běžnější, že zdánlivě nesmyslné akce, jako jedenáct dnů po sobě meditovat na pozitivní představy pozitivních jevů, dějů a společností, budou brány jako něco normálního, protože mají (z dlouhodobého hlediska) prokazatelný velmi hluboký a terapeutický smysl a (většinou nepovšimnutě ) pozitivní účinek jak na ty, kteří meditují, tak na celé skupiny a tedy i společnost).  Jako v jiných duchovních disciplínách, i zde je cesta důležitější  než cíl… (nebo jinak, člověk a jeho mozek se mění tím, co a jak pravidelně dělá).

 Naučte se mít pozitivní  sny, dámy a pánové…

 

převzato z blogu Vlastimila Marka na http://blog.baraka.cz/

 

Diskusní téma: O (pozitivních) snech

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.