Paní Božena Cibulková - písařka Slova Božího 6 (Slovo Kristovo - 4) druhá část

Pokračování "Slova Kristova" :

40

Nad vámi stále bdím, avšak vy nebdíte se mnou nad sebou, nestrachujete se o sebe, nebojíte se, že marníte čas a nebudete hotovi se svým úkolem ve stanovenou dobu.

Neznáte dobu určenou pro dokonání svého díla, ani nevíte, že je stanovena. To ví jen váš duch, nikoli vaše tělo. Vy duchu nenasloucháte, příliš zaujati tělesným životem. Protože se příliš staráte o tělo, aby bylo zdravé, silné, mělo jídlo i věcí hojnost, nemůžete vnímat vnitřní city, vnitřní nutkání ke spěchu v práci na své vnitřní obrodě. Kdo vám má říci: Pospěšte na své cestě ke Kristu, ať se neomeškáte a dojdete včas, kdy On přijímá do domu Otcova, otvírá dveře, jde vstříc s úsměvem a milými slovy?

Nevíte, zda zítra či pozítří bude ještě dům Otcův otevřen pro příchozí, pro toho, který volá: Otče, jdu k Tobě, otevři mi svůj krásný, šťastný dům.

Nevíte, zda Bůh, dnes shovívavý a dobrotivý, se zítra neprojeví jako trestající opozdilé, lenivé poutníky, kteří promarnili čas milosti. Pospěš si, člověče, ať zastihneš dveře Otcova domu ještě otevřené! Kdo vás má nutit a vybízet ke spěchu, když si neuvědomujete, že se má spěchat?

Volám a vybízím: Lidé, šetřete časem, nepromarněte ani den. Vy, věřící, nepřete se o pravost víry a výklady Písem, ale uskutečňujte lásku mezi sebou. Začněte žít podle mne již v tuto chvíli. Začněte u sebe a nad sebou bdít a myslet na další život, kam půjdete, až přijde hodina odložení těla, kdy zmizí všechno pozemské, k čemu jste se upínali a věnovali velkou pozornost.

Největší starost mějte o to, zda dojdete včas k Otci. Vězte, hodiny jsou odměřeny a ti, kdo se opozdí, nevstoupí se mnou k Otci, nebudou se radovat, ale znovu se rmoutit, protože minuli poklad aniž by z něho vzali, minuli místo, na němž jsem stál a volal: Pojďte ke mně všichni, pojďte, a já vám dám, co potřebujete pro život.

Budou pak bědovat, rmoutit se, že minuli všechno vzácné, cenné a nejpotřebnější z lenivosti, nevědomosti a nyní stojí před uzavřeným domem Božím. I budou čekat dlouhý věk než opět zavolám tak milostivě, tak dobrotivě, jak jsem volal v Ježíši, tak naléhavě a výstražně, jak volám nyní:

Lidé, pospěšte, pokud je čas, žijte v upřímném pokání a napravujte se v době milostí, kdy s vámi mluví a jedná Kristus – Láska Boží. Napravte se než přijde velký soud.

41

Lidé mi nemohou říci: Neměli jsme čas vyvíjet dokonalost pro samou světskou práci, přípravu pokrmů, hledání potřebných věcí a hmotných prostředků, a proto jsme se nemohli stát svatými na Zemi v těle.

Kdyby mi to řekli, odpověděl bych:

Vím, že žijete v těle, které potřebuje pokrm i šat, nutí vás starat se o mnoho věcí a záležitostí. Vím, že potřebujete hmotné prostředky k uhájení místa na Zemi. Proto jsem vyměřil dost dlouhý čas, abyste stačili dávat tělu i duši. Vaše existence trvá již dlouhý čas, byla dříve než se Země ztvárnila do hmotné podoby. Již tehdy jste žili jako duchové bez hmotného těla, kteří mysleli a cítili, byli v duchovní činnosti, tvořili věci a tvary z jemných látek vesmíru.

Tělo jste si začali budovat až vaše duše byla porušená ve svém jemném složení, naplnila se rozpornými i rozkladnými silami. V tomto kritickém stavu potřebovala vytvoření ochranného obalu, který by zpevnil její ochabující sílu. Tělo z tvrdé hmoty ji na čas zachránilo před rozložením. Toto tělo ji však nemůže chránit stále. Podléhá proměnám a rozptýlení svých částic, a to pak je kritický stav. Nemůže-li duše vejít do mého Světla pro své narušení, hrubý vnitřní stav, je nucena opakovat vytvoření těla a v něm žít po čas, kdy je mimo mé Světlo, protože jí v něm nelze žít, jako rybě na souši.

Odedávna již žijete a již velmi dlouhý čas hřešíte, nejen jako tělesní lidé, ale i jako duchové bez hmotného těla. Nemůžete říci: Pane, mnoho na nás chceš, žádáš-li, abychom pečovali o duši a stali se svatými, když práce pro tělo žádá čas a sílu. Odpovím: Nepečovali jste o svůj stav, když jste ještě působili jako duše bez hmotného těla, tím méně za tělesného života.

Kárám-li vás, varuji a připomínám, že není čas ke zdržování se na cestě k Otci, pak proto, že brzy se naplní čas vyměřený vám k vývinu dokonalého stavu. Stanovený čas značně pokročil, vrcholí a již vstupuje na krajní hranice. Přijme Otec vaše omluvy a výmluvy, že jste žili na Zemi jen krátce, a proto nemohli dosáhnout svatosti své duše? Prodlouží vám čas?

Již od této chvíle Jej o to proste. Proste za prodloužení času pro vaši cestu k Otci, jste-li teprve na začátku, uprostřed či již na jejím konci. Vždy je u vás nebezpečí omeškání. Nevíte dne, hodiny ani minuty, kdy je nad vámi soud, v němž vás Otec zkoumá a soudí, jste-li již dokonale hotovi se vším, co vám uložil jako práci, úkoly určitého času a zda může již o vás říci: synové moji!

Nesplníte-li včas vám dané úkoly, ani oběť Beránka nedá z milosti spasení. Ona je pro duši, která v Krista nejen uvěřila, ale také Kristem žila. Těmto duším dává milosti největší. Zajišťuje trvalé spojení s Otcem, stálý pobyt v Jeho příbytcích, ve Světle, které živí i šatí a samo je nejkrásnějším místem k přebývání i k činnosti člověka.

42

Od toho času, kdy jsem mluvíval k lidu přísně a káravě, mnoho se změnilo v lidském životě. Ne však tím, že by se lidé sami změnili a byli mnohem lepší a dokonalejší, takže by mi již nepůsobili zármutky. Já jsem změnil své chování k člověku: za slovo přísné dal jsem slovo vlídné a stal se nositelem Boží Lásky k člověku. Dovedete pochopit mou přeměnu? Tajemství Syna je zajisté velké tajemství Boha. Kdybyste však byli čistí, jemní a láskyplní, mohl bych vám říci mnohé, co je v mém životě zvláštní a co chápou dokonalí, moudří duchové. Protože nemáte náležitý stav, jste ponecháni v nevědomosti o mně. Maličko víte o Otci, ještě méně o Synu.

A přece znát Syna je nutným předpokladem, přímou podmínkou pro vstup k Otci do života svatého, krásného, pokojného i blaženého. Chce-li se člověk vrátit k Otci, musí být synem. Stane se jím, spojí-li se plně se Synem, se mnou. Dávám však ze svého synovství tomu, kdo ke mně jde, spěchá, dosáhne a se mnou spojí svůj život. Ode mne má člověk svou svatost, Boží synovství. Kdo je ode mne odtržen, ztratil své synovství. Kdyby je šel hledat až do hlubin vesmíru a v sobě vydobývat, nenalezne je, nevydobude si je a nedočká se ho. Jen ve mně je synovství člověka, ve mně se nalezne a ve mně žije od věků do věků.

Marně se namáhají ti, kteří usilují dosáhnout Boha beze mne. Mýlí se ten, kdo sám chce vejít k Otci, a proto si ukládá různé a mnohé posty, snaží se zvláštními úkony dosáhnout rychlého vzestupu do života Otce.

Pravím všem, kdo hledají Boha, po Něm touží, chtějí vstoupit do svatého Míru: Věřící v Boha živého, Ducha živého, upřímní a pilní, hledejte Syna, milujte Syna, který přijal jméno Ježíš Kristus. Bůh se stal Synem a jako Syn pracuje a zjevuje se všemu stvoření. Jděte cestou novou, cestou Božího synovství, a já, Syn, dovedu vás bezpečně, jistě a rychle do svatého Míru i do života láskou činného ve službách stvoření.

43

Cením si a vážím každého, kdo věří, že je Bůh, že je Otec, Duch nejvyšší a Pán života. Vysoce cením myšlenky jdoucí od člověka k Bohu. Přijímám je jako náhradu za mnohá lidská provinění a velké nešlechetnosti.

Avšak je nejvýš nutné říci: Vy, kteří Boha ctíte, k Němu se obracíte a hledáte Jeho dílo, Jeho Moudrost a Lásku, vězte:

Bůh je Otec i Syn.

Bůh je Otec Svou Silou a Vůlí,
Bůh je Syn Svou věčnou, nekončící a nehynoucí Láskou,
Svým zjevným činem ve stvo­ření.

Čin Boží je poznatelný Syn. Otec je nezjevený. Syn je zjevený váš Bůh. Proto od těch časů, kdy člověk viděl Ježíše Krista zjeveného v těle, stal se pro člověka Bůh Synem, neboť v Něm se zjevil čin Boha.

Čin Boha, zjevený v Ježíši Kristu, je obnovení všeho, co je porušeno a hyne, ztrácí krásu, kvality a hodnoty. Čin Boží je Mesiáš lidu dávno zaslíbený těm, kdo Boha ctí, Jej hledají a milují, i když dosud jednoznačně neřekl ono slovo vzácné a toužebně očekávané člověkem dlouhý čas: Odpouštím…

Bůh nemohl lidem říci toto spásné slovo. Odpuštění je podmínka spásy a tu právě dává Syn, protože ji člověku vydobyl přijetím údělu hřešícího člověka – údělu utrpení. Utrpení je výkupné. Lidé za své viny mnoho trpěli. Výkupné lidí však nestačilo k tomu, aby změnilo odvěký zákon střežící život a trestající toho, kdo do života vnáší těžkosti, porušuje jeho božskou krásu, soulad a rovnováhu všech sil.

Trest je utrpení, a protože člověk žil a dosud žije v trestu, žije v utrpení. Nestačil však svým utrpením vyvážit všechny přestupky. Člověk by ještě dlouho trpěl následky svých vin, protože je oslabený, narušený, je v něm zhrouceno dobro až ke svému základu. Zasáhl však Boží čin vysláním Syna na pomoc člověku. Zachraňující Boží čin přišel v Ježíši Kristu.

Všichni hledající spásu Jej hledají. Naleznou-li Jej, naleznou svou duchovní obnovu, jsou vzkříšeni z mrtvých pro nový život v Bohu.

44

Všem hledajícím mír života říkám: Jděte k Synu. On dá mír. On má vaši spásu v rukou, neboť na ní sám pracuje tím, že spolutrpí s vámi. Jeho utrpení je naplněním míry trestů, které Boží zákon předepsal za zničení dobra a lásky, jehož se člověk dopustil a dopouští.

Pomoc Syna je nutná pro každého člověka. Bez ní je nemožné dosáhnout smíru s Otcem. Žádný člověk si jej sám nedobude. Jen ten jej získá, komu pomáhá Syn. S pomocí Syna se člověk může stát synem – svatým duchem, může vstoupit do Světla. Proto základem víry v Boha je poznání Syna Božího. Kdo nezná Syna, nemá správnou víru, moudré poznání Boha, nemá naději na dobré výsledky svého snažení a dosažení vyšších stavů. Jen Syn korunuje úspěchem námahu člověka při dobývání svatosti. Jen Syn zprostředkuje člověku spásu. Bez Syna jsou věřící v Boha jako poutník po strmých skalách bez záchranných lan, loď bez kormidelníka, lodivod bez kompasu. Dojdou takoví bezpečně a jistě k cíli? Takové putování je neúspěšné, zdlouhavé a marné. Cesta vytýčená, na niž se má dojít v přesně vyměřeném čase, vyžaduje pevné, rychlé kroky bez zdržování a váhání.

Chcete-li jít rychle a bezpečně k Bohu, bez nebezpečí zdržování i bludných cest, chcete-li putovat opravdově, upřímně, s touhou a co nejdříve dojít k cíli, toužíte-li po míru života v Bohu jako Otci a přejete-li se s Ním jako s Otcem žít – pak je nutno hledat cestu, na níž je Kristus vůdcem, ochráncem i pomocníkem člověka v jeho vnitřní slabosti, malověrnosti i zoufalství, kdy tělo slábne nebo duše ztrácí sílu v něm žít a vybojovat své vítězství.

45

V odpuštění člověku se skrývá mnohé tajemství. Vědět, kdy se mu odpouští a kdy je nutno podrobit se trestu, kdy je milostí od něho osvobozen, znamená znát tajemství lidského života v těle pozemském i bez něho. Až toto řeknu a zjevím lidem na Zemi, dám jim do rukou velkou možnost i sílu k vítězství nade vším zlem, které strhuje srdce člověka a zchvacuje do zajetí nízkostí, aby v něm nemohlo zářit Světlo Lásky, Světlo Života.

Čas pomoci člověku nastal od chvíle tajemné, v níž jsem se stal viditelným Tělem ve jménu Ježíš a Ono bylo posvěceno a vyvýšeno na jméno Boží. Lidé je poznali, uvěřili v ně a tím se otevřela cesta Boží pomoci světu.

Není však dána lenivým, lhostejným, aby je utvrdila v myšlence, že Bůh sám dobývá pro člověka slávu a čest, odpuštění a spasení. Radovali by se, že se nemusí namáhat, že Boží milost dá člověku, co mít má. S takto projevenou radostí se nespojuji ani ji nevítám. Je určitým nebezpečím duši, protože jí dává mylné představy.

Boží pomoc přichází k vyspělým, moudrým, pilným a snaživým, kteří vědí, že Bůh žádá na člověku práci, a jen pracovitým žehná a je odměňuje všestrannou péčí a přímou vlivnou pomocí ze svých zdrojů sil. Pro ušlechtilé úsilí a vytrvalé snahy i On klade nejvyšší obětní dar za spásu člověka.

Přišel jsem skrytě jako pomoc Boží k moudrým, duchovně přičinlivým lidem. Neviděli mne a nepoznali dosud všichni. Jsem blízký jen těm, kteří si zaslouží Boží pomoc. Ti slyší poučení o spasení člověka, o Synu, který přišel konat oběť a po jejím navršení jí zachránit a proměnit svět.

46

Řeknu-li jasně: čiňte to a ono nebo varujte se toho a onoho – dávám již tím člověku svou pomoc. Poznání je velká věc v lidském životě. Jak může někdo rychle dojít k cíli, nezná-li k němu cestu. Bloudí a stále se vrací, odkud vyšel. Nalezení správné cesty umožňuje rychlé putování a dosažení kýženého cíle. Těžko se noha vyhýbá úskalí a srázu, neví-li, kde jsou.

Řeknu-li: střezte se činů vyvolávajících hněvy bratrů, je v nich velká vina, neodpustitelně velké přestoupení zákonů života – upozorním-li, kárám a varuji, a bratři se dál hněvají a vyvolávají půtky, neklid a násilné smrti těla, nechávám je okusit ovoce nelaskavého jednání, myšlení a slova, aby poznavše je, více nežili v nelaskavosti a sporech.

Což jsem nevaroval, neřekl jasným Slovem: Člověče, varuj se zla a čiň dobro! –? Učiníš-li jinému zlo, bude zlo učiněno tobě, aby ses, když dobrovolně dobro nekonáš, naučil se je konat tím, že každý zlý čin přinese ti čin zlý, který na tobě vykoná trest za přestoupení Zákona Lásky. Kolik přestoupení budeš mít, tolikrát za ně budeš trpět, dokud zlo neodmítneš navždy a dobru nezasvětíš celý život.

Tím ukazuji cestu, upozorňuji na nebezpečná místa skrývající v sobě hluboký pád. Má-li duše trpět, musí být někým a něčím zraněna. Zlo samo duši zraňuje. Nese následky nekonečných bloudění tmou ve velkém utrpení. V mém poučení je již pomoc člověku. Je přímou cestou, po níž lze jít bezpečně. Neponechal jsem člověka v temnotě, ale z ní jej volám varováním: Člověče, nehřeš, čiň dobro, miluj a pomáhej, pracuj a dbej o svou duši, aby byla ušlechtilá, moudrá, krásná, abych ji jako takovou vzal do své náruče jako když byla čistým dítětem božím.

Pomáhám člověku a budu mu pomáhat, pokud bude potřebovat mou pomoc, pokud nevstoupí po můj bok, k mé pravici, aby mě viděl skutečného, jak s ním mluvím, jednám o všech věcech jeho života – ne v tlumočení mých slov prostředníky, ale již přímo sám.

47

Varuji vás, varuji před hněvem. Je počátkem bratrovražd a ty jsou nejtěžším proviněním vtiskujícím na čelo zlověstné znamení. S těmi, kdo je mají, jednám jako s nepřáteli. Já život dávám a usiluji o jeho trvání, aby se rozmnožoval do krásy i slávy, dával rozmanitost, mnohost projevů, byl bohatý, rušný, stále nový, zvláštní a tajemný ve svých podstatách.

Kdo činí opak toho, co činím já, životy ničí nebo znehodnocuje, ruší je a hrubě napadá, zda není můj nepřítel? Já dávám, on bere, já posiluji, on oslabuje, já miluji, on nenávidí, já dávám dobro a on násilí a utrpení jinému. Není-li to nepřátelství tajně vypovězené nejen mně, ale celému životu? Kdo odnímá život svému bratru, sahá na život můj. Ten, koho hubí, sám si život nedal, ale onen život jsem dal já ze svého života, i jeho sílu a vědomí. Život není člověka – život je můj. Já ho člověku dávám a propůjčuji jako díl svého života ke spravování, k rozšiřování dobra a lásky v něm do všech prostorů vesmírů. Kdo hubí životy, zasahuje do mé pravomoci a přímo do stvořitelské práce; také do mého srdce i do mne celého.

Ve mně jsou všechny životy. Každý z nich zvlášť cítím a zvlášť v sobě vnímám. Ničí-li někdo život, jakoby sahal na mne, na mé tělo, na můj vlastní život. Ví takový člověk, co činí, uvědomuje si své zasahování do mého života, jeho zraňování, narušení, oslabení a tísně, do nichž mne přivádí?

Ano, kdo zabíjí bratra, i mne zabíjí, protože já jsem v každém člověku, který myslí, mluví, je schopný života živého, činného. Já jsem Duch přebývající v lidském duchu. Duch lidský žije na Zemi, a proto i já žiji na Zemi s ním v těle.

Kdo ničí tělesný život, nedopřává lidskému duchu, aby se v něm projevil, v něm pracoval a činil to, co je mu uloženo Otcem jako práce a úkol v určitém čase. Nedopřává-li lidskému duchu život v těle, nedovoluje ani mně, abych v lidském duchu a tím i v jeho těle působil na Zemi a tak do ní vnášel Světlo – Sílu, Moudrost a Lásku. Takto škodí celé Zemi, všem jejím obyvatelům. Nejvíce však sobě, protože si tím připravuje osud, v němž násilí bude stíhat násilí a posléze zabití prožije sám.

Než však pozná hrůzu a utrpení zabití, spatří své činy v pravé podobě. Uvidí se jako škůdce a hubitel bezpočtu životů, odpůrce Božích činů i jako můj nepřítel. Zajisté nebude lehko tomu člověku, až sám vystoupí z těla.

48

Lid Mojžíšův byl hněvivý a měl rád zbraně. Zbraní často používal také lid nevyučený Slovem, vedený jinými náboženskými cestami Zemí a jejím životem. Kdo však má přímé vedení mnou jako Slovem, je povinen přede všemi vynikat charakterem, úsilím o naplnění ustanovení Slova dávajícího napomenutí, poučení, připomínky i přímé zákazy, varování před mnohým, co lidem škodí a je před Bohem nečisté, hříšné a uvádí do temnoty ducha. Boží zákon platí pro všechny lidi, ať stojí v řadách pohanské moudrosti nebo jsou věřící v Hospodina.

Hospodin však je Slovo a kdo Slovo vyznává, má povinnost podle něho žít. Izraelští nežili podle Slova, sahali po zbrani, a proto od ní hynuli, jí byla trápena i ničena jejich těla. Slovo jim řeklo: Cokoli učiníte jinému, bude učiněno vám. Oni však dál válčili, zabíjeli těla. Bůh znal tvrdost jejich srdce, a proto k nim mluvil a říkal: Toužíte po boji a chcete jej. Jděte tedy a bojujte, však poznáte jaký je boj a co s sebou nese. Až ho poznáte, budete se mu vyhýbat. Kdybyste nevěděli, co přináší člověku, nevzdali byste se myšlenky na boj, ale živili ji ve svých srdcích dál a dál, až by se stal z vašeho srdce kámen. Kdybyste upadli do bezcitnosti, nemohl bych k vám přijít jako Mesiáš. A protože jste zvoleni za lid, k němuž má přijít Bůh jako Mesiáš, musíte se vyvíjet k jemnosti, jíž začíná vaše spása. Ve zlu vyvíjejte dobro.

Kdybych řekl: Nebijte a neničte své nepřátele – nezanechali by bojů, neodložili zbraně, nehledali mír. Uposlechli by, polepšili se, kdyby k nim byl Bůh jen přívětivý, vlídný a laskavý?

Mluvil jsem přísně a přece neuposlechli, jednali podle svého. Bili jiné, a proto byli biti také sami. Zabíjeli jiné a byli zabíjeni. Tím však velice trpěli. V utrpení ochabovala jejich prudkost a hněvy, tvrdost jihla, tělo umdlévalo a přestávalo volat po boji. Čím více trpěli ranami, slábla jejich zlá síla a oni odkládali zbraně. Jestliže jedno pokolení je odložilo, další je zvedalo již nerado. Tak se vychovával lid: v krvi, bědování a nářku rodil silnou touhu po pokoji a míru, po lásce bratrské.

49

Kámen není možné hladit laskavou rukou a říkat mu: Proměň se v prach, staň se pěkným tvarem. Kdyby se tak dělalo tisíc let, kámen by se neproměnil a nebyl by z něho prach. Jen náraz na něj působí, mocná síla jej drtí, pádné rány přetvářejí. Něžný květ se zajisté bere do rukou jemně a opatrně, aby se nezlomil, nepoškodil.

Jaký tvar, takové s ním zacházení. Jaký je život, tak k němu promlouvám. Život hrubého člověka potřebuje jiné slovo než život láskyplný. Kdybych něžně mluvil k hrubému, zdali by on na to dbal a mně rozuměl? Kdybych tvrdě mluvil k jemnému a láskyplnému, zda by se celý nezachvěl a nezhroutil, nebyl naplněn lítostí, že jej nemiluji, jeho lásky nepřijímám? Kdybych trestal anděla za jeho činy lásky, byl by porušen řád a on by mě nemohl nazvat Bohem Lásky a pokoje.

Každému dávám takové slovo, pomoc i lásku, jakou si zaslouží. Je-li lid hrubý a tvrdého srdce, mluvím k němu o trestech a soudu, aby se zalekl a snažil se napravit, dokud je čas. Kdyby se neobával trestu, neuposlechl by něžného, jemného vybízení. Odvrátil by se a žil dál svou hříšností. Kdo je očištěný a zjemněný, zajisté se může nadít laskavosti a péče i velké lásky ode mne. Tomu neřeknu: Běda tobě, běda. Tomu řeknu: Příteli milý, čeho žádáš ode mne? Ty ode mne, já od tebe. Ty mne prosíš o pomoc ve věcech života a já na tobě žádám, abys vydával o mně svědectví, mluvil o tom, že jsem dobrý a láskyplný.

K dobrému dobrý, k milujícímu láskyplný. K hříšnému však přísný Bůh Hospodin, odměňující dobro a trestající zlo v každém čase, i tehdy, když působí a jedná Kristus a nade vším je Láska jako ochránce a přímluvce.

Láska je velká moc. Láska je Bůh. Ona byla ve mně i když jsem mluvil přísně: Běda tobě, národe, běda tobě, lide hříšný, vydán jsi soudům a jeho trestům, vydán jsi v ruce těch, kdo vykonávají tresty. Jsi a budeš vydán trestům, pokud se nenapravíš, nebudeš žít podle mých ustanovení.

Láska je nejen milování, ale také hluboká Moudrost. A Moudrost ví, že zatvrzelý hříšník nedbá slov lásky, je mine jako u svých nohou malého ptáčka, motýla či červíčka v hlíně. Mine je bez povšimnutí, protože jeho vědomí je otupeno a nezachycuje jemné dojmy, nedbá tichých jemných slov. Moudrost řídí mé Slovo k člověku. Ta ví, kdy je třeba pokárání, povzbuzení a kdy je možné člověku říci: Já tě miluji.

50

Pokoj miluji a pokoj přeji všem. Rád bych uklidnil lidský život, aby v něm nebylo tolik soužení a obtíží. Avšak dokud lidé sami nepoznají příčinu svých obtíží a ji neodstraní, nebude klidu v jejich životě. Jejich obtíže jsou proto, aby se vzpamatovali, začali přemýšlet, vybavovat se ze strnulého stavu ducha, do něhož je uvedl dlouhý pobyt v temných světech hmotných, zastírajících pohled do mého světa Světla a krásy, jenž se rozprostírá nad hmotným vesmírem. Bez obtíží nedovedli by si udržet vědomí o Bohu. Tím by se připodobnili k životu zvířat, neoživenému myšlením a slovem. Hověli by si v zahálce a nepravostech.

Není-li člověk vyvinut a vnitřně oživen jak náleží, aby se udržoval v dobrovolné kázni, čistém a jemném stavu, nemohou mu být odňaty obtíže; nelze jeho životu dát svatý, věčný pokoj a mír. Klid by byl jeho zkázou, novým duchovním úpadkem a hrubost vnitřního stavu pokojným životem by se neodstranila. Naopak, duše by ztrácela i to málo, co si již vyvinula ve vlivu obtížných podmínek života, ona troška světla, kterou již má v sobě, by se ještě více ztlumila.

V každém člověku je skryta velká touha po životě. Chce-li žít a je-li mu postavena překážka do cesty, pak aby nezahynul, snaží se ji odstranit. Při jejím odstraňování se velmi namáhá, přemýšlí a pracuje. Jakmile člověk přemýšlí, duše oživuje, sílí, je schopna překonat obtíže. Proto těžké podmínky života chrání duši před úpadkem a zkázou, před otupělým stavem v polovědomí, v němž by se mohla dopouštět velmi těžkých poklesků i hrubého porušení zákonů života.

Až se lidé vnitřně vyvinou do stavů dávajících velké schopnosti, hlubokou moudrost duchu, až se dostatečně zjemní a budou vědomě se mnou spolupracovat a vědomě se mnou se spojovat, pak bude v jejich životě věčný svatý mír. Pak se naplní i jejich touha po životě, protože nebudou více okoušet smrt těla, ale budou žít v neumírajícím těle, v němž duše může, sama stále mladá, věčně žít.

51

Pro vás, lidé, pro vás pracuji a namáhám se, abyste měli vše potřebné pro život, jeho práci, jeho lásku a stálé trvání. Moje práce je zvláštní, ne taková, jakou znáte na Zemi. Je vydáváním Lásky a Moudrosti životu, Vůle k činům, Síly, z níž se budují těla vám neviditelná i viditelná.

Odkud myslíte, že je vaše schopnost myslet a vytvářet v mysli plány nové práce a činů? Myslíte, že je to váš vlastní um? Ano, mnozí si myslí, že svou vlastní schopností dovedou pracovat a myslet. Jak jsou bláhoví, jak zaslepení, nevědomí. Tělo samo nemá sílu k pohybu, myšlení a cítění. Kdo hýbe tělem, myslí, mluví, je lidský duch. Ten se obalí tělem, aby mohl na Zemi viditelně žít a pracovat, aby mu bylo rozuměno.

Duch lidský je z mého Ducha. Má schopnost myslet a cítit, vnímat život, protože je stále spojen se mnou neviditelnou páskou, po níž přechází ode mne k němu všechno, co umožňuje projev v těle. Kdyby tato páska byla přerušena, lidský duch by ztratil příliv síly a byl by brzy hotov se svým rozumem i důvtipným přemýšlením. Kdyby toto přerušení se mnou trvalo delší čas, lidský duch by ztratil vědomí života. Hýbal by tělem, ale nemluvil, ani by nemyslel. Když nemyslí, neuvědomuje si, že žije. Tento stav je stavem těžkým. Trvá-li delší dobu, přestává vědomý život člověka a nastává život němé tváře.

Tento těžký stav nastal u člověka odtržením ode mne, porušením Otcova ustanovení o jeho životě a díle. Od tohoto porušení jde zkáza za zkázou. Když se jedna stěna domu hroutí, následuje pád celého domu. Dnes jsou lidské duše v nebezpečí, že jejich odtržení ode mne jim přivodí nízký stav života, že upadnou do života nevědomého a začnou opět dlouhý a těžký proces vlastního probouzení a oživování, který již prodělali.

Dosáhne-li lidský duch oživení určitého stupně a na tomto stupni setrvá aniž by se vědomě se mnou spojoval, nejde ke mně, ale zcela se ode mne odvrací. Pak se i nejchytřejší duch sesune zpět na místo, odkud vyšel, do stavu naprostého nevědomí. Vyřadí se z řad duchů čekajících na spasení. Tím je před ním řada nových obtíží, zápas ze strany vnitřní i vnější o novou vzestupnou cestu.

Já přímo pracuji pro toho člověka, který je se mnou spojen a neporušil pásku mezi mnou a sebou. Tomu dávám proudy vědění, síly, dar moudrosti i citu, vůli žít pro dobro.

Kdo porušuje svazek se mnou, je ve velkém nebezpečí pádu do němoty nebo do ztráty rozumu.

Kdo zcela přeruší vztah ke mně a pásku vížící nás rozvolní, jeví se jako šelma v lidském těle, člověk posedlý ďábelským duchem konajícím na Zemi nejhroznější zločin. Vidíte-li takového člověka, vyhněte se mu. Jeho činy jsou náhlé jako blesk a smrtelně zraňují tělo i duši. Zlo se v něm usídlí a odtud bojuje proti mně i každému, kdo se mnou je spojen, kdo dal svou duši dobru k přebývání.

Běda však tomu, kdo se propůjčil zlu! Ponese osudy zla od počátku až do konce, kdy ono bude napravovat a nahrazovat všechny škody způsobené životu.

52

Domov můj je mezi těmi, kteří mě milují. K těm přicházím potají, když mě nečekají a nevidí. Zasednu s nimi v kruhu těch, které oni sami milují jako přátele, jako svou rodinu. I rozroste se jejich láska, že nebudou ani vědět, proč se tolik milují, proč jsou u nich chvíle milé a tiché.

Já rozmnožuji lásku, vidím-li, že vstoupila do duše. Pak nelením a přispěchám k onomu člověku a přidám mu vrchovatou náruč k tomu, co již má v duši. Vytvořím milé místečko pro přebývání lásky v člověku. Přebývá-li láska v člověku, přebývám v ní a s ní u člověka. Jeho dům je pak domovem mým, jeho stůl stolem mým, jeho přátelé jsou mými přáteli, protože ten, kdo miluje mne, se nepřátelí se zlými, ale vyhledává si sobě rovné, kteří také milují. Hle, splněná podmínka pro mé přebývání mezi lidmi, které má již brzy začít, aby se včas naplnilo všechno předpovězené o lidském životě, že on zvítězí nad zlem a na věky se spojí s dobrem.

Chcete-li svůj domov učinit milým, v němž nebude svárů a neporozumění, čekejte ode mne vyplnění svého přání. Není ve vaší moci vkládat lásku jiným do srdce, rozmnožovat ji u těch, kdo jsou kolem vás jako přátelé a rodina. Z našeho přátelství vzroste přátelství s těmi, kteří vás rádi vidí, s vámi mluví, rádi navštěvují váš příbytek.

Budete-li obklopeni lidmi milými, upřímnými, budete přijímat mnoho lásky a mnoho jí vydávat jim. Nebude to život krásný, hodný toho, abych jej s vámi sdílel ve všem, vždy a všude? Z takového života vzejde světlo, k němuž budou přicházet mnozí duchové vám neviditelní, aby ze světla a tepla vaší lásky zahřáli svá srdce dosud chladná a lhostejná ke všemu, co vydává, vyzařuje vnitřní teplo, klid a mír. I stanete se učiteli lásky pro mnohé duše již zde na Zemi. Život váš sám bude školou a vaše skutky, myšlenky, city i láskyplná, vlídná a milá slova budou učiteli těch, kdo promarnili svůj život v činech sobeckých, nedobrých i zlých, a nyní chodí od domu k domu, neviditelní lidem, a hledají to, co ztratili – lásku a moudrost ducha.

Proto znovu pravím: Bratr bratra povede, bratr bratra vyučí podle toho, jak sám bude ode mne vyučen ve svém duchu v člověka moudrého, laskavého, v pomocníka slabých, dosud bloudících tvorů.

53

Nemůžete si uvědomit, kdo jste byli a co dělali, než jste vstoupili jako nemluvňátka na tento svět. Nikdo z lidí neví, kdo byl a odkud přišel, žil-li dříve nebo teprve od chvíle, kdy spatřil zemské světlo a stal se živým tělem. Vy nevíte, ale já vím. Chci vám o tom říci, abyste nebyli v pochybnostech a dohadech, kde se váš život pojednou vzal, jak se stalo, že jste na Zemi, zda jste tomu chtěli, či si to nepřáli a zdráhali se, nebo proto, že vaše rodiče chtěli mít děti, které by je milovali a byli jim pro radost.

Těžká odpověď pro toho, kdo nezná tajemství lidského života. Kdo z lidí však je zná? Neznají je ani ti, kdo se domnívají, že vědí, kdo je Kristus. Neznají-li sebe, jak by mohli znát mne? Nevědí ani, co sami jsou a zda umírá tělo bez duše nebo duše s tělem, a kdo je to duch člověka, jak se projevuje a čím působí.

Dosud jsem člověku na Zemi neřekl: Jsi ten a ten – jsi jen duch – jsi jen duše – jsi obojí – jsi můj syn – jsi syn Otcův – jsi zplozenec hmoty – jsi bytost duchovní… 

Otcové učili, že Bůh stvořil člověka. Ale což Otec stvořil hříšníky, duchy lidské nenávidějící, hubící jeden druhého, nepřející si života na Zemi? Kdo dal člověku cit nenávisti, když Bůh nenávist nezná, v sobě ji nemá? Odpovíte mi podle svého poučení: Ďábel vnukl člověku zlo a on je do sebe přijal, začal jím žít a konat.

To je pravda. Dobrým byl člověk učiněn, ale dobrým nezůstal. Je jiným tvorům pro pohoršení, je i pokušením ke zlu, špatným příkladem života. Jak z dobrého se mohl stát zlým? Stal se takovým, neboť šel za špatným příkladem života, nešel Světlem, ale dal se cestou tmy. Otec postavil člověka do Světla, ale on šel raději tmou, protože mu byla dána velká svoboda v jednání, měl možnost vidět všechno, co život dává k prožívání. A tak když uviděl špatnost, oblíbil si ji, napodoboval a vytvořil z ní způsob života.

Cesta nesprávného, špatného života je naplněna tmou, a proto nebezpečím pro každý krok. Jsou na ní jen špatně se chovající, kteří nesmýšlejí dobře s člověkem a připravují mu nehody a léčky. Jde-li člověk tmou, potkává takovéto pocestné. nedaří se mu mezi nimi dobře, a tak bude, dokud nevstoupí do cesty Světla. Lépe se mu nepovede ani v budoucnu, neodvrátí-li se od temné cesty a nepůjde-li ke Světlu, v němž není záludnosti, všechno je zdaleka viditelné, že lze každému nebezpečí se zdaleka vyhnout.

Cesta ze tmy ke Světlu není snadná. Říše temna nerada propouští své zajatce, nechce ztratit služebníky, nástroje k práci rušitelů všeho krásného v životě. Chce-li někdo ze tmy ke Světlu s dobrým, upřímným úmyslem, pak první jeho kroky vedou k zemskému životu. Země je místem obrácení cesty člověka od tmy ke Světlu, od zla k dobru, ze zahálky k práci, od pokažení k napravení, od smrti k Životu.

Každý, kdo se do Země zrodí jako nemluvňátko, je lidský duch hledající Světlo, toužící se očistit a napravit, zdokonalit a zušlechtit, toužící po Bohu, po Otci, Jeho krásných, čistých příbytcích, po všem krásném a radostném, po věčném pokoji a míru. Země nemá věčný mír ani nepomíjející krásu. Avšak cesta k těmto vrcholům života vede Zemí, přes její bolestný život v těle.

Proto není lidský život, který by nebyl dříve žit než se objevil na Zemi. Země není počátkem života člověka, ani jeho koncem. Je jenom počátkem napravování se toho ducha, který hřešil proti svému Bohu a před svým Bohem, a jde do Země prokonat pokání – utrpením a nesnázemi, které podstupuje, získat odpuštění a smír.

54

Na Zemi nežijí duchové dokonalí, ale vždy takoví, kteří se teprve dokonalosti učí. Učit se dokonalosti znamená žít mezi trním, být mezi vlky a hady, stát mezi nepřáteli, kteří nemají slitování se zajatým, žít v ohních, jejichž každá jiskra duši pálí a probodává až do kořenů bytí.

Zajisté se suché a neužitečné stromy a keře házejí na oheň, aby nerušily pěkný vzhled polí, zahrad i lesa. Má-li člověk v duši věci neužitečné, také je vydává ohňům ke spálení. To, co je potravou pro oheň, shoří do prachu, nespalitelné se uchová. Oddělí se tedy v člověku užitečné od neužitečného jako zrní od plev a objeví se člověk, jaký vpravdě je.

Toto shledávání užitečnosti člověka se děje, když člověk opustí Zemi a odloučí se od těla. Tento den je uhasnutím ohně, v němž žil. Tento den soudí jeho popel i to, co se v duši nespálilo, bylo v ní ryzím stříbrem i zlatem. Zůstane-li hodně popela i mnoho ryzích kovů, pak člověk ten žil na Zemi tak, jak měl žít. Pak je zřejmé, že zlo v sobě přemáhal, je již docela přemohl, vyvíjel v sobě dobro, že vyšel ze tmy do zářivého Světla.

Dobro je světlo, a kdo si je v duši rozvinul a jím žil na Zemi, je volán ze tmy do Světla, když přijde chvíle jeho rozloučení se Zemí.

55

Utrpení je oheň pekelný. Vidíte-li člověka velmi trpícího v duši i v těle, pak vězte, že byl vržen do pekel, aby v nich poznal život hříšníků, provinilých proti zákonům života. Kdo ruší zákon, propadá trestům, aniž bych mu přímo řekl: Jdi do pekel!

Porušením Zákona Lásky vstupuje člověk sám mezi ty, kteří jako on jej ruší. Vstupuje do říší duchů temnoty. Avšak nevstupuje v ně jako pán těchto říší, ale jako jejich služebník. Je-li někdo služebníkem u pána, který nezná pojem láska, jak se může mít? Může být zahrnován laskavostí? Může se nadít milého jednání a laskavých slov? Taková slova má jen láska. Ta je ze sebe stále vydává. Není-li lásky, není vlídnosti ani mírnosti, není milých slov těšících toho, k němuž jsou promlouvána. Vstoupí-li člověk do říše, do světa a života, v němž není láska, co může očekávat? Pán těchto říší se ještě neprokázal jako duch lásky a pokoje. On je pánem Země, tohoto světa. Vy, jste-li na Zemi, jste v jeho moci a vlivu. Jak se chcete mít?

Nereptejte nikdy na utrpení. Okamžikem vstupu do těla jste utrpení propadli jako pekelnému ohni, který člověka zcela propálí, přetaví jej v ryzí kov, aby se vnitřně zpevnil a bylo opravdu spolehnutí na jeho slovo, řekne-li: Pane, odpusť mi, prosím Tě, odpusť mi, já se polepším a budu žít tak, jak Ty žádáš a člověku stanovíš. Nereptejte. Vždyť člověk sám se odsoudil k utrpení v tu hodinu, kdy začal žít ďábelským způsobem a v něm setrval po tak dlouhou dobu, po jakou koná zlo a svým životem se připodobňuje padlým duchům, jimž jsem řekl: Odejděte ode mne.

Jsou i takoví, kteří nečiní zlo, a přece na Zemi trpí, kteří dobro činí, dobrem žijí, ale doposud se neradují a nežijí v pokoji. To jsou miláčkové moji, kteří přišli do Země, aby pomáhali bratrům ke spasení. Opustili Nebesa pro dobrovolné služby lásky těm, kteří lásku nemají, ji neznají a žijí proto všude tam, kde jsou rušitelé mého pokoje i veškeré lásky života. Proto i oni často sestupují do pekel.

Jsou i takoví, kteří, ač nečiní zlo, nekonají ani dobro. I tito trpí, aby se dobro konat naučili.

I takoví trpí, kteří nečiní zlé a konají dobré, ale jejich dobro je nedostačující, malé a slabé přede mnou jako novorozeně sotva hýbající rukama.

Ti, kteří dříve byli nedokonalí a nyní se zdokonalují do vysokých stupňů, trpí nejvíce, aby získali korunu slávy svatých.

56

Naléhám stále: Nežijte na Zemi marně. Nežijte jen pro tělo, žijte pro duši, pro její budoucí život. Jak budete žít na Zemi, tak budete žít mimo ni. Budete-li včas pamatovat na to, proč jste přišli žít na Zemi, budete se snažit ze života na Zemi vytvořit si duchovní poklad.

I v utrpení je nutno pamatovat na jeho příčinu, poznat ji, pochopit a neprotivit se, přichází-li zas a zas v jiných a jiných podobách, ale čelit všemu pevnou vnitřní jistotou, že ono vám vždycky přinese rozkvět duše, zušlechtění a tím přístup ke mně. Záslužné utrpení není to, které se trpí za hřích, ale jen to, které vychovává, učí, vede ke Světlu, dává jiným krásný příklad, ukazuje nejkratší cestu do Otcovy milosti a je i připočteno k utrpení mému v oběti za hříšný svět.

Prožijete-li svůj život na Zemi dobře, pak čekejte den smrti těla ne s obavou, ale jako toho, kdo přichází vás vysvobodit a dát volnost duši, aby nebyla jako pták v kleci vězněný, ale vzlétající každé chvíle do výšin světla.

Nedobrý život nese po smrti tělesné těžkosti. Nová porušování Zákona Lásky, jichž se člověk dopouští na Zemi, přivádějí duši do blízkosti duchů temnoty, avšak v horším jejím prožívání. Pokud duše byla v těle, neviděla je. Jakmile z těla vystoupí, dívá se na ně přímo tváří v tvář. Zajisté pak nemá radost, odpočinutí, pokoj ani světlo, ale jde vstříc novým utrpením pro svou nenapravitelnou nedokonalost.

57

Toužíte-li po odpočinutí, které nese klid a mír duši i pokojné cesty po odchodu ze Země, pak nyní, kdy jste v těle na Zemi, pracujte co nejpilněji na své duševním zušlechťování, zjemňování a vývinu vnitřní skryté krásy.

Duše lidská je jako seménko překrásné květiny, krásnější než lilie, vonnější než růže. Kdo se o toto vzácné seménko stará, je ošetřuje každý den, zalévá a pečlivě vytrhává všechen plevel kolem ní se rozrůstající, brzy se dočká, že ze seménka vzroste krásný, vzácný květ, že se člověk rozvine do krásné zářící bytosti, která všude šíří světlo a jas. Nestalo se ještě, aby pole samo sobě ponechané vydávalo dobrou úrodu, velký užitek. Nestalo se ještě, že by zahrada nepěstovaná, nezalévaná, byla krásným obrazem na pohled. Všude je třeba přiložit ruce k dílu, má-li život mít svůj náležitý tvar, krásu i užitek. I z nejhrubších kamenů lze vytvořit stavbu, z prostého písku a hlíny užitečnou věc.

Jen pracuj, člověče, namáhej si mysl, namáhej si cit a poznáš, kdo jsi a co je v tobě za skryté vlohy a přepodivné krásy. Já, Bůh tvůj, mnoho jsem ti dal. Ale ty to necháváš bez povšimnutí ležet v nitru, aniž by ses staral o to, jak je v tobě a co je v tobě; je-li jen hmota, či zda jsi velký mocný duch, schopný úžasného rozmachu i tvůrčí práce, zda dáváš životu lidí i Země světlo i krásu, nebo nemáš v sobě nic, co by mé oči na tobě nalézaly k potěšení. Pracuj, pravím ti, pracuj, abys nalezl odpočinutí ve chvíli, kdy ti řeknu: Vyjdi z těla a vstup před můj soud, abych odměnil tvé namáhání odhalením tvého vnitřního světla, tvé vnitřní krásy, již jsi v sobě sám zbudoval za mé pomoci.

Budeš-li krásný, řeknu ti: Synu, pojď ke mně. Najez se, napij a odpočiň.

Budeš-li ošklivý, řeknu: Odejdi k těm, kteří jsou stejně oškliví.

A nebudeš-li ani krásný ani ošklivý, ale budeš mezi těmi dvěma jako dítě s jednou tváří umazanou a s druhou bílou, řeknu tobě: Jdi se umývat tam, kde se umývá nečistota duše. I budeš velmi zarmoucen sám nad sebou, žes tak nepozorně sám sebe umýval, nepečoval o svou vnitřní krásu. Těžkosti tvé se tím opět prodlouží.

58

Duch můj jsou výšiny nedozírné, jejich vrcholky nespatří, kdo je jako tělo umírající, jako tělo ze Země. A přece člověk musí ke mně putovat, snažit se hledět na vrcholy, vždy vzhůru k výšinám. Dokud bude v těle, neuvidí mé Světlo v celé jeho síle, plnosti a kráse. Nebude mě vidět.

Právě to, že jsem nedostupný člověku v těle, odvrací člověka od úsilí získat si vnitřní krásu a učit se mým věcem. Učí-li se mým věcem, z nichž je složen život těla i celá Země, dočká se brzy výsledků. Přesvědčí se o těch věcech a pochopí, že opravdu jsou a vázány k sobě poznatelným a zjistitelným řádem. Člověk se nepřesvědčí o mně, pokud žije v těle. Do konce svého tělesného života si není jist, zda to, čemu věří, je pravá skutečnost. Pro nemožnost přesvědčení se odvracejí se lidé od duchovní práce; zdá se jim bezvýsledná.

Proto říkám, že duchovní práce vyžaduje velký sebezápor rozumu. Ten si vždy žádá jistotu o věcech. Takový je, takovým byl učiněn, aby byla ztížena cesta lidí ke mně i poznání mne. Tělo brání duchu, aby mne poznal. Pro tělo mne lidský duch nevidí ani neslyší. Jak má uvěřit, že jsem? I když však nevidí, neslyší a nemůže se přesvědčit o mně jako o Kristu živém, skutečném, i když nedohlédá na vrcholy života, kde žiji a pracuji, přece se musí poddat víře ve mne celým srdcem a žít tak, jakoby se sám, vlastní zkušeností o mém životě přesvědčil.

Život v těle je velká zkouška víry ve mne, avšak ten, kdo v ní obstojí se zdarem a žije jakoby se přesvědčil, že jsem, a proto se snaží ze všech sil učinit všechno, aby mohl ke mně přijít a se mnou žít po odchodu ze Země, je mi velmi vzácný. Toho vítám s radostí a řeknu mu: Vstup na horu svatosti mé, tam, kde je Světlo, abys viděl a přesvědčil se o mně. Až se přesvědčíš, potvrdí se tvá víra a tobě se ulehčí, protože tě nepošlu žít tam, kde se víra zkouší, ale kde je zjevný život ducha. Jdi žít ve svém duchu a ne již v těle. Jsi již dostatečně vyzkoušený, že jsi ve mne věřil, protože tvůj život byl samé úsilí o svatost duše.

Mými slovy se v něm probudí radost, že žil v těžkých zkouškách víry a dobře v nich obstál, že žil, jakoby se sám přesvědčil o životě svého ducha i o mé skutečnosti. Žít, jakoby se přesvědčil o mně, je žít svatě, protože ten, kdo se přesvědčuje o mně, pozná velkou svatost. Vidí-li někdo svatost, touží, velmi touží sám ji mít, aby mohl žít v onom krásném světě, kde žiji já se všemi svatými duchy. Když touží, tedy se snaží, usiluje a pracuje pro duši, aby se mi zalíbila a já si ji u sebe již navždy ponechal.

I poznán je každý ve mne věřící. Plná, pevná víra vede ke svatosti života, je-li o ni náležitě pečováno, pro ni usilovně pracováno v celém zemském životě. Takový je poznán a po zásluze odměněn.

59

Komu zjevím sebe v den smrti těla? Jen tomu se zjevím já, Kristus, Bůh Lásky a Dobra, kdo na mě jako na Boha Lásky a dobra myslel, ve mne věřil a podle mne žil. Mnozí věří ve mne jako v Boha Lásky a Dobra, ale sami dobro a lásku dosud nepovýšili na jediný nejvyšší zákon svého života. Zaslouží si, aby je Láska oslovila a zjevila se jim v té době, kdy končí život na Zemi a vstupují svou duší do jiného světa?

Já jsem zákon Lásky a Dobra. Kdo tento zákon neuznává, ani mne neuznává, byť stále říkal: Kristus je… Zákon Lásky uznává ten, kdo jej ctí, komu je nedotknutelný, svatý, a jemuž je příkazem života dobrovolně a radostně přijatým. Kdyby člověk stokrát řekl, že Kristus je a věřil v to pevně – dokud nenaplní Zákon, jímž je i můj život veden, potud Bůh Dobra a Lásky je mu vzdálený, neukáže sebe sama, neřekne člověku: Člověče, zde jsem já, Bůh tvůj…

Může se sice omlouvat, že mne ctí, ale já mu řeknu: Nevíš, že Kristus je Láska a ctít Krista znamená ctít lásku, dobro, pokoj a mír? Ctil jsi tyto věci ve svém životě a dával jsi jim nejlepší místa v srdci, pomáhal jsi jim vstoupit do života lidí na Zemi?

Začnu-li takto mluvit k člověku, pak s ním nemluvím jako Láska, ale jako Soudce přísně střežící zákon pro ochranu života a na pomoc všem.

Zjevuji se tomu, kdo ve mne uvěřil, avšak tak, jak si zaslouží mne spatřit. Miluje-li mne i jiné, uvidí mne jako Lásku. Je-li dobrý a čistý, pozná mne jako dobro. K pokojnému přijde Pokojný, ale k tomu, kdo všechny tyto svatosti nemá, přijde Soudce. Samolibý nebo pyšný na svou víru bude překvapen. Bude zarmoucen lenivý a vlažný, který se nepřičiňoval, aby měl svatost v duši. Ustrašen bude ten, kdo se velmi prohřešoval proti lásce, dobru, pokoji a míru. S ním započne soud.

60

Kde je ona zaslíbená země, do níž se putuje přes moře a poušť? Moře – to je život prožívaný ve tmě ducha. Tma ducha je stav, kdy duch žije jen pro tělo, nevěda nic o mně ani o životě vyšším, o životě bez utrpení a smrti. Poušť v mé obrazné mluvě je stav bezmocnosti člověka, který pro svou vzdálenost ode mne je ponořen do těžkého stavu bolesti duše i těla, z něhož mu nikdo nepomáhá, který musí prožívat sám a sám.

Každý, kdo nastupuje svou cestu do země zaslíbené, musí prožívat tyto stavy. Musí projít tmou, velkými mukami. Odtržením ode mne vstoupí do tmy. Tma, do níž vstoupil, je jeden velký svět, v němž pracuje zlo. Tento svět zajme člověka a dlouhý čas jej v sobě drží jako zajatce. Kdo chce z tohoto světa odejít, musí prodělat těžké boje s duchy temnoty, kteří střeží každý jeho krok, každé hnutí. Spatří-li u člověka – svého zajatce – unikání, touhu po životě krásném a čistém, postaví se mu do cesty a nastane velké potýkání, velký boj.

Cesta přes moře je cesta ze tmy, dlouhá, předlouhá. Ta není hotova za jeden den ani za jeden rok; trvá celý lidský život. Kdo přejde šťastně hranici tmy, vstoupí na břeh jiného světa, jiného života, v němž mu svitne na cestu jméno Bůh. Ještě však není zdaleka hotov se svým namáháním a putováním do země zaslíbené. Na břehu moře jej čeká poušť, dlouhé období očišťování duše v utrpení. Teprve potom, až duše se nechá vést mým Slovem a počne žít životem čistým a dobrým, má naději, že vstoupí na místa posvěcená, do země zaslíbené.

Země zaslíbená člověku je Láska Otcova. Do ní vejít a v ní žít je cíl putování člověka přes moře a poušť, bojem a namáháním, vyprahlostí a žízní duše, která je jako půda nezalévaná, nekypřená, neoživená vzešlými semeny bylin, květin, stromů a obilí.

Dívám-li se, lidé, na vaše putování, líto je mi vás všech.

Lituji vás, kteří jste dosud v širém, velkém světě tmy,
v zajetí ducha temnoty.

Lituji vás, kteří z něho vycházíte, protože vás čeká cesta
mořem, vodami hříchu a zla, bojem s obyvateli temného světa,
kteří vás nechtějí propustit přes jeho hranice.

Lituji vás, kteří jste již z moře vyšli a vstupujete na poušť,
ve stav utrpení duše i těla.

Lituji vás, kteří z pouště vycházíte,
protože poslední kroky z ní jsou nejtěžší.

Lituji vás všech.

Kdybyste však měli ještě větší namáhání a obtížnější putování do země zaslíbené, do Lásky Otcovy, přece je to všechno málo. Kdo do ní vstoupí, nikdy se neohlédne zpět po místu, kde trpěl a namáhal se, bojoval s protivenstvím, kde plakal a úpěnlivě prosil o pomoc. Neohlédne se. Každá vzpomínka na prožitá utrpení přináší mu zahanbení, že tak nepatrně, tak málo se zasloužil o svůj nový ráj.

61

Překážky jsem dal na cestu k ráji vám, kteří jste z něho odešli svou vinou. Kdo se jednou Lásce zpronevěří, ji zradí, od sebe lehkovážně odhodí, těžko ji získává zpět jako oblažovatelku života, krásu své vlastní duše. Láska je příliš svatá, krásná a vzácná než aby se s ní zacházelo jako s hračkou či předmětem málo užitečným. &