O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Paní Božena Cibulková - písařka Slova Božího 7 (Slovo Kristovo - 5) druhá část

14.10.2010 12:11

Pokračování "Slova Kristova"  č. 5 :

26

Každý projev opravdové zbožnosti je vysoce cenným činem. Má-li náležitou vnitřní odezvu a vyvěrá z nitra, je důkazem úcty a oddanosti mně. Mimoto soustřeďuje celým bytostným zjevem rozložené duchovní síly, sjednocuje je k mocným účinům a uplatnění. Vytváří předpoklad k rozvinutí vloh daných každé lidské duši ze zdrojů Božích dokonalostí.

Připomínám však jednu důležitost: Zbožnost konaná jen pro ni, že člověk si libuje v obřadnosti, aby ukázal svou pravověrnost a dbalost věcí víry, je málo platným pomocníkem jeho spásy. Rozhodující je vnitřní stav. Ten dává zdar, význam i účinnost každému dílu. Pro věci duchovní to platí dvojnásob.

27

Neodpovídám na každé volání. Každou žádost a prosbu vznesenou ke mně nebo v mém jménu k Otci zkoumám a vážím její oprávněnost i možnost splnění.

Hledím-li do nitra při každém činu, z čeho on vyplývá, pak zvlášť si všímám okolností, z nichž prosba ke mně vychází. Zvlášť citlivě vnímám její skrytou příčinu, je-li v ní láska k druhým a z toho plynoucí touha jim pomáhat, ulehčit život, nebo je-li to prosba vlastní sebelásky, sobectví či neschopnosti snést obtížné chvíle a tísnivé situace mysli i těla.

Kdo staví jiné blíže ke mně než sebe, v naléhavé potřebě pomoci, tomu se dostává žádaného rychle a v hojnosti. Dostává nejen pro ty, za něž se přimlouvá, ale současně je přihlédnuto i k jeho potřebám, které před mé oči nestaví proto, abych pro ně neviděl obtíže jiných a neodsunul je.

Kdo považuje své bolesti, těžkosti a utrpení za malá proti utrpení a bolestem jiných, je soucitný a hledá pro ně u mne pomoc, je na nejlepší cestě k dokonalosti. Pro její vývin dostává vše potřebné jako odměnu za prokázanou šlechetnost. Šlechetným a soucitným i na malý povzdech odpovídám ulehčením jejich tíže, uklidněním osudu.

Jste-li šlechetní, pečliví a starostliví o jiné, srdcem s nimi účastní, od této chvíle se uklidněte a neobávejte se o ně. Ve vaší účasti jsem s nimi. jejich záležitost se mi tak stane blízká, a co je na dosah mé pravice, to proměňuji v dobré, moudré a krásné. Tak je a bude navždy.

28

Chci dát poučení o věcech prostých a známých, z nichž je složený váš život na Zemi, i o věcech nejvyšší důležitosti. I když není skutečných dělících čar, protože vše slouží všemu a ze všeho vzchází, protože všechny maličkosti jsou velmi velké v očích zasvěceného do tvůrčích plánů vesmírného života, přece se dívám v tuto chvíli pohledem ze Země na vaše cesty nynější i budoucí. Podívám se nejdříve s vámi a potom vy se mnou na to nejbližší, tvořící lidskou nedokonalost. Pokud ona trvá, je celý život pro vás záhadou, podivnou složeninou protikladů nesoucích bolest a smrt.

Mohli bychom položit otázku: Co bylo dříve – zda ony protiklady a z toho vzniklé spory, zmatky, těžké osudy, nebo nedokonalost člověka jako jejich příčina?

Zamyslete se se mnou, přemýšlejme vaším způsobem, mluvme lidskými slovy. Snižuji se k vám. Sestupuji k vám. Sám jdu tam, kde je možné dohovoření. Není to cesta lehká ani věc samozřejmá. Vaším úkolem a povinností je vystoupit na ona místa, kde je rozhled po šíři věcí všeho života, možnost vyššího poznání, a tím naplnění se dokonalým. Avšak tento výstup je složitě a vysoce podmíněn. Je možný jen za stavu vnitřního zušlechtění a víry, která dávno přešla do jistoty mé skutečnosti.

Kdybychom vyčkávali, až tohoto stupně bude dosaženo, nová staletí by přešla Zemí. Jejich příchod a odchod by nebyl překážkou, kdyby složení osudu lidstva mělo jednoduché vzorce, prostě načrtnutou linii možné nahodilosti – primitivní pravděpodobnosti. Avšak každá vteřina je osudová svým přínosem, skladbou sil života tvořící jevy důležitých obsahů a velkých možností, platících nejen člověku, ale i vesmíru. Nelze proto ponechat volně plynout čas jako nedůležitou vodu v řece, která nic nezavlaží. Nelze vyčkávat na pomalý či velmi liknavý krok duchovního růstu zemského člověka. Zdlouhavé a v poslední době zvlášť silně se prodlužující očistné a obrodné procesy velmi ztěžují a přímo komplikují vývojové procesy bytostí vázaných na postup člověka, jeho vnitřní stav i vnější formy činnosti.

29

Proto jsem se odhodlal ke změnám přísných ustanovení, které člověka váží na čas a prostor, na vývojové stupně jeho zrání k dokonalejšímu stavu, že nemůže být s ním jako s pravým člověkem jednáno, dokud pevně neosvědčí své obrácení a napravení své porušenosti. Toto odhodlání je záležitostí Lásky. Ona však není jediným mluvčím života. S ní spolupůsobí Moudrost. A obě vede k projevu Vůle, v níž je Moc činu. Aby tyto všechny životodárné síly byly jednotné a nečinily zábrany úmyslu otevřít člověku dveře vyšších úrovní, ač nemá pro ně ušlechtilý stav, lze dosáhnout jen mimořádným způsobem.

Tento způsob jsem našel a zčásti jej uplatnil. Nedokonalost člověka jsem nahradil sebou. Tím jsem se vzdal sebe; ne jako života výsostného, Pána životů jiných, nýbrž stavů, jež z tohoto postavení plynou: života v harmonii a blahu ničím neporušeném.

Jen pro toto obětování oněch vám nepředstavitelných Božských štěstí jsem, kde jsem, a jak jsem vám znám, jak ve mne věříte a doufáte.

30

Dosud jste věřili, ale málo. Dosud jste doufali, ale slabě. Více, silněji a pevněji mějte v sobě víru ve mne. Vstupte do ní a uvědomujte si ji svou celou duší.

Jsem – jsem – jsem skutečný!

Jsem živ tak jako vy jste živi a jste si toho plně vědomi, protože myslíte, mluvíte, vnímáte v sobě radost i bolest, poznáváte svět živých a život sám.

Nebudete ve své víře ve mne zklamáni. Přesvědčíte se o mně, protože mne najdete živého, jednajícího, mluvícího. Budu vám skutečným jako vám je skutečnou obloha s hvězdami i květina, jejíž krásu vidíte zblízka, cítíte její líbeznou vůni.

31

Abych vás mohl ujistit o tom, že mne máte odedávna jako nejvyššího Strážce a Toho, který miluje, bdí a všechno obstarává, co duše i tělo potřebuje –

abych urychlil vaši cestu zpět do Božských krás
blaha, pokoje i ticha velebnosti –

abych vás oblékl do důstojnosti synů Božích –

abych zhojil bolesti a úzkosti z tělesných smrtí
co nejdříve a navždy –

abych vyrovnal vaše duchovní dluhy,
vzniklé špatným, neblahým životem –

abych je splatil ještě v tomto století*,
pokud je čas ještě příznivý
dát milost zdarma a bez zásluh obdarovaných –

abych učinil sám to, co vy byste museli v slabosti lidství
činit ještě tisíce let, a to nejen jako jedinci,
ale jako celý rozvětvený lidský rod –

znovu jsem se postil a znovu podstoupil oběti.

Vzdal jsem se i kralování nebeského a vešel do nízkosti Země; jí jsem tak blízko, že je na dosah mé pravice. A ta je jednající Bůh. Ona činí život životem, uvádí do života živé. A těm, kteří jsou nazváni mrtvými, protože nepřijali do sebe lásku, dává Láskou vzkříšení.

32

Svou cestu do Země jsem dlouho budoval. Byla tvořena Láskou, Moudrostí i Vůlí Boha. K práci na jejím uskutečnění jsem povolal i dvanáct sborů andělských. Také bytosti jiných jmen. Protože jsme šli od Nebes k Zemi, všichni zúčastnění opouštěli Krásu, Světlo a Mír. Šli do bouří. Šli do hmoty, do vlasti nevědomosti, pobloudilosti i každého stínu zla. Světlo zůstalo jen v nitru bytostí – mých svatých pomocníků. Ve mně zůstalo jako zářné Slunce, ukazatel cíle i cesty k němu jako všechno jeho dobrodiní pro život.

Prošli jsme stupni sestupnými, po nichž kdysi šel člověk vypovězený z ráje, protože porušil jeho jasné, přečisté obrazy. Šli jsme však ne jako on, provinilý, ale jako ten, kdo jde s láskou matky za dítětem v nebezpečí pro jeho záchranu třeba až na kraj světa.

Došli jsme včas a na místo pravé. Avšak do nejhlubší propasti za člověkem jsem šel sám. Ušetřil jsem všechny přímé blízkosti zla, až na bytost se mnou zvláštně spojenou, která se mi měla stát schránou a útulkem nejdůvěrnějším, a světem byla nazvána mou matkou.

Nuže – stalo se, co zná svět. Narození Dítěte – křižování Ježíše – zmrtvýchvstání Krista.

Pro svět mysteria končí. Jejich další dění je již za oponou, kde počíná jiný život, jiné jeho cesty, obrazy ještě tajemnější svou podivuhodnou krásou i složitými vazbami Lásky, tvůrčí Silou a Mocí rodící nové i staré přetvářející do bezpočtu variant. Na Zemi se dosud nenašli jedinci takového stavu a stupně zušlechtění, který by dovolil přímé vniknutí do onoho proudu tajemného duchovního působení sil Moudrosti, Lásky i Vůle mé, tvořící předpoklady i samu skutečnost spásy člověka nejen na Zemi, ale i ve vyšším bytí. Poznání těchto věcí ze Země za účasti s tělesným životem spjatého rozumu i citu, slova i myšlení, je prvořadě důležité.

33

To, co se poznává po odložení těla, je velké a ohromující vzhledem k tomu, co se na Zemi z duchovních věcí zná a chápe. Avšak není-li člověk alespoň zčásti na Zemi již uvědoměn o vyšších skutečnostech duchovního života, zastavuje se jeho posmrtné poznávání. Chápání složitých, významově velkých a krásných vazeb Božích řádů života i mé působnosti v Lásce i přímém činu pro každou duši zvlášť i celek lidstva, se opět zpomalí. Jeho, pro duchovní jemné bytí nezcitlivěné, nezjemněné vědomí, ochabne. Protože je jako slabé dítě, znaví se silnými prožitky, dojmy a poznáním ohromujících skutečností. Činnost mysli se začne zužovat, až se vrátí do stavu, v jakém byla před vstupem na onen svět.

Protože však žádný z lidí Země nemá stav, který by mu dovoloval dále již nepečovat o svůj projev, nerozvíjet a nezušlechťovat se, neučit se dalšími zkušenostmi a pokračující činností, dochází opět ke komplikacím v dalším životě. Kdo není vnitřně zušlechtěný na Zemi a přichází na druhý svět věcí neznalý a nepoučený, nemůže ani tam rozvíjet zdárně a rychle ony další fáze obrodných, člověka očišťujících a posvěcujících procesů.

34

Žádný člověk nepřekročí naráz propast mezi lidským a božským životem. Je příliš široká, zvláště pro ty, kdo žijí na Zemi povrchně, planě a jen pro hmotný svět. Avšak ani ten, kdo žije ve zbožnosti a klanění se Bohu, dbá o vnitřní čistotu, usměrnění myšlenek a citů, naráz nepřekoná rozdílnost mezi nazíráním pozemským a vyšším, když je k němu a do něj uveden po vstupu do jiného života. Ten však, kdo je vnitřně připravován na Světlo, krásu a velebnost, které oslňují a uvádějí vědomí do závratě při setkání se mnou tváří v tvář – není uveden do silné ochromenosti, neschopnosti myslet, cítit, žít plně vědomě dál, a tak rozhořívat v sobě mou blízkostí zapálené plameny lásky a dobra, rozzářit jiskry moudrosti duše.

Duchovně mdlý, na další život nepřipravený člověk, je často zchvácen hlubokým nevědomým stavem, úzkostí, bázní a ochromením. Rozechvění každé částečky vědomí do krajních hranic nedovolí v klidu přečkat přesun z tělesnosti, byť jen do prvních stupňů duchovního života. Tím se zastavuje jeho další, pro něj velmi nutné, rozvíjení schopností mysli, postup k vyšší inteligenci a nové zdárnější a blahodárné činnosti. Nezastaví-li se, tedy se zpomalí. I to je nežádoucí až krajně škodlivé pro další život a zařazení do pokračujícího díla ve vesmíru hmotném i duchovním.

35

Dlouho jsem již vyčkával na vhodnou chvíli, jež umožní dát vám poučení, vysvětlit a objasnit nejnutnější, říci vám, že veškeré naléhání na člověka, aby trvale a pevně zakotvil v lásce a vyvíjel jen blahodárnou činnost, je vedeno mnou, ať se ozývá z kterékoli strany a různě znějícím slovem.

Lid sám zde neví, jaké osudy si připravuje konaným dobrem nebo zlem. Nevidí, kam se odchází po výstupu z těla, do jakých zákonů vstoupí a jaké síly, jevy a prožitky jdou mu tam vstříc. Často z nevědomosti je člověk lehkovážný, ze slabosti povolný zlu, špatný příklad jej svede na vychýlené dráhy. I když je některá příčina omluvitelná, přece ani tehdy nelze onoho chybujícího vyjmout z následků tohoto stavu. Tyto se pocítí zde na Zemi i na onom světě. Vždy se jimi prodlouží utrpení, zavalí překážkami další cesty životem.

A život je kruh nekonečný. Já jsem jej započal a mnou je věčný. Jeho částečky – jednotlivé životy lidské, které se příliš roztříštily do nežádoucí vzdálenosti ode mne, Centra míru a blaha – vtahuji mocnou Silou zpět k sobě na místa, kde je zaplavují a se mnou sjednocují proudy něžné péče přímých doteků Božství tišícího vše v nich až k hlubokému mlčení, kdy vědomí dlí v hlubině Boha…

36

Připravoval jsem podmínky pro mé oblévání vás osvícením, věděním o věcech, které jsou tak těsně spjaty s dalším vaším postupem a mým postojem k vám. I když přípravy k tomu plně neskončily, já již přicházím se svým Slovem, nedočkavý zabezpečit vás, zajistit zdárný, dokonalý průběh těch hodin, kdy vstoupíme – vy i já – do konečné fáze spolupráce na vytvoření nového lidství posvěceného shůry a vámi ze Země vlastním přičiněním v potu tváře a mnoha slzách. Z něho vzejde váš vyšší stupeň bytí, který vás učiní teprve člověkem.

Z lidství přejdete do člověčenství v pravém a málo známém smyslu tohoto posvátného označení. Teprve člověk, naplněním úlohy, kterou toto jméno má ve významu pro Zemi a její živé tvory i pro další planety s jejich tvorstvem a přírodou, může vystupovat na další stupně života v andělských a archandělských jménech, úřadech a z nich plynoucí činnosti.

37

Musíte vědět, že váš život je proud bytí, který jsem ze sebe vyslal do prostoru, když jsem jej dříve, ještě před vylitím ze mne, naplnil živoucími látkami mocných schopností tvořit v sobě i ze sebe tvary a jejich bohatou, zákonitě složenou účelnost. Tyto živoucí látky jsou podstatou věcí, jejich duchovním jsoucnem i silou pohybové různosti. Každý živý je má. Jsou mu věčnou a nevyčerpatelnou studnicí zajišťující stálost možnosti žít v rozumu, citu a vůli, tvořit a činit, konat i trvat nezměněně ve své základně, jíž jsem celému životu.

Mnou jste živi a mnou utvářeni do vědomého já, v duši rozumovou, inteligentní, cítící, mluvící, jednající a krásnou mým nejvnitřnějším obrazem, který zrcadlí Duši Božskou. Jí máte svou samostatnost, kterou zle přirovnat k volnosti dítěte pod matčiným pohledem. Jste v nejtěsnější vazbě se mnou, jako dětské tělíčko v bytosti, v níž bylo počato a s ní dýchá jedním dechem, z jejího těla je živo. Stále vás nosím ve svém vědomí, i když jste mi jako drsný kamínek dlouho tlačící ve střevíci již velmi jím rozbolavěnou nohu.

Vaší volnosti a svobody však bylo zneužito i využito pro ztížení pohybu kola krásných osudů, v nichž žilo vše, co se nazývá stvoření.

Vám připadl úděl nejtěžší – poznat zlo a přitom uchovat všechny poklady dobra v sobě neporušeny, ještě je rozmnožit a naplnit skvoucí krásou, dát jim zvláštní a ojedinělé zabarvení, protože prošly ohni zkoušek. Na vás spočinula tíha odpovědnosti za zdar díla tak směle vytýčeného, až se všem myslitelům tají dech. Lze je přirovnat k překlenutí největšího oceánu světa mostem ze slz a vzdechů, nářků a úzkostí – materiálem nejkřehčím, lámajícím se na ostré střepiny nebezpečně zraňující hlubokými ranami ruce, že ty, zraněny, bezmocně klesají do klína.

Také mějte vědomí o tom, že jsem přijal a vždy mám nejvyšší odpovědnost. Avšak podělil jsem jí také ty, kteří mají schopnost úvah, rozlišení a vymýšlení nového i zlepšování jsoucího, jsou bytostmi inteligentními, moudrými a dobrotivými. V takových je vysoce činná samostatně působící jiskra mé Duše. Proto vím, od koho žádám a že požádat mohu tam, kde je v nitru bohatství vloh Božství. Jestliže žádám na vás, vím, že žádané obdržím.

Nežádám však od každého věřícího. K celému lidstvu hlasitě a silně nevolám. Nechávám ještě dozrávat ovoce na stromě a silně jím neotřásám, málo by mi prospěly jeho trpké plody i kdyby mi spadly do klína.

38

Ještě mnozí zůstanou na stupni nevědomosti a tím nevěry i nedůvěry k tomu, co nevychází z tohoto světa. Není-li jejich nevědomost ovocem tvrdosti a velké pýchy, plyne-li z nepřízně podmínek a okolností, ze stísněnosti poměrů, kdy nebyl nablízku duchovní učitel ani člověk dobrého příkladu, soud nad stavem onoho člověka nemá nikdy poslední slovo. Dlouho před ním i v něm mluví soucit s nešťastnými, jimž se dosud nedostalo výchovy, jako dětem bez dobrých rodičů.

39

Život člověka je rozložen do velké šíře. Žádný chrám jej posvěcující a zasvěcující, žádná škola vědění mu nejsou uzavřeny, rovněž ani kterákoli činnost vyjma tu, která vkládá do života zlo, ruší mír a popírá Božský původ člověka.

Různost a mnohost jsou rysy tvůrčího díla a on, tvůrčí vlohou nadán, smí si vytvářet věci podle touhy srdce, zalíbení a potřeby. Pokud je jeho srdce nezjemnělé, bez ušlechtilých přání, vchází z jeho činnosti dílo neblahé. Co vybuduje, není jen jeho záležitostí, ale také pro příkladnou stránku činnosti dobré i zlé. Na jeho ruce se dívá mnoho jemu neviditelných očí z vesmíru. Ty se podle toho orientují a z díla člověka poznávají celkové vývojové situace, nynější možnosti jako předznamenání budoucích, jaké kdy lze očekávat na Zemi i jinde reakce na činnost člověka konanou v tom či onom století za okolností těch nebo oněch.

Tyto reakce daleko překračují rámec Země. Různými jevy i procesy jsou poznatelné v blízkém i vzdáleném kosmu.

40

Síla myšlenek člověka má mohutné dopady. Rozvlňuje prostor do nesmírné šíře i hloubky. Každé rozvlnění nese posunutí věcí v něm směrem k vývojovým cílům. Je-li však pohyb veden jinak než vyžaduje vývojový plán, nejsou věci posunuty vpřed a do správné polohy. Jsou vrženy mimo vytýčené body, někdy i zcela opačně, zpět. Jemné předivo souvislostí se tím naruší, vazba věcí a vztahů vstoupí do chaotických komplikací, z nichž jen s obtíží a největším úsilím se najde a rozvine pravá nitka. Tak je člověk nejen před soudem mým pro svou neblahou činnost, ale stojí jako viník a rušitel pohody a souladu dění před tváří v Zemi mu neviditelných světů, do nichž zasahuje.

Pokud neví, že jeho život je vázán na další články nekonečných řetězů, chodí si Zemí, rodnou vlastí, jako silný samostatný jedinec, pán svých počínání. Bezohledně šlape po všem, co mu stojí v cestě. Nehledí na to, kam položí krok. Samozřejmě a s lehkým srdcem mluví a jedná bez vědomí odpovědnosti za myšlenku, slovo i pohyb. A to jen proto, že nemůže spatřit onen velký okruh bytostného žití, do něhož je začleněn a jemuž je povinen určitým přínosem služby; také rozvíjení a zušlechtění idejí, které se rodí ve vyšších světech a na Zemi snáší jako vzácná semena budoucích ušlechtilostí a vzdělaností, nových dokonalejších forem soužití…

41

Je úlohou Země rozvíjet ideje dobra za nepříznivých okolností, položit je do hmoty pro přetavení jejich hodnot, i vyzkoušení jejich všestranné účelnosti i stonásobném užitku. Právě proto, že Země je naplněna do vysoké míry také zlem, každé dobro do ní vnesené a v ní uplatněné nese nádherné výsledky do proudů kosmického dění. Bez člověka by však dobro bylo jen okrasou životních scenerií jako růže v zahradě, růžový obláček na obloze, z něhož nepadá blahodárný déšť na vyprahlá pole. Člověk svou myslí, citem, slovem, skutkem, činí z dobra jedinečnou a velmi aktivní, všem prospěšnou realitu. Proto nechoďte lhostejně dolem dobrých věcí. Povšimněte si, že dobré jsou, že jsou výborné, krásné, cenné!

S úctou se chápejte i vlastního projevu dobra s vědomím, že je pojítkem mezi vámi a mnou, že je chlebem, nezbytnou silou všem, kteří s vámi ve vesmíru spolužijí. Berte odevšad tyto svaté hodnoty a přijaté a sebou znásobené rozdávejte dál a dál. Však Ten, kdo na ně čeká a je závislý na tom, až mu je Zemí vytříbené podáte ze srdce svého i jiných šlechetných duší, ví, kolik smí přijmout, aniž by se vám zmenšil vlastní poklad božské dobroty.

42

Stanovili jsme si velké úkoly pro čas našeho zdánlivého rozdvojení – člověk na Zemi v omezené síle, moci, moudrosti i vědění, a já v Plnosti všeho, a proto vzdálený slabým, malým, smrtelným, hříšným. Ještě větší role zaujmeme, až budeme sjednoceni jednou vůlí rozšiřovat lásku, míru dávat větší, širší a hlubší prostor, do činnosti položit tvůrčí dokonalost.

Dosud nejsou dohrány úlohy času prvního, jehož jméno je oběť a utrpení. Vždyť nic jiného než toto jedinečné, dosud ve vesmíru neslýchané prožívání bolesti, nemohlo vzejít ze stavu věcí, kdy člověk je jen člověk a Bůh je Bůh a mezi nimi je silná dělící čára, hranice, kterou ani jedna strana nepřejde, leč v nejvyšší bolesti.

Pod tíhou tohoto stavu zachvěl se již celý vesmír. To tehdy, když Oběť dosáhla vrcholu a Ukřižováním se zjevila v celé děsivosti strašlivá rozpornost mezi jednáním Jeho a projevem člověka. Největší láska a největší hněv ukázaly své dílo. Dále již nelze jít. A to, co od tohoto okamžiku je ještě tíhou a utrpením, je posledním slábnoucím výkřikem života nad zkázou krásy, již zažil člověk ještě neporušený, spočívající v Bohu.

Úloha Oběti již doznívá na jevišti života. Čára rozdvojení bledne. Dělící hranice se vymazává právě tímto mým Slovem a vaším uvědoměním o tom, jak je a proč je.

43

Vyzvedám vědomí člověka na jedno z nejvyšších míst mezi zákonnými podmínkami, z nichž se rodí a trvale v životě kotví znovuposvěcení člověka. Vědět a znát, chápat a rozumět je mu nutností.

Záležitosti života dosahují stadia, kdy je potřebí moudrosti, zralosti inteligence pro uchopení se kormidel v bouřlivě rozběsněném procesu Země i do velké šíře kolem ní. Stát na přídi, dívat se do tváře nebezpečí s klidem a rozvahou, statečně, pevně a bez obavy, může jen věci znalý lodivod.

Nestačí však jen tyto postoje. Je třeba znát všechny možnosti rychlé plavby i jejich použití ve vhodné chvíli. Podstupovat zápasy s nepříznivostmi, čelit jim a je zvládnout. Používat vědění o věcech. Učit se zkušenostmi i přímou cestou, jakou jde má inspirace nitrem každého člověka až do jeho vnějšího vědomí, pokud je nemá příliš otupeno pokleslými mravy nebo delší ztrátou víry.

Pak onen člověk, aniž ví proč, je nutkán odejít z místa, na kterém se nachází, a jde tam, kam jít nemínil. Koná, co nepředpokládal, že dovede. Zajímá se o to, co mu bylo dříve lhostejné. Mění se k údivu svých přátel i nepřátel. Stává se člověkem čisté mysli a dobrého činu, a jako takový sloupem díla spásy své i bratrů.

44

Musíte se vyučit, poučit, vstoupit do stavu osvícení:

pro orientaci ve světě složitě projeveném –

pro získání moudrosti, nutné pro úkoly na Zemi i mimo ni –

pro zpevnění postoje víry, bez něhož je každé dílo vratké a méněcenné –

pro činnost, která bude rozšířena až za Slunce, již upravované pro usídlení nejvyspělejších lidských duchů v zářivých sférických tělech –

pro nastávající součinnost s vyššími bytostmi vesmíru –

pro statečnost člověka – syna Božího –

pro těsné a trvalé spojení se mnou duší i v bytostném tělesném zjevu.

Ve stavu osvícení:

rozum se cele poddává vnitřním hnutím, která jsou probouzena mou Myšlenkou, Slovem i Vůlí –

cit zjemní až do hedvábnosti plátků růží –

vědomí se vkládá do vševědoucnosti Boží od jejích prvních paprsků až do přímého slunce oslnivých pravd.

45

Osvícení je možné – je nutné – je připravené! A již vkládáno do duše těm, na nichž spočívá naplnění plánů se životem, který roztříštěné sjednotil, nízké zvedl ke vznešenosti a velikosti Božství.

Úkoly jsou rozděleny na hlavní a vedlejší. Jdoucí zástup má své čelo i chodce poslední, kteří jdou stejnou cestou k cíli. Jen čas je rozhodující. Je stejně laskavý ke každému. Někomu však přinese radost o chvíli dříve. K radosti spěchají všichni stejnou cestou. Je dána všem rovným dílem. Jedna za druhou přicházejí duše ke mně k tichému setkání se svým Otcem, který si každou položí do náruče, rovná ji a hýčká, jako příroda všechno v ní. I ona má svůj obraz projevující tisíce změn. Každá má okamžik svého přetvoření, vydání účelu, svou ukázku podivuhodnosti.

Jsou ti, kteří první zvednou palmu vítězství nade vším zlem a osvobodí se ze zajetí hmoty. Vstoupí do volnosti duchovního bytí, které celý prostor klade k nohám, všechny jeho jevy na dlaně, takže jsou blizoučké. Jsou přítomny ve vědomí s hloubkou a šíří svých nevyzpytatelností i s poznáním podstat života v jejich kvalitách a množství.

Prvenství není zásluhou nikoho. Je darované, vytvořené pro řád a harmonii, aby život plynul rytmem vývojových vln z věku do věku…

46

V tomto plynutí je i vaše cesta ke mně. Po ní vás vedou proudy sil mé Vůle, která stanoví, kdy pokvete růže, kdy uzraje plod jabloní, kdy začne východ slunce i červánky jeho zapadání. Do každého okamžiku je položeno nové, vždy zvláštní, až zázračné dění, že nikdo není sytý pohledů a prožitků nových, ani těch opakovaných.

Život je složen do sytě i velmi jemně zbarvené mozaiky, a ta přeskupuje svou barvitost, tvoří nové vzory. Proto kam oči pohlédnou, všude spatří krásu nevyzpytatelnou. A zní-li melodie, každá je neopakovatelná, nová a působivá.

Nechť Tvůrcem i v Něm každý rád žije – ať jako šedý prach Země, nebo jako vesmírné slunce!

Nechť je šťastný, kdo žije!

Nechť o svém štěstí ví!


Převzato z: http://buh.webpark.cz/texty/sk/sk9.htm#_Toc137820210

Diskusní téma: Paní Božena Cibulková - písařka Slova Božího 7 (Slovo Kristovo - 5) - druhá část

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.