O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Pojmosloví a trocha teoretizování na téma Kritika

10.05.2010 11:11

LK: Dovoluji si vám vážení čtenáři předložit jeden velice povedený článek na téma kritiky. Neustále vnímám to, že když něco někomu řeknete , tak jste napadeni, že jen kritizujete nebo že jste zlovolní a arogantní. Proto uvádím  článek, který najdete zde: http://remcal.bloguje.cz

 

______________________________________________________________________________________________________________________________

Pojmosloví a trocha teoretizování na téma

Na začátek slovníková poučka ze Slovníku cizích slov (Academia, Praha 2000), co je to kritika: „posuzování, posudek; zpochybnění; distancování se, negace něčeho" Konstruktivní kritika: „odb. odborné posouzení, hodnocení na podkladě rozboru."

 

Rozdělení kritiky
 

Kritika zraňující -Rýpání

Tato kategorie je co do počtu užití a četnosti tou nejširší. Jedná se o ventilaci záště, frustrace pomocí kritiky. Cílem je druhého emocionálně ranit, narušit jeho osobnostní celistvost (útokem na ego). Je to falešná kritika, protože prvotním cílem je druhému ublížit, nikoli dobrat se pravdy, kompromisu nebo zdárného řešení.

Je častá v rovině vztahů mezilidských. Jsou to ony typické „italské“ hádky, které začínají plísněním za banality, pokračují výčtem oponentových chyb z celé škály oborů i vlastností, a končí prohřešky mnoho let starými, včetně těch nejstarších možných. Příčinou bývá špatná komunikace, nepřátelské naladění a dlouhodobě neřešené konflikty.

Být třetím pozorovatelem takovýchto „diskuzí“ je zajímavá zkušennost. Na obou stranách padají „argumenty“ postrádající kapičku příčinné souvislosti a jsou spíš citovo bitvou, která nemá vítězů, jen všeobecně poražených.

Sarkasmus a ironie Jsou dvěma stupni podkategorie rýpání. Obou se při rýpání hojně využívá. Jejich zákeřnost spočívá v tom, že jsou umně maskovány za humor, nadsázku a tudíž bývá adresátovi účinně znemožněno adekvátně reagovat na pravou podstatu sdělení (což je slovní agrese).

 

 

Vyhoudání

Původem „hráti si svou písničku“ (housti) dnes znamená stěžovat si. Já si pod tímto pojmem představuji neustálé aktivní otravování vzduchu nepříjemným hlasem a tónem: „ proč to tam dáváš, co to tady dělá, to se ti nepovede, zkazíš to, nedělej to tak, dělej to takhle, z tebe nikdy nic nebude, to jsem si mohl myslet, to jsem přesně čekal, nemehlo.“

Obdobou jsou sebelítostivé zpěvy (odposlechnuto skutečně v tomto pořadí od jedné osoby): „...všechno je na hovno, zpackala jsem si život, nikdo mě nemá rád, jsem neshopná, nemám, neznám neumím (s dalšími přívlastky), už se nedá nic dělat...“

 

 

Kritika komunikační

Remcání

Je střední nelibost vyjádřena nadáváním, často za doprovodu vulgárních slov, nebo výraziva obyčejného, avšak podbarvená záporným tónem hlasu, škleby a mimikou.

Brlblání

Jsou částečně skryté projevy nesouhlasu s právě vyslechnutým, ať už příkazem nebo oznámením. Používané v situacích, kdy člověk neche přímo vyjádřit svůj postoj z obavy před následky. Co kritika není Komunikační ne-kritika je všeobecné nadávání na poměry, jak je všechno nahovno, že už něco není co bývalo, tradičně doplněné o to, jak by řečník všechno vyřešil (ovšem bez konkrétních návrhů nebo postupů).

Pozoruji u některých obchodníčků (zelináři, trhovci), že používají nadávání jako formu komunikace se zákazníkem, jako spolehlivý nástroj, jak naleznout společnou notu (za účelem vytvoření jakési sounáležitosti). Za stálice lze považovat:

  • Spílání poilitikům (co který blb vyvedl, lhal, nebo naopak neprovedl a měl)
  • Očerňování a závist cikánům (závist jejich doměle pohodlného, bezproblémového žití)
  • Skuhrání na počasí (když je teplo na vedra, když prší tak na mokro, když neprší, tak na sucho atd.)
  • Žehrání na drahotu (dneska je všechno tak drahý, ta dnešní drahota, no to je hrůza)
  •  

     

Kritika praktická a věcná

V odborné, pracovní či jiné praktické rovině žití má kritika svoje místo. Když je motivem nalezení lepšího řešení. Nesmí zůstat jen u planého prázdného kritizování pro úlevu od napětí. Lepším řešením myslím z vhodnější řešení z pohledu prioritních kritérií (víte někdo, jak to říci česky?). Kritika je dobrá pro utřídění souvislostí, zkoušku pevnosti a integrity názoru nebo funkčnosti teorie.

Jev, činnost, předmět má-li být zlepšen, je nejprve odhlalit jeho nedostatky. K tomuto účelu slouží kritika. Lidé si musí nejprve uvědomit, co je špatně, aby s tím mohli něco dělat. Dejme tomu situace, kdy člověk zvyklý emoce potlačovat, se cítí podrážděnně, se špatnou náladou, celkově nespokojeně a neví proč. Automaticky si nevědomky nasazuje černé brýle a chrlí slova zášti na věci, které jsou mu obvykle lhostejné. Poněvadž se ventilace míjí se skutečným objektem původu, nedochází k úlevě (nebo jen na krátký okamžik) a člověk se cítí čím dál více naštvaný a rozlobený (což se může v krajnosti projevit i depresemi – smutek, coby hněv na sebe sama atd.). Řve na celý svět a netuší, že stačí něco málo změnit u sebe.

Kamenem úrazu věcné kritiky je přílišné soustředění se na negativní stránky věci. Jakpak by ne, ty dobré jsou v pořádku a není třeba se jimi zaobírat. Nicméně ve společnosti, kde dominuje porovnávání a zbytečná, ale pevná souvislost mezi činy a věcmi a osobnostní celistvostí každého jedince, každá dobře míněná kritika setkává se dopředu s negativní odezvou, jakoli je kritika pravdivá.

Krizovaný člověk si neuvěodmuje, že kritizujeme např. výsledek práce nebo čin, nikoli jeho samého. Chytrý člověk se vlivem okolností může zachovat hloupě a pořád bude chytrým člověkem

. Nicméně najde se dost lidí, kteří nad klopýtnutím zajásají a v chvilkovém pocitu převahy (mě by se to stát nemohlo) označí chudáka za blba, nálepkou na celý život. Je proto záhodno uvést kritiku třeba takto: Jsi dobrý člověk. Vím, že jsi poctivý a čestný. Tenhle skutek od tebe byl ošklivý, víš o tom?

Pravdou zůstává, že je velmi užitečné každou kritiku podrobit diskuzi. Co se jednomu zdá špatné, pro druhého se může jevit jako dobré.

Příklad:

A: Některé realitní kanceláře odvádějí mizernou práci, šroubují ceny nesmyslně vysoko a požadují neadekvátně vysoké provize. RK je přílíš mnoho, kradou si klienty i zakázky, činí spoustu nekalých triků.

B: Jsou šikovní, filutové, když jsou lidé hloupí, jen ať si vydělají. Tato konkurence prospívá trhu, jen silnější se prosadí a tak je to správné a výhodné pro zákazníka.

Věcná kritika má přispívat k rozvoji stagnujícího, napravení rozbitého, zprovoznění nefungujícího. Zde bych rád uvedl citát z Wiki:

„Někdy se od kritika vyžaduje, aby jeho kritika byla konstruktivní, to jest aby sama dávala najevo snahu o zlepšení, o nápravu. Smyslem a účelem kritiky sice je, aby ukázala silné a slabé stránky díla, a to také s ohledem na možnou nápravu, ta ale už není úkolem kritika. Kritik má ukázat nedostatky kritizované věci, není však povinen navrhovat, jak se mají napravit. Požadavek konstruktivní kritiky navíc používaly totalitní režimy k potlačování (negativní) kritiky vůbec.“

Jde sice o kritiku, coby zhodnocení uměleckého díla, ale dobře vystihuje pozici ostatní kritiky. K umlčování nepohodlných kverulantů se tento argument úspěšně používá do dnes. Při zaslechnutí spojení konstruktivní kritika vybaví scéna z cimrmanovského filmu Nejistá sezóna, kdy cenzor radí divadelníkům, jaké hry mají hrát a co socialistický člověk potřebuje: „.. chce to pozitivně-konstruktivní satiru.“

Jaký to krásný protimluv.

Kritiky je zapotřebí v naší době více, než kdy jindy. Může za to vysoká specializace většiny povolání. Člověk tak rozumí dané oblasti a není kapacitně schopen pojmout souvislosti s oblastmi sousedícími, natož těmi vzdálenějšími. Má potom tendence bezhlavě věřit stejně postiženým odborníkům z jiných oborů. Ukázkou budiž ekonomové. Tato dogmatická teoretická pavěda si uzurpuje právo na výklad světa, určení přirozenosti světa, hodnocení dobra a zla dokonce zasahuje i do mnoha oblastí sociálních, přírodních a technických věd. Maje vzdělání přírodovědného i technického, hýbaly mi žlučí až groteskní bláboly ekonomů o životním prostředí. Dnes mě jejich pýcha a hloupost rozesmívá. Je nejspíš další všeobecnou metanarací (velkým vševysvětlujícím příběhem) dnešní společnosti.

 

 

Osobní postoj

 

Jak píši v předchozí části, s kritikou se pojí určitá komunikační úskalí. 

Již od dob, kdy jsem se poprvé odvážil ozvat se s vlastním úsudkem, narážel jsem na četné zákeřné umlčovací věty typu:


• Tomu nerozumíš (a hned se ustanoví role – soudce X obžalovaný )
• Nic o tom nevíš (ač jsem věděl více než protistrana – jako předchozí – dokaž, že víš víc)
• Na to jsi moc mladej (zejména u věcí nesouvislých s věkem)
• Kolik jsi postavil, napsal, udělal, vymyslel, vyzkoušel, XY? - Odpověď – n, přičemž dle tazatelova mínění bylo zapotřebí vždy minimálně n+1.
( Za svým domem jadernou elektrárnu nechci.Kolik jste postavil jaderných elektráren? Žádnou? – Nejste schopen posoudit bezpečnost nebo nebezpečnost provozu, nemáte tedy do toho co mluvit)
• A jak bys to udělal ty? Jak bys to udělal lépe? – Jo tak ty nevíš? Tak drž hubu a ber to co je;)


Stává se, že kritikou jako bych šlápl na kuří oko: mě se to líbí, a tebe bych nejradši do pekla poslal, protože sis dovolil mít v oblibě něco jiného.


Kdysi na několika diskuzích jednoho nejmenovaného velkého českého metalového (juj, to je přívlastků) festivalu jsem vznesl kritiku vězeňských dozorovacích praktik v areálu festivalu. Nadhodil jsem polemiku, jestli ty nepříjemné zásahy do intimity, soukromí a skryté šikany opravdu stojí za hypotetickou jistotu bezpečnosti. Co je správné, v tuto chvíli ponechám stranou (jestli přísný režím policejní režím, nebo alternativy).


Hnedle jsem byl poučen, že mě nikdo nenutí tam chodit a vpodstatě když chci jít za muzikou, jsem povinnen strpět jakákoli příkoří, která si zrovna pořadatel vymyslí. Dále jsem byl plamenně pranýřován, že o moje názory nikdo nestojí, ať jdu do prdele apod. Měl jsem silný pocit, že ti největší řvouni jakoby se báli, že jejich šlehačka na dortu mými řečmi nějak zkysne nebo co.


Promptní prohlášení „nikdo tě nenutí" se objevuje v diskuzích často a dlouho jsem nemohl přijít na to, co mi na tomto argumentu nesedí. Dnes už to vím. Je to jeho lživost.


Například tvrzení „Nikdo tě nenutí bydlet v domku za dálnicí." v situaci, kdy člověku postaví dálnici za humny přes jeho zjevný nesouhlas a v domku žije třicet let, pár let mu zbývá do důchodu, v okolí vyrůstal, stejně tak jeho rodiče. Záludně tvrdí, že pro stěžovatele je bezproblémovou netriviální záležitostí sbalit své staré kosti a zalést někam chcípnout, protože když nemá dost peněz a známých, aby si vyloboval odklod trasy nebo si mohl dovolit lepší lokalitu, nemá tady co pohledávat. Jinými slovy, společnost ho NUTÍ tu dálnici strpět, stejně jako pusté kecy o veřejném zájmu apod.


V argumentu „nikdo tě nenutí" jako by se skrývalo nevyřčené manipulativní poselství: „Jdi do prdele, mě to nezajímá, běž si se stížnostmi jinam ."

Jiná by asi byla situace v klubu kaktusářů, kdy nový člen začne prosazovat pěstování orchideí, protože nemá rád kaktusí bodliny. Tento argument bych také použil, když by někdo na metalovém koncertu vyhoudal, proč že ten zpěvák tak řve a blije do mikrofonu, kde jsou nějaké kroje a vůbec, proč tu nehraje dechovka (zažil jsem jednoho rednecka /buran/, který si na žánrově smíšeném festivalu metalových kapel stěžoval pod pódiem, že todleto teda není hevymetal a ať koukají vypadnout:))


Mimochodem, učinil jsem pozorování, že na menších akcich se vždy najde alespoň jeden. Jeden takový fotřík s džínovou vestou, nástěnkou nášivek na zádech, s vyteleným pivasem, notně se motající a pod pódiem na death metalovou kapelu řve: „zahraj něco vod kabátů", evidetně si tak plete kapelu s jukeboxem a koncert s vesnickou zábavou, kde hraje kapela pouze předělávky těch šikovnějších.

Proč kritizovat

Považuji za svou morální povinost lidem říkat, přes jejich masivní odpor, co jim je nepříjemné, zejména pokud jde o situace, kdy jsou nevědomě:

  1. Okrádání
  2. Manipulováni
  3. Obelháváni

Když vidím, že je jim tak činěno vědomě a dobrovolně a čelím agresi, okamžitě toho nechávám a mávnu nad nimi rukou. Spoustu lidí se do malérů řítí záměrně, ať tedy dělají, jak umí.
Jistě je lepší jít vlastním příkladem, a věci, které někdo dělá dle mého soudu špatně, dělat sám lépe, mohu-li.

Nicméně situace, kdy to jde, jsou jinou kategorií. Jak jít příkladem, když lemplovství, šlendrián nebo podvod druhého, se týká přímo mé existence? Když úřednice na stavebním čeká na úplatek, je mou jedinou možností stát se úředníkem na témže odboru a úplatky nebrat?
Když se mě dotýkají dogmaticky hájené omyly medicíny, je mou jedinou možností, stát se lékařem, ministrem zdravotnictví?

 

Jak kritizovat a neublížit

 

Na mém oblíbeném blogu Peoplecomm píše jeho autor T. Hajzler o pravidlu J. Gottmana 5:1. Ve stručnosti se jedná o to, aby každá negativně zabarvená kritika byla vyvážena pěti pochvalami nebo pozitivními prohlášení. Myslím, že toto pravidlo je důležité v myšlení i komunikaci celkově. Jen tak se člověk nestane černobrýlým zapšklým kyseloprdelníkem.

Za důležité považuji samozřejmě vynechat všechny formy zraňující kritiky. Týká se však kritiky konkrétních lidí, co se týče institucí, státu a jiných podobných společenských útvarů, jsem na pochybách, je-li to vůbec možné. Ano, jsem vždy mile překvapen vstřicností a ochotou pěšáka-úředníka a neváhám se o tom zmínit. Zdá se to málo, lepší málo, než vůbec nic.


Bohužel i moje občasná, dobře míněná kritika bývá chápána jako pouhé ulevování si od napětí nebo vyhoudání. Stále mě udivuje, jak si lidé hoví ve lžích a iluzích a jsou ochotni obé usilovně bránit. Konkrétní lidi a jejich činy nekritizuji, ač si o tom myslím své. Nevyžádané rady málokoho zajímají. Mne třeba ano, rád si vyslechnu pádné argumenty. Takové ovšem často chybějí a jsem bit prázdnými frázemi a bezobsažnými pojmy, jen proto, že si dovolím něco dělat jinak.Připomíná to tento článek na Peoplecommu.


Příkladem je zdravá výživa. Je děsivé, jak lidé argumentují stejně. Různí lidé věku, pohlaví, vzdělání i zaměstnání reagují jako přes kopírák:

Proč nejíš něco normálního? /kdo určuje, co je normální, supermarkety?/


Samotnej rohlík?! To jako suchej, jo? Dyk to neklouže do krku, je to suchý!
/mazat ložiska je dobré, k promazání potravy slouží sliny, trávení cukrů a škrobů začíná promísením slin s potravou už v ústech, tato část trávení je nezastupitelná/


Dyk to nemá chuť.
/stále polosytý evropský člověk nemajíce hlad potřebuje stále intenzivnější smyslové zážitky, aby mu jídlo chutnalo, jeho chuť je otupělá, proto se může zdát zdravější strava nevýrazná/


Já jsem zvyklej na..., nic jinýho jíst nebudu.
/ano, zvyk je reálnou mantrou mnoha lidí, schopných si pomocí něho obhájit cokoli, jenže zvyk vzniká prostým opakováním, snadno si lze zvyknout na cokoli jiného/


Potřebuju každej den maso, já jsem masovej.
/..preference jídel a chutí je mohutně utvářená výchovou, se skutečnými potřebami má nepatrně společného/


To mi nechutná (v životě to nejedl).
/na to, jak se společnost ve firemní komerční sféře a v kultuře a umění honosí neofilí – honbou za novým, je dopředné odmítání všeho nového a jiného paradoxní/


To jídlo je nuda!
/kdo vám lidé nakukal, že jídlo má být zábava? sraní taky není zábava, přesto každý musí.../


Ač nekritizuji jejich konvenční extrémní stravu (jedy, přemíra cukrů tuků bílkovin za současného nedostatku všeho ostatního a četné další základní omyly), přesto jsem jim trnem v oku v míře větší než malé. Žeby zase kuří oko?

 

Koho, co a kdy kritizovat


Jsou situace, kdy kritika vyžádaná a dobře míněná míjí se účinkem. Někdy je lepší, nechat dotyčného vymáchat si v průseru hubu, protože gram zkušenosti je vyvážen tunou teorie. Pro příště si spálený nezbeda určitě dá bacha.


Jindy je lepší s kritikou počkat ne vhodnou situaci, nebo na klidnější naladění obou stran. V záchvatu vzteku se každá objektivní kritika stává ostrým mečem, páchajícím nemalá zranění.


Osobně zásadně nekritizuji lidi, o kterých vím, že jsou dogmatiční, zaslepení a nepřijmou vůbec nic. Takových je převaha, protože každý se pouze soustředí na to, aby byl pochopen, vyslechnut a brán na zřetel a nikdo se o totéž nesnaží, dochází ke stavu, kdy všichni něco chtějí, ale nikdo to není ochoten dát. Těmto lidem říkám konformisté nebo systémáci. Jsou to lidé schopní do krve obhajovat kdejaký nesmysl, co jim do hlav nasouká televize a jiná média.


Vidím-li někoho, jak se s něčím trápí a hledá pomoc, zeptám se: „Chceš vědět, co děláš blbě?" či „Chceš poradit, jak na to?" Pouze potom se otevřu pro případné vyjádření. Nechávám toho, když cítím, že ten člověk se mnou spíš argumentuje, bojuje a vymlouvá se, než aby se snažil pochopit.


Předsudky, lži, prohnilé smýšlení a přejaté propagandistické myšlenky neváhám kritizovat nikdy.

U sebe, druhých a hlavně v systému společenském, podrobuji pochybám vše podstatné. Čím více toho vím, tím větší mám pocit, že všechny znalosti světského světa jsou jen informacemi určitého druhu, kategorie, nebo snad úrovně a mimo ně existuje mnoho dalších kategorií, které dnes běžně zcela opomíjíme. Tyto znalosti světského světa se pak ukazují být překážkou, než pomocníkem při pátrání po pravdě.

____________________________________________________________________________________________________________

 

LK : Závěrem jsem chtěl říci k tomuto článku a ke kritice obecně, že kritika není čokoláda, abychom jí měli rádi. Přesto osobně se držím jedné zásady a to, že se ptám sám sebe co my vlastně chce autor kritiky říci, co tím sleduje a proč. Snažím se spíše vidět a vnímat, že mi chce jen ukázat to co sám nevidím, tedy že mi tím co vyznívá jako kritika(někdy i dost bolestivá), je vlastně rada, signál nebo návěští : " POZOR ", mám to pak snadnější, protože nevidím hned v každém nepřítele a atak.  Nestojí za to se podívat na danou věc spíše tímto způsobem, než přejít do protiofenzívy? Osobně se přestávám podílet na jakékoliv diskusi, pokud vidím, že druhá strana není schopna se podívat na věc objektivně a zamyslet se nad obsahem. Rád pracuji s lidmi, kteří naslouchají, protože sám naslouchám. Naslouchám lidem a jejich vnitřnímu božství, pokud duní prázdnota jejich vozítka, nemám důvod s takovým to člověkem dál pokračovat v čemkoliv. Člověk by měl prvotně naslouchat svému vnitřnímu božství a pak by se měl snažit naslouchat i jiným. 

Diskusní téma: Pojmosloví a trocha teoretizování na téma Kritika

Datum: 18.05.2010

Vložil: Marek

Titulek: ...

V jedné internetové diskuzi pod článkem mi oponent argumentoval: " Pane ... Vy už raději mlčte!". Opravdu konstruktivní kritika :-)

Datum: 18.05.2010

Vložil: LK

Titulek: Re: ...

Doufám, že jsem nebyl ten oponent :-) LK

Datum: 22.05.2010

Vložil: Marek

Titulek: Re: Re: ...

Ne, ne. To bylo na jiném serveru... :-)