O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Příběhy z druhé strany-prožitek 4.

19.06.2010 14:51

Zážitky blízkosti smrti - Otto Somogyi

Jaký byl Váš názor na svět před zkušeností s klinickou smrtí? Věřil jste v existenci duše?

    Nevěřil jsem. Prostě jsem nevěřil, že duše existuje. Věřil jsem, že jen co je hmotné, co je hmatatelné, to je. Popravdě řečeno, nebýt té okolnosti, že jsem se dostal do klinické smrti, tak žádný další argument by mne o ní asi nepřesvědčil.

    Čím jste se tehdy zabýval?

    V kolektivu tvůrčích pracovníků jsem řešil konstrukci rozličných sklářských strojů. Byl to širší tým, který pracoval zde v Novém Boru ve Výzkumném ústavu užitkového skla.

    Co bylo bezprostřední příčinou vašeho kolapsu?

    Nikdy se mi nelíbilo, co jsem vytvořil. Vždy jsem musel stále něco upravovat, doplňovat. Dokonce i po konečné realizaci jsem záhy viděl, v čem to mohlo být lepší. Pociťoval jsem věčný neklid. A to někdy tak intenzivně, že jsem nemohl ani spát.
    Nemalý podíl na tom měli i lidi, se kterými jsem pracoval. Byli to fundovaní, nároční lidé, kteří měli odborné schopnosti, čímž mne provokovali ke stále vyšším a vyšším výkonům.
    Na častou otázku při konzultacích nebo hodnoceních, co jsem vlastně řešil, to či ono, jsem popravdě odpovídal: "Všechno." A kolegové potvrdili, že jsem se nikdy nezaměřoval specielně jen na technologické otázky. A ke konci, kdy jsem se ujal vedení řešitelského týmu, tak pak už jsem to měl přímo v popisu práce.
    Bylo to vyčerpávající. Bylo to zároveň krásné. Ale když to člověk hodně přetáhl, tak nespal. Nazýval jsem to příjemným nespánkem. Dokonce jsem měl dojem, že mi v noci někdo pomáhá, našeptává. Kolikrát se stávalo, že projekt uvízl na kritickém bodu, a já ráno přicházel s hotovým řešením. V situaci, kdy nikdo nevěděl, jak dál.

    Co na to vaše zdraví?

    Ten věčný stres způsobil, že zpočátku malé zdravotní problémy v podobě nepříjemného škrcení u krku a jiných, které jsem nedával vůbec s ničím do souvislosti, se postupně stupňovaly. Až mne jednou odvezli téměř v bezvědomí.
    Když mne odvezli podruhé nebo potřetí, už ani nevím, dnes to není důležité, dostal jsem se přímo do Lípy na áro. A tam mě řekli, že mám infarkt. Pak mne dlouho vyšetřovali a zjistili, že infarkt nemám. Pak se pokoušeli uměle ten infarkt vyvolat, poněvadž tvrdili, že kdybych infarkt dostal, tak že ty bolesti, které jsem měl, postupně zmizí. Pamatuji se, že mi vysadili léky a že nedlouho potom jsem opět začal pociťovat bolest levé ruky, v zádech, pak na prsou, dusilo to… Doktorka zřejmě tušila, oč jde, poněvadž chodila kolem pokoje, ve kterém jsem byl, ale nepřišla dovnitř.

Chtěla u mne asi vyvolat jistý strach, aby se stav, který plánovali, zákonitě dostavil. Když už mi bylo hodně špatně, tak jsem vyběhl na chodbu a hledal jsem tu doktorku Uhrovou. Zahlédl jsem ji ve vedlejší místnosti a říkám jí: "Paní doktorko, já už asi dlouho nebudu stát. Já ztratím vědomí." Zajímavé je, že jsem nebyl nijak hystericky naladěn, nebo něco takového. Začínalo mi to být pomalu jedno. Jen mi připadalo trapné umřít někde na chodbě na zemi, tak alespoň aby o mně věděli, kdy asi ten okamžik nastane. A ona ještě říká: "Jen nebojte. Jen si jděte lehnout." Povídám: "Já se už bojím lehnout." Doufal jsem, že když budu stát, jako kůň, jak se říká, že ten pokud stojí, tak má nějakou naději, že se z toho dostane. Tak jsem prostě zůstal stát. A teď jsem se otočil a viděl jsem, že kolem mne stojí tři, čtyři sestry… na chodbě. Tak si říkám: 'A jejej, jsem víc sledován, než si myslím

V Lípě mají takový malinký místnůstky, kde je jenom kavalec a EKG. A když už jsem se začal motat, tak mě sestry popadly a doslova jako mimino, nevím, kolik jich bylo, cítil jsem, jak se nadnáším, položily mne na kavalec a napojily mne na EKG, jak obvykle se to dělá. Jenomže ty bolesti se stupňovaly, byly čím dál horší. Svíjel jsem se. To už vím, že jsem řval. Bolestí se to nedalo vydržet. Akorát jsem se stačil podívat za sebe a viděl jsem tvář doktorky Uhrový, která své kolegyni stojící na chodbě ukázala prsty nějakou míru. Pravděpodobně tím naznačila hodnotu z EKG. Okamžitě ze mne shodily všechny ty připojený dráty. Pak se mnou odjely dozadu, kam dávají krizové případy.

A teď jsem byl strašně překvapený, že v místnosti byli snad všichni doktoři, co na interně byli, snad všechny sestry. Pamatuju, že ke mně přiběhla mladá doktorka, poněvadž viděla, že škytám. A tu už já jsem cítil, že budu zvracet. Říkal jsem si: 'Ježíšmária. To dobrý kakao a všechno půjde ven.' Přinesla takový ten, ten "rohlík", a přiložila mi ho k bradě. "Ale já vás pozvracím," upozornil jsem ji. "Nevadí," povídá. A teď skutečně, jak jsem zvracel, tak toho bylo tolik, že ta mísa mohla být možná tak třikrát naplněna. To všechno teklo na zem. Plnou pusu zvratků. Omlouval jsem se mezitím.

Oni mne pořád uklidňovali, že se nemám omlouvat. Jenomže člověk má jakousi normu, jak by se měl chovat, a zapomíná na to, že je to stav, kdy za nic nemůže. Úděsné bolesti trvaly, ale neřval jsem. Prostě jsem jen tak tiše naříkal. A pak jsem slyšel, jak moje doktorka říká sestře, aby přinesla nějakou injekci. Už si nepamatuju, co to bylo, jestli morfium, nevím.

Dostal jsem ji a najednou jsem měl takový sladký pocit, ohromně sladký pocit. 'Jé, jak mi je blaze,' říkal jsem si. A horko mi prošlo tělem. Tak si říkám: 'Lehni si na bok a usni. Prostě budeš hezky spát a bude to v pořádku.' A taky jsem to tak udělal. Jenomže mne překvapovala právě ta doktorka Uhrová, která neustále asistovala vedle mne, že neodchází. Že byla stále na dosah ruky a opírala se o ta madla, co mají nemocniční postele.

 

V klinické smrti .. ........

    Bylo mi, říkám, dobře a najednou v té sladké chvilce jsem pocítil, že jsem se zachvěl. Něco těžkého ze mne spadlo. Jako bych ze sebe shodil mokrý župan. Buch a byl jsem volný. Ani jsem si neuvědomil, že to může být tělo, ale pak později jsem pochopil, oč šlo. Vyvlíkl jsem se z těla a aniž jsem zpočátku otevřel oči, vnímal jsem okolí, tedy okolní hlasy tak zřetelně, jak jsem ve fyzickém těle nikdy neslyšel. Jasně, jak komunikoval jeden doktor s druhým. Jak sestry dostávaly pokyny. Slyšel jsem, jak Uhrová oznámila sestře, že je zástava. Že musí donést přístroj na obnovu činnosti srdce. A tak dále… 'Ježíšmária,' říkal jsem si, 'tady se něco děje.' Ani mne, upřímně řečeno, nenapadlo, že bych mohl být mrtev, i když tomu tak bylo. Tuto skutečnost jsem si neuvědomil.


    Potom jsem cítil, že jsem vtažen do jakési roury. To bylo dost nepříjemné. To bylo něco jako když silný vysavač táhne člověka. To by ještě šlo. Ale do toho začalo to šílené praskání. Vypadalo to, jako když bouráte nějakou boudu nebo chatu, kde taháte za prkna a ty hřebíky ječivým způsobem povolují. Dělo se to jakoby v bezprostřední blízkosti. Říkal jsem si, že když to bude dlouho trvat, tak se snad i zblázním.


    Let v tom tunelu pokračoval. A to takovou šílenou rychlostí, že instinktivně jsem si říkal, i když dneska tu absurditu chápu, že vlasy jsem prostě nemohl mít, protože pakliže se jednalo o duši, ta vlasy nemá, ale přesto jsem si tak v duchu říkal: 'Sáhni si na hlavu a snad určíš podle pohybu vlasů, jakým směrem letíš.' Protože to je nejhorší případ, když nevíš, jestli to je nahoru, dolů, bokem nebo jakým směrem. Představa, že letím touto rychlostí někam dolů a tam se roztříštím, rozhodně příjemná nebyla.
    Praskání vystřídal další moment, jakési kecání. Z obou stran na mne začalo mluvit spousta lidí. Stále let, nebo pád, trval neztenčenou měrou.

A ty hlasy taky pokračovaly. A přece jenom byly lepší, než to praskání. I když jsem jim nerozuměl, nezdá se, že mluvily česky, nebo já nevím jakou řečí, ale nedalo se to rozlišit, protože tolik hlasů jsem slyšel a tolik lidí se mi snažilo něco napovídat, že jsem z toho nerozuměl vůbec nic.


    Naštěstí tenhleten zmatek se taky ztratil. A kdybych ho chtěl nějak časově odhadnout, tak je to celkem obtížné. To prostě nejsem schopen tak přesně říci, jestli to všechno bylo za minutu nebo za dvě. Ale pravdou je, že jakmile ty hlasy přestaly, tak začal jakýsi sborový zpěv. A ten byl úžasně uklidňující, sympatický, melodický. Ač sám nejsem hudebně vzdělán a nikdy jsem ani nefandil sborovému zpěvu, říkal jsem si: 'Tak to je hudba, jakou jsem ještě nikdy neslyšel.' Kdyby se dala nahrát a reprodukovat, byl by jste fascinován. A snad jakási zvonkohra.

Nevím, co by to mohlo být, ale bylo to nádherné. Stále ten let trval. Podvědomě jsem hledal nějaký styčný bod. 'Vždyť to musí nějak končit. Buď prudkým nárazem nebo jinak.' Pak jsem objevil tu známou špendlíkovou hlavičku světla. Ta se rapidně zvětšovala, zvětšovala… Až nakonec jsem už viděl jednotlivé květy. Jasně svítící, jaké na Zemi neexistují. Pocítil jsem jistou úlevu z toho, že konečně budu venku.

 

    A když už jsem skoro věřil, že mám tunel za sebou, tak jsem pocítil elektrickou ránu. Dokonce jsem zaregistroval ten stav, že jsem po výhozu dopadl opět na postel. Ten okamžik dopadu jsem zaregistroval. Kdy jsem dostal tu ránu, nevím. Možná to nebyla jen jedna rána, že to bylo více ran. Slyšel jsem jenom bouchnutí a jaksi jsem si uvědomil, že už jsem opět na Zemi. Tak takhle to vypadalo v okamžiku, když jsem se z onoho světa vrátil.
    Hodnotím-li ten stav dnes, tak musím konstatovat, že jsem do značné míry ovlivněn tím, co jsem od té doby o něm přečetl. Ovlivněn Moodym a podobnými knihami. Nicméně, když to bereme zcela suše to, co jsem říkal, tak je to takhle pravda. Ale tenkrát jsem nebyl schopen tvrdit, že existuje duševní tělo, jak to Moody popisuje, a proto jsem letěl, že to své hmotné tělo jsem tady nechal, nebo něco takového, to ne. Ale postupem času jsem si to ujasňoval, že je to přesně tak a že navíc nejsem sám, kdo tyto zážitky měl.

    Samotný zážitek vás nebyl schopen zbavit materialismu? Sám o sobě to nedokázal?

    Ne. Předně jsem byl zmaten. Poněvadž do té doby jsem si myslel, že nic duševního nemůže existovat. Těmto věcem jsem nepřikládal žádný význam. Já jsem tomu prostě nevěřil. Jistě se to dalo odvodit z různých dogmat, které náboženství předkládalo k věření. Můj otec byl až fanaticky nábožně založený člověk. Často se modlil, ráno, v poledne, večer, ale musím podotknout, že on se taky tak choval. On byl od srdce dobrým člověkem. Neměl nepřátel. Jako dítě jsem víru akceptoval a postupně, jak jsem dospíval, jsem přestával těmto dogmatům věřit. V době, kdy jsem se osamostatnil, tak jsem byl už spíše materialista. Z náboženství ve mně nezůstalo vůbec nic.


    Klinická smrt, kterou jsem prodělal, způsobila v této věci zvrat. Neříkám, že v tom okamžiku, kdy se to stalo, že jsem se hned převrátil, to by nebyla pravda. To bylo v roce osmdesát osm, kdy tady socialismus ještě vegetoval v plném rozsahu. Pokud jsem o tom s někým mluvil, tak jako o fantastickém zážitku, který slovy můžu jen těžko popsat. Samozřejmě, pokusil jsem se o jistý výklad, že snad léky mne k tomu dovedly. Ale nebyl jsem si zcela jist. Určitý zmatek nastal už tenkrát.

To nemohly být jen léky, říkal jsem si. Tam něco muselo být, poněvadž slyšet, vidět a zároveň být mrtev, to není jednoduché. Čili jistý impuls tady k tomu byl, abych přemýšlel, že vlastně duch asi existuje. Ale jako dlouholetý materialista jsem nechtěl připustit úplně beze zbytku, že tomu tak je.
    Pak už politická situace brala celkem rychlý obrat. A hned po listopadu, asi tak za půl roku, jsem měl možnost přečíst Moodyho. Moody mně zcela otevřel oči.

 

Hlavně tím, že o tom psal přesně tak, jak jsem to prožil. Uváděl spoustu podobných příkladů a ujistil mne v přesvědčení, že to nebyla halucinace. Pak studováním další a další literatury jsem se dostal daleko dál. Dneska už o tom nepochybuju. Dnes ne že věřím, ale vím, že existuje posmrtný život.

    Svěřil jste se své lékařce?

    Ne. A to mně dost vadí. Rád bych si v klidu promluvil s doktorkou Uhrovou. Jsem přesvědčen o tom, že po roce 89 se jí pacienti určitě hlásili. Už se nemuseli bát. V té minulé éře říci, že existuje duše, to bylo zralé na Bohnice. Rád bych poznal jejich výpovědi, abych je mohl porovnat se svým zážitkem. Stále se za ní v myšlenkách chystám, snad se někdy najde vhodná příležitost.

    Jak reagovala vaše rodina?

    Rodině jsem to ani takto do detailu nevypravoval. Řekl jsem jí, že to bylo fascinující, co jsem prožil. A zůstal jsem u toho faktu, že na to mohly mít vliv léky.

    Zůstal jste zmaten a sám. Co bylo dál?

    Ani já sám jsem nechtěl znát detaily. Prostě jsem připustil, že v důsledku injekcí jsem posmrtně mohl ještě chvíli slyšet, ale to, že jsem mohl i vidět, to jsem zprvu pominul. Prostě, že je tady něco materiálně nevysvětlitelného. Bylo by mi tehdy i skoro milejší, kdybych na to přestal vzpomínat, nebo dokonce úplně zapomněl. Na Západě nikdy nezažili tak tvrdý duchovní útlum, jako my tady. Já byl samozřejmě za těch čtyřicet let bývalého systému natolik ovlivněn, že se znalostí jediného případu, byť vlastního, jsem nemohl hned akceptovat existenci duše.

Podvědomě jsem na to ale stále myslel a stále si kladl otázky a pokoušel se na ně odpovídat, často vzájemně si odporujícím způsobem. Vyžadovalo to svůj nezbytný čas pochyb a zrání, než jsem vzal do ruky první knihu. Dnes už vím, že člověk v tomto stavu nejen perfektně slyší, ale i perfektně vidí. A to nejen bezprostředně na tom místě, kde zrovna je. Navštěvuje i vzdálená místa, která nezná a která může po uzdravení dohledat. Takže je dostatek argumentů pro to, že tento stav je skutečný.

    Pamatuji se na to, že v době těsně po operaci jsem míval… dnes už těžko rozliším, jestli sny, nebo zda jsem se skutečně potuloval v astrálním světě. Každopádně šlo o podobně intenzivní zážitky, nepříjemné, někdy až strašidelné. A našel jsem je taky později v literatuře. Údolím smrti, tím jsem prošel. Mě se zdálo, že procházím jakýmsi údolím, kde byly jenom kříže hrobů. Šero. Krkolomná cesta, nepříliš čistá. Rozbitá. Vzdáleněji po stranách les. Už si nepamatuji, jak jsem tu cestu zakončil, ale vím, že jsem se snažil z toho šera brzy dostat. To jsem měl po operaci čtrnáct dní, nanejvýš měsíc. O negativních zážitcím se Moody ve svých knihách zmiňuje jen okrajově.

Údolí smrti, peklo. Vesměs šlo o pacienty již po krizi, kteří zažívali nepříjemné momenty. Moody jejich vize zhodnotil jako halucinování pod vlivem léků. A ani já s jistotou nemohu tvrdit něco jiného. Prostě nevím.Viděl jsem ještě… pardon, teď jsem si vzpomněl… takové postavy… něco jako pulci. Obrovští pulci, tak vypadaly. Dole do ostra, nahoře kulaté, bez končetin. Vibrovaly a měly snahu se odtrhnout od hmoty, ke které byly nějak připoutány. Nebyly schopny se oddělit. Jen vyskočily a zase padly nazpět, vyskočily a ne a ne se utrhnout. Proč o tom mluvím.

 

Poněvadž o tomtéž napsal Richelieu v knize Putování duše. Tvrdil, že lidi příliš vázaní k materiálnímu světu mají ty potíže na onom světě, že nejsou schopni oddělit se od hmoty. Takže tohle jsem viděl, ale říkám v době, kdy jsem ty léky bral. Jestli ty léky mne pomohly dostat se do astrálu, nebo jsem díky jim pouze halucinoval, nejsem schopen říci, oboje je možné. Faktem je, že shoda tu je mezi tím, co jsem nalezl v knihách a tím, co jsem zažil. Mezi těmito výlety či sny nebyl však žádný takový, který by se podobal onomu zážitku z klinické smrti.

    Dal by se podrobněji rozvést váš vrcholný zážitek? Zmínil jste se o pestrobarevných květech. Zahlédl jste za tunelem ještě něco zajímavého, než jste se musel vrátit?

    Byla tam jakási zeď. Postavená z velkých kvádrů. Značně vysoká. Přesněji řečeno, roh zdi, přibližně ve středu mého pohledu. Před stěnou byla louka. Za ní vegetace a v pozadí krásné město. Sněhově bílé. Krásně bílé. Bez jediné budovy jiné barvy. Možná tak pět kilometrů daleko. A na zdi, poměrně blízko, stála nějaká mlčící postava.
    Už jsem se těšil, že půjdu z tunelu ven. V duchu jsem zvažoval možnosti, jak se dostat za zeď, jak ji překonat. Ale pak jsem se ven nedostal, obdržel jsem tu ránu a vrátil jsem se. Svět za tunelem jsem si však stihnul zapamatovat alespoň do té míry, jak jsem popsal.

    Jak jste se vracel do obyčejného života?

    Nebylo to tak jednoduché. Hodně jsem zhubnul. Asi o třicet kilo. Když mě můj obvodní lékař viděl, tak hned prohlásil, ať s nástupem do zaměstnání vůbec nepočítám. Musel jsem si odbýt celý rok marodění, než jsem mohl předstoupit před komisi. Ta mě poslala do předčasného důchodu. Přiznám se, že jsem to přijal s určitým ulehčením. Doufal jsem totiž, že do zaměstnání přesto budu chodit, ale ne už s pocitem, že musím. Že prostě budu mít určitou volnost v tom, že když mi nebude dobře, tak nepůjdu a podobně. A taky se tak stalo. Šéfování po mě převzal kolega a já jsem docházel na čtyři hodiny jako konzultant.

 Během následujících dvou let jsme stačili vyvinout ještě tři nové stroje. Taky se stávalo, že jsem třeba nepřišel celý týden do práce. Obyčejně v takové situaci, kdy jsem viděl, že tam nebude nic hořet. Zdravotně jsem se cítil docela dobře. No a pak se začaly vyhrocovat ekonomické poměry. Mluvilo se o privatizaci, o eseróčku. Nastal tam totální rozpad všech profesí. Akorát chemici zůstali, a to jenom proto, že dělali servis pro Crystalex.


    Nijak výrazně jsem po tom nesmutnil. Doktoři mi stejně už dávno říkali, že musím naprosto změnit svůj životní styl. Mým základním problémem byl nedostatek pohybu. Ale mít pohyb jen kvůli pohybu, bezúčelně, to vás brzy přestane bavit. Navzdor mé snaze, nenašel jsem vhodného partnera na procházky. Můj duchovní názor na svět spíše vedl k tomu, že jsem mezi svými vrstevníky začal být považován za podivína, za blázna, který žije v oblacích. A chodit na procházky sám a uvažovat bez oponenta, to byla dost nudná záležitost.


    Pustil jsem se proto do včelařství. Naštěstí dělat dobře včely, to člověka značně zaměstná, zvláště v sezóně. Tak z tohoto důvodu jsem včely vzal. Pravda je, že jsem se přepočítal. Je to více časově náročné, než jsem si dovedl původně představit…

    Otto Somogyi zemřel v létě roku 1999. Do té doby neúnavně propagoval existenci posmrtného života a duchovních dimenzí. Ovlivnil a podpořil mnoho lidí. Darovaných jedenáct let využil tak záslužně, jak to jen bylo v lidských silách.

 

Převzato z : http://www.nde.okamzite.eu

Diskusní téma: Příběhy z druhé strany-prožitek 4.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.