Přicházející nový člověk 1/3 (Jan Van Rijckenborgh)

Obdrželi jsme v redakci žádost o zveřejnění výtahu z knihy "Přicházející nový člověk" z pera holandského autora Jan Van Rijckenborgh, zpracovaný Ivankou Doskočilovou. Žádosti rádi vyhovujeme, neboť uvedený text má co říci právě dnešní době, byť autor již není více než 40 let mezi námi.

(PN)

Přicházející nový člověk – Jan Van Rijckenborgh

V průběhu mnoha tisíciletí se na Zemi objevovaly nové lidské rasy, aby pak zase vymřely. Na planetě se nacházejí určité oblasti, kde po mnoha tříbeních vznikají nové rasy. Čas již nadešel, doba proroctví i příprav je již za námi. Vstupujeme do fáze uskutečnění. Lid Páně je svoláván ze všech koutů světa. Jde o to na volání nejen reagovat, ale také je naplnit.
    Božské Slunce vysílá do tohoto zkaženého a padlého světa 7 druhů paprsků, ty tvoří dokonalé spektrum, skládající se z barvy červené (pokrevní spojení), oranžové (nádhery Boží prány), žluté (zlaté srdce Kristovo), zelené (zelenající se Země naděje), modré (otevírají se před námi dálky), indigové (oblak Pána jde před námi) a fialové (čeká nás fialový plášť krále-kněze).
    Člověk probuzený začne hledat. Začátek procesu se odehrává ve svatyni srdce. Ve většině případů začne atom jiskry Ducha v srdci silně vibrovat na základě nějakého mocného otřesu v běžném životě. Působení světelné síly na mozková centra probouzí myšlenky náležející ke stejnému druhu. Zářícím krystalem, v němž se může zrodit pravda, je atom Jiskry Ducha v srdci; je také zván oltářem, z něhož musí stoupat nádherná vůně a naplnit celou svatyni hlavy, aby člověk mohl porozumět slovu Ducha svatého. Hledání je proces s mnoha zkušenostmi.
    Nová éra a nové lidstvo v právě začínající fázi kosmického vývoje stojí před naprosto novým konceptem: je jím člověk vedený nesmrtelnou duší a žijící z nového vědomí. Dnešní lidský typ bude nahrazen lidmi, žijícími ze sil dosud sotva tušených. Kandidát nového života v procesu spásy musí utvořit nejprve představu nebeského člověka. Tento mentální výtvor, myšlenkový obraz, musí ve svém duchovním poli vybudovat zásadní proměnu života.
    Lidstvo jako celek podléhá otáčení kola – jeho začátek počíná dnem nového kosmického zjevení a končí kosmickou revoltou a to se stále znovu opakuje. Když dochází ke kosmickým revoltám, při nichž mnohé katastrofy ukončí život nespočetných lidí, tak vždy existují lidé, kteří katastrofám uniknou a z nich se pak vyvíjejí nové rasy, jež poskytují v průběhu doby nové příležitosti k reinkarnaci všem, kteří zahynuli při kosmickém převratu. Svědectví o tom podávají mnohé legendy a báje všech národů, jako je příběh o Noemovi. Když poslední člověk, který ještě může být zachráněn, je přijat do procesu osvobození, zazní hlas poslední polnice. Potom jsou všichni lidé osvobozeni z dialektického (polaritního, duálního) životního pole s jeho 2 sférami (svět živých a mrtvých) vyjmuti a začíná přeslavná Cesta Návratu do domu Otce. Počátek dialektického času je uchován v mýtu o Adamovi a Evě.
    Pavel v 1. Listě Korintským říká žákům připravujícím se na Cestu: ..ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni..pomíjivé musí obléci nepomíjivé, smrtelné musí obléci nesmrtelnost.
    Infračervené světlo přírody je svázáno s vědomím já a ultrafialové světlo přírody rozlamuje a napadá vše, co tomuto já odporuje. Tímto způsobem se rozvíjí dialektika: vznik, rozkvět a zánik, sníst a být sněden. V dosavadním životním poli lidstva se vše projevuje v protikladných párech: pravé a levé, dobro a zlo, život a smrt. Protiklady jsou spolu nerozlučně spojeny, neustále následují jeden po druhém. Díky tomuto základnímu zákonu vše v této sféře podléhá ustavičné změně a rozpadu, lidské životní pole je pomíjivé. Tímto způsobem měl člověk stále znovu dostávat příležitost poznat cíl svého bytí a jít Cestou návratu skrze transfiguraci. Dialektická životní sféra tedy byla a je myšlena pouze jako dočasné místo pobytu, jako nouzový řád. Rozpoznáváme v ní 2 typy vývoje: regenerativní a degenerativní. Ty nakonec způsobí rozdělení lidstva, které toto pole obývá. Člověk tedy ve svém bytí buď stoupá k vyšším hodnotám, do vývojově vyššího pole, Biblí oznamovaném jako nebeská říše, nebo degeneruje, padá do hříchu, klesá do vibračně nižšího životního pole, do nejtemnější temnoty.
    Sluneční pole, zářící pole Krista, je dokonalé, neboť obsahuje celé spektrum. Přitahující neboli infračervené světlo božského Slunce je vždy doprovázeno ultrafialovým, rozlamujícím světlem; to nové staví, to staré se musí bořit, neboli kdo chce něco nového získat, musí také něco ztratit. Zatímco zářící pole přírody má za následek degenerační vývoj, zářící pole Krista vede regenerační vývoj. Vývojem se obě pole od sebe stále více vzdalují; nastane tedy okamžik, kdy už nebude možný přestup z jednoho pole do druhého, a to tehdy, když rozdíl bude tak strukturálně velký a entity budou tak biologicky odlišné. Takováto situace se opakovaně vyvíjí na konci každé lidské periody. Nastala doba, kdy se toto vydělování stává skutečností. Slovo Kristus zmlkne v ústech těch lidí, kteří nebudou náležet ke Kristovu poli, k vývojově vyššímu poli Kristova vědomí, budou demaskováni a všemi poznáni. Dosud hledající mají ještě krátký čas na volbu ve svých rukou. Kdo dosud lpí na poli dialektickém, na hmotném a živočišném, nemůže sloužit 2 pánům, bude svou vlastní vinou z pole Kristova vydělen. Přírodní já není přístupné pro vyšší život, musí zemřít, neboť tělo a krev nemohou zdědit Království Boží, které není z tohoto světa.
    Lidstvo je velmi nemocné, smrtelně nemocné. Dialektický člověk tvůrčí schopnost svého mozku, myšlenkovou oblast, strašlivě a chaoticky zneužíval, když svou mentální schopnost podřídil takřka neomezeně vibračně nižším tělesným a hmotným žádostivostem a jejím následkům, což snížilo člověka až pod úroveň zvířete, ba stal se v některém směru nebezpečnější než zvíře, protože jeho myšlenky vytvářejí životní realitu, ať již to ví či ne. Mnozí lidé, chyceni v kole dialektického myšlení, jsou příliš černí a zvrhlí, než aby mohli dotek světla vyšší vibrace, Kristovy jednoty vědomí, vůbec pocítit.
    Mentální koncepci boho-člověka je schopen vytvořit pouze člověk, který ještě vlastní v srdci atom jiskry Ducha. Jakmile se atomu jiskry Ducha dotkne infračervené světlo Gnose, počne silně vibovat, zasáhne svými světelnými impulsy brzlík, oživí jeho činnost tak, že ten počne do malého krevního oběhu vylučovat hormon. Jakmile krev takto nasycená dosáhne hlavy, vyvstanou v mozkových centrech ty nejúžasnější myšlenky. Tento myšlenkový obraz tiše září v duchovním poli jako zvláštní světlo. Člověk hledající buduje dál svou mentální koncepci, která není z tohoto duálního světa. Zpočátku žije dva životy, což je ono známé počáteční rozpolcení z toho vyplývající; symbolem je astronomické znamení Blíženců. Jestliže žák upřímným usilováním udržuje svou myšlenkovou koncepci čistou a ryzí, pak tato nová bytost, vnitřně z Boha zrozená, z oné jiskry Ducha, dosáhne plného růstu. Současně žádostivá, pozemská bytost, naše nižší já, které má za sebou dlouhý, eony trvající vývoj, pokouší se mentální koncepci božské věčnosti zahalit klamem, nepravdami, pomíjivým. Takto je Prométheus zcela spoután a přikován řetězy. Kdo však chce jít vytrvale Cestou Návratu, křížovou cestou, zvítězí. Pak v něm poroste už jen sám nebeský člověk a to od věčnosti do věčnosti.
    Nejprve atom jiskry Ducha přiměje svatyni srdce k nové, osvobozující činnosti, tímto je vědomí srdce jako první vypuzeno ze svého přírodního stavu. Po té se k proudu obnovy připojí centrální vědomí hlavy. Po té musí být obraz nesmrtelného člověka proniknut do 3. centra ega, do ega pánve; vůli vědomí ega pánve zveme pudem. Žije-li člověk primárně a zcela bez zábran z tohoto třetího ega, představuje typ pračlověka, nespoutaného přírodního člověka, brutálního materialisty a hrubého uchvatitele. Ego hlavy a ego srdce mohou být kultivovány, ego pánve nelze podřídit žádné kultuře. Třetí stav vědomí ega sídlí na vrcholu pánve, organicky je spojen se systémem jater, sluneční pleteně a sleziny.
Toto centrální břišní vědomí je nejzákladnější, určuje charakter, s nímž člověk přichází na svět. V tomto egu jsou obsaženy všechny naše skryté i zjevné sklony i celá karma a vyvíjí silný ovládací vliv na druhá dvě ega. Pánev je doménou krevního já, žádostivé bytosti v nás; dialektika je zakotvena v naší krvi. Pud krve animálního člověka si vždy prorazí svou cestu. Disharmonie a napětí mezi těmito třemi nižšími já, jsou příčinou všech nemocí, které sužují lidstvo. Jakmile se individualismus, sebe prosazování a životní normy dostanou do úzkých, a to je v dialektice přírody zákonem, pak třetí ego pánve zasáhne dle své povahy a svět se stane běsnícím peklem a člověk dravou šelmou divočiny či démonem.
Obraz nesmrtelného člověka musí být tedy proniknut i do propusti sleziny a jater, aby mohlo být napadeno 3. ego. Tím je přiložena sekyra ke kořenům dialektického bytí. Když nastane v žáku toto třetí působení, pak se začne velmi konkrétně připravovat a uzpůsobovat pro přicházející nový typ člověka; pak je organicky připraven na setkání s vyšší Kristovou úrovní vědomí, s Jednotou.
Poznání ve smyslu Univerzálního učení znamená získat na základě činné jiskry Ducha náhled, co se týká skutečného stavu, Cesty a samotného života. Nová lidská rasa se nerodí zázrakem, ale každá entita se musí do této skupiny zařadit sebe osvojujícím jednáním. Vnitřní vědomí je působnost jiskry Ducha v člověku. Žák se nalaďuje na nové životní pole především tím, že v sobě utišuje své dřívější touhy a pohnutky přírodního světa zjištěním, že všechna honba za pozemským už ho neuspokojuje a také poznáváním Gnose. Po té se vyvíjí nová vibrace, vyšší touhy a pohnutky, nová el-magnetická schopnost, která nepochází z přírody. Tím se v mikrokosmu vytvářejí nové stavební látky, nutné k vytvoření nového systému. Transfigurace se zaměřuje na dokonalé osvobození se z přírodního pole. Radikální přírodní typ usiluje o tu či onu násilnou změnu v ekonomice, sociální či politické oblasti na horizontální úrovni. Transfigurista se chce od této horizontální úrovně totálně distancovat.
Skutečná Země je systémem 7 v sobě kroužících, vzájemně se prostupujících planet. Padlá lidská životní vlna se vyskytuje na velmi malé části dialektické planety kosmické sedmerosti. Toto životní pole nebylo zamýšleno a člověk se nebožskou existencí dostává do rozporu s přírodními silami, jež zažívá jako disharmonické. Přírodní síly jsou spojeny s pratypy, živými myšlenkami Boha. Vše, co není s božskou přírodou v rovnováze, vzniká a zaniká v protikladné přírodě tak, jak to adamitské lidstvo zakouší. Vše, co se zjevuje v kosmické sedmerosti, mimo přírodu protikladů, má za základ univerzální ideu Gnose. Z boží ideje pochází a také existuje původní člověk. Původní člověk je božským vzorem, ke kterému musí duše spět. Mezi Bohem, pratypem a člověkem je jednota. Původní člověk je stvořen dle obrazu božího, tedy dle pratypu. Podle obrazu pratypů se božskou silou konkrétně uskutečňuje velký cíl. Ve světě pratypů existuje pro každého člověka vlastní pratyp. Pratyp pravého původního člověka (ne dialektického) je živým a vibrujícím vzorem, živě vibrujícím plánem Boha, který se vztahuje na něho samotného a člověk ho má užívat a uplatňovat.
Styčným bodem pratypu je atom jiskry Boží v pravé srdeční komoře. Tak jako se pratyp vyvíjí a rozvíjí do majestátní vznešenosti, tak se také stává pouze latentním v adamitském člověku, když člověk nežije ze zářící síly svého pratypu, nýbrž z vůle těla, hmoty, kdy věčný oheň v člověku uhasíná a mezi Bohem a člověkem zeje široká propast. Co chce Bůh, bylo skrze Syna probuzeno a nyní bude růst v Duchu svatém. Z dialektického člověka nesmí být nic zachováno, musí se zrodit úplně nový člověk, proto Ježíš Kristus obrací pozornost ke znovuzrození. Ti, kdo jsou znovu zrozeni z původního božského ohnivého prvku, zvou se 2x zrozenými. Kdo tímto procesem neprojde, neuzře Království Boží.
Centrální oheň nebožský je v Univerzálním učení od počátku označován jako Lucifer. Je to centrum plynu vodíku, který nevibruje v souladu s božským pratypem; rozněcuje jen neštěstí, záhubu a smrt. Bytí v tomto principu se podobá otáčení kola bez cíle. Nejedná se o skutečný život, nýbrž o přírodní jev, který je od Gnose odtržen, vzniká luciferský koloběh. Je známo, že přírodovědci, mágové naší doby, zhotovili vodíkovou bombu; ta ztělesňuje duševní princip záhuby, explozi sebezničení a může zpustošit celé Univerzum, protože napadá více než atomová bomba základy prasubstanciálního prostoru.
V univerzálním učení se hovoří o dvou vodíkových principech, o 2 principech hadí síly. Původní božský princip je latentní z nedostatku udržující síly a druhý je velmi aktivní. Kristus jako boží vykonavatel stojí proti Luciferovi, služebníku vybaveném velkou mocí. Luxfer je nazýván světlonošem, odpadlíkem, mocným buřičem. V nebi nemůže pobývat, avšak mimo nebe je vším. V legendách proti němu táhne v boji Michael, nepřekonatelná nebeská energie.
Když nepoznatelný Duch září do prapůvodní substance, do materie magiky, když se v ní vznítí oheň a počne v ní řetězová reakce prvků, pak současně vzniká zrcadlové působení, působí stíny. Dílo Boží se v materii magice odráží jako obraz v zrcadle. Zrcadlový obraz má sílu, vychází z něj magické působení, takže ač není ničím, něco způsobuje. Přestože je iluzí, májou, představuje ohnisko. Vnikne-li tedy Duch do původní pra substance, aby uskutečnil Boží plán, přičemž úhrn božské aktivity zveme Kristus, pak v materii magice vzniká současně jeho bezprostřední zrcadlový obraz, Lucifer. Lucifer, jitřní hvězda, je sice přímou projekcí vyšší skutečnosti, ale jen projekcí, nikoli skutečnost sama. Čili u každého projevu v materii magice se vyskytují 2 hořící ohně, jeden koncentrický a druhý excentrický, jeden božský a druhý přírodní oheň. Když ale v pra substanci božský oheň stagnuje, přírodní proces svou činnost nezastaví, naopak, pak se dvojník žene dle přírodních zákonitostí jako slepá síla dál, se všemi důsledky, jež nyní na konci časů poznáváme.
Kdo chce jít cestou návratu ke svému vnitřnímu božství, kdo hledá věčnou pravdu a chce se stát žákem duchovní vědy či Univerzálního učení, ten musí jít klasickou cestou všech dob, na níž musí do temnoty, utrpení a smrti padlý člověk zaniknout očistným ohněm totálního životního obratu a znovuzrodit se vědomím úsilím ve své pravé nesmrtelné bytosti. Na počátku Cesty v lítosti, pokoře a sebezapření nechť svůj atom jiskry Ducha nabídne Univerzálnímu Duchu s prosbou, která se zrodí z nového životního postoje: svatý Duchu, snes se na nás.
Pak se Kristus, Pomazaný, původní božský nositel pochodně, usídlí ve vašem srdci, takže se praatom znovu spojí se svým pratypem. Počne působit a zářit a vně vašeho pole zjevení vyvstane před vámi obraz nesmrtelného člověka. Pak opět vyjde jitřní hvězda, ten pravý Světlonoš, ten Vznešený a ve spojení s tímto ohniskem bude dokončena Boží stavba, stavba transfigurace.
Lidské vězení není jen trestnou kolonií, ale současně i místem milosti, kde je vyvíjena neustálá snaha pomoci lidem, aby se opět stali Božími dětmi. Stále existují současně dvě existenciálně přítomná el-magnetická pole, z nichž jedno charakterizuje pole pádu a milosti a druhé absolutno a Božství. Oba stavy jsou přítomné v jednom okamžiku ve stejném prostoru zde a nyní. Proto bylo řečeno: Hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Musíte však započít stavbu nového chrámu, položit první kámen nového chrámu.

pokračování ...