O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Robert A. Monroe - Cesty mimo tělo - (3. část)

25.03.2013 10:25

Post mortem

Jestliže připustíme možnost existence druhého těla, ihned vyvstane otáz­ka, kterou se lidstvo zabývá od chvíle, kdy začalo přemýšlet: „Žijeme po smrti? Existuje život v záhrobí?" Naše náboženství nám říkají: „Věř, měj víru." Sylogistickému mysliteli, který hledá platné a jednoznačné premi­sy vedoucí k nevyhnutelným závěrům, je to ale málo.

Vše, co mohu udělat, je přinášet reportáže, které jsou tak objektivní, jak je to jen v této ze své podstaty subjektivní situaci možné. Snad bu­dou mé premisy přijatelné i pro vás, až je budete číst.

Poprvé jsem se setkal s doktorem Gordonem v roce 1942 v New Yorku. Byl to lékař a specialista na interně. Spřátelili jsme se a doktor Gordon se stal naším rodinným lékařem. Měl velice úspěšnou praxi, kterou budo­val dlouhá léta, a cynicko-sarkastický smysl pro humor. Byl realista a jeho moudrost vycházela ze zkušenosti. Když jsme se poprvé setkali, bylo mu okolo padesáti let, takže jsem ho neznal jako mladíka. Byl menší a hube­ný, s bílými rovnými vlasy a tendencí k plešatění.

Doktor Gordon měl dva nápadné zvyky. Evidentně se rozhodl žít dlou­ho, a tak si dával pozor na rychlost. Záměrně chodil pomalým, uvážli­vým tempem. Pospíchal jen tehdy, když to bylo absolutně nevyhnutel­né. Lépe řečeno - když šel pěšky, tak to spíše vypadalo, že se s naučenou nenuceností prochází.

Druhou jeho zvláštností bylo, že když ho někdo navštívil v jeho pra­covně, soustředěně na něj ode dveří zíral. Neřekl dobrý den ani nic jiné­ho, nezamával, nepokynul hlavou, nic. Prostě na vás koukal, jako by si říkal: „Co to s ním je?"

Aniž bychom o tom kdy spolu mluvili, měli jsme s doktorem Gordo­nem velice vřelý a blízký vztah. Byla to jedna z těch věcí, které se prostě přihodí bez nějakého logického důvodu a které není třeba nijak blíž vy­světlovat. Neměli jsme ani mnoho společného, až na to, že jsme prožíva­li své životy v téměř stejném období historie.

Na jaře roku 1961 jsem doktora Gordona navštívil v jeho ordinaci. Dali jsme si spolu oběd, který nad Bunsenovým kahanem uvařila jeho se­střička. Doktor vypadal unavený a přepracovaný a já jsem to tak i ko­mentoval.

„Není mi poslední dobou moc dobře," odpověděl a vzápětí vzplanul tak, jak jsem ho vždycky znával. „A co má být? Nemůže snad doktor jed­nou za čas taky onemocnět?"

Zasmál jsem se a navrhl jsem mu, aby s tím něco dělal, aby třeba na­vštívil svého rodinného lékaře.

„To udělám," řekl nepřítomně, a pak se zase vrátil k sobě, „ale napřed pojedu do Evropy."

Řekl jsem, že to zní zajímavě.

„Už mám lístky," pokračoval. „Byli jsme tam už několikrát, ale ten­tokrát chci vidět spoustu míst, která jsme zatím vynechali. Už jste byl v Řecku, Turecku, ve Španělsku, Portugalsku nebo Egyptě?"

Řekl jsem, že ne.

„No, tak to byste měl," zareagoval a odstrčil od sebe jídlo. „Jeďte tam, když budete mít možnost. Bylo by škoda ta místa nevidět. Já svou šanci nepromarním."

Řekl jsem, že udělám, co bude v mých silách, ale že nemám tučnou praxi, která na mě bude čekat, až se vrátím zpátky. On byl ale již opět vážný.

„Bobe?"

Čekal jsem, že bude pokračovat.

„Nelíbí se mi, jak se cítím," pronesl opatrně. „Nelíbí se mi... Nechtěl byste jet s námi do Evropy i s vaší ženou?" Lituji, že jsme s ním nejeli.

Doktor Gordon a jeho žena odpluli do Evropy asi týden po našem se­tkání. Neozývali se a já jsem předpokládal, že si užívají sluníčka někde ve Středomoří.

O šest týdnů později paní Gordonová zatelefonovala. Doktor Gordon v Evropě onemocněl, a tak museli výlet zkrátit. Odmítl navštívit tamější lékaře a trval na tom, že se musejí vrátit domů. Po návratu měl veliké bo­lesti, a tak ho převezli rovnou do nemocnice k diagnostické operaci.

Nemohl jsem ho v nemocnici navštívit, ale jeho žena mě o jeho sta­vu informovala. Operace byla úspěšná. Lékaři našli, co hledali - rakovin­ný nádor v břiše v pokročilém stadiu, příliš pokročilém pro jakoukoli léč­bu. Nemohli udělat nic jiného než snažit se mu ulevit od bolestí. Již nikdy neopustí nemocnici, tedy neopustí ji živý. Nebo ještě přesněji - fyzicky živý.

Když jsem se to dozvěděl, cítil jsem, že ho rozhodně musím vidět. Teď je mi to všechno zcela jasné, jak už tak věci bývají, díváme-li se na ně zpětně. Jsem si jist, že o svém stavu věděl, když jsem ho tehdy navštívil v jeho ordinaci. Koneckonců, byl to internista. Jistě viděl všechny přízna­ky a symptomy ve své zcela osobní laboratoři. To byl také důvod jeho náhlé cesty do Evropy. Rozhodně nechtěl promarnit svou poslední šanci! A také ji nepromarnil.

Velice naléhavě jsem s doktorem Gordonem potřeboval mluvit. Bě­hem našich rozhovorů jsem se nikdy nezmínil o svém „divokém talentu" ani o tom, čím jsem procházel. Nejspíš jsem se bál, že by zaklonil hlavu, rozesmál se na celé kolo a poslal mě za svým synem - psychiatrem.

Teď se ale situace změnila. Cekalo ho něco, v čem jsem možná mohl pomoci já jemu. Nevěděl jsem jak by mu mohlo to, co jsem prožil, po­moci, ale byl jsem hluboce přesvědčen, že by mu to pomohlo.

Znovu a znovu jsem se pokoušel ho navštívit, ale pouštěli k němu jen jeho ženu. Nakonec jsem poprosil paní Gordonovou, aby mi pomohla se k němu dostat. Vysvětlila mi, že doktor Gordon má takové bolesti, že je většinu času pod silnými sedativy. Byl tedy jen velice zřídka při plném vědomí. Většinou ji časně ráno poznával, ale ani to již nebylo každoden­ním pravidlem. Řekl jsem jí, že mu musím sdělit něco velice důležitého. Nic dalšího jsem jí nevysvětloval. Dokonce i přes veškerou bolest, kterou prožívala, cítila paní Gordonová, že jsem jejímu manželovi zamýšlel pře­dat vzkaz, který byl důležitější než jen vzkaz od přítele. Tato intuitivní žena našla řešení.

„Napište mu dopis," navrhla mi, „já mu ho předám."

Odvětil jsem, že se obávám, že nebude schopen ho číst.

„Když ho napíšete," řekla, „přečtu mu ho, až bude natolik při vědo­mí, aby ho vnímal."

A tak jsem to udělal. Četla mu ho znovu a znovu kdykoli byl při vě­domí. Později mi řekla, že si sám přál, aby mu můj dopis četla stále do­kola, nebyl to její nápad, ale jeho přání. Bylo v tom dopise něco, co si chtěl zapamatovat?

Když jsem se to dozvěděl, pocítil jsem obrovskou lítost. Možná, že by se mi byl nevysmál. Mohli jsme spolu sdílet mnohem více věcí, kdybych sebral odvahu a své „aktivity" s ním probral. Zde jsou relevantní úryvky mého dopisu doktoru Gordonovi:

„... a jistě si vzpomínáte na všechny ty testy a vyšetření, které jsem u vás podstoupil, protože jsem se něčeho obával. Tak to bylo v době, kdy to začalo. A teď, když jste v nemocnici a připoután na lůžko, můžete si to vyzkoušet sám. Potom nebudete muset věřit jen mým slovům. A také budete mít při svém uzdravování něco na práci.

Za prvé musíte připustit i tu možnost, i když se vůbec neslučuje s va­šimi zkušenostmi, že můžete jednat, myslet, a existovat mimo omezení fy­zického těla. A neříkejte vaší ženě, aby mě poslala k vašemu synovi - psy­chiatrovi. Tohle vyřešit, na to je potřeba víc než Freudovy teorie. A kromě toho vydělává dost peněz i tak.

Během našich rozhovorů mi nikdy nepřišlo vhodné začít o tom mlu­vit. Dokud jste však připoután na lůžko, zkuste se tím vážně zabývat. Po­zději to může být užitečné a také doufám, že třeba objevíte některé věci, které já jsem přehlédl. Všechno záleží na tom, jestli se vám během vaše­ho lenošení v nemocniční posteli podaří rozvinout „schopnost" opouštět své tělo. Jestliže ano, naleznete mnoho možností, kdy se tato schopnost dá využít. Možná je to i jeden ze způsobů, jak si ulevit od fyzické boles­ti. Nevím. Zkuste to.

... Ve vší upřímnosti vás naléhavě žádám, Dicku, vyzkoušejte to. Udě­láte obrovský pokrok, už když přijmete představu, že toto vaše druhé ne-fyzické tělo může skutečně existovat. Když toho dosáhnete, pak jedinou další překážkou zůstává strach. Ale strach je zbytečný. Protože to je, jako kdybyste se bál vlastního stínu, sebe sama. Spíš než divné je to přiroze­né. Zvykněte si na tu představu - že nedostatek vlastních vědomých zku­šeností ještě není důvodem k obavám. Neznáma se obáváme jen do té do­by, dokud ho nepoznáme. Když se toho budete držet, nemusíte se bát. Potom, a pouze potom, vyzkoušejte formuli, kterou jsem zde napsal. Ne­vím, jaké účinky mohou mít léky, které berete. Může to pomoci nebo naopak znesnadnit tyto techniky. Zkuste to. Napoprvé to může, ale ne­musí fungovat.

Hlavně mi dejte vědět, jak si v tomto ohledu vedete. Až vám bude lé­pe, mohl bych za vámi zajít a pak bychom to mohli probrat do detailu. Přišel bych již nyní osobně, ale víte sám, jak jsou v nemocnici posedlí pravidly. Když o svých pokusech povíte ženě, jistě mi vaše vzkazy předá. Přesto bych o tom mnohem raději slyšel později od vás. Dejte mi vě­dět..."

Paní Gordonová mi neřekla, jestli to opravdu zkusil, a já jsem cítil, že by bylo naprosto nevhodné se jí na to vyptávat. Byla příliš rozrušená a po­hlcená bolestí z vědomí, že nemoc jejího manžela je smrtelná. Dodnes nevím, jestli si uvědomovala, že můj dopis se dal chápat také jako návrh cvičení přípravy na smrt.

 

O několik týdnů později upadl doktor Gordon do komatu. K vědo­mí se již neprobral a v klidu zemřel.

Několik měsíců jsem uvažoval, že bych „šel" za ním, ať již je kdekoli. Byl to první blízký člověk, který zemřel od doby, kdy jsem si vyvinul svůj „divoký talent". Byl jsem zvědavý a zároveň objektivní. Byla to první ta­ková příležitost. Byl jsem si jist, že by to doktoru Gordonovi nevadilo - jestli i nadále existoval.

Nic jsem o těch věcech nevěděl a usoudil jsem, že nejspíš bude potře­bovat nějaký čas, než se mu začnu plést do toho, co teď dělá. Také jsem sám potřeboval sebrat trochu víc odvahy. Byl to experiment, který jsem ještě nikdy nezkoušel. Mohlo by to být opravdu nebezpečné.

A pak, jednu sobotu odpoledne, jsem to zkusil. Trvalo mi asi hodi­nu, než se dostavily vibrace, potom jsem se konečně vyhoupl ze svého tě­la a mentálně jsem při tom křičel - chci vidět doktora Gordona!

Po chvíli jsem se začal rychle pohybovat vzhůru a za chvíli jsem nevi­děl nic jiného než rozmazané šmouhy a cítil jsem něco jako závany vel­mi řídkého vzduchu. Také jsem cítil pod svou levou paží čísi ruku. Ně­kdo mi pomáhal se tam dostat.

Po nekonečně dlouhé cestě jsem se náhle zastavil (nebo jsem spíš byl zastaven). Stál jsem poněkud omámen ve veliké místnosti. Měl jsem do­jem, že je to nějaký ústav. Ruka pod mou paží mě postrčila k otevřeným dveřím a zastavila mě přímo v nich. Odsud jsem viděl do vedlejší míst­nosti. Mužský hlas promluvil přímo do mého levého ucha.

„Když tady budete stát, za chvíli se s doktorem Gordonem uvidíte."

Přikývl jsem na souhlas a čekal. V místnosti byla skupina mužů. Tři nebo čtyři z nich naslouchali mladému muži, který jim cosi vzrušeně vy­právěl a doprovázel to výraznými gesty.

Doktora Gordona jsem neviděl, čekal jsem, že se každou chvíli obje­ví. Čím déle jsem čekal, tím mi bylo tepleji. Nakonec už mi bylo takové horko, že to bylo velice nepříjemné. Nevěděl jsem, co tu horkost způso­bovalo, ale bylo mi jasné, že zde nedokážu stát o mnoho déle. Cítil jsem, jako mi by pot ve stružkách stékal po tváři. Věděl jsem, že tu o mnoho déle nevydržím, horko bylo nesnesitelné. Jestli se doktor Gordon brzy ne­objeví, budu se muset vrátit, aniž ho spatřím.

Otočil jsem se a znovu se podíval na skupinku mužů v místnosti. Uva­žoval jsem o tom, že bych se jich třeba mohl na doktora Gordona zeptat. Přesně v tu chvíli se pomenší hubený muž s hustou hřívou blonďatých vlasů zarazil vprostřed konverzace a pozorně se na mě zadíval. Po chvil­ce opět obrátil zrak k ostatním a pokračoval v zanícené diskusi.

Horko bylo již tak nesnesitelné, že jsem se rozhodl odejít. Nemohl jsem na doktora Gordona již déle čekat. Použil jsem naučený způsob po­hybu a rychle se vznesl vzhůru a pryč z místnosti. Zpáteční cesta byla dlouhá. Po reintegraci jsem zkontroloval fyzické tělo. Bylo chladné a mír­ně ztuhlé. Rozhodně mi po tvářích nestékal pot.

Zklamaně jsem se posadil a začal si dělat poznámky z výletu. Z něja­kého důvodu jsem neuspěl. Doktora Gordona se mi nepodařilo najít. Na výletě z fyzického těla jsem byl dvě hodiny.

Po svých předcích jsem zdědil tvrdohlavost. Následující sobotu jsem to zkusil znovu. Ve chvíli, kdy jsem opustil své fyzické tělo a začal křičet, že chci vidět doktora Gordona, ozval se těsně vedle mě hlas, který zněl téměř podrážděně.

„Proč ho chceš zase vidět? Viděl jsi ho minulou sobotu!"

Byl jsem tak překvapený, že jsem se téměř okamžitě propadl zpátky do svého fyzického těla. Posadil jsem se a rozhlédl se po kanceláři. Nikdo tam nebyl. Všechno bylo jako obvykle. Přemýšlel jsem o tom, že to zku­sím znovu, ale pak jsem usoudil, že dnes je již na další pokus pozdě.

Minulou sobotu. Na minulé sobotě nebylo nic důležitého. Nefungo­valo to. Prošel jsem si znovu poznámky z „minulé soboty". A bylo to tam!

„Za chvíli se s doktorem Gordonem uvidíte." A po chvíli se na mě pozorně zadíval pomenší hubený muž s hustou hřívou blonďatých vlasů. Díval se na mě beze slova, jako by přemýšlel. Můj popis přesně odpoví­dal doktoru Gordonovi, jak asi vypadal ve dvaadvaceti letech.

To dodalo mé zkušenosti více důvěryhodnosti než cokoli jiného. Oče­kával jsem, že uvidím sedmdesátiletého muže. Nepoznal jsem ho, proto­že nevypadal tak, jak jsem očekával. Kdyby to byla halucinace, určitě bych se potkal s doktorem Gordonem sedmdesátiletým.

Později, když jsem byl navštívit jeho vdovu, podařilo se mi zahléd­nout fotografii doktora Gordona v jeho dvaadvaceti letech. Samozřejmě jsem paní Gordonové neřekl, proč chci ten obrázek vidět. Vypadal na něm přesně jako muž, kterého jsem viděl a který „tam" viděl mne. Paní Gordonová se mi také svěřila, že byl v té době velmi aktivní a dychtivý, stále někam pospíchal a měl hustou hřívu blonďatých vlasů.

Jednoho dne se doktora Gordona pokusím znovu navštívit.

Kdysi jsme se chtěli odstěhovat ze státu, ve kterém jsme bydleli. Náho­dou se naskytl vhodný kupec, a tak jsme prodali dům a dočasně se nastě­hovali do pronájmu.

Byl to zajímavý dům postavený na vrcholku skály přímo nad malou říčkou. Pronajali jsme ho přes realitní kancelář a s jeho majitelem jsme se nikdy nesetkali. Se ženou jsme si zabrali manželskou ložnici v přízemí.

Asi tak týden poté, co jsme se nastěhovali, jsme jednou večer šli spát. Moje žena usnula téměř ihned. Já jsem tam ležel v pološeru a díval ok­ny, která sahala od podlahy až ke stropu, na temnou noční oblohu. Aniž bych se o to pokoušel, pocítil jsem známé vibrace. Napadlo mě, jestli je v pořádku dovolit tomu přijít v nepříliš známém místě. Naše postel stá­la u severní zdi. Napravo od ní, když jste v ní leželi, vedly dveře do chod­by. Nalevo byl vchod do koupelny.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem opouštěl své fyzické tělo, jsem zahlédl ně­co podivného ve dveřích. Bylo to bílé a mělo to tvar a velikost lidské po­stavy.

Na „cizince" jsem byl velmi opatrný, a tak jsem čekal, co se bude dít. Ta bílá věc se pohnula do ložnice, kolem postele, prošla jen asi čtvrt met­ru ode mne a vešla do koupelny. Viděl jsem, že je to žena střední posta­vy, s rovnými tmavými vlasy a hluboko posazenýma očima; ani stará, ani mladá.

V koupelně se zdržela jen chviličku, pak vyšla ven a prošla opět ko­lem postele. Posadil jsem se - nikoli fyzicky, tím jsem si jist - a natáhl jsem se, abych se jí dotkl, chtěl jsem zjistit, je-li to možné.

Zahlédla pohyb, zastavila se a pohlédla na mě. Když promluvila, sly­šel jsem ji naprosto jasně. Viděl jsem okna a záclony za ní a skrz ni.

„Co budete dělat s obrazem?" Byl to ženský hlas a já viděl, jak se její rty pohybují.

Nevěděl jsem, co mám říct, a chtěl jsem jí dát uspokojivou odpověď. Řekl jsem, že se o něj postarám, aby si nedělala starosti.

Jemně se usmála. Potom natáhla ruce a uchopila do nich mou ruku, sevřela ji mezi obě své dlaně. Ruce se zdály být skutečné, byly normálně teplé a živé. Jemně mi ruku stiskla, pustila ji, prošla kolem postele a dveř­mi ven do chodby.

Ještě jsem čekal, ale nevrátila se. Lehl jsem si, spojil se se svým fyzic­kým tělem a potom vyklouzl z postele. Sel jsem ke dveřím a podíval se ven. Nikdo tam nebyl. Prošel jsem všechny ostatní místnosti v přízemí. Ani tam nikdo nebyl. Zapsal jsem si, co se stalo, vlezl jsem si zpátky do postele a usnul jsem.

O několik dní později jsem se potkal s psychiatrem, který žil vedle nás, doktorem Samuelem Kahnem. (Takhle neplánovaně jsem se neustále setká­val s psychiatry!) Zeptal jsem se ho, jestli znal lidi, kterým ten dům patřil.

„Ano, ano, znal jsem je docela dobře," odpověděl. „Paní W. zemřela asi před rokem. Pan W. potom odmítal do domu vkročit, odstěhoval se a už se nevrátil."

Poznamenal jsem, že je to škoda, že je to pěkný dům.

„No, byl to její dům, chápete?" řekl doktor Kahn. „Vlastně umřela přímo tady v domě, v té místnosti, ve které spíte."

Řekl jsem, že je to zajímavé, že ten dům musela mít moc ráda.

„Ano, to měla," souhlasil doktor Kahn. „Milovala obrazy. Visívaly po celém domě. Ten dům, to byl její život."

Zeptal jsem se, jestli náhodou nemá její fotografii.

„Počkejte," zamyslel se. „Ano, myslím, že by mohla být na skupino­vé fotografii z klubu. Podívám se, jestli ji najdu."

Za pár minut se doktor Kahn vrátil. V ruce měl fotografii, na které bylo asi padesát nebo šedesát mužů a žen stojících v řadách.

Doktor Kahn pozorně studoval obrázek. „Jsem si jistý, že tady někde bude."

Podíval jsem se mu přes rameno na fotografii. Ve druhé řadě byla po­vědomá tvář. Dotkl jsem se jí prstem a zeptal se, jestli je to ona.

„Ale ano, ano, to je paní W." Podíval se na mě zvědavě a potom s po­chopením. „Asi jste našel její obrázek někde v domě, že ano?"

Řekl jsem, že ano, že to tak bylo. Nenápadně jsem se zeptal, jestli pa­ní W. neměla nějaké zvláštní zvyky.

„Ne, nic takového si nepamatuji," odpověděl. „Ale budu o tom uva­žovat, na něco určitě přijdu." Poděkoval jsem mu a odcházel. Zavolal na mě a já se otočil.

„Počkejte, přece něco," řekl mi.

Zeptal jsem se, co to bylo.

„No, víte, kdykoli měla radost, nebo chtěla vyjádřit vděčnost, vzala vaši ruku do svých dlaní a jemně ji stiskla. Pomůže vám to?" Pomohlo to.

 

Se získanými zkušenostmi jsem byl již o něco více přesvědčen, že to mohu zkoušet i v oblastech, které jsou více než neobvyklé. Měl jsem velmi dob­rého přítele, jmenoval se Andrew Bahnson, byli jsme téměř stejně staří a měli jsme mnoho společných zájmů. Znali jsme se asi osm let. Mimo ji­né byl Andrew Bahnson pilotem a pravidelně létal firemním letadlem. Jed­na z věcí, které ho zajímaly, byla antigravitace. Často jsme o ní diskutova­li. Měl dokonce svou laboratoř, kde s ní prováděl experimenty. V této souvislosti jsme se bavili také o tom, jak může v dnešní době obrovských výzkumných týmů a nepředstavitelně drahých přístrojů jeden nebo i dva lidé dosáhnout nějakých uspokojivých výsledků ve výzkumu antigravitace.

Na jedné služební cestě do New Yorku jsem se ocitl ve svém pokoji v hotelu v situaci, kdy jsem měl asi hodinu volno. Bylo odpoledne a já se rozhodl, že si zdřímnu. Lehl jsem si do postele a ve chvíli, kdy jsem usí­nal, jsem uslyšel hlas Andrewa Bahnsona:

„Existuje způsob, jak dokázat antigravitaci. Musíš to demonstrovat sám, máš na to trénink."

Posadil jsem se, zcela probuzený. Věděl jsem, na co ten hlas naráží, ale neměl jsem dost odvahy to zkusit. Ale proč zněl hlas pana Bahnsona v tom snu tak skutečně? Podíval jsem se na hodiny u postele. Bylo tepr­ve čtvrt na čtyři, ale byl jsem příliš bdělý, než abych teď mohl usnout. Vstal jsem a šel ven.

Když jsem se po dvou dnech vrátil zpátky domů, moje žena byla po­divně zamlklá. Ptal jsem se, co se děje.

„Nechtěli jsme tě rozrušit, když jsi měl v New Yorku tolik práce," řek­la, „ale Andrew Bahnson je mrtvý. Zabil se, když se pokoušel přistát s ma­lým letadlem na poli kousek od Ohia."

Vzpomněl jsem si na jeho hlas, který jsem tak jasně zaslechl v New Yorku. Zeptal jsem se jí, jestli se to stalo před dvěma dny asi tak ve čtvrt na čtyři odpoledne.

Moje žena se na mě dlouho tiše dívala a pak řekla: „Ano, v tu dobu se to stalo."

Neptala se, jak to vím, to už měla dávno za sebou.

Nepokoušel jsem se „jít" za panem Bahnsonem po mnoho měsíců. Z jakéhosi neznámého důvodu jsem usoudil, že potřebuje odpočinek. Mělo to cosi společného s jeho smrtí při nehodě a nevím, jestli to bylo správně.

Nakonec jsem byl už netrpělivý. V neděli odpoledne jsem ulehl do postele s jasným záměrem navštívit pana Bahnsona.

Asi po hodině příprav se mi konečně podařilo odpoutat se od svého fyzického těla a začal jsem se rychle pohybovat temnotou. Cestou jsem znovu a znovu křičel: „Andrew Bahnson! Andrew Bahnson!"

Náhle jsem se zastavil, nebo spíš jsem byl zastaven. Ocitl jsem se v po­měrně tmavé místnosti. Kdosi mě držel v nehybné vzpřímené pozici. Po chvíli čekání se z otvoru v podlaze vynořil obláček bílého plynu. Bylo ho víc a víc a vzal na sebe tvar, o kterém mi nějaký můj vnitřní smysl řekl, že je to pan Bahnson, ačkoli jsem ho dobře neviděl a nemohl jsem roze­znat jeho rysy. Ihned začal nadšeně a vzrušeně mluvit.

„Bobe, nevěřil bys, co všechno se stalo od té doby, co jsem tady!"

Nic víc. Na nějaký pokyn od někoho neznámého ztratil obláček opět svůj tvar a vrátil se zpět do díry v podlaze. Ruka, která mě držela za lo­ket, mě odvedla pryč a já se vrátil do fyzického světa.

Ano, takový by pan Bahnson jistě byl - příliš zaujatý novými věcmi a novými zkušenostmi, než aby ztrácel čas minulostí. Úplně jako doktor Gordon.

Pokud to byla autohypnóza, alespoň byla originální. Nikdy jsem nic podobného nečetl. Vysvětluje to časovou shodu s událostí v hotelovém pokoji v New Yorku?

 

A ještě jedna příhoda. V roce 1964 zemřel můj otec, bylo mu osmdesát dva let. V mládí jsem se sice dost vzpíral rodičovské autoritě, ale později jsem se s otcem hodně sblížil. Jsem si jist, že i on cítil, že jsme si blízcí.

Několik měsíců před smrtí utrpěl záchvat mrtvice, po kterém byl té­měř úplně paralyzovaný a neschopný mluvit. To, že nemohl mluvit, pro něj bylo zvláště obtížné, což je jistě pochopitelné u muže - lingvisty, kte­rý svůj život zasvětil studiu a výuce jazyků.

Když jsem ho v té době navštívil, zoufale se pokoušel se mnou mlu­vit, něco mi říct. Jeho oči žadonily o porozumění. Ze rtů mu plynulo pouze nesrozumitelné mumlání. Pokoušel jsem se ho utěšit, mluvit s ním. Ze všech sil se snažil mi odpovědět. Nebyl jsem ani schopen rozpoznat, jestli rozumí mým slovům.

Jednoho odpoledne ve spánku zemřel. Žil svůj život naplno, úspěšně a jeho smrt nám přinesla pocity smutku smíšené s úlevou.

Znovu a znovu jsem si uvědomoval důležitost některých základních konceptů a myšlenek, které jsem se od svého otce naučil. Vždycky mu budu vděčný.

V tomto případě, kdy mi zemřel někdo opravdu velmi blízký, jsem cítil daleko méně obav než dříve. Možná to byla právě ta blízkost, nebo aspoň její pocit, který přinášel méně strachu a více víry.

Jediným důvodem, proč jsem čekal několik měsíců, bylo, že se mi to dříve nehodilo. Určité faktory v mém osobním a profesionálním životě omezovaly mou schopnost nezbytného uvolnění. Přesto jsem se jednou v noci vzbudil, byly tři hodiny ráno běžného pracovního dne, a měl jsem pocit, že bych mohl zkusit otce navštívit.

Začal jsem s rituálem a vibrace se dostavily rychle a lehce. Ve chvíli jsem se bez problémů oddělil a vznášel jsem se volně ve tmě. Tentokrát jsem nepoužil mentální křik. Soustředil jsem se na osobnost svého otce a „natáhl se" tam, kde byl on.

Začal jsem se rychle pohybovat tmou. Nic jsem neviděl, ale měl jsem zcela jasný pocit pohybu spojený s třením hustého, jakoby tekutého vzdu­chu, proudícího kolem mého těla. Bylo to podobné jako pocit, který za­žijete, když skočíte po hlavě do vody. Náhle jsem se zastavil. Tentokrát jsem necítil, že by mě někdo zastavoval, ani jsem necítil na paži ničí ru­ku. Byl jsem ve veliké, matně osvětlené místnosti.

Nějak jsem věděl, že je to něco jako nemocnice nebo penzion pro rekonvalescenty, ale neprovádělo se zde žádné léčení tak, jak ho známe my. Rozhlížel jsem se po otci. Nevěděl jsem, co mám očekávat, ale těšil jsem se na radostné shledání.

K hlavní místnosti, ve které jsem stál, přiléhalo několik místností men­ších. Do dvou z nich jsem nakoukl, v obou byli lidé, kteří si mě vůbec nevšímali. Začal jsem si říkat, že jsem možná na špatném místě.

Třetí místnost, do které jsem nahlédl, nebyla větší než mnišská cela. Ve zdi proti dveřím bylo asi ve výši ramen malé okénko. Blízko okna se o zeď opíral muž a díval se ven. Když jsem tam vstoupil, viděl jsem jen jeho záda.

Potom se otočil a uviděl mě. V jeho tváři se zračil naprostý úžas a můj „mrtvý" otec na mě promluvil.

„Co ty tady děláš!" Řekl to přesně tak, jak by to asi řekl člověk, který právě objel půl světa a tam se potkal s někým, s kým se předtím doma rozloučil.

Vzrušením jsem nemohl mluvit, a tak jsem tam jen stál a doufal jsem v to radostné setkání, které jsem očekával. Následovalo vzápětí. Táta se natáhl, chytil mě pod rameny, šťastně mě zvedl nad hlavu a potom mě zase spustil zpátky dolů, jako to dělával, když jsem byl malý chlapec, tak jako to dělá svým malým dětem většina otců.

Postavil mě zpátky na nohy a já se vzpamatoval natolik, že jsem byl schopen mluvit. Zeptal jsem se ho, jak se cítí.

„Teď už mnohem líp," odpověděl. „Už mě nic nebolí."

Skoro jako bych mu připomněl něco, na co by rád zapomněl. Vypa­dalo to, jako by ho opouštěla energie. Otočil se, vypadal opravdu unave­ně. Díval jsem se na něj. Najednou jako by zapomněl, že jsem tady. Vy­padal hubenější a vypadal tak na padesát, když to srovnám s fotografie­mi, které máme doma.

Pochopil jsem, že setkání je u konce. Pro teď to muselo stačit. Poti­chu jsem se otočil, vyšel jsem z místnosti, „natáhl se" pryč a vrátil se do fyzického těla. Vrátit se trvalo mnohem kratší dobu než dostat se tam.

Bylo to tak? Byla v těch posledních dnech bolest tak strašně intenziv­ní? V těch dnech, kdy jsme mu již nerozuměli, že nás žádá o pomoc a o úle­vu od bolesti? Jestli je to tak, musel své tělo cítit jako strašlivé vězení. A smrt pro něj byla požehnáním.

Pokusím se „vidět" ho znovu? Nevím. Nevím, jestli bych měl.

 

Těch zkušeností je mnohem víc. Jsou méně osobní, ale neméně pů­sobivé. Všechny mě vedly k nevyhnutelnému empirickému závěru, kte­rý již sám o sobě dával smysl těm nekonečným hodinám sklíčenosti, ne­jistoty, strachu, osamění a rozčarování; který byl odrazovým můstkem k tomu, čemu se říká kvantový skok v myšlení, a začátkem nového nazí­rání na svět, nové perspektivy; který umožnil radostem i bolestem života „tady a teď" zařadit se do náležité kategorie důležitosti (co znamená mi­nuta, hodina nebo rok v nekonečnu existence?); který mi otevřel bránu do reality, která může být lidské mysli nepochopitelná, která ale vždy bu­de vábit zvědavé a svědčit proti intelektu.

Je tohle moje odpověď? Když si tyto mé zkušenosti spojíte s faktem, že lidská osobnost může působit a působí i mimo své fyzické tělo, výsled­kem může být pouze jedno.

Jestli má být v této knize obsažen nějaký důležitý vzkaz, tak tohle by mohlo stačit.

 

„Protože se to píše v bibli"

Jestliže má člověk druhé tělo, jestliže toto druhé tělo přežije to, čemu ří­káme smrt, jestliže osobnost a charakter pokračují ve své existenci v této staronové formě - co potom? Znovu ta prastará otázka, která čeká na od­pověď.

Dodnes, po dvanácti letech mimo fyzických aktivit, jsem nenašel nic, co by dokládalo biblické zprávy o Bohu a posmrtném životě v místě zva­ném ráj. Možná jsem to našel a prostě jsem to nepoznal. To je docela dobře možné. Třeba k tomu nemám potřebnou „kvalifikaci". Na druhou stranu mnohé z toho, s čím jsem se setkal, by mohlo být jakýmsi zákla­dem, který byl v průběhu staletí překroucen.

Začněme modlitbou. Ta má představovat přímou komunikaci s Bo­hem. Jsme naučeni modlit se tak, jako kdybychom recitovali chemický vzorec, aniž bychom měli ponětí o jeho původním obsahu nebo o význa­mu jednotlivých chemických prvků a sloučenin. Nebo jako když děti zpí­vají „London Bridge Is Falling Down" (londýnský most padá), aniž by tušily, o čem ta písnička vůbec je. Celá naše civilizace je plná podobně iracionálních zvyků. A modlitba je zřejmě jedním z nich.

Kdysi kdosi věděl, jak se modlit. Zkusil to naučit ostatní. Několik z nich se naučilo metodologii. Ostatní absorbovali pouze slova. A samot­ná slova se v průběhu let upravovala a měnila. Postupně se technika mod­litby ztratila vždy do té doby, dokud nebyla v průběhu věků periodicky znovu náhodně (?) objevena. V pozdějších dobách její znovuobjevitel vět­šinou nebyl schopen přesvědčit ostatní, že ten starý, zavedený způsob ne­ní úplně v pořádku.

To je vše, co k tomu mohu říci. Ten starý, zavedený způsob není úpl­ně v pořádku, není dostačující. Nebo, jak jsem se již zmínil, k tomu já nemám dostatečnou kvalifikaci. A nebo v ještě horším případě je možné, že moje výuka modlení nebyla dostatečná nebo správná. V každém pří­padě to nefungovalo.

Příklad pro ilustraci: při jedné nefyzické exkurzi jsem se řítil nicotou zpátky do fyzického těla. Vypadalo to, že je všechno v pořádku. Zcela bez varování jsem narazil do pevné zdi z nějakého neprůchodného materiá­lu. Nebyl jsem raněný, ale byl jsem v naprostém šoku.

Zeď byla tvrdá a pevná, vypadalo to, že je vytvořena z obrovitých přek­rývajících se svařených plátů ocele. Každý z nich byl mírně vypouklý, ja­ko by to byla část zeměkoule.

Zkoušel jsem se tím protlačit, ale nemohl jsem. Zkoušel jsem to na­pravo, nalevo, nahoře i dole. Byl jsem si zcela jistý, že mé fyzické tělo le­ží za touto bariérou.

Asi po hodině bezvýsledného škrábání, drápání a strkání do zdi jsem se začal modlit. Odříkal jsem všechny modlitby, které jsem se kdy naučil, a ještě jsem si vymyslel několik vlastních. A každé slovo jsem mínil váž­něji než cokoli jiného předtím v celém svém životě. Tak moc jsem byl vyděšený.

Nic se nestalo. Pořád jsem byl přilepený k té bariéře a nemohl jsem se dostat na druhou stranu ke svému fyzickému tělu.

Zpanikařil jsem. Drápal jsem, křičel a vzlykal. Bylo to úplně k ničemu a z pouhého emocionálního vyčerpání jsem se uklidnil. Cítil jsem se zcela ztracen, jak jsem tam tak ležel a odpočíval, přilepený k chladné, tvrdé zdi.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, než se mi vrátila schopnost pře­mýšlet střízlivě. Ale vrátila se. Nemohl jsem tam zůstat navždy, nebo jsem přinejmenším nechtěl. Celá situace mi připadala zcela nemožná. Kdy jsem se naposledy ocitl v takhle nemožné situaci?

Vzpomněl jsem si. Před lety jsme si s přítelem koupili letadlo, jehož letové schopnosti jsme dost neznali. Koupili jsme ho proto, že bylo lev­né a v dobrém stavu.

Několikrát jsme se cvičně prolétli nad polem a pak jsme se rozhodli vylétnout výš a zkusit trochu akrobacie. S vypůjčenými padáky na zádech jsme vzlétli vzhůru a mířili do výšky kolem tří tisíc metrů.

Udělali jsme několik líných osmiček, pár nedbalých smyček a něko­lik otoček. Vypadalo to, že je všechno v pořádku. Nabrali jsme opět výš­ku, namířili nosem mírně k zemi a nastavili jsme řídící páku a směrové kormidlo tak, aby letadlo udělalo rychlý výkrut.

V příštím okamžiku jsme byli ve vývrtce. Vyrovnali jsme řídící páku a nastavili ji dopředu - běžná technika k získání kontroly. Předtím to fungovalo skvěle. Ale teď ne. Vývrtka byla čím dál rychlejší a navíc sebou letadlo začalo cukat. Směrové kormidlo proti směru vrtule, náhlé zrych­lení, na tuhle vývrtku nic nepůsobilo. Jestli se něco dělo, tak jenom to, že vývrtka byla čím dál horší a země se rychle přibližovala.

Bili se na mě otočil z přední pilotní kabiny. Tvář měl úplně bílou. Snažil se překřičet řev větru: „Radši odsud vypadnem!"

I já jsem byl připraven vyskočit. Jediná věc, která mě tam ještě držela, byl fakt, že když vyskočíme, přijdeme zřejmě o letadlo, na které jsem tak dlouho šetřil. Uvažoval jsem - zkusili jsme všechno, kromě postupu, který byl proti pravidlům, kromě té jedné věci, která se nemá dělat, když se do­stanete do vývrtky. Zatáhnout řídící páku dozadu. Neměl jsem co ztratit.

Zatáhl jsem řídící páku dozadu. Letadlo ihned vyrovnalo vývrtku a nabralo letovou rychlost. Otáčel jsem ho, až byla země tam, kde měla být. Bezpečně jsme přistáli, roztřeseně jsme vylezli ven a posadili se na zem. Dostali jsme se do vnější vývrtky, Ani jeden z nás jsme takovou věc nikdy předtím neviděli, natož abychom ji vyzkoušeli.

Teď jsem si vzpomněl na vnější vývrtku. Pokoušel jsem se tuto zku­šenost aplikovat na svou současnou situaci, kdy jsem ležel u bariéry a těž­ce dýchal. Nahoru, dolů, napravo, nalevo - k ničemu.

Zbýval jen jeden směr, ačkoli moje vědomí jistojistě tvrdilo, že to ne­ní dobře. Horší už to ale být nemohlo, a tak jsem to zkusil. V několika málo okamžicích jsem byl zpátky ve svém fyzickém těle. Otřesený, ale v bezpečí.

Kudy? Při pohledu zpět se všechno zdá být tak jasné - přece pryč od bariéry, zpátky, odkud jsem přišel. Nevím, proč to fungovalo. Stejně tak nevím, co to bylo za bariéru.

Možná se dá říct, že modlitba zapůsobila. Podařilo se mi dostat se zpátky, nebo ne? Pokud opravdu zapůsobila, tak zapůsobila jinak, než jak mě v náboženství naučili. Neobjevil se žádný strážný anděl, který by mi přispěchal na pomoc a utěšil mě.

Jindy jsem byl na návštěvě u svého bratra a jeho rodiny a zůstal jsem tam přes noc. Chvíli poté, co jsem se odebral do hostinského pokoje, jsem si vlezl do postele, protože jsem opravdu potřeboval odpočinek.

Nevím, jestli to mělo nějaký vliv, ale postel byla čelem přistavena ke zdi, která oddělovala mou ložnici od ložnice mé čtyřleté neteře. Její po­stel byla přímo u téže zdi, jen z druhé strany.

Jak jsem se ve tmě protáhl, dostavila se známá vlna vibrací a já se roz­hodl, že si udělám jen malý výlet, abych si vyzkoušel, jaké je to zažít ten­to pocit mimo domov.

Ve chvíli, kdy jsem opustil své fyzické tělo, jsem si uvědomil, že v míst­nosti jsou se mnou tři bytosti. Z opatrnosti jsem zůstal v blízkosti svého fyzického těla, zatímco se ony tři bytosti přiblížily. Začaly mě tahat, ne silně, ale naschvál, jako by chtěly vyzkoušet, co budu dělat. Měly z toho legraci. Snažil jsem se být klidný, ale byly tři. Nebyl jsem si jistý, jestli se dokážu vrátit do svého fyzického těla dost rychle, aby mě nemohly od­táhnout pryč.

A tak jsem se začal modlit. Opět jsem odříkal všechny modlitby, kte­ré znám. Prosil jsem Boha o pomoc. Modlil jsem se o pomoc ve jménu Ježíše Krista. Vyzkoušel jsem i několik svatých, o kterých jsem se dozvě­děl od své katolické manželky.

Výsledek? Mí trapiči se hlasitě smáli a trápili mě stále víc.

„Slyšíte, jak se modlí ke svým bohům?" chechtal se jeden z nich po­hrdavě. „Poslouchejte!"

Myslím, že mě to trochu rozzlobilo. Začal jsem je odstrkovat, přiblí­žil jsem se ke svému fyzickému tělu a vklouzl do něj. Ne že bych se s ni­mi zrovna pral, ale rozhodně jsem nebyl pasivní.

Posadil jsem se ve fyzickém těle a byl jsem rád, že jsem zpátky. Když jsem si sedal, slyšel jsem dětský pláč. Přicházel z vedlejší místnosti. Ně­kolik minut jsem čekal, předpokládal jsem, že švagrová přijde, uklidní svou dcerku a znovu ji uspí.

Asi za deset minut jsem vstal a šel do přilehlé ložnice. Švagrová měla na klíně stále ještě vzlykající dcerku a uklidňovala ji. Zeptal jsem se, co se děje a jestli jim nemohu nějak pomoct.

„Myslím, že bude za chvíli v pořádku," odpověděla švagrová. „Nejspíš měla zlý sen a vypadá to, že se nemůže probudit."

Zeptal jsem se, jak dlouho již pláče.

„Začala jen několik minut předtím, než jsi přišel. Normálně to nedě­lá, většinou spí klidně."

Znovu jsem nabídl svou pomoc, kdyby bylo potřeba, a vrátil jsem se do svého pokoje. Po chvíli se malá J. uklidnila a zřejmě znovu usnula.

Byla noční můra mé malé neteře pouhou shodou náhod? Možná budu potřebovat nějakou novou techniku modlení.

Takových příhod jsem zažil mnohem víc, ale všechny probíhaly po­dle stejného vzoru, když jsem zkoušel použít konvenční, běžně přijíma­né modlitby.

Co se týče nebe a pekla, mám příjemnější zprávy. Pokud existují, jsou někde v lokalitě II.

Při nefyzických výletech do lokality II je často třeba projít „vrstvou", nebo oblastí, o které jsem se zmiňoval již dříve. Vypadá to, že se nachá­zí v té části lokality II, která je nejblíže našemu „tady a teď" a která je s ním nejvíce spojená, je to jakýsi černošedý hladový oceán, kde k vám i nejmenší pohyb přitáhne bytosti, které vás oždibují a různě trápí.

Jako byste byli návnada, která visí na udici v nekonečném moři. Jest­liže se pohybujete pomalu a nereagujete příliš divoce na ty zvědavé „ryby", které vás přispěchaly prozkoumat, dostanete se skrz bez větších potíží. Pohybujte se divoce a perte se s nimi a brzy vzrušeně přispěcha­jí další a další zdejší obyvatelé, aby vás kousali, tahali, strkali a šťouchali do vás.

Je možné, že je to hranice pekla? Snadno můžeme dospět k závěru, že momentální průnik touto přiléhající vrstvou vpustí „démony" a „ďábly" do naší mysli, kde se usadí. Zdá se, že jsou nelidské, polozvířecí, ale roz­hodně jsou schopné chovat se a myslet nezávisle.

Kdo nebo co jsou zač? Nevím. Nikdy jsem se neobtěžoval zůstat tam tak dlouho, abych to zjistil. Jen děsivou metodou pokusů a omylů jsem vynalezl triky, které mi umožňují dostat se skrz tuto vrstvu v relativním klidu.

V  těchto světech, kde myšlenky nejsou jen věci, ale kde jsou všechno, včetně vás samých, je každé narušení dokonalosti vaším vlastním dílem. Jestliže jste bezcitný vrah, skončíte možná v té části lokality II, kde jsou všichni podobného ražení jako vy. Pro takové lidi by to jistě bylo peklo, protože by tam nebyly nikde žádné nevinné bezbranné oběti.

Promítněte si tuto ideu dále a začne vám docházet, že existují myriá­dy variací. Vaše směřování v nebi nebo pekle lokality 11 zřejmě vychází z vašich nejhlubších konstantních motivací, emocí a tužeb. Ty nejsilnější a nejtrvalejší z nich pak nejspíš po vstupu do této říše působí jako jakési samonavigační zařízení.

Jsem si tím jistý, protože to tak fungovalo vždycky, když jsem se nefyzicky pohyboval v lokalitě II. Funguje to, ať si to přeji nebo nepře­ji. I ta nejmenší zbloudilá myšlenka v nesprávnou chvíli nebo hluboko uložená emoce, o které jsem nevěděl, odkloní můj výlet příslušným směrem.

Některé z výsledných destinací pro mě měly veškeré aspekty pekla, ji­né by téměř mohly splňovat představy o ráji a některé se skoro neliší od podmínek „tady a teď".

Takže. Jestliže lokalita II obsahuje úseky pekla a nedosahuje zcela na­šich představ o ráji, co s tím? Kde máme hledat nějaké vedení? Kde je ten Bůh a to nebe, které uctíváme? Uniklo mi něco?

A přesto... Někdy, když jsem byl „na návštěvě" v lokalitě II, se perio­dicky dělo cosi velmi nezvyklého. Na místě nezáleží, ta událost je vždy­cky stejná.

V  průběhu normální činnosti, ať už je to cokoli, se ozve vzdálený sig­nál, který zní skoro jako heraldické trumpety. Všichni ho přijímají v kli­du, ale všichni přestanou mluvit a dělat, co zrovna dělají. Je to signál, že On (nebo Oni) prochází svým královstvím.

Nikdo neomdlívá nadšením ani nepadá na kolena. Přístup všech pří­tomných je velmi realistický. Je to událost, na kterou jsou všichni zvyk­lí, a chovat se tak, jak se očekává, je důležitější než cokoli jiného. Bez vý­jimek.

Když se ozve signál, všechny živé bytosti si lehnou na zem - měl jsem dojem, že si všichni lehali na záda a těla prohýbali tak, aby vystavili bři­cha (nikoli genitálie), zatímco hlavy otáčeli na stranu, aby Ho neviděli, když procházel kolem. Vypadá to, že účelem tohoto počínání bylo vytvo­řit živoucí cestu, po které On cestoval. Postupně jsem dospěl k názoru, že si občas někoho ze svého živého mostu vybere a o této osobě potom už nikdy nikdo neslyší, ani ji už nikdy nikdo nespatří. Když On prochá­zí, nikdo se ani nepohne. Když On prochází, všechno se zastaví, všechno naprosto a zcela znehybní.

Při těch několika příležitostech, kdy jsem tento průvod zažil, jsem si lehl na zem s ostatními. V tu chvíli bylo pouhé pomyšlení na to, že udě­lám něco jiného, zcela nepředstavitelné. Když On prochází, ozývá se du­nivý zvuk hudby a objeví se pocit zářivé neodolatelné životní síly nebo nejvyšší moci, který sílí, když se On přiblíží, a potom odeznívá v dáli. Pa­matuji se, že jsem jednou uvažoval, co by se asi stalo, kdyby zjistil, že jsem zde přítomen já, dočasný návštěvník. Nebyl jsem si jist, jestli to chci vě­dět.

Když odejde, všichni se zvednou a začnou zase dělat to, co dělali před­tím. Nikdo to nekomentuje, nikdo nemluví o tom, co se stalo, nikdo o tom nejspíš ani nepřemýšlí. Všichni to přijímají jako naprosto samo­zřejmou součást života a to je velký a přesto sotva patrný rozdíl. Je to tak běžná činnost, jako třeba zastavit na červenou, když jedete autem, nebo zastavit před spuštěnými závorami; neznepokojuje vás to, vlastně se vás to ani moc netýká, a přece cítíte veliký respekt před silou, kterou přijíž­dějící vlak představuje. Celá událost je také velmi neosobní.

Je to Bůh? Nebo Syn boží? Nebo jeho zástupce?

Třikrát jsem „šel" na místo, pro jehož přesnější popis se mi nedostá­vá slov. Opět je to ta vize, ta interpretace, dočasná návštěva tohoto „mís­ta" nebo stavu bytí, která přináší v historii lidstva tolikrát opakovaný vzkaz. Jsem si jistý, že by to mohla být část ráje, jak ho chápe naše nábo­ženství. Určitě to také musí být nirvána, samádhí, vrcholná zkušenost, tak jak nám ji prezentují mystikové všech dob. Rozhodně je to stav bytí, který různé osoby popisují velmi různě.

Pro mě to bylo místo nebo stav naprostého čistého klidu a míru a přes­to intenzivních, nádherných emocí. Bylo to jako vznášet se v teplých, měkkých mracích, kde není ani nahoře, ani dole, kde nic neexistuje jako samostatná část hmoty. To teplo není jen kolem vás, ale je i na vás a ve vás. Vaše vnímání je zamlžené a zcela okouzlené dokonalým prostředím.

Mraky, ve kterých se vznášíte, jsou prozařovány paprsky světla, jejichž tvary a odstíny se neustále proměňují. Koupete se v nich, když přes vás přecházejí, a každý z nich je nádherný. Rubínově červené paprsky světla, nebo něčeho víc, než je světlo tak, jak ho známe, protože žádné světlo vám nepřinese takový pocit smysluplnosti. Všechny barvy spektra se ne­ustále objevují a zase mizí, nikdy náhle nebo prudce, a každá z nich s se­bou přináší jiný druh uklidňujícího a mírného štěstí. Jako byste byli v mra­cích obklopujících věčně zářící západ slunce a zároveň i jejich součástí; s každou proměnou té živoucí zářící barvy se zároveň měníte i vy sami. Reagujete a vstřebáváte do sebe tu nekonečnou modř, žluť, zeleň a čer­veň a všechny odstíny mezi tím. Všechny jsou vám blízké a známé. Cítí­te, že sem patříte. Tady jste doma.

 

Konec třetí a závěrečné ukázky z knihy.

 

převzato z https://www.facebook.com/notes/jan-bergmann

 

Diskusní téma: Robert A. Monroe - Cesty mimo tělo - (3. část)

Datum: 26.03.2013

Vložil: Marie

Titulek: Kavassilas

Dobrý den, mohl byste zde zveřejnit nové video od George Kavassilas s překladem, nemohu ho najít nikde s českým překladem. Děkuji