SÁM SI Uhni Z CESTY, ČLOVĚČE!

Vážení čtenáři a čtenářky, dovolujeme si vám představit velice zajimavého člověka, kterým je bezesporu Karol Hlávka ve svých úvahách a myšlenkách, s kterými se dělí již docela dlouhou dobu s veřejností. Dovolili jsme si přeložit jeho text pro naše české čtenáře a pro slovenské odkazujeme rovnou na jeho stránku, kde tento text najdou zde: https://antiluzia.blogspot.com/

27.10.10   Karol Hlávka

som autor filmu FONTÁNA PRE ZUZANU č.1.Na týchto stránkach zverejňujem seriál o putovaní za najväčším prekvapením môjho života, ktoré súvisí s tým, kým naozaj a bez definícií -som... Cesta sa začína na letisku Schwechat pri Viedni, lebo tam som ju oficiálne začal: tušil som, že t a j o m s t v o, ktoré hľadám nájdem za Oceánom,v hĺbke Amazonského pralesa... Svojho času som o prvej časti tejto cesty napísal knižku s názvom NAVERÍMBOHA. Na rovnomennom blogu z nej na pokračovanie uverejňujem úryvky s fotografiami. Po roku 1998 sa smer môjho hľadania nečakane obrátil.Začul som hlas Zeme, ktorý ma viedol na ceste do strateného kráľovstva Skutočnosti,v ktorom sa prelína príbeh dávnych predkov, môj osobný príbeh s našou spoločnou prítomnosťou a smeruje do budúcnosti...

SÁM SI Uhni Z CESTY, ČLOVĚČE!
Na Ozzyho fakt nemám ...

Ale i tak, všechno, co píšu od roku 2009 prochází předními oči publika, a já se cítím jako při reality show. Abych zůstal i nadále ve svém psaní svobodný a poctivý, musím při každém novém příspěvku stopovat všechny své vnitřní pocity; nemohu dovolit aby ve mně vyrostla buď autocenzura, nebo naopak nadbíhání vkusu publika, jinými slovy; dbám na to, abych nevytvářel zkreslený obraz / negativní, zda pozitivní / o sobě ao skutečnosti, kterou popisuje. Jinak mohu ANTILÚZIU zabalit - již v jejím názvu stojí, že "nestojím" o klam a předstírání ...

V podstatě jen pokračuji ve své dlouholeté činnosti; vedu si deník ... Tyto příspěvky nejsou "jednorázové" - představují kontinuitu, tok a vývoj. Je to svým způsobem řada, i když jednotlivé věci lze číst odděleně, skutečný význam dostává moje psaní jako souvislý příběh, který vede "od" - "do" ... Publikum mě poznalo v mém nikoli nejlepším čase; rozhodl jsem se začít publikovat ve chvílích, kdy se mi před rokem a půl vidělo, že vstupuji do prostoru "závěrečného boje" - do prostoru, přes který nemusím projít a v němž mohu zůstat trčet navěky, snad v něm i nadobro skončit.

Co tím vším chci říct; kdyby šlo jen o tento můj příběh, zavánělo by jeho zveřejňování jistým druhem předvádění a tedy ega - já však vím, že "jen" o můj příběh nejde. Jde o Příběh s velkým "P" - to znamená mnohem širší souvislosti; dovolím si je nazvat Časová Vlna / Timewave / Tato Časová Vlna přestavuje komplex událostí v rámci mnohem širšího životního prostoru, jak je jen ten můj, osobní ...

V jistém období jsem si začal všímat, že to, jak se můj osobní příběh / osobní historie / vyvíjí, jak jednou kulminuje a jindy klesá, stejně se vyvíjí, kulminuje, klesá a neustále se mění i příběh prostředí ve kterém žiji, příběh země, kontinentu a všech živých bytostí na této planetě a nejen to; Timewave unáší ve svém měnícím se proudu Sluneční soustavu, Galaxii a snad i celý Vesmír.

Je to grandiózní divadlo, jehož jsme jako individuální bytosti účastníky, ale i tvůrci! Je to divadlo nad naše vlastní pochopení - to, co můžeme pochopit je však náš vlastní příběh, naše individuální Timewave, tedy všechno to, co představuje naši osobní zkušenost.

Naše osobní zkušenost, náš vlastní život se při takovém způsobu poznávání stává naší vlastní školou, naší vysokou školou, univerzitou nejvyššího stupně ...

Jsem pozorovatel svého příběhu - to je moje specializace, můj skutečný obor a nejen to; pozorováním a pochopením vlastního a individuálního příběhu jsem se "dopracoval" k Tomu, co za tímto příběhem existuje, i když To není projevené fyzickou formou; navzdory éterické podstatě této "substance" je to právě Ona, která hýbe naším světem a nejen to ...

Nepřetržitý, systematickým a důsledným pozorováním Timewave jsem se dopracoval k poznání a osobního pro ž itku této "substance" - abych se vyhnul nedorozuměním, nenazývám ji terminologií žádného známého poznávacího systému, náboženství, filozofií či psychologie nevyjímaje; vymyslel jsem pro ni své pojmenování síla Ticha ...

Tato "substance" je energie za energií - je to čirá a neviditelná Síla, která hýbe nejen našimi osudy, ale i osudem této planety a všech ostatních nebeských těles ve Vesmíru. Všechno, čemu říkáme "naše realita" jakoby "plavalo" na nepředstavitelně rozlehlém "oceánu" této neviditelné "substance"; její dynamický pohyb k nám přichází v "pulsech", v "tepe", v "beatu"; pulsuje podobně jako srdce lidských bytostí. Tyto neviditelné no velmi mocné a rozsáhlé pulsy vytvářejí na svém povrchu všechno to, co známe jako Čas a Prostor.

Čas a Prostor jsou produktem pulsace Síly Ticha, nesmírně klidné, ale zároveň velmi účinné energie za energií ...

Často nám brání přijmout její existenci strach s predurčenosti našeho osudu; pokud je za vším, co se nám v životě přihodí jakási skrytá síla, kde je pak naše svobodná vůle?

Tato otázka odpadá, pokud podrobným studiem toho, kým opravdu jsme nakonec pochopíme a naplno procítíte / prožijeme / že tato "substance" je vlastně naší pravou podstatou ... Tato substance není cosi neživé a cosi mimo nás - a už vůbec to není cosi nevědomé ... Je to přesně naopak; tato substance je oceánem čirého Vědomí a absolutní Vůle; a jsme to my, kteří jsme s tímto Oceánem v jednotě.

OCEÁN - TO JSME MY.

Jsme to my sami, kdo máme vliv na formy, které na povrchu vznikají; náš strach z předurčení odpadá, pokud jednou pochopíme a přežijeme, že můžeme na sebe samých a na svět, který nás obklopuje dívat i z "jiného úhlu" než doposud.

Dosud nás učili, že naše moc spočívá ve schopnosti řídit svůj osud i osud ostatních bytostí a snad i celého světa uvnitř projevené skutečnosti, které říkáme hmota ... Na formování hmoty potřebujeme velké dávky energie, kterou čerpáme z vnějších zdrojů Planety, přičemž ji nesmírně vysáváte - jsme upíry, sajícími krev z útrob Matky Země; tuto krev používáme na manipulaci hmoty, na přesun a přestavbu objemných částí po povrchu reality; budujeme cesty, města, létáme do vesmíru - vytváříme nové formy na povrchu skutečnosti - míra naší schopnosti manipulovat s touto matérií je mírou naší moci a vytváří to, čemu říkáme žebříček společenského postavení; na jeho vrcholu je skupinka těch, co nabyli schopnost řídit manipulaci s hmotou téměř na celé planetě; na základně této pyramidy je masa těch, co nevládnou ničím, ani jen hmotou svých vlastních, zotročených těl ...

Na Oceánu Vědomí vyrostlo cosi jako "skořápka" - ta představuje naše životní prostředí; je naším požehnáním a prokletím zároveň ...

V rámci této "skořápky" probíhá náš život od narození po smrt; odehrává se zde náš celoživotní příběh a častokrát umíráme bez vědomí toho, kým jako lidské bytosti opravdu jsme ... Potenciál našich možností využíváme jen v rámci hierarchie, v níž se snažíme přežít, zda posunout výše na žebříčku; netušíme, že kdesi za clonou této virtuální reality existujeme naplno a skutečně.

Zapomněli jsme, kdo jsme - stalo se to proto, že naše pozornost je od narození po smrt kontrolována, usměrňována a řízena žádoucím směrem. Žádoucím je, abyste svou pozornost soustředili v rámci jednoho frekvenčního rozmezí - veškerou svoji vůli av zápětí i životní sílu koncentrujeme v rámci "skořápky", čímž ji pomáháme udržovat a ještě více zesilovat. Stala se téměř neprodyšnou - to, čemu říkáme kapitalismus ve všech jeho podobách je způsob, jak clonu mezi tím, kým se navenek javíme a tím, kým opravdu jsme udržovat v "mezích zákona" ...

Současný typ materialismu v nás posiluje strach ze ztráty vlastních rozhodnutí a vůle; ve skutečnosti je to právě naopak. V rámci materialistického způsobu vnímání světa nám připadá "odevzdání se" čemusi "vyššímu" jak je to, co běžně vnímáme jako "ztráta vlastních kompetencí". Můžeme se začít cítit ohroženi, přinejmenším pasivní ... Můžeme mít pocit, že nás ovládne cosi, co povede naše životy směrem, který sami nechceme ...

Je to proto, že jsme své zaměření, svou pozornost a hlavně své vědomí "já" umístili v rámci této celosvětové skořápky. Identifikujeme se se svým "já" - s naší vlastní představou o tom, kdo jsme. A držíme se této představy zuby - nehty, stejně jako naši bližní všude kolem nás ... Tato představa a její posilování nám umožňuje postup na žebříčku společenské moci; i proto jsme si ji velmi oblíbili ...

Přestože celý tento syst é m docela dobře fungoval a vyvíjel se posledních pár století / snad tisíciletí /, DNES praská ve švech.

V systému, o kterém mluvím se objevily pukliny, trhliny a dnes vypadá jako tající led na pólech Země - odtrhnout celé kry, plavou do teplejších moří, kde mění svoji konzistenci a formu, rozplývají se a vzdávají se formy, o níž mohly být snad předtím přesvědčeny, že je jejich jedinou podstatou ...

TENTO SYSTÉM JE roztrháni na kusy.

Jednotlivé jeho části bojují teď o svou nadvládu.

To je doba, v níž žijeme; ani jedna z velmocí nepomýšlí o tom, že by se proměnila a "držela krok" s Vývojem - mohla by ji vzápětí napadnout jiná velmoc; a byl by to skutečný zázrak pokud by s odhodlali proměnit všechny najednou. ..

Nepromění se, a proto nás jako lidstvo čekají ještě krušné chvilky; bude to vesměs boj o přežití starého a nefunkčního systému / skořápky /, která se usadila na povrchu onoho "čehosi" - oné Síly Ticha, která pulsuje svým vlastním rytmem, bez ohledu na to, zda její existenci akceptujeme, nebo ji jménem přežití naší vlastní povrchové moci - odmítáme ...

A přesně tak, jak to funguje v širších souvislostech světových událostí, funguje to i v našich malých a individuálních příbězích - i ony se "nesou" / jsou neseny / na Časové vlně / Timewave / ... I my se pohupuje jako malé loďky na obrovském Oceánu Vědomí - máme strach, že pokud přestaneme pádlovat / řídit se vůlí ega /, náš člun unesou Proudy na skaly, kde se rozbijí a nezbude po nich nic ...

Řeknu to takto: pokud se rozbijí, rozbijí se. Pokud se potopí, budou potopené - vy však zůstanete žít; váš skutečný život je nezničitelný. Váš skutečný život je součástí Života - a ten nikdy neumírá umřít, můžete jako forma, můžete zaniknout jako tělo, ale nezanikne jako Vy, kterými Jste ... Že vy zaniknout nechcete? Dovolte, abych se mírně pousmál: jak tomu chcete zabránit? Léky na věčný život ještě nevynalezli a když i budete pádlovat leckterým směrem, smrt si na vás počká ...

Ono je to vlastně tak, že každým záběrem jste jí blíže, jen o tom možná nevíte ...

Každým dnem, každým vaším plánem do budoucna, každým vaším "těšení" se na budoucí události jste jen blíže ke smrti; své vlastní smrti, to znamená smrti toho, za kterého se považujete, ale kterým nejste ...

Vy nejste vašim tělem, ani vaší iluzí o tom, kdo jste - jste čímsi mnohem více; JSTE SKUTEČNOSTÍ!

Ano - teď to musím vyslovit; Skutečností je Oceán, jen ten je skutečný!

Skořepina na něm, ať je to třeba i celé město New York, zde celý kontinent je projekcí na povrchu tohoto Oceánu - Síly Ticha, která projektuje.

Znovu opakuji; i vy jste tvůrce - i vy projektujete svůj vlastní osud; jste spolutvůrcem virtuální reality, i když o tom nevíte; nevíte o tom proto, protože nevědomost je podmínkou vašeho vlastního zotročení. Jen vaše nevědomost o tom, kdo ve skutečnosti jste z vás dělá otroka, stejně jako dělala i ze mě ...

A proto jsem se před lety rozhodl toto otroctví opustit.

Rozhodl jsem se ještě s jednou ženou - bojovnicí - vydat se na cestu; ať by to znamenalo třeba i naše zničení v rámci forem tohoto světa; nepochybujeme totiž o tom, že jednou se nám to i tak přihodí, jednou i tak smrt přijde a sfouknout naše svíčky - volili jsme: pokud však máme zemřít, raději na útěku z vězení, jako otroci na posteli, byť s tou nejlepší lékařskou péčí ...

Smrt je nevyhnutelná, nezbytné však není vaše otroctví.

Můžete se rozhodnout; je na vás, jak s časem, pokud tu jste, naložíte ...

My jsme se rozhodli takto: vydali jsme se na cestu a jsme na ní už pěkných pár let.

Tato cesta měla různé fáze; že jsem člověk slova, nazývám jejich kapitoly ...

Náš příběh má kapitoly a ty tvoří jednotlivé knihy.

Mám odžitých pár knih - některé mám dokončeny, jiné rozpracované; všechny dohromady tvoří cosi jako sebrané spisy - představují rozsahem několik tisíc stran. Tyto sebrané spisy kdesi začínají a kdesi i končí.

A jejich konec spadal právě do tohoto OBDOBÍ - do tohoto Období Světa ...

PŘÍBĚH KONČÍ - cítím, že přichází rozloučení, no netesktním ...

Právě takový způsob přežití svého času tady na Zemi jsem si totiž dobrovolně - stejně jako moje spolubojovnice - zvolil ...

Ten příběh je vlastně seriálem událostí, které vesměs vedly k poznání toho, kým opravdu jsem; dokud jsem za svou formou, za iluzí a představou, ať by to byla ta nejromantičtější, zde ta najvšednejší zároveň najstrašidelnejší ...

Popis těchto událostí a poznání toho, co jsem při tom prožíval od roku 2009 zveřejňuji; od té doby jsem se totiž přestal s tímto příběhem identifikovat.

Tento příběh, to jsou šaty, které nyní odkládám ...

Je to mapa, kterou již nepotřebuji ...

Je to obraz, který jsem namaloval, nemíním si ho však zaměňovat za svou skutečnost ... Je to kůže, z níž se had vyvlekl ...

Je pravda, že to vyvlékání nebylo vždy snadné. Někdy bylo bolestivé a byly chvíle, kdy se mi vidělo nesnesitelně kruté ... Psal jsem však také o tom ...

Něco jsem zveřejnil a něco ne - něco možná zveřejním až přijde čas ...

Nic přitom Nelituji - protože vím, že jsem se TAKTO ROZHODL.

Rozhodl jsem se objevit svoji skutečnou lidskost a nezůstal v bezmocnou a otrockém stavu vlastní a smrtelné mysli ... Rozhodl jsem se probádat oblasti které leží za naší osobní i kolektivní historií, které jsou pro náš vývoj i vývoj světa směrodatné, ale zůstávají neviditelné pro ty, kteří je vidět z nějakého důvodu nechtějí ... No Doubt, jak říká máš přítel Owl Dancer ... Nepochybuji, neboť pochybnost je záležitostí mysli, která již není mým jediným pánem na světě ...

Nepochybuji, neboť vím, že Síla Ticha se projevuje mnou přes mé individuální a neopakovatelné schopnosti, stejně jako se chce projevovat přes jedinečnost každého z nás ... Musíme jí ustoupit z cesty; nesmíme jí vadit - protože stojíme v cestě samým sobě ... Ano, tak je to: nikdo nám nepřekáží v tom, abychom se naplno projevily - tím, kdo nám ve skutečnosti blokuje naše vlastní štěstí, jsme jen my sami ...

Loučím se tedy dnes s vámi, milí čtenáři mého pokračujícího deníku s mohutným zvoláním přes čas a prostor: SÁM SI Uhni Z CESTY, ČLOVĚČE!

(c)2010 Karol Hlávka

Zdroj: antiluzia.blogspot.com