Statická elektřina, aura, sakrální stavby apod. - díl 4.

Obelisky

První obelisk byl pravděpodobně umístěn ve svatyni egyptského slunečního boha v Heliopoli. Později byly páry obelisků stavěny ke vchodu do jiných velkých staroegyptských chrámů. V období Staré Říše byly malé obelisky stavěny také před hroby, uplatnily se též v Babyloně a Asýrii. Jako architektonický prvek byly obelisky uplatněny v Evropě až v baroku. Z hlediska naší civilizace byly obelisky ve všech dobách považovány jako architektonický dekorativní prvek. Ve starém Egyptě měly obelisky hlavně význam energetický, fungovaly jako menhiry. V případě, že bylo nutné doplnit energetickou hmotu chrámu, prostřednictvím obelisků to bylo velice snadné. Obelisky lze tedy také považovat za regulační prvek. Lidé megalitické kultury využívali přírodní zákony, které naše civilizace poznala až v 19. století.

Anglický fyzik Michael Faraday v roce 1824 objevil, mimo jiné také jev sání hrotem. Jeho funkce je popsána následovně: Přiblížíme-li kouli s hrotem k nabitému tělesu, stane se po určité době trvale elektrickou. Na hrotu se indukuje nesouhlasný náboj o velké plošné hustotě, takže elektrony z hrotu přecházejí na molekuly vzduchu, a tak vzniknou záporné ionty, které jsou přitahovány kladně nabitým tělesem, jehož náboj se tím zmenšuje, a na kouli s hrotem převládne náboj kladný. Děj se jeví tak, jako by hrot elektřinu z tělesa vysál, a proto se tomuto jevu říká sání hrotem. Na tomto jevu je založen Divišův hromosvod s mnoha ostrými hroty. Uvedený jev je od 19. století popisován v učebnicích, ale nikdo neměl ani tušení, že to funguje na všech umělých hrotech, které vyčnívají z povrchu zemského za předpokladu, že jsou od skalního podkladu odizolovány zeminou nebo jiným materiálem. Zjistil jsem to náhodou při prověřování informace o neobvyklém zavěšování zvonů.

V 15. a 16. století bývaly zvony zavěšovány také opačně, než je obvyklé – srdcem nahoru. To bylo výhodné zvláště pro těžké zvony, které tak bylo snadné rozhoupat – zvon se rozhoupal vlastní vahou a v pohybu dále udržoval šlapáním. Protože tento způsob zavěšování byl v 17. století považován za nekatolický, na většině věží byly takto umístěné zvony zavěšeny srdcem dolů. Zdůvodnění "nekatolický" se mi jevilo málo přesvědčivé pro množství pracných rekonstrukcí, zejména když se to netýkalo zvukového efektu a zavěšení nebylo viditelné. Abych se přesvědčil, jaký mohl být jiný důvod pro změnu v zavěšení zvonů, rozhodl jsem se celou věc prověřit. Výsledek se dostavil rychleji, než jsem očekával, k důvodu nekatolický je nutné přidat důvod energetický.

Jako maketu věže jsem použil jeden metr vysoký mramorový šestihran o hmotnosti asi 200 kg a postavil jsem jej do energetické zóny. Pro přehlednost nebudu jeho energetickou hodnotu konkretizovat a označím ji jako základní. Bronzový odlitek zvonu o hmotnosti 1,5 kg jsem umístil na maketu věže (srdcem dolů) a po krátké době se její základní hodnota zvětšila téměř na trojnásobek. Při umístění opačném, (srdcem nahoru) se základní hodnota věže zmenšila asi o 20%. Tento pokus jsem mnohokrát opakoval, vždy se stejným výsledkem.

Hodnocením historických věžových staveb z energetického hlediska nelze začít jinak než v Babylóně. V centru každého babylónského města se nacházel posvátný okrsek s chrámy, královským palácem a věžovou stavbou, kterou nazývali zikkuratem. Největším zikkuratem byla Babylónská věž, postavená na základech devadesát metrů širokých, a devadesát metrů byla i výška této věže. Třicet tři metrů bylo vysoké první poschodí, osmnáct druhé, po šesti metrech třetí, čtvrté, páté a šesté. Patnáct metrů byl vysoký chrám babylónského boha Madruka, pokrytý zlatem. Uvnitř chrámu byla umístěna socha boha Madruka z ryzího zlata. Stavba věže byla ohrazena okružní zdí, o kterou se opíraly nejrůznější budovy sloužící kultovním účelům. Stavebním materiálem pro babylónské stavby byly nepálené cihly, v některých případech byly použity cihly vytvrzené chemickými procesy.

Egyptské pyramidy se v podstatě vyznačují podobnými charakteristickými znaky – velkou hmotností a výškou. Vrcholy pyramid byly obloženy kovem. Pyramidy byly rovněž ohrazeny a v jejich blízkosti byly umístěny budovy sloužící kultovním účelům. První pyramida byla postavena z cihel, ale její tvar oproti babylonským věžím zajišťoval mnohem větší stabilitu. Stavitelé pravděpodobně pochopili, že babylonské věže byly budovány z cihel pouze z nedostatku vhodnějšího stavebního materiálu, a že kámen je ze statického i energetického hlediska lépe vyhovuje.

Využívání hrotového efektu lze v historii sledovat od menhirů až po sakrální stavby naší doby. Z konstrukčního hlediska se jeví velmi zajímavá podobná stavba, na které stavitelé pro získání energie využili přírodních hrotů – je to poutní místo Macchu Picchu. V těsném sousedství horské plošiny, na které je stavba vybudována, se nacházejí dva vrcholky And, Huayna Picchu a Macchu Picchu, které fungují jako zdroje energie. Dalším mohutným energetickým zdrojem je řeka Urubamba, která burácí dole v údolí. Její energetické složky protínají plošinu a navršují energii stavby. Přilehlé terasy, které byly předmětem mnoha hypotéz, mohly sloužit jako shromaždiště poutníků.

Energetické zdůvodnění staveb ale vyvolává další otázku: Od koho Sumerové získali informace o energii hrotů, existovala Atlantida nebo má pravdu pan Daniken? Babylonské věže, pyramidy, menhiry, obelisky, hliněné valy a jakékoliv věže mají stejnou energetickou funkci, ve své hmotě shromažďují energii, kterou následně od nich přebírá hmota s menším energetickým potenciálem – včetně organismů. Na rozdíl od našich dávných předků si toho nejsme vědomi a budujeme stavby, které svým energetickým přepětím mohou negativně a plíživým způsobem ovlivňovat naše zdraví.

Megalitické stavby, které nelze zdůvodnit

Následujících dvanáct megalitických staveb, rozmístěných na čtyřech kontinentech, má společného jmenovatele, i když se konstrukčně od sebe velice liší – byly vybudovány pro energetický zisk. Je obdivuhodné, s jakou nápaditostí bylo využito místních podmínek pro dosažení stejného efektu. V historických materiálech nelze nalézt nápovědu, pro jaký účel mohly být vybudovány, jejich velká hmotnost napovídá, že šlo o velké energetické zisky. Abychom se mohli k jejich využití alespoň přiblížit, nesmíme se klamat neuváženými závěry, které vytvářejí bariéry pro další úvahy. Za jedno takové zavádějící, a kupodivu uznávané tvrzení, pokládám tažná lana jako prostředek při transportu kamenných kvádrů.

Chápu, že je obtížné si představit člověka s kamennou sekerou v ruce s jinou technologií než tažným lanem. To ale platí i v opačném případě, tažné lano v rukou člověka, který manipuluje pro nás neznámou energií, působí také poněkud rušivě. Jako důkaz, že velké kameny byly přepravovány pomocí tažných lan, bylo provedeno několik experimentů, při kterých bylo tímto způsobem na krátkou vzdálenost přemístěno několik kamenů do váhy 30 tun.

Pro někoho nezkušeného to mohlo vyznít přesvědčivě, nevadilo, že mezi třiceti tunami a tisícem tun (kvádry v balbecké terase) je rozdíl devět set sedmdesát tun. Jako důkaz by mohlo být přijato, kdyby někdo pomocí lidské síly a tažných lan přemístil po neupraveném terénu přes přírodní překážky horninu alespoň o hmotnosti bretaňského menhiru – asi 300 tun. V České republice jsme v roce 2002 měli velkou povodeň, při které uvízla říční loď o hmotnosti 250 tun na břehu v blízkosti koryta řeky. Při pokusu o přemístění lodi zpět na vodu civilní technika neuspěla. Byla povolána vojenská technika, která spojenými silami s civilní technikou s lodí ani nepohnula. Loď musela být rozřezána a po dílech přepravena do kovového šrotu.

Přeprava horniny o hmotnosti 1000 tun po neupraveném terénu přes přírodní překážky je za současného stavu techniky nemyslitelná. Hmotnost 1000 tun představuje 1000 osobních automobilů a postavíme-li je za sebe vytvoří řadu dlouhou asi 5 kilometrů. Mohl by si někdo myslet, že je lze bez kol a připoutané k sobě odtáhnout po neupraveném terénu lidskou silou?.

Pracovní postupy megalitické kultury budeme moci hodnotit, až naše vědecké poznání dosáhne vyšší úrovně. Lidé v pravěku měli bližší vztah k přírodě a některé jevy vnímali citlivěji a uměli také využívat přírodní zákony, které dosud unikají pozornosti vědy.

Další stavby s energetickou regulací, které budu popisovat, se od předchozích liší mnohem větší hmotností a nemůžeme se domnívat, že byly budovány pouze pro ozdravné účely. Pro jejich využití nelze v historických materiálech nalézt nápovědu jako např. u jeruzalémského rybníka. Musíme se spokojit s tím, že pro nedostatek informací nejsme schopni jejich budování zdůvodnit.

Teotihuacán

Snad největší vodní stavbou starověku byl Teotihuacán. Alfred E. Schlemmer se snažil prokázat, že Ulice mrtvých ve skutečnosti nikdy žádnou ulicí nebyla. Tato stavba byla prý původně koncipována jako řada spojených zrcadlových bazénů naplněných vodou, která stékala sérií zdymadel od Měsíční pyramidy na severním konci k Citadele na jihu. Zdůvodňuje to tím, že „ulice“ byla v pravidelných intervalech přehrazena vysokou zdí, u jejíž paty bylo jasně vidět zbytky dobře vybudovaného odtokového kanálu. Sklon terénu by navíc usnadňoval severojižní hydraulický tok, protože základna Měsíční pyramidy stála na pozemku, který byl přibližně o 30 metrů výše než plocha před Citadelou. Oddělené sekce by se snadno daly zaplnit vodou a mohly by pak sloužit jako zrcadlové bazény. O účelu tohoto hydraulického systému se vede hodně sporů. Moje poznatky hypotézu Alfreda E. Schlemmera potvrzují. Soubor staveb Teotihuacánu byl postaven na energeticky zajímavém místě a jeho společný náboj bylo možné množstvím vody regulovat.

San Lorenzo

Další záhadnou stavbou, o které se vědci dohadují, proč byla vybudována a jakému účelu mohla sloužit, se nepochybně řadí gigantický areál v San Lorenzu (Mexiko). Na náhorní plošině asi kilometr dlouhé jsou zrcadlově vybudovány umělé hřebeny, soutěsky a dvacet umělých jezírek. Bylo zjištěno, že dna jezírek jsou vyložena prefabrikovanými bloky vyrobenými ze sopečného popílku. Objev vodních nádrží byl doplněn objevem jakýchsi kanálů zhotovených z čedičových bloků ve tvaru písmene U. Kanály jsou vedeny několik metrů pod povrchem a jejich hlavní trasa je zhruba 200 metrů dlouhá. Bylo prokázáno, že ani jedna z umělých nádrží není na ně napojena. Nepřichází v úvahu, že by kanály sloužily jako stoky, odvodňovací nebo zavlažovací systém. Jsou další záhadou v záhadné stavbě.

Gigantický areál v San Lozenzu je energetickou stavbou s vícestupňovou regulací svých co do velikosti nevídaných energetických hodnot. Veškerá uměle navršená hmota získávala energii z energetických složek, na nichž byla vybudována. Regulačními prvky byla jezírka, která mohla být podle potřeby napouštěna v různém počtu. Jako další regulační prvek sloužily kanály umístěné pod stavbou.  Voda jimi protékající zvyšovala energetickou hodnotu celé stavby. Fungovalo to ovšem i opačně – vypouštěním vody z jezírek se energetická hodnota stavby snižovala.

Gigantický areál měl stejnou funkci jako předchozí stavby, regulace spolehlivě zajišťovala požadovanou energetickou hodnotu celého areálu.

Planina Nazca

Ještě záhadnější a tajemnější než ostatní megalitické stavby jsou linie, obrazce a vodní kanály na planině Nazca. V jejich zviditelnění se jeví vysoká technická úroveň budovatelů. Linie představují zóny mořských proudů, pozemských vodních toků a jiných přírodních nábojů.

Planina Nazca je památníkem neocenitelné hodnoty, který by měl být pro další generace zachován a nepoškozen. Nikde jinde na světě nejsou zaznamenány energetické složky v té nejčistší přírodní formě, jež je optimální pro veškerý život na Zemi. Paní Reicheová popisuje, že vyškrábané kresby zvířat nebyly vytvořeny náhodně, nýbrž se objevovaly vždy na místech, kde se vzájemně protínalo více přímek. Existovala pouze jedna opice, jeden pavouk, jedna velryba, jeden pes, jeden leguán, ale přes dvacet obrazů ptáků. Uvedené obrazy pravděpodobně symbolicky znázorňují odlišnou energetickou hodnotu míst křížení zón. 

Volně navršené kameny fungují v energetické složce jako zesilovače energie.  Na planině Nazca jsou nesčetné hromádky kamení umístěné vedle linií, trojúhelníkových brázd, v záhybech hadovitých čar nebo u klikatých vzorů a na mnoha dalších místech. Ve všech případech vytváří seskupení kamenů slučovací energetický prvek, jehož úkolem bylo v daném místě upravit zóny na jinou požadovanou energetickou hodnotu. Regulovatelný průtok vody v podzemních kanálech křižoval linie a prostřednictvím svých energetických složek mohl vytvářet jejich propojení. To umožnilo manipulovat s energií jednotlivých zón podobně jako u elektrické energie.

Kamenné koule v kostarickém pralese

Při likvidaci pralesa pro založení banánových plantáží byly na Kostarice nalezeny obří kamenné koule hladké jako zrcadlo a geometricky naprosto dokonalé. Když vědci prozkoumali okolní oblasti, zjistili, že koule se nacházejí téměř všude: na Camanoralských ostrovech, v horské oblasti Cordillera Brunquera, poblíž řeky Rio Duquis, v okolí Uvity a v mnoha dalších lokalitách. Vědci odhadli jejich počet na tisíce. Některé artefakty měly větší průměr než dva metry a vážily šestnáct a více tun. Nebyla nalezena žádná stopa po nějakém odpadu, který by při zhotovování koulí musel nutně vzniknout. Nebyl nalezen žádný nástroj, kamenolomy byly vzdálené mnoho kilometrů a převládá názor, že koule byly zhotoveny v lomech. Diskutovalo se o tom, jak mohlo být dosaženo dokonalého geometrického tvaru a jakým způsobem mohly být přepravovány. Na technologickém postupu při jejich výrobě se vědci neshodli. U jiných megalitických staveb se vždy nějakým způsobem vysvětluje transport velkých kamenných kvádrů. U kostarických koulí s poměrně nevelkou váhou však všichni badatelé vyloučili možnost jejich přemístění koulením – v převážně bažinatých oblastech by prostě zapadly do bahna – ovšem žádný dnes známý způsob transportu rovněž nepřichází v úvahu. Ale koule přesto transportovány byly. O zdůvodnění, k jakému účelu mohly sloužit, se zatím nikdo ani nepokusil. Velké množství kamenných koulí umístěných do energetických míst pravděpodobně v této oblasti vytvářelo jeden mohutný konstantní náboj bez možnosti regulace. Jeho zóny mohly fungovat jako propojovací prvek.

Velikonoční ostrov

Již dvě století se pokoušejí archeologové odhalit tajemství Velikonočního ostrova a je stálou záhadou proč byly stavby na ostrově budovány. Osamocený ostrov z lávy v Tichém oceánu má tvar trojúhelníka se stranami 24, 18 a 16 kilometrů. Nejvyšší místa ostrova vyznačují tři vyhaslé sopky, v každém úhlu jedna. Kolem ostrova, téměř vždy u samého moře, se zvedají kamenné terasy zvané ahu, různého slohu, některé bez soch a je jich na ostrově asi 240. Ahu jsou všeho druhu, hlavně polojehlancovité a jejich nakloněná rovina se ztrácí ve vrstvě písku. Většinou jsou malé pravoúhlé, nižší i vyšší, s pohřebními kobkami ukrytými pod nánosem rumu. Dále ty, jimž se říká ahu poe – poe, podivné jako odpalovací rampy nad mořem. Těch zůstalo pouze sedm. A jsou ještě jiné ahu mohutné jako sochy nad nimi. Jako i jiné megalitické stavby se vyznačují velkou hmotností – až 12 000 tun. Sochy moai jsou rozmístěny nejen na ahu, ale po celém ostrově. Tyčí se tu nebo polehává 276 obrů a je známo, že další jsou i v zemi. Nejmenší socha je vysoká tři metry, nejvyšší dvaadvacet metrů.

Kamenné terasy rozmístěné okolo celého ostrova až u samého moře ve své hmotě akumulovaly energii příboje. Jejich počet napovídá, že společně s ostatními stavbami či sochami vytvářely společný konstantní náboj, pravděpodobně se stejnou funkcí jako koule na Kostarice. Koule nebo sochy – stejně pracná záležitost. Uvážíme-li, že stejnou funkci by splnily kvádry nebo beztvaré horniny, lze z toho odvodit, že opracování horniny nebyla pro budovatele megalitických staveb pracná záležitost a k opracování horniny pravděpodobně používali pro nás neznámou technologii.

Laos – kamenné džbány

Dvě stě kilometrů od laoského hlavního města Vientiane, na náhorní plošině Xieng Khoang, leží takzvaná Planina hliněných džbánů. Po stovkách se tu povalují až tři metry vysoké nádoby roztroušeny na velkém území. Jejich původ sahá někam do mladší doby kamenné.  Náhorní plošina není dodnes prozkoumána.  Andreas Reinecke z Německého archeologického institutu v Bonnu upozornil na skutečnost, že záhadné nádoby nejsou vyrobeny z hlíny, jak uvádí mnoho encyklopedií, ale jsou vytesány z pískovce. Výroba a transport jednotlivých nádob, z nichž některé váží přes deset tun, by vyžadovaly výkon srovnatelný s výkony lidí, kteří v mladší době kamenné na severu Evropy budovali dolmeny a kromlechy z obrovských balvanů.

Z hlediska mých poznatků funguje obrovitý džbán umístěný do zóny stejně jako menhir – ve své hmotě akumuluje statickou elektřinu. Naplníme-li džbán vodou, obě hmoty, hornina i voda, jsou interaktivní, menhir tím získá větší hmotnost a může pojmout více energie. Množstvím vody ve džbánu tak lze regulovat jeho energetické hodnoty. Skupina džbánů má společný náboj a výslednou energetickou hodnotu lze ovlivnit rovněž množstvím vody v nádobách.

Na planině se povalují skupiny džbánů po stovkách, lze tedy předpokládat, že mohou vytvářet velký společný náboj. S doplňováním vody do velkého množství džbánů nemuseli mít lidé starosti, planina se nachází v deštivé oblasti a tak regulace mohla být prováděna pouze odpouštěním vody z nádob. Lze předpokládat, že Planina džbánů plnila stejnou funkci jako Velikonoční ostrov.

Nan Madol

Nan Madol jsou rozvaliny neznámého stáří na ostrově Ponape ze souostroví Karolíny v Tichém oceánu. Ponape s přilehlými ostrovy zaujímá plochu pouze 334 čtverečních kilometrů. Rozvaliny na Nan Madolu jsou překvapivě velké a sestávají se z šesti a osmihranných čedičových sloupů (údajně 400 000 kusů), dovážených po moři ze vzdálenosti více než 24 km.. Svou velikostí a váhou zčásti překonávají stavební kameny Cheopsovy pyramidy. Některé zdi jsou přes deset metrů vysoké. Většina stavby však neleží na pevnině, nýbrž mnoho zdí a kanálů vybíhá do moře, které stavby obklopuje.

Pro uvedenou stavbu nelze nalézt zdůvodnění, nemá ani jediný ze známých charakteristických znaků, které by napověděly, k jakému účelu mohla být vybudována. U některých problematických megalitických staveb se našlo nějaké, i když sporné, zdůvodnění, ale se skládkou několikatunových sloupů na ostrově si ani ta nejbujnější představivost neví rady.

Nelze pochybovat o tom, že vlivu moře mohla odolávat pouze hornina sestavená z dílů o velké hmotnosti. Ojedinělá konstrukce stavby vyplynula ze vzácné kombinace dvou energetických zdrojů – koncentrace energetických složek na pláži a přílivu. Sloupy o více hranách nepochybně mají své zdůvodnění, pravděpodobně zde šlo o zvětšení plochy v souvislosti se získáváním přílivové energie. V jednom milionu tun horniny se tedy akumulovala energie dvou různých zdrojů, která prostřednictvím energetického rastru mohla být využita na jiném místě.

Indiánská dálnice

Velmi významným dílem mayských stavitelů je téměř sto kilometrů dlouhá indiánská „dálnice“, která spojovala města Yaxuna a Coba. Její trasa vede krajinou téměř bez jediného ohybu. Doslova to platí pro úsek mezi 32. a 99. km, tedy pro celých šedesát sedm kilometrů. Několik nepatrných změn směru lze zaznamenat na zbývajícím úseku. Dálnice prochází bažinami a nedaleko Coba ji dokonce stavitelé vedli  po velmi vysoké hrázi napříč jezerem, které jí leželo v cestě, než aby porušili přímku. Jako i jiné mayské silnice (v Nohcacabu a v Dzilcháltúnu) je i tato vedena nad úrovní terénu. Výška valu kolísá od šedesáti do dvěstěpadesáti centimetrů a šířka silnice po celé její délce činí deset a půl metru. Vnější strany valu tvoří vápencové bloky. Mezi ně uložili mayští stavitelé neopracované kameny. Korunu silnice tvořily malé kameny, které byly  pokryty rozdrceným vápencem

Stavba byla pravděpodobně budována v zóně mořského proudu, lze to odvodit z dlouhé přímé trasy, která se u jiných vodních toků nikde nevyskytuje. V místech různých výšek valu se nacházejí různé energetické hodnoty, jejichž využití nelze bez dalších informací zdůvodnit. Stavba komunikace se vyznačuje velkou hmotností, do její konstrukce bylo zabudováno asi čtyři milióny tun kamene.

Francie

Ojedinělými megalitickými stavbami jsou tři seskupení menhirů v Carnaku, známých jako Ménec, Kermario a Kerlescan. První je tvořen 1099 menhiry v 11 řadách o celkové délce 1165 metrů, druhý 1029 menhiry v deseti řadách o délce 1120 metrů. Třetí má 594 menhirů ve třinácti řadách a délku 880 metrů. Z energetického hlediska lze seskupení menhirů hodnotit tak, že aury jednotlivých kamenů se překrývají a vytvářejí tak jeden společný náboj se společnými energetickými složkami.  Pod zastavěnou plochou se může nacházet několik výrazných zón, pro které seskupení hornin funguje jako slučovací a zesilující element. V této oblasti se nachází včetně uvedených tří polí v menších seskupeních i jednotlivě celkem asi 10 000 menhirů. Je pravděpodobné, že celá oblast funguje jako jeden energetický systém.

Velká Británie

Za největší evropský umělý kopec lze označit Silbury Hill, který se nachází nedaleko od legendární stavby doby kamenné Stonehenge. Jeho rozměry jsou úctyhodné, je vysoký asi 40 metrů a zabírá plochu dvou hektarů. Podle posledního výzkumu gigantická stavba byla vybudována pravděpodobně okolo roku 2 600 př. n. l. Zajímavé je, že přibližně v té době začaly být budovány egyptské pyramidy. Vykopávky ukázaly, že nejprve bylo vybudováno šest terasových stupňů z kamene, které byly následně zarovnány hlínou do formy kužele. Silbury Hill může souviset s megalitickými stavbami, kterých se v okolí nachází více. Nebyly nalezeny žádné důkazy pro to, že se tu konaly náboženské obřady, nešlo také o to vybudovat zde pozorovací bod, protože gigantická stavba se nachází v údolí.

Zajímavou se jeví kombinace stavebních materiálů – hornina s hlínou. Podobné materiálové kombinace lze nalézt také u mounds i jiných megalitických staveb. Má-li každý stavební materiál svůj specifický kód, kombinace materiálů má jednotný odlišný kód. Z toho lze odvodit, že budovatelé předem znali energetickou hodnotu stavby. Pro jaký účel byl umělý kopec vybudován nikdo neví. Domnívám se ale, že bychom mohli hledat nápovědu ve spojování hornin technologií "nataveného kamene".

Zimbabwe

Vědci jsou již unaveni nekonečným zkoumáním hromady rozvalin na staré cestě ze Sudánu do jižní Rhodesie. Žádná jiná stavba na světě nevyvolala tolik neplodných spekulací jako právě ruiny na žulovém kopci v Zimbabwe. Gigantické zdi jsou většinou deset metrů vysoké a u základny až sedm metrů široké. V areálu lze zřetelně rozlišit dva komplexy. Prvním z nich je zhruba sto metrů dlouhá eliptická stavba, druhý představuje akropolis. Na stavbu bylo zapotřebí asi patnáct tisíc tun žulových kamenů o tloušťce šest až patnáct cm, které byly na sebe pokládány s velkou přesností bez použití malty. Velkou záhadou zůstává kónická věž – skoro deset metrů vysoký zužující se kužel o průměru základny pět metrů.

Svými charakterickými znaky se stavba v Zimbabwe neliší od jiných staveb, které uvádím. Žulový kopec je z energetického hlediska pravděpodobně velmi zajímavé místo kde se nachází kříženi zón. Velká hmota stavby zde tvoří samostatný náboj, jehož zóny bylo zapotřebí přesunout na jiné místo. K tomu posloužil kuželovitý menhir, který doplnil energii stavby na požadovanou hodnotu. Z toho lze odvodit, že energie nebyla využívána v místě, ale z jejich zón mohla být energie odebírána na jiném místě, nebo zóny mohly sloužit jako propojovací element

Z technologie stavby můžeme získat nové zajímavé informace. Stavba byla vybudována z malých kamenů oproti podobným stavbám, kde bylo použito velkých kamenných kvádrů. Lze to zdůvodnit tím, že na těžbu, opracování a transport velkých kamenů mohlo být zapotřebí většího energetického zdroje, který v Zimbabwe nebyl k dispozici.

Z hlediska výzkumu interakce nábojů se můžeme domnívat, že stavby mohly být také vybudovány pro propojení energetického rastru, za účelem přenosu energie a komunikace mezi vzdálenými místy. Jak mohli lidé komunikovat prostřednictvím propojených energetických složek lze nalézt v historii.

pokračování ...

zdroj : Miroslav Provod, https://www.miroslavprovod.com/