O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Statická elektřina, aura, sakrální stavby apod. - díl 8.

01.07.2011 08:37

Kosmická energie versus aura  

V době, kdy Aristoteles obeznámil svět fyziky s novým pojmem „éter“, byl tento fenomén již několik tisíciletí využíván. Éter je součástí energie, která v každé kultuře měla své pojmenování. Taoisté ji nazývali „čchi“, Babyloňané „ti“, Indové „Ódžas“, Japonci „rei ki“, Hebrejci „ruach“, Tibeťané „šugs rlung“, védské náboženství „prána“. 

          O čtyři tisíce let později přidělil okultista Reichenbach prostorovému vyzařování životní energie jméno „ód“. V mnoha případech novodobé historie byla energie živé hmoty vyzařující do okolí označována jako „magnetismus“. Uvedená „tajemná“ energie ale zaslouženě vyvolává naši stále větší pozornost, proto by bylo vhodné její příliš dlouhé názvosloví sjednotit. V literatuře bývá často označována jako kosmická energie, tak jsme ji také nazvali v našem empirickém výzkumu v době, kdy jsme ještě netušili, že jde o dosud neznámé složky statické elektřiny.

 

Statická elektřina v průběhu empirického výzkumu vykazuje tři dosud neznámé energetické složky – auru, zóny a interzóny. Éter se skládá ze dvou energetických složek - zón a interzón.

 

Statická elektřina = aura + zóny + interzóny

Éter = zóny + interzóny

 

          Vlastnosti aury se vztahují na veškerou hmotu, nejen na organismy, jak je někdy uváděno. Experimentováním s aurou jsme dospěli k poznatku, že při vzájemném kontaktu aury dvou nebo více hmot splynou jejich aury v jednu větší společnou auru. Z dalších experimentů vyplynulo, že mezi hmotami, které společnou auru vytvářejí, dochází k pozvolným přestupům energie až do vyrovnání jejich energetických potenciálů. Tento fenomén, který nebyl dosud nikde popsán, umožňuje výklad pro mnohé nevysvětlené jevy. Nejde o nic nového -  vlastnosti aury, které se budeme učit poznávat, využívali lidé již 2 000 roků před stavbou první pyramidy. V části „diagrams“ naleznete grafické znázornění tří dosud neznámých složek statické elektřiny - aury, zón a interzón, s podrobným výkladem jejich vlastností.

 

    Dosud nikdo neuspěl při hledání přesvědčivé motivace pro budování statisíců megalitických staveb, přičemž vlastnosti aury nabízejí průkazná vysvětlení. Umístíme-li horninu do aury vodního toku, aury obou hmot splynou v jednu společnou a hornina získává energii. Funguje to stejně, umístíme-li do aury vodního toku i jinou hmotu včetně organismů. Funguje to tak mezi hmotami všech prvků – ve společné auře hmota s menším energetickým potenciálem přejímá energii od hmoty s větším energetickým potenciálem. Příkladů energetického spolupůsobení hmot je bezpočet, podobně jako u jiného fyzikálního zákona. Velikostí aury je snadné manipulovat, nejrychleji a nejúčinněji toho lze dosáhnout pomocí skupin velkokapacitních kondenzátorů. Nedoporučujeme ale experimentovat s kondenzátory o vyšším napětí, dochází při tom ke zvyšování napětí na buněčných membránách, což se může projevit nejrůznějšími zdravotními anomáliemi.  Vlastnosti aury nelze dát do souvislosti s účinkem, jaký bychom předpokládali. Téměř na počkání nás negativně nás ovlivní aura skupiny kondenzátorů o poloměru 40 cm, naproti tomu je časem ověřeno, že aura mobilního telefonu o poloměru několika metrů může lidské zdraví ovlivnit pouze plíživě. 

 

    Aura – první energetická složka každé hmoty – je známý název. V souvislosti se statickou elektřinou jsou neznámými názvy zóny a interzóny, druhá a třetí energetická složka každé hmoty. Zóny kopírují tvar aury jako slupky a v různých rozestupech, většími vzdálenostmi od zdroje nabývají obřích rozměrů a jejich dosah nelze zjistit. Nevíme proč, ale každá třetí zóna je desetkrát širší než první a druhá zóna. V prostoru mezi zónami se nacházejí energeticky slabší interzóny. Jsou zpravidla čtyři, v některých případech je jich více a vždy se nacházejí blíže u  zóny, která směřuje ke zdroji. Společně se zónami je jich velké množství a vytvářejí hustý trojrozměrný rastr – éter.

 

     V oblastech jakékoliv hmoty, tj. i v oblasti plynných planet nebo mraků, se tedy vždy setkáme se třemi složkami statické elektřiny. Samostatnou auru, zóny a interzóny může mít  kámen, hromada kamení, budova, seskupení budov, člověk, lidmi zaplněný sportovní stadion,  potok,  bouřkový mrak, strom,  planeta – až  do okamžiku, než dojde ke kontaktu s aurou jiné hmoty. V takovém případě obě  splynou v jednu energeticky společnou hmotu se společnými energetickými složkami. Tak to funguje v převážné většině případů, jsou ale i výjimky. Naše planeta Země má nepochybně největší auru podle pravidla, které výše uvádím, všechny aury na Zemi by tedy měly mít se Zemí auru společnou. Není tomu tak,  snad v budoucnosti něco napoví další výzkum.

   

    Protínající se zóny a interzóny vyplňují povrch a okolní prostor naší nebo jakékoliv jiné planety. Tyto éterické složky jsou v prostoru celého vesmíru doslova všudypřítomné a od jejich proměnlivé éterické intenzity jsme schopni určit hustotou a složení jejich energetického zdrojového jádra, neboli strukturálního složení a podstaty jejich „mateřské“ hmoty. Každá hmota vytváří specifické šířky a vnitřní vzdálenosti mezi zónami a interzónami a také vytváří, resp. vysílá do okolního prostoru své specifické éterické složky – jakýsi  pro danou hmotu charakteristický čárový kód. Není daleko doba, kdy za pomoci speciálních snímačů a výpočetní techniky budeme schopni identifikovat druh, množství a vzdálenost určitých prvků pod zemským povrchem a to do vzdálenosti několika kilometrů. Na naší planetě se tedy vždy v souvislosti s éterem setkáme se zónami a interzónami. 

 

    Statickou elektřinu a její tři energetické složky využívají lidé již tisíce let. Einstein existenci éteru svou neochvějnou logikou  zavrhl a popřel. Éter nepodléhá gravitaci,  je nehmotný – éter je „nic.“ Není vidět, nelze změřit ani zvážit. Vypočítat jej neumíme „NIC“ tedy nemůže  existovat. Logika a znalosti současné fyziky nedovolují vědcům proti Einsteinovu vetu protestovat a existenci éteru znovu přijmout. Současná fyzika prostě není schopna na základě svých poznatků existenci éteru akceptovat, proto ji musí odmítat.

      

   Nehmotný nebo spíše jemně hmotný energetický éter však přesto existuje.

    Existenci éteru podporuje také satelitní optikou zadokumentovaná skutečnost, že oblaky nevysílají blesky pouze k jiným oblakům nebo k zemi, ale také na druhou stranu, někam do neznáma, směrem od Země. Kudy a kam teče tato nesmírná energie? Důvod a princip tohoto jevu nebyl dosud nikde vysvětlen. Stejné fyzikální vakuum se týká vzniku energie až 1000 x energeticky vyšších nábojů blesků na Saturnu, jak je zdokumentovala sonda Cassini. 

     Einstein byl bezesporu geniální, nebyl ale neomylný. V současnosti již např. víme, že rychlost světla není rychlostí maximální. Za nějaký čas již budeme také vědět, že tím, kdo se s hypotézou o éteru zmýlil, nebyl Aristoteles, nýbrž Einstein. Někteří jedinci, kteří dokáží neopticky identifikovat pohybující se živou hmotu, např. člověka a to i často na značnou vzdálenost, hovoří mnohdy o tom, že „registrují“ pohyb lidské aury. Tento termín je ale zavádějící a nesprávný. Energeticky průměrný jedinec má auru  „tlustou,“ širokou, nebo spíše vysokou přibližně třicet centimetrů. Pokud tedy osoby s extrémně vyvinutou citlivostí registrují ve statické poloze pohyb éterických energetických složek pohybujícího se člověka, pak na značnou vzdálenost neregistrují pohyb samotné aury, nýbrž éterické prostorové „nárazy“ pohybujících se a od aury do okolního prostoru se „donekonečna rozprostřených“ éterických zón a interzón.

        

      Energetická hodnota hmoty (hladina statické elektřiny)  vzrůstá např. s rostoucím tlakem na danou hmotu.  „Auru“ vody je možno mimo působícího tlaku také navýšit na ještě vyšší hladinu tepelným nebo mikrovlnným ohřevem. Dalšího energetického nárůstu u kapalin lze také docílit tzv. dynamizací. (V laboratoři dojde k dynamizaci prostým protřepáním, kterým docílíme mechanického intenzivního vzájemného tření molekul kapaliny s nádobou, ve které je kapalina umístěna. stejného efektu docílíme pouhým zmrazením vody. Zvýšeným vnitřním a vnějším třecím pohybem dynamizovaná mořská voda vykazuje u pobřeží vyšší vnitřní energetické hodnoty, jejichž navýšením dochází i k  zvětšení okolní aury, resp. její statické elektřiny). Pozoruhodné je, že každá hmota má svou „energetickou paměť.“ Znamená to, že např. nerost, který po vystavení značnému tlaku získá nárůst hladiny statické elektřiny, po odstranění působení tlaku svůj energetický náboj okamžitě neztrácí. Každá hmota má tedy určitou schopnost v sobě vytvořenou kosmickou energii na nějaký čas akumulovat.

 

    Všichni známe místa jako jsou Lurdy, kde v souvislosti s vodními prameny došlo ke spontánnímu uzdravení. Ve většině případů jsou na těchto místech vystavěny poutní kostely nad vodními prameny.  Mnozí skeptici hovoří o zázračných vyléčeních na takovýchto místech nebo o nečekaných vyléčeních v obyčejných termálních lázních s neskrývaným despektem. V těchto případech jde o energeticky upravenou vodu, neboť tato voda byla v hlubinách země vystavena značnému tlaku a byla zahřátá. Je známo, že v některých lázních získává voda také energii z hornin obsahující energeticky silné kovové rudy. Existují i  lázně, kde dochází k nečekaným uzdravením vlivem odebrané energie hlubinné vody od radioaktivních hornin, které obsahují např. vysoce energetický prvek uran. V některých lázních dochází k posílení tělesné energie pitím podzemní energeticky intenzivní vody, jinde zase přechází statická elektřina do těla při koupání, kdy dochází k plošnému přenosu statické elektřiny z nabité vody do organismu pacienta. Je známo, že nemocný člověk často nepotřebuje pro své vyléčení speciální léky, nýbrž pouze dostatek „vnitřní,“ tj. statické elektřiny, aby jeho tělo bylo schopno samo iniciovat léčebné procesy. Zejména starším osobám  často chybí dostatek energie k pro vyléčení jejich zdravotního problému. Tělesné buňky mají u některých lidí mnohdy podstatně nižší intenzitu statické elektřiny, než obsahují molekuly léčivé vody. Pobytem v energeticky vydatné vodě získávají buňky léčených osob vyšší energetickou hladinu na svých buněčných membránách, která je základním předpokladem správné funkce buněk a zároveň jakýmsi spouštěcím mechanismem pro jejich uzdravení.

 

    Energetické složky statické elektřiny, mají ale v mnoha směrech velmi podobné vlastnosti jako energie elektrická. U složek statické elektřiny  také dochází    k fyzikálnímu jevu, který nazýváme „sání hrotem.“ Z oblastí vyšších energetických hladin se statická elektřina přesouvá do oblastí energií nižších. Zatímco u energie elektrické dochází k přesunu skokovou rychlostí, statická elektřina se přemisťuje mezi různými zdroji rychlostí mnohem pomalejší. Některé vlastnosti statické elektřiny jsou od energie elektrické ale zcela odlišné. Elektromagnetické vlny nepronikají Faradayovou klecí, u zón a interzón je tomu jinak. Umístíme-li do trezoru (zdroje statické elektřiny jakýkoliv jiný zdroj statické elektřiny, je s ním v interakci a výslednou hodnotou je součet obou energetických zdrojů. 

 

       Stopy po manipulaci se složkami statické elektřiny a s éterem procházejí celé věky. Nahlédneme tedy do historie a budeme zde společně objevovat nezměrné úsilí našich předků, kteří velmi dobře znali rovnici přímo úměrného vztahu a souvislosti mezi intenzitou éterického potenciálu svého těla a zajištění svého pevnějšího zdraví. 

 

       Vyhodnotíme-li z hlediska statické elektřiny megalitické stavby, zjistíme, že hornina ve tvaru hrotu umístěna do aury vodního toku, nebo do místa, které je aktivováno zónami vodního toku, získává od vodního zdroje energii a stává se menhirem. S ohledem na specifickou váhu a složení horniny získává stojící hrot – menhir - větší energetickou hodnotu, než by za stejných podmínek získal stojící hrot – člověk. Hornina funguje jako jakýsi energetický akumulátor. Horní více „dynamizované“ vodní toky s rychlejším průtokem a s kamenným podložím vykazují větší energii, než toky dolní s pomalejším průtokem po měkkém dnu. Dokazuje to i situování menhirů do prostorů horních vodních toků, zejména do prostorů jejich vnitřních ohybů, kde překrytím zahuštěné zóny vytvářejí vyšší energetickou hodnotu. Lze to snadno ověřit jednoduchým experimentem.

      

      Horninu o výšce asi 2 metry ovineme plastovou hadicí. Hodnotou její aury můžeme manipulovat počtem závitů hadice, nebo množstvím protékající vody. K energetickému nárůstu ale nedojde nijak rychle. statická elektřina se přesunuje, jak jsme již uvedli, velmi pomalu. Nejde o „akceleraci,“ jako když v autě přidáváme plyn. Hmota horniny vykazuje značnou energetickou setrvačnost, k energetickému nárůstu bude docházet podle hmotnosti horniny po dobu několika desítek minut až hodin. Stejného energetického „dopingu,“ tj. nárůstu kosmické energie na buněčných membránách buněk lidského těla dosáhneme u osoby sedící na židli, která je desítkami závitů ovinuta plastovou hadicí s  protékající vodou. Horninu lze aktivovat nejen energií vodních toků (podzemní prameny, potoky, řeky, mořské proudy), ale i  jinými energetickými zdroji jako např.: kovy, ohněm, bouřkovými mraky a celou řadou jiných zdrojů.

 

     Klasickým příkladem pro energetický zisk horniny z éteru byl menhir „Mené er Groah“ (zničil jej úder blesku), vysoký 23,5 metru, u Locmariaqueru v Bretani. Jde o případ ojedinělý, ale nadmíru poučný, který dokumentuje znalosti dávných kultur o energetických vlastnostech éteru. Stavitelům bylo uloženo na daném místě vybudovat energetický zdroj s požadovanou kapacitou. Nejsnadnějším řešením by bylo hmotu vysokého menhiru rozložit do více menhirů. To ale nebylo možné, protože v nízkých polohách neposkytovaly zóny éteru dostatečnou hodnotu - ta se nacházela nad zemským povrchem výše. Stavitelé byli tak nuceni požadavek řešit vysokým menhirem. Obelisky  budované v pozdějších kulturách měly stejnou energetickou podstatu jako menhir „Mené er Groah“.

 

     Osaměle stojící menhir byl nejjednodušší megalitickou stavbou, která mohla lidem doplňovat energii. Pro doplnění či navýšení hladiny statické elektřiny v organismu nebylo ale nutné si sednout na několik hodin na vrchol menhiru. Bylo postačující, když se „léčená“ osoba nacházela pouze v prostoru aury menhiru nebo i v místě od menhiru vzdálenější zóny. Lidem neuniklo, že rychleji mohou získat větší množství energie v prostoru mezi dvěma nebo více menhiry, kde dochází k zahuštění jejich aury. To je inspirovalo k překrytí hrotu menhirů další horninou. Takto vznikl energeticky „hodnotnější“ dolmen. Dosud existující dolmeny lze počítat na statisíce. Dávní stavitelé dobře věděli, že není lhostejné, z jakého druhu hornin jsou „léčebné plošiny“ sestaveny. Snaha dosáhnout maximální hodnoty statické elektřiny a schopnost porovnat velikost vzájemné energetické interakce související s vnitřní chemickou strukturou jednotlivých druhů hornin přinutila dávné šamany a léčitele k mnohdy velmi náročnému transportu odlišných kamenů. Tito stavitelé museli energetické hodnoty vzniklých vzájemných interakcí velmi dobře znát, neboť přestože měli možnost na menhirovou hrotovou nohu položit desku vytvářející dolmen z kamene nacházejícího se v blízkém okolí, transportovali  strukturálně chemicky odlišné velké kameny často z velkých vzdáleností.

 

    Dalším vývojovým stupněm energetických staveb minulosti byly zikkuraty (Babylonská věž). Pokrok došel  postupem času k  poznatku, že hmota stavby, která získává energii z éterických zón, nemusí být monolit ani hornina, ale může to být také  hlína ve větším množství. Navíc v zikkuratech byla hmota stavby aktivována kovem (na vrcholu byla umístěna socha božstva ze zlata). V pozdějších dobách bylo těchto poznatků využíváno u všech megalitických i sakrálních staveb. Věže se zvony,  minarety s pozlacenými kopulemi  apod. energii objektů dynamicky stále zvyšovaly. Nárůst statické elektřiny ale není možné pro zdraví člověka využívat donekonečna stále v přímé úměrnosti. Při budování sakrálních staveb se časem dospělo k poznatku, že více znamená méně, jinými  slovy - z hlediska poznatků současné vědy - bylo zjištěno, že překročení optimální hladiny náboje na buněčných membránách je pro zdraví člověka stejně nebo více nebezpečné, jako energetický deficit. Hmota stavby musela být pečlivě vyvážena energetickým ziskem, délkou pobytu ve svatyni a počtem lidí uvnitř se nacházejících. Z těchto důvodů byly fary budovány mimo energetický dosah sakrální stavby. Energetické regulace bylo snadné dosáhnout počtem a výškou věží. Věže tak získávají energii ze tří zdrojů – při průniku zónami éteru,  podle známého jevu sáním hrotem a jsou aktivovány kovem zvonů. Nelze pominout polohu zvonů. V 15. a 16. století bývaly zvony zavěšovány také opačně než je obvyklé – srdcem nahoru. Bylo to výhodné zvláště pro těžké zvony, které tak bylo snadné rozhoupat – zvon se rozhoupal vlastní vahou a v pohybu dále udržoval šlapáním. Protože tento způsob zavěšování byl v 17. století považován za nekatolický, na většině věží byly takto umístěné zvony zavěšeny srdcem dolů. Jednoduchým experimentem je snadné prokázat, že zvony zavěšené srdcem dolů zvětšují základní energetickou hodnotu věže o 250 %. Pří zavěšení zvonu srdcem nahoru se základní energetická hodnota hmoty věže zmenší o 30 %. Tvar hmoty zvonu funguje podobně jako tvar hmoty vodního toku, kopule, nebo klenby: vytváří větší energetickou hustotu. Věže sakrálních staveb, které mají na svém vrcholu umístěný kalich (jde o podobný případ jako u zvonu zavěšeného srdcem nahoru), tím snižují energetickou hodnotu stavby.

 

    Vypočítat optimální množství hmoty a výšku věží před započetím stavby  bylo s ohledem na vzniklé vztahy s energetikou okolních zón a interzón nemožné. Až v průběhu stavby se energetika objektu přizpůsobovala regulací objemu hmoty, množstvím kovů, energeticky silných krystalických polodrahokamů či výškou sacích hrotů na jejich optimální energetickou hodnotu. Charakteristickými energetickými znaky pro všechny druhy sakrálních staveb byla jejich nadměrná hmotnost, věže, oblé tvary a doplňkové aktivační prvky jako kovy, ohně apod.

 

    Motivace budování menhirů, dolmenů, kromlechů, mounds, mohyl a jiných podobných staveb byla obyčejně vysvětlována důvody astronomickými, kalendářními, zemědělskými a rituálními. Nelze se tomu divit, známé skutečnosti nemohly jiná zdůvodnění nabídnout. Ale jsou zde ještě mnohem záhadnější megalitické stavby – tisíce kamenných koulí o hmotnosti až 15 tun. Nacházejí se v Kostarice, také na jiných místech amerického kontinentu, a některé dokonce poblíž severního pólu. Pokusy o jejich zdůvodnění nebyly přesvědčivé, ale chápu to, bez znalostí struktury éteru to není možné. Hornina ve tvaru koule umístěná v zóně éteru, je energeticky aktivována  a stane se samostatným zdrojem, který do prostoru vyzařuje kulovité zóny. Ty protínají jiné energeticky silnější éterové zóny, jsou s nimi v interakci, a svou vodivostí přivedou do místa, kde je umístěna kamenná koule větší množství kosmické energie. Je pravděpodobné, že kamenné hlavy Olméků přibližně o stejné hmotnosti, mohly mít podobnou funkci.

 

    Na planině Nazca jsou zvýrazněny zóny éteru v rovině terénu. Umělé podzemní toky sloužily k propojení zón a tak mohla být energie směrována na jiné místo. Neklamným důkazem o energetickém posílení zón na planině Nazca jsou řady kamenů umístěných v těsné blízkosti některých zón (kameny jsou se zónou v interakci).  

 

    Současná architektura se energetikou staveb nezabývá, některá stavba může být „rakovinový dům“, nebo pouze plíživě negativně ovlivňuje své obyvatele. Skeptici mohou namítnout, že na ocelových konstrukcích mrakodrapů  a jejich výškou by se negativní vliv musel výrazněji projevit. Vysvětlení lze nalézt v historii, když na americkém kontinentě lidé budovali více než sto tisíc mounds, důsledně dbali na to aby hliněné valy nebyly založeny na skalním podloží, ale pečlivě jej od nich odizolovali organickou hmotou. Stejné technologické postupy respektovali lidé i na evropském kontinentě při budování mohyl. Při stavbě mrakodrapů si nelze ani představit, že by mohly být založeny jinak než na pevném skalním podloží. Z toho lze odvodit, že kontakt stavby s kamennou základní spárou funguje jako uzemnění s tím, že energii odvádí do země. Jinak tomu ale mohlo být u některých nízkopodlažních staveb, založených na hliněných základových spárách. V těchto souvislostech by mohlo být zajímavé statisticky vyhodnotit úmrtnost v různých nemocnicích.

 

    Je nelehké uvěřit skutečnosti, že již lidé v dávnověku disponovali vědomostmi o éterické energii, kterou se naše civilizace bude učit poznávat. Průběh dvacátého století, kdy se tisíce vědců marně snažily odhalit tajemství megalitické kultury, potvrzuje, že vysvětlení se nenachází v oblasti známých skutečností. Odpověď na stavební hádanky naší historie je nutné hledat jinde.

 

Ćerven 2006

 

pokračování ...

 

zdroj : Miroslav Provod, http://www.miroslavprovod.com/ 

 

Diskusní téma: Statická elektřina, aura, sakrální stavby apod. - díl 8.

Datum: 29.12.2013

Vložil: Miroslav Provod

Titulek: Nové poznatky o statické elektřině

Mohlo by Vás zajímat
Statická elektřina – medicína – sakrální stavby

Přesuny nábojů statické elektřiny mezi materiály probíhají samovolně, ve všech případech z většího náboje do náboje menšího, někdy okamžitým výbojem jindy velmi pomalu, a to až do vyrovnání hodnot jejich energetických potenciálů. Lidské tělo a v podstatě každá živá hmota, resp. každá buňka je z fyzikálního hlediska také nositelem elektrického náboje, platí tedy, že v některých případech energii naše organismy samovolně předávají, v jiných případech ji stejným způsobem získávají. Jak to za různých okolností probíhá, uvádím na http://www.miroslavprovod.com
Z uvedeného vyplývá, že žijeme v prostředí, kde málo známý činitel – statická elektřina - nám může při přebytku škodit, zatímco v jiných případech, může být našemu zdraví prospěšná. Elektrony z vnějšího světa mohou plíživě manipulovat s nábojem našeho organismu. Při nedostatku jsou schopny léčit, při přebytku mohou narušovat tělesnou imunitu, a také mohou vyvolávat zdravotní defekty.
Současná medicína se nijak nezabývá hodnotou náboje organizmu, resp. se nijak nezabývá výší náboje buněk, z nichž náš organismus sestává. Lékaři odstraňují pouze důsledky možného přepětí, či podpětí, ideální výše tělesného náboje – příčinou nemoci, jejíž podstata často spočívá ve vnějším škodlivém energetickém působení, se ale nemocniční zdravověda nijak nezabývá.
Medicína, jako vědní obor, není jedinou vědou, která se nezabývá záporným působením statické elektřiny na buněčných membránách lidí. I v jiných oborech, jako např. v architektuře, v životním prostředí, v chemii, ve fyzice a v dalších oborech, formuje statický náboj změny na vlastnostech hmoty.
Je obdivuhodné, že dávné kultury působení a vliv statické elektřiny na lidské zdraví již znaly. Dokazují to statisíce kusů často až sta tunových celistvých hornin, rozmístěných po celé Zemi. Občas někdo na krátkou vzdálenost přemístil tažnými lany horninu o malé hmotnosti, a oznámil, že stejným způsobem byly transportovány horniny o velké hmotnosti, to ale nezní věrohodně. Vědců, kterých jsou také milióny, se touto problematikou v průběhu historie zabývaly bezúspěšně, a kolosální činnost našich předků skončila v oblasti záhad.
Pokud budeme mít zájem rozetnout onen megalitický „gordický uzel“, musíme nejprve odložit učebnicové znalosti, vrátit se do pravěku a odpovědně řešit záhady megalitů, kde jsou skryty nápovědy, stejně jako v klášterních knihovnách. V dalším studiu statické elektřiny nelze přehlédnout, že sakrální stavby všeho druhu byly situovány do okolí vodních toků, do zóny přirozených zdrojů statické elektřiny. Hmota těchto staveb v sobě akumulovala statickou elektřinu, která se následně při bohoslužbě samovolně transformovala do organismů věřícím. Množství zapálených svící procesem hoření tento proces energeticky umocňovalo. Staletí ale zákony fyziky nezměnila. V sakrálních stavbách z kamenného zdiva všeho druhu, kde je přebytek statického náboje, tento energeticky transformační proces do těl návštěvníků identicky probíhá i v současnosti. Energetický zisk vnímáme jako příjemný pocit. Naopak těsný kontakt s osobou energeticky slabou, vnímáme nepříjemně. Že tření dvou předmětů s rozdílnou permitivitou vytváří statický náboj je fyzikální fakt známý již celá staletí. Skutečnost, že vodní toky vytvářejí statickou elektřinu, byla v minulém století snad záměrně opomíjena. Sakrální stavby využívají a ve své hmotě akumulují statickou elektřinu - energii, kterou produkují vzájemným třením dvě různorodé nevodivé nebo málo vodivé hmoty – tekoucí voda, břehy a dno. Jednou hmotou jsou molekuly vody, druhou hmotou je hornina, kterou voda protéká.
Pokud nebudeme schopni vše na Zemi pochopit a zdůvodnit bez toho, že některé skutečnosti odkládáme do sféry zázraků, viz např. voda, skála, Lurdy, bude široce prospěšné, když zaměříme intenzívněji výzkum na mnohdy opomíjenou přírodní sílu – statickou elektřinu, a její dosud neznámé vlastnosti.
Miroslav Provod (84)