Svět za oponou podle Jaromíra Schmidta 3.část

Koncept

(pokračování z minula)

Protože se s první částí Konceptu zrodilo několik otázek ve vztahu k tvůrcům samotným, a tomu proč a kde člověk „selhal“, pokusím se v tomto článku ještě jednou na toto téma navázat. Vzájemný vztah duchovní a mentální roviny naší existence je často diskutovanou problematikou, kdy se neustále předhazují různé zkušenosti a nauky mistrů, kteří dosáhli osvícení, nanebevzetí, nebo jinak projevili svoji dokonalost. Lidé pak jejich příběhy a nauky čtou, aby v nekonečných diskuzích dokazovali svoji absolutní neochotu cokoliv pochopit. Zodpovězení některých otázek vztahujících se k začátkům naší civilizace, tak může přinést mnohdy překvapivá poznání.

Z toho oč tu jde jsem si vybral jeden názorný příklad. Je to vlastně popis působení Ježíše, protože právě on tohle všechno začal. Jak asi tušíte, tak nepocházel z této planety a jeho inkarnace byla docela zajímavá událost. Po svém příchodu se zaměřil na utvoření jakéhosi učení tak, aby bylo akceptováno a přijato. Tedy poskytovalo lidem možnost uvěřit v jeho pravdivost. Učení samo však nebylo až tak důležité. Ježíšovo úkolem bylo vyvolat u lidí zájem o skutečnou duchovní cestu, a jeho učení bylo v tomto ohledu dokonalé. Strhlo mnoho lidí, kteří však v daném čase takřka nic z toho nechápali. Přesto se díky nim mohlo toto učení ukotvit a šířit. Když zemřel a církev se tohoto učení chopila, viděla v něm nástroj k dokonalému ovládnutí lidí, celé ho přepsala ve svůj prospěch a většinu pravd zničila a překroutila. Ovšem právě tím posloužila zvolenému záměru, protože Ježíšovo hlavním úkolem nebylo ono učení, ale vložit potřebné vzorce do Vyššího vědomí, což mohl udělat pouze jako inkarnovaná bytost. A tak to důležité je, že každý kdo v něj věří, nemusí nijak zkoumat jeho učení, protože se napojuje na tyto vzorce. To důležité je napojení na zdrojovou matrici a tím získání toho, co bylo v našem nadvědomí uloženo. Církev tak slouží celou dobu tomuto záměru, aniž tuší co vlastně dělá. Proto je řečeno, že víra v něj, je pramen života věčného, protože právě vírou se na tyto vzorce napojujeme.

To co jsem popsal je jakýsi vnitřní plán ukrytý v onom vnějším, který je viditelný. My tento princip známe jako Trojského koně, kdy se to důležité ukrývá uvnitř něčeho, co chceme vlastnit, nebo nám připadá jinak důležité. Díky tomu realizujeme množství kroků, ke kterým by člověk nikdy nenalezl odvahu, nebo je rovnou odmítl. V naší existenci se tak vždy na pozadí oné projevené a dosažitelné reality odehrává druhý velmi komplexní plán, který zahrnuje mnohem víc nežli spokojenou existenci a věčný život. Je to růst jak duchovní tak mentální bytosti skrze zkušenost. Proto asi není divné, že už na samotném začátku naší cesty je nám nabídnut takový Trojský kůň v podobě Stromu poznání. Byl to úmysl? O tom není pochyb, i když z pozice zúčastněných se o nějaký záměr vůbec nejednalo. Byla to hra, která se nám odehrávala před očima a ve které člověk pouze projevil kým doopravdy je. A právě v pozadí tohoto projevení, se zrodila cesta, kterou člověk musí projít, aby se stal tím kým být má.  Toto je princip karmy a proto se o tomto prvním kroku mluví jako o prvním hříchu.

Otázka tedy nutně musí znít, jestli Adam mohl jednat jinak, než jak jednal? Odpověď zní ne. Nemohl. Adam prostě projevil sám sebe. Udělal přesně to, čím byl, protože nic jiného udělat nemohl a tím odkryl karty pro budoucí události. Ať už byla jeho chyba jakákoliv, byla jeho součástí, a tedy se nutně musela projevit, jako skutek, kterého se dopustil. Ale tento vzorec platí neustále, v každé realitě, pro každou částečku skutečnosti. Každý z nás je Adam své existence, protože chtě nechtě vždy projevuje přesně to čím je. Za to že se tak děje mohou skryté okolnosti, o kterých víme a nazýváme je Boží záměr. Přesto i zde se můžeme dopustit značného přehmatu. Proto si i k dalším úvahám utvoříme obraz.

Nejprve se na tuto otázku podívejme hodně jednoduše. Představte si takový experiment, kdy spojíte dohromady několik různých tvorů z této planety, tak aby vytvořili co nejvíce adaptabilní bytost, schopnou existovat v různých prostředích a za různých okolností. Taková bytost bude ve své podstatě dokonalá a jistě bude mezi ostatními tvory výjimečnou. To co do ní vložíte, bude jakýsi základ a ona z něj bude užívat každou schopnost, která bude v souvislosti s její existencí nejvhodnější. Z vašeho pohledu se bude jednat o dokonalou bytost, ale myslíte si, že se tak bude i cítit? Bude pro ni snadné se rozhodnout v jakém prostředí má žít, když je jejím domovem les, vysoké hory, travnaté pláně a modravá obloha? Jaké stravě dá přednost? Hm. Není to tak jednoduché. Lze více než s jistotou předpokládat že takováto bytost se nedokáže rozhodnout na základě vlastního intelektu, ale půjde cestou nejmenšího odporu. Což znamená, že si vybere ze svého nitra určitou část existence a ty ostatní jednoduše potlačí. Váš experiment nepovede ke vzniku jakési dokonalé bytosti, pouze k bytosti, jejíž volba existence bude v určitém okamžiku svobodnou. Nejspíš přilne k tomu prostředí, které bude obývat jako první v řadě, a právě ono se stane jejím domovem. A tohle není bytost sestavená z několika původních dokonalých bytostí. Jsou to jenom vzorce vztahující se k tělesné existenci.

Člověk se na počátku své cesty ocitl v podobné situaci a nelze ani náhodou předpokládat, že s tím co bude následovat, nikdo nepočítal. Otázkou bylo pouze to, jak dalece se problém vlastní identity promítne do jeho života, a kam až při hledání sebe sama bude muset dojít. Tohle se dá opravdu těžko popsat, protože tu mluvíme nejen o vzájemném prolnutí a spojení jednotlivých částí, ale spolu s tím i o otázce jejich vnímání. Totiž pokud bytost prochází přirozeným vývojem, utváří si ty vlastnosti a schopnosti, které přímo korespondují s její existencí. Má je prožité a odůvodněné. Každá z nich je aktivní ve vztahu k určité skutečnosti a části dané bytosti. Ovšem pokud se ocitne v čase a prostoru vybavena vlastnostmi, které dalece přesahují rámec reality, ve které ona sama existuje, musí k nim na základě vnitřních prožitků dospět. Tedy dříve než zvládne jejich sílu, musí projít jejich účinkem. To byla jedna z věcí, které člověk nedokázal pochopit.

Mnoho učení současnosti nás nabádá přemýšlet pozitivně. Což přirozeně není nic špatného, pokud si spolu s tím zachováme kritickou mysl. Člověk, který prodělal pád z nebeských výšin, si s negativitou rozhodně hlavu nelámal. Spíše naopak, nebyl schopen si vůbec připustit, že by jeho jednání mohlo dospět až k naprosté devastaci osobnosti. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že už při jeho stvoření bylo naprosto jisté, že si každou předpokládanou schopnost odžije v obou polohách. Protože musí sám vnitřně cítit, jak se jeho jednání odráží v existenci celého stvoření. Skutečně cítit na základě prožité zkušenosti.

Jak asi víte tak i do tohoto světa se inkarnují vyspělé bytosti, jejichž jediným cílem je určitý prožitek, který jinde získat nemohou. Dělají to proto, že sama podstata existence nedovoluje zrealizovat něco, co neznáme. Pokud tedy dojdou ve své existenci k určité hranici, musí si do určité úrovně zajít pro zkušenost, která jim umožní ji překonat. Vše je postaveno pouze na tom kdo jsme, nikoliv na tom co chceme. Teprve prožitím můžeme určitý jev přenést do své existence jako vlastnost. Proto je pro nás prožívání tak důležité. A to je i důvod proč dobrá rada nikdy nestačí. Malé dítě nepochopí, v čem spočívá podstata horkého, dokud se nespálí.

Tady se potom můžeme zamyslet i nad další okolností. Tato realita byla ušita člověku na míru. Není jednoduché to popsat, přesto je dobré si uvědomit, že ji nelze ovládnout bez člověka. Člověk je z velké části jejím tvůrcem, protože ačkoliv je upředena z mnoha světů, jen on je natolik komplexní, aby je dokázal všechny spojit. To žádná jiná bytost nedokáže. Proto jediná cesta jak tento svět ovládnout je zotročit lidskou bytost. Až potud je vše podobné tomu, co se dočteme na stránkách mnoha lovců senzací. Jistě, z určité, a dost velké části, se může stát, že člověk podlehne určitým dogmatům, která jsou mu vnucena. Ale proniknout do reality mohou pouze pro to, že to člověk připustí. Nejprve tedy musí přistoupit na to, že to co se má uskutečnit sám chce. Existují různé cesty jak toho dosáhnout a stačí si přečíst různé esoterické stránky pro představu, jak se to realizuje. Základem je strach. Strach, který člověku brání udělat další krok, protože je mu vnucena představa neodvratné katastrofy. A také představa že Bůh je naprostý břídil, který bez krveprolití a bolesti žádnou budoucnost nedokáže uskutečnit. To vše si doopravdy myslíme, i když je to zastřeno za spoustou jiných taky myšlenek.

To podstatné je, že to co nám brání uskutečnit další krok ve vývoji, nepřichází odněkud zvenku, ale z našeho nitra. Z našich představ a myšlenek. To my spřádáme tuto realitu, a proto se proti každému kdo naruší toto naše dogma, okamžitě obracíme s nenávistí a odporem. Napadáme ty, kteří nám chtějí otevřít oči a říct, že jsme svobodní a můžeme se v jakémkoliv okamžiku rozhodnout pro lepší svět. Přesto to nechceme slyšet, protože jsme tento svět sami stvořili a strach nám brání s ním pohnout. Takto jsme ovládáni, a takto si chystáme onen Armagedon, který nepřichází od žádného boha, ale od nás samotných. Ale postupme dále.

Celý vývoj lidské bytosti se skládá z několika částí navzájem oddělených tak, aby nedocházelo k jejich vzájemnému provázání. Ale také aby se na jejich základě mohla zrodit zcela nová bytost. O Atlantis se ví, že v ní proběhl asi nejrozsáhlejší vývoj mentálních sil. Byla to opravdu velmi mocná a silná magie, na které byl svět před poslední potopou postaven. Spolu s ní šla přirozeně i technologická vyspělost, o které si současná věda může nechat pouze zdát. Pád této mocné říše je ovšem dokladem právě oněch cyklů, o kterých hovoříme. Z určitého pohledu tak byl vlastně nutným a díky němu se člověk prodral potemnělým dávnověkem k epoše duchovního probuzení. To byl důvod, proč mu nebylo dovoleno navázat na předcházející civilizaci a to mimo jiné tím, že přišel o značnou část mentálních schopností. Ačkoliv se určitá část vědění přenesla skrze vlny potopy, až doposud k jejímu rozluštění člověk nenalezl klíč. Právě tady se však ukazuje rozdíl mezi duchovním a mentálním vývojem. Vůbec nejde o dva protichůdné koncepty a souboj čarodějů s božským duchem, jak se píše na stránkách bible. Každý z těchto konceptů má v kosmu své zastoupení a na každém jsou vybudovány vyspělé a prosperující civilizace. To pouze člověk, který se rozhodl potlačit vlastní přirozenost, vytvořil nesmyslné teze o pekle a věčném zatracení. V každém případě platí, že Bůh utváří život a co si z toho kdo vezme je jeho volba. Jsme svobodní a je dobré se tak i chovat.

Poslední obraz tohoto článku bude o pochopení. Zajdeme si pro něj do nedotčené přírody, kde jelen svádí souboj o svůj vlastní harém laní. Narodí se a jeho jediným cílem je dosáhnout okamžiku, kdy přemůže soka a ovládne stádo samic, které přivedou na svět jeho potomky. Po určitou dobu je králem svého světa, díky stádu se může více věnovat své obživě a je silnější a odhodlanější než ostatní. Potom přijde zlom a on o své stádo přijde. Od onoho okamžiku se z něj stává poražený a během pár měsíců nebo let zestárne a zemře. Najednou už nemá oč usilovat a to přesto, že se zdánlivě nic nestalo. Ani předtím, když byl mladý, žádné stádo laní neměl, a přesto to nepovažoval za prohru. Spíše naopak. Právě to bylo jeho motivací, aby se víc snažil a získal potřebnou sílu. Proč ta proměna? Ano, dosáhl svého cíle. Stejně tak jako člověk. Dosáhl svého cíle a jeho svět začal stárnout a zevšedněl. Čím více usilujeme, tím méně radosti nám přináší. Pouze obraz marnosti, plahočení a takřka úmorné citové prázdnoty. Ta trocha sexu a pár sklenek alkoholu nám smysl života nevrátí. Pár technických cetek, které nám byly nabídnuty, jsou jen zdrojem strachu a nemohou nahradit ztracenou tvořivost. Člověk dosáhl svého cíle a nadešel čas se zrodit do nové bytosti. Vše je připraveno díky vývoji a mocným tlakům, kterým byl vystaven. Nadchází čas, kdy se všechny části propojí do bytosti, o kterou usilujeme od počátku naší existence. Bez nás se to však nestane.