O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Teorie i praxe barev

13.12.2010 08:48

Vážení čtenáři a čtenářky, dovoluji si vám předložit trochu teorie , ale i praxe na základní orienetaci v barvách, které budeme potřebovat v praxi s ovlivňování DNA. Proto vás prosím čtěte pozorně a snad vás i tyto informace trošíčku poučí k danému tématu.

LK

 

Barvy

Jitka Balnerová

2.3.2002

Úvod

Dlouho lidé nevěděli, jak barvy vznikají. Mysleli si, že barvy vyrábí lidské oko, nebo, že barvy jsou něco trvalého, neoddělitelného od věcí. První, kdo tohoto problému vnesl nové světlo byl Angličan Isaac Newton (1643 - 1727).

V lednu roku 1666 se Newton zavřel ve svém pokoji, zabednil okenice a do jedné vyvrtal malou dírku, kterou dovnitř vnikl sluneční paprsek, který na protější zdi udělal „prasátko“. Potom vzal trojboký hranol z čirého skla a postavil ho slunečnímu paprsku do cesty. Na zdi se objevilo sedm barev duhy: červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová a fialová. Newton je nazval spectrum, což je latinské slovo, které by se dalo přeložit jako vidina, přízrak nebo přelud. Newton vzal potom ještě jeden hranol a postavil ho za první, ale hranou dolů, a opět se objevil „obyčejný“ paprsek světla. Newton tedy usoudil, že sluneční světlo je složeno ze sedmi barev duhy, lze ho tedy rozložit a opět složit, což dokázal svým pokusem. Svou úvahu uzavírá takto: „Neboť, protože jsou barvy vlastnostmi světla, majíce jeho paprsky za svůj vnitřní a bezprostřední subjekt, jak můžeme myslit, že tyto paprsky jsou také vlastnostmi, aniž by jedna vlastnost mohla být subjektem jiné a ji podporovat…“. Tedy jsou-li barvy vlastnostmi světla, souvisí s nimi i otázka vzniku a šíření světla. Sám Newton k tomu říká: „Ale není tak snadné určit dokonaleji, co je světlo, jakým způsobem se láme a jakými způsoby nebo účinky vytváří v našich myslích představu barev.“

 

Historie světla a barev

Už řecký filozof Aristotelés (384 – 322 př. n. l.) byl mínění, že světlo je něco průhledné, co se šíří jako vlny na vodní hladině. Nesouhlasil tedy s názory svého předchůdce Démokrita (asi 460 – 370 př. n. l.), který byl přesvědčen, že světlo je proud částic, které neustále vysílá každý viditelný předmět. Tak začal vědecký spor, zda je světlo vlnění nebo proud částic.

Roku 1690 vydal holandský vědec Christian Huygens (1629 – 1695) spis Traktát o světle, v němž tvrdí, že světlo je postupující rozruch. Ze světelného zdroje se šíří všemi směry ve světelném éteru, což je neviditelná, nezvažitelná látka, která proniká celým vesmírem. Huygens považoval toto vlnění za podélné, podobně jako zvukové vlnění ve vzduchu. Newton se klonil spíše k teorii korpuskulární, jak napsal ve své Optice: „…předpokládám, že světlo je něco, co se různým způsobem šíří ze svítících těles…“

Až roku 1801 provedl Angličan Thomas Young (1773 – 1829) důmyslný pokus. Světlo svíčky nechal procházet dvěma úzkými otvory v neprůhledné překážce. Na stínítku se objevily světlé a tmavé pruhy, což přisuzoval křížení světelných vln. Jeho důkazy ale nebyly dost přesvědčivé a tak o 14 let později předvedl tentýž pokus francouzský inženýr Augustin Jean Fresnel (1788 - 1827), který podal i důsledné matematické zdůvodnění vlnové teorie světla. Podle něj se světlo šíří éterem ve formě vln, ale nikoliv podélných (jak se domníval Huygens), ale příčných. Pomocí této zdokonalené teorie dokázal Fresnel vysvětlit všechny v té době známé optické jevy.

Na počátku šedesátých let 19. století přišel s novou teorií Skot James Clark Maxwell (1831 - 1879), který vytvořil teorii elektromagnetického pole. Ve své Dynamické teorii elektromagnetického pole (1864) dospěl k závěru, že „světlo a magnetizmus jsou jevy téže podstaty a světlo je elektromagnetický vzruch, který se šíří polem podle elektromagnetických zákonů“. Tato teorie uměla vysvětlit všechny optické jevy (přímočaré šíření světla, odraz, lom a ohyb světla, interferenci i disperzi), ale necharakterizovala éter – prostředí, v němž se světlo šíří. Teprve roku 1887 americký fyzik Albert Abraham Michelson (1852 - 1931) dokázal, že žádný éter neexistuje. Pomocí interferometru zjistil, že světlo se šíří stejnou rychlostí (300 000 km/s) ve vzduchu i ve vakuu. Roku 1899 prokázal Maxwellovu teorii také experimentálně německý fyzik Heinrich Hertz (1857 - 1894).

Teď už bylo jasné, že barvy jsou elektromagnetická vlnění různé vlnové délky. Viditelné světlo má vlnovou délku 390 (fialová) až 790 nm (červená). Mezi elektromagnetická vlnění za červenou barvou patří infračervené záření (790 nm – 300 000 nm), mikrovlny a rádiové vlny. Vlnění s kratší vlnovou délkou než světlo je ultrafialové záření (390 nm – 10 nm), rentgenové záření (10-8 m – 10-12 m), záření gama a kosmické záření.

Při dokazování existence elektromagnetických vln narazil Hertz na zajímavý jev. Zjistil, že některé světelné paprsky dokáží vyrážet z povrchu kovů elektrony. Všiml si, že tuto schopnost mají paprsky blížící se fialové barvě a paprsky z červené strany spektra nikoliv, ale nedokázal tento jev vysvětlit. S vysvětlením fotoelektrického jevu přišel až roku 1905 německý fyzik Albert Einstein (1879 – 1955), který za něj obdržel roku 1921 Nobelovu cenu. Pro vysvětlení fotoelektrického jevu potřeboval Einstein kvantovou teorii, jejíž základy položil německý vědec Max Karl Ernst Ludwig Planck (1858 - 1947). Teorie říká, že světlo je vyzařováno a pohlcováno a šíří se v kvantech (fotonech), tedy vychází ze zavrhované korpuskulární teorie. Tím ovšem nebyla potlačena teorie vlnová, protože kvantová teorie neumí vysvětlit například interferenci.

A tak vědci přijali názor, že světlo má povahu vlnovou i korpuskulární (částicovou . Za určitých podmínek se chová jako proud fotonů, jindy jako vlnění.

 

Vznik barev

Newton sice svým pokusem s hranolem ukázal, že světlo je složeno ze sedmi barev duhy, ale ještě na počátku 19. století se o jeho pokusu vedly diskuze. Jeho dílo studoval i francouzský osvícenec Voltaire (1694 – 1778), který o Newtonovi prohlásil: „Newton je nejmocnějším mužem, který kdy žil. Vládne naším duchem silou svých pravd.“ Ale Newton měl i svého odpůrce, jímž byl německý básník a přírodovědec Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832). Ten vydal roku 1810 svou Nauku o barvách, v níž jsou sepsány výsledky jeho dvacetiletých pozorování a pokusů. Toto dílo má hodnotu spíše uměleckou, než vědeckou. Podle Goetha odporují Newtonovy pokusy našim zkušenostem. On sám se totiž řídil zásadou, že stačí pouze vnímat svět kolem sebe a uvidíme, jak barvy vznikají. Definici barev stanovil pomocí svých pozorování odlesků na sněhu a tak došel k názoru, že „barva je příbuzná stínu, ráda se s ním spojuje a ráda se nám zjevuje v něm a skrze něj…“, tedy jak říká jinde „barvy jsou dcery světla a stínu“. Jeho omyl pramení z toho, že barvy, jak je vnímají naše smysly, jsou odlišné od těch, kterými se zabývá fyzika.

Tři základní barvy spektra, pomocí kterých se dají vyrobit všechny barvy je červená, zelená a modrofialová. Zatímco malíř by za nepostradatelné považoval červenou, modrou a žlutou. Spektrální barvy totiž vznikají aditivním míšením primárních barev (červená, zelená, modrá). Zkombinujeme-li je po dvojicích vznikne žlutá, kyanová (odstín modré) a fuchsinová (odstín červené) a kombinací všech tří barev získáme bílou.

Zatímco malířská barva vlastně vůbec barva není, pouze obsahuje pigment, který odráží, propouští nebo pohlcuje světlo různé vlnové délky. Čím více světla povrch tělesa pohlcuje, tím se zdá tmavší. Například molekuly v kůře citrónu pohlcují většinu barev spektra a odrážejí paprsky žluté, proto ho vidíme žlutý. Sníh odráží téměř všechny barevné paprsky a tím se nám jeví bílý. Saze naopak všechny barvy pohlcují a tak se zdají černé. Pigmenty tedy vytváří barvu tak, že odečítají různé složky spektra a proto se toto míšení nazývá subtraktivní (subtractio latinsky odčítání). Tímto způsobem vznikne z kyanové (modré) a žluté barva zelená, ze žluté a fuchsinové barva červená a z fuchsinové a kyanové barva modrofialová.

Barva předmětu nezávisí jen na schopnosti jeho povrchu danou barvu paprsku pohlcovat nebo odrážet, ale i na složení světla. Například modrý povrch odráží modré paprsky a skoro všechny ostatní pohlcuje, proto se nám modrý předmět může v červeném světle jevit jako černý. Ve světle žárovek se nám zase špatně rozeznává modrá od fialové a černé, protože je v něm více červenožlutých a méně modrofialových tónů, než ve světle slunečním.

Barvy můžou vznikat pomocí fyzikálních jevů i tam, kde žádné pigmenty nejsou. Barvy duhy vznikají lomem a odrazem světla na dešťových kapkách. Různé barevné jevy na obloze jsou způsobeny rozptylem světla při průchodu tzv. kalným prostředím. Je to například červené zbarvení Slunce při jeho východu a západu, kdy paprsky dopadají na Zem pod menším úhlem a tudíž procházejí silnější vrstvou atmosféry, která propouští hlavně červené, oranžové a žluté paprsky, modré světlo se ztrácí rozptylem. Tím, že molekuly vzduchu rozptylují hlavně modré paprsky slunečního světla, způsobují také modré zabarvení oblohy. Neobvyklé barvy na obloze mohou vyvolávat také sopečné erupce, meteority nebo rozsáhlé požáry. Moře získává svou barvu částečně odrazem oblohy a také díky mikroskopickým částečkám obsažených ve vodě, na nichž se světlo rozptyluje. U břehu se zdá často moře bledě zelené, protože zrnka písku rozptylují paprsky s větší vlnovou délkou, mořské řasy zase odrážejí barvu rudohnědou.

Na tenkých vrstvách vznikají barevné efekty vyvolané interferencí, což je křížení světelných vln. Vznikají tak duhové barvy na mýdlových bublinách nebo na olejových skvrnách. Tento jev můžeme pozorovat i v živé přírodě. Měňavé barvy motýlích křídel, kolibříků nebo pavích per jsou rovněž způsobeny interferencí, která vzniká na malých eliptických destičkách v tenké horní vrstvě peří nebo křídel.

Zbarvení zvířat v přírodě je velice zajímavé. Zvířata žijící ve tmě nebo v zasněžených krajích často pigment úplně postrádají. Někdy je ale nedostatek pigmentu způsoben postižením zvaným hypochromie, v krajním případě albinismem. Jiná porucha je schozochroizmus, kdy chybí některá barviva. Tato vada způsobuje vzácné zbarvení zlatých rybiček, které vlastně trpí xanthorizmem (mají pouze žlutý pigment), nebo modrých lišek (chlorizmus). Opakem albinismu je melanizmus, což je nadbytek tmavých pigmentů. V posledních sto padesáti letech jsou pozorovány případy tzv. průmyslového melanizmu, kdy se zvířata přizpůsobují změněným životním podmínkám. Tento případ byl sledován poprvé v Anglii koncem sedmdesátých let 19. století. Motýl zvaný drsnokřídlec březový změnil v důsledku průmyslového rozvoje své šedobílé skvrnité zabarvení za černé, aby se tak přizpůsobil stromům znečištěným popílkem a sazemi.

 

Jak vnímáme barvy

Tajemstvím lidského oka se lidé začali zabývat v souvislosti s otázkami týkajícími se světla. Již staří Řekové měli dobré znalosti o stavbě oka, dokonce prováděli i oční operace. Přesto si pythagorejci proces vidění představovali tak, že z očí vystupují paprsky, které ohmatávají předměty. Atomisté se zase domnívali, že od svítících nebo osvětlených těles se nepřetržitě oddělují jakési obtisky, které dopadají do oka.

Tyto a jim podobné teorie se udržely až do 17. století, kdy německý jezuita Christoph Scheiner (1575 - 1670) provedl jednoduchý pokus. Vzal oko čerstvě zabitého zvířete, odstranil povrch a odkryl sítnici. Na ní spatřil drobné převrácené obrázky předmětů nacházejících se před okem. Že tímto způsobem funguje i oko živé, potvrdil roku 1823 český vědec Jan Evangelista Purkyně (1787 - 1869). Ten také popsal pokus, kdy pozoroval za soumraku modrou obálku s červenou pečetí. Zatímco červená pečeť tmavla, modrá se stávala jasnější, i když obojí ztrácelo barvu. Tento jev byl po něm nazván Purkyňův fenomén. Dá se jednoduše vysvětlit. K vnímání barev nám slouží dva druhy receptorů tyčinky a čípky, které jsou uloženy v předposlední vrstvě sítnice. Čípky mají schopnost vnímat barvy, zatímco tyčinky reagují více na intenzitu světla. Jejich prostřednictvím vidíme za šera, kdy už čípky přestanou reagovat, ale pouze černobíle. Ale i tyčinky reagují na barvy, hlavně na modrozelenou část spektra, zatímco čípky reagují více na červenožlutou část spektra.

Důležitý objev udělal také Thomas Young, který kromě objevu akomodace čočky a zjištění vzniku astigmatismu (chorobné zakřivení rohovky) usoudil, že v oku jsou tři druhy receptorů na vnímání červené, zelené a modré barvy. Jeho teorii rozvinul německý fyzik a fyziolog Hermann von Helmholtz (1821 – 1894), který souhlasil s třemi druhy receptorů, které jsou ovšem drážděny všemi barvami, ale různou měrou, a tak vznikají barevné vjemy. S trochu jinou teorií přišel německý fyziolog a psycholog Ewald Hering (1834 - 1918), podle nějž existují čtyři základní barvy červená, zelená, modrá a žlutá a pouze dva typy receptorů, které reagují na dvojice barev červená – zelená a modrá – žlutá. Později přidal ještě jeden receptor reagující na černou a bílou. Až americký chemik George Wald zjistil, že existují tři druhy čípků obsahující různé druhy pigmentu reagující na červenou, zelenou a modrou barvu.

Ve skutečnosti čípky určené pro jednu barvu zároveň tlumí vjemy pro ostatní barvy. Tak například červená barva stimuluje čípky citlivé na červenou a zároveň snižuje citlivost vůči zelené. Podobně signály modré barvy utlumují impulsy pro červenou a zelenou, neboť ty dohromady produkují žlutou – protiklad modré.

Jakákoli porucha zastoupení či funkce čípků vyvolává barvoslepost, která je dědičná a nedá se léčit. Úplná barvoslepost vzniká, jsou-li aktivní pouze tyčinky, takže postižený vidí pouze černobíle, k tomu ovšem dochází velice vzácně. Mnohem běžnější je částečná barvoslepost tzv. dichromazie, což je schopnost rozlišovat pouze dvě základní barvy. Barvoslepost může vzniknout i tehdy, jsou-li zastoupeny všechny druhy čípků, ale nikoli ve správném počtu. Tato vada se jmenuje anomální trichromazie a způsobuje, že oko vidí některé barvy nesprávně a na některé barvy má sníženou citlivost.

Je zajímavé, že receptory reagují i na ultrafialové záření. Za normálních okolností oční čočka toto záření odfiltruje, ale lidé, jímž je v důsledku choroby čočka nahrazena umělou, dokáží vidět předměty osvětlené pouze ultrafialovým zářením.

 

Vliv barev

Na závěr bych se chtěla ještě zmínit o tom, jak barvy působí na náš organismus, a o jedné zajímavosti, jíž je barevné slyšení, neboli synestézie. Takto je označován proces, kdy dráždění sluchu vyvolává odezvu ve zraku, který drážděn nebyl. Touto zvláštností se zabývala řada psychologů, kteří došli k závěru, že k tomuto slučování dochází poměrně často. Zvukové podněty mají vliv na vnímání barev a naopak některé barvy zesilují nebo zeslabují zvukový vjem. Pokusy například prokázaly, že při vnímání vysokých tónů se člověku zdají barvy světlejší a při nízkých tónech tmavší. Synestézie se projevuje hlavně u dětí.

Bylo také prokázáno, že barvy mají vliv na fyziologii našeho organismu. Tzv. teplé barvy, mezi které patří odstíny žluté, oranžové a červené, nás podněcují ke zvýšené činnosti. Stoupá nám krevní tlak, zrychluje se puls, zvyšuje se i svalové napětí, zřetelněji vnímáme hluk a také máme větší chuť k jídlu. Naopak studené barvy, kam patří zelená a modrá, mají uklidňující účinek a tlumí tělesné funkce.

Barvy samozřejmě ovlivňují i naši psychiku tím, že působí tzv. barevné asociace. Toto působení je hodně ovlivněno působením fyziologickým, ale také záleží na tom, s jakými zážitky ( příjemnými, či nepříjemnými ) máme danou barvu spojenu.

 

 

Literatura:

Pleskotová P.: Svět barev, Albatros, Praha 1987, 1. Vydání, str. 12 – 48, 68 - 102

Kolektiv autorů Encyklopedického institutu ČSAV: Malá československá encyklopedie – 4. díl, Academia 1986, str. 907

Mgr. Jaroslav Hořejší, René Prahl: Lidské tělo, Gemini, Bratislava 1992, 2. vydání, str. 251 - 260

 

Vizuální komunikace - Teorie barev

 

Poruchy ve vnímání barev a poruchy barvocitu
BARVA V GRAFICKÉM DESIGNU

Návštěvníci mého vzdělávacího a zpravodajského portálu vědí, že mi rukama
prochází několik desítek časopisů a mnoho knih českých vydavatelství. Monitoring
obsahu časopisů a recenze knižních titulů vyžadují pečlivé prostudování obsahu.
Tuto práci mi velmi znesnadňuje skutečnost, že v řadě případů nejsou respektovány
zásady pro optimální volbu barev z hlediska čitelnosti obsahu. Snížená schopnost
kontrastního vidění v takových podmínkách vede k nadměrné únavě očí. Proto
jsem se rozhodl sestavit rešerši webových stránek zaměřených na toto téma.
Vše se, zjednodušeně řečeno, točí především kolem barevného kruhu. Nejsem
v této oblasti odborníkem, proto je výběr zdrojů více méně závislý na nabídce
vyhledávacího systému Google, kde jsem použil jako klíč fráze: „kontrastní vidění“,
a „kruh barev“. Tato rešerše mi usnadní odkazy při formulaci připomínek redakcím,
které zásady optimální volby barev v grafickém designu textových stráněk
nedodržují.

Na úvod si dovoluji citovat z webových stránek autora:
Otakara Čerby ze Západočeské univerzity v Plzni.
Barvy v počítači a v kartografii
Cykjlus přednášek na téma „Barvy na internetu“
http://gis.zcu.cz/studium/pok/Materialy/Book/index.html

„V oku každého člověka se nachází dva základní druhy světločivých receptorů -

tyčinky, které rozlišují jas a čípky, které jsou citlivé na barvu. Existují tři

druhy čípků, jedny jsou citlivé na oblast žlutočerveného (červeného) světla,

druhé na oblast žlutozeleného (zeleného) světla, třetí v oblasti modrého světla.

Prostřednictvím nervových buněk se původně tříkanálová informace redukuje bez

ztráty informace na dvoukanálovou. Díky tomu člověk dva druhy barevné informace -

červenozelenou a modrožlutou - červená, zelená, modrá a žlutá se v psychologii

barev nazývají prabarvy. Díky této schopnosti míšení barevných kanálů člověk

rozeznává i barevné odstíny, které se ve spektru nevyskytují - například

purpurová barva.

Obecně barvy rozděluje na achromatické, nepestré nebo neutrální (černá, bílá,

šedá) a chromatické neboli pestré (spektrální barvy). Pojmem monochromatická

barva označujeme barvu s výrazně převládající jednou složkou viditelného spektra.

Každá barva je charakterizovaná několika základními parametry:

Barevný tón (angl. hue) - závisí na převládající vlnové délce světla (složce

spektra) - jde o umístění barvy ve spektrální řadě. Lidský zrak dokáže nejvíce

barevných tónů rozlišit v oblasti azurové a žlutooranžové, nejméně pak v okolí

červené a modré barvy. Podle barevného tónu většinou barvu nazýváme.

Jas (angl. value, brightness) - příměs (intenzita) bílé barvy (bílého světla).

Někdy se také v souvislosti s jasem hovoří o relativní čistotě barvy. V

závislosti na jasu rozlišujeme barvy světlé a tmavé.

Sytost (čistota barvy, saturace; angl. saturation) - příměs jiných složek

barevného spektra (šířka barevného spektra zastoupeného ve výsledné barvě). Někdy

se také v souvislosti se sytostí používají pojmy intenzita barvy nebo zářivost.

Podle sytosti rozlišujeme barvy syté a bledé.

Světlost (angl. lightness) - velikost achromatické složky ve světle (světlost se

velice podobá jasu). Při tisku vznikají světlé barvy použitím rastrů (sítí).

 

Poruchy ve vnímání barev

Problémy ve vnímání barev mohou souviset jednak s omezeným barvocitem člověka

nebo se zkreslenou zobrazovací schopností na straně vizualizačního zařízení.

Špatné seřízení barev u monitoru nebo na televizní obrazovce dokáže znehodnotit

přenášenou informaci. Stejný efekt mohou mít špatně kalibrované barvy na

tiskárně. Jak bylo popsáno v úvodu pasáže týkající se barev, negativně se na

vnímání barev může projevit osvícení nebo naklonění zobrazovacího zařízení - tato

chyba je zvláště patrná u LCD displejů. Navíc barvy na těchto zařízeních nejsou

ze strany výrobců většinou nijak kalibrovány.

Při volbě barev je také vhodné počítat s tzv. xeroxovým efektem, kdy se může

stát, že při převodu mapy do černobílé podoby (kopírování, posílání faxem) mohou

dva odlišné barevné tóny (často se jedná o červenou a modrou barvu) vytvořit

stejný odstín šedé barvy, čímž se mapa stane téměř nečitelnou. Tento efekt může

být používán i úmyslně, jako jakási primitivní ochrana před kopírováním

kartografického díla. Při tvorbě mapy je vhodné brát v úvahu možnost černobílé

reprodukce a s tím ohledem vybírat barvy, respektive zohlednit možnost nahrazení

barev šrafováním. Také tiráž by měla obsahovat informaci o tom, zda originál mapy

byl vytvořen v barevné nebo černobílé podobě.

 

Dalším rizikovým faktorem při vnímání barev je tzv. simultální (vzájemný)

kontrast. Princip simultálního kontrastu je založený na tom, že lidské oko má

tendenci vnímat větší míru kontrastu pro opačné barvy. Například mapový znak

zobrazený světlou barvu se bude zdát mnohem sytější na světlém pozadí. Čtenáři

mapy pak mohou takovému znaku přikládat větší význam. Tento problém je zvláště

výrazný na mapách s vysokým počtem poměrně systých barev.

 

Další optickým klamem, který může ovlivňovat vnímání barev, je zkreslení sytosti

barvy v závislosti na velikosti barevné plochy. Pokud jsou stejnou barvou

(stejným tónem, jasem i sytostí) zakresleny dvě různě velké plochy, pak se bude

zdát zbarvení větší plochy mnohem sytější než barva plochy menší.

Čitelnost aplikace snižují také nevhodně zvolené kombinace barev:

- Červená a modrá barva (dochází ke stereoskopickému efektu),

- žluté písmo, bílé pozadí,

- purpurové písmo, černé pozadí,

- modré písmo, černé pozadí.

Veškerým výše uvedeným potížím s chápaním a vnímáním barev se dá zabránit

následujícími způsoby:

Dodržování všech pravidel spojených s používáním barev,

důsledným popisem a označením používaných barev (v mapách se jedná především o

legendu), střídmým používání barev a barevných kombinací, náhradou nebo kombinací barev a alfanumerických kódů, šrafování nebo rastrových  vzorků.

 

Poruchy barvocitu

Zhruba 10% lidské populace trpí nějakou formou poruchy barvocitu (barevného

vidění, daltonismus), přičemž naprostou většinu (zhruba 95%) tvoří muži. Z

nejčastějších barevných poruch můžeme uvést protanopii (necitlivost na červenou,

cca 1% mužů), protanomálii (snížená citlivost na červenou, cca 1% mužů),

deuteranopii (necitlivost na zelenou, cca 1% mužů), deuteranomálii (snížená

citlivost na zelenou, cca 5% mužů a 0.4% žen), tritanopii (necitlivost na modrou,

cca 0,003% populace), tritanomálii (snížená citlivost na modrou, prakticky se

nevyskytuje), monochromatismus (úplná barvoslepost, cca 0,005% populace) a

atypický monochromatismus (snížená celková barevná citlivost)[67].

Obecně lze říci, že v extrémních případech barvosleposti mohou postižení vnímat

dvě základní barvy - žlutou, do které se transformuje skupina teplých barev, a

modrou (studené barvy). Proto pokud plánujeme vytvořit dílo určené pro barvoslepé

čtenáře sestavíme barevnou kombinaci ze dvou základních barev, kdy jedna bude ze

skupiny teplých barev a druhá ze skupiny studených barev. Zároveň bychom se měli

snažit o co největší kontrast mezi jednotlivými barevnými odstíny.“ (konec citátu)

---------------------------------

Barvy - barevný kruh

http://tf.czu.cz/~votruba/FIRMA/lekce3/prednasky/03/9_kapitola53.htm

 

Do barevného kruhu je uspořádáno 12 barev. Jde o zjednodušené uspořádání, které

vychází z barevného kruhu, který obsahuje 24 barev autora Jaroslava Kulhánka

(Fotografické tabulky, Práce – SNTL, Praha 1970, str. 20). Toto zjednodušené

uspořádání je převzato z knihy Fotografujeme Zdeňka Zaorala (Pěnkava Intermedia,

1993).

 

Estetické zásady kombinace rostlin

http://www.garten.cz/a/cz/3558-esteticke-zasady-kombinace-rostlin/

 

Všechny kombinace rostlin jsou založeny na vzniku kontrastu. Silného kontrastu

dosáhneme použitím prvků s výrazně odlišnými vlastnostmi např. studená a teplá

barva květu, velký a malý list rostliny vnáší do zahrady oživení, ale jeho

přemíra může vyvolat chaos. Naopak málo kontrastní celek vzniká použitím prvků,

které mají podobné vlastnosti, např. květy v odstínech jedné barvy. Kompozice

vytvořená jen z málo kontrastních prvků může působit nudně a strnule.


Náš seriál o barvách a jejich kombinacích - Nebojte se barev I.

http://www.bargello.cz/Index.aspx?ISCl=4&IKCl=205&ICla=30

 

Správný výběr barev látek, vzorů a jejich kombinace je pro dokonalý výsledek

velmi důležitý. Některé vzory patchworku jsou přímo na správné volbě barev

založeny. Bez kontrastu mezi světlými, tmavějšími a tmavými látkami by byly

nezajímavé a fádní. Jak tedy správně kombinovat barvy a vyhnout se případným

omylům? Připravili jsme pro Vás seriál o barvách s použitím teorie barev podle

ročního období.

 

Kontrast barev

http://colorschemedesigner.com/previous/colorscheme1/help.html

 

Základní barva je doplněna o svůj doplněk (barvu přesně na opačné straně

barevného kola). Vznikne tak vždy jedna teplá a jedna studená barva - je potom na

zvážení, která z nich bude dominantní, a celek podle toho bude působit teplejším

či chladnějším dojmem. Schéma lze pak doplnit o vhodné monochromatické variace

těchto dvou barev.

 

Základní klasifikace barev, kontrast, kompozice a harmonie

http://www.miguela.estranky.cz/clanky/maturitni-otazky/zakladni-klasifikace-barev_-kontrast_-kompozice-a-harmonie

 

Harmonie

- je to soulad barev

- týká se uspořádání prvků uměleckého díla, barevnosti, proporcí atd.

- obraz je dobře sladěn, tvoří-li uvnitř dominantní barevné škály všechny barvy

určitý dokonalý vizuální souzvuk

- harmonie nás učí ladit pouze příjemné barevné kompozice (barevné akordy), ale

malíři velmi často pro vyjádření výtvarného záměru užívají i kombinací

neharmonických, které budí pocity nepříjemné, pocity napětí...

- dojem veselosti se vytváří dominujícími zářivými valéry, teplými barvami a

liniemi stoupajícími vzhůru

- dojem klidu záleží na rovnováze světlých a tmavých, teplých a studených barev a

použitím linie paralérně a horizontálně

- dojem smutku vytváří převaha tmavých, chladných barev a linií klesajících

Kontrast

- barva nevystupuje nikdy sama, ale setkává se alespoň s dvěmi barvami, nejsou-li

tedy stejné, vzniká mezi nimi vztah, který označujeme jako kontrast

- kontrast může být světelný a barevný

a) světelný kontrast - je to naprostý protiklad,nápadný rozdíl

- na model dopadá světlo buď přírodní (slunce, měsíc) nebo umělé (elektrické

osvětlení, svíčka) a tak se vytváří stín

- přímé osvětlení vytváří ostré kontrasty, rozptýlené světlo vytváří slabé stíny

nebo intenzivní, podle množství dopadajícího světla

- v místech setkání tmavá část ještě více ztmaví a světlo o něco zesvětlí

b) barevný kontrast - jde o to, že syté barvy stejné světelné síly (žlutá,

červená, modrá, zelená) působí čistě, jásavě a pestře

- oddělením těchto jednotlivých barev černou barvou jejich jásavost zvýrazníme

- vedle černé barvy vždy všechny ostatní barvy zesvětlí a zjasní, vedle bílé se

naopak sníží jejich svítivost a stávají se tmavšími

- nejčistším kontrastem je černá a bílá

- tuto zásadu znal již Leonardo da Vinci, který napsal: "...chceš-li udělat

znamenitou temnotu, dej ji protiklad výtečné bělosti."

 

Správa barev - Barevný kruh

http://man.calamus.net/cz/mod/col/01.htm

 

Barevné kombinace a stupnice

http://gis.zcu.cz/studium/pok/Materialy/Book/ar03s03.html


Kontrastní (doplňkové, komplementární) barevné schéma

V tomto případě ke zvolené barvě přidáme barvu na opačné straně barevného kruhu -

většinou vznikne kombinace studené a teplé barvy.

Měkce kontrastní barevné schéma

Ke hlavní barvě přidáme dvě barvy, které přímo sousedí s protilehlou barvou v

barevném kruhu.

Dvojkontrastní barevné schéma

Tento typ berevného schématu tvoří dvě sousední barvy a jejich kontrastní

(protilehlé) barvy.

 

Poruchy ve vnímání barev - Barvy v počítači a kartografii

http://gis.zcu.cz/studium/pok/Materialy/Book/ar03s04.html

 

Teorie barvy - NAVAJO - otevřená encyklopedie

http://teorie-barvy.navajo.cz/

 

Magie barev na webu - základy teorie

http://interval.cz/clanky/magie-barev-na-webu-zaklady-teorie/

 

Barvy jsou obvykle to první, co návštěvník stránek vnímá a co během několika

prvních sekund nejsilněji utváří jeho první dojem. Barvy mají též velký vliv na

přístupnost i použitelnost stránek. Jenže na to, aby barvy na stránkách přinesly

vám i vašim návštěvníkům víc užitku než škody, je třeba znát zásady jejich

správného používání.

 

Vizuální komunikace - Teorie barev

http://www.jirieliska.cz/podklady/knihy/Barvy%2004.pdf

 

KONTRAST – (barevný,- světlosti, sytosti, simultánní). Kontrast se vytváří

kombinacemi barev,

které se navzájem ovlivňují (např. podle polohy v barevném kruhu, v jasu,

vzájemnou sytosti a pod.)KONTRAST KOMPLEMENTÁRNÍCH BAREV - barvy z opačné

(protilehlé) strany barevného kruhu vytváří maximální kontrast (červená - zelená,

žlutá - modrá, oranžová - fialová)

 

BARVA V GRAFICKÉM DESIGNU

Barva vytištěná a barva na monitoru.

 

BARVA

Světlo vnímáme prostřednictvím zrakového ústrojí. Světlo je obsaženo v našem

vědomí jako psychologický jev. Fyzikální stránka světla (jeho vlnová délka) je

popud, podnět pro vznik našich pocitů, počitků, vjemů. Barva je počitkem. Asi 80%

informací přijímá člověk prostřednictvím zraku, vizuálních vjemů. Vidíme barevně

(na rozdíl od některých jiných živočichů). To nám umožňuje přesnější identifikaci

pozorovaných dějů, jevů a situací, chápat přesněji souvislosti v 3D prostoru i

orientaci v čase, mít širší také emocionální spektrum a přiřadit barvám nějaký

význam podle společenských tradic a konvencí. Barva je z fyzikálního hlediska

určena vlnovou délkou světla. Při plném světle pracuje oko s detektory (s

fotochemickými pigmenty), které jsou citlivé na vlnové délky viditelného spektra

(infračervené a ultrafialové spektrum

sice nevidíme, ale jsou tu, jedno hřeje, druhé škodí).

Rozsah spektrální citlivosti lidského oka je 400-700 nm. (Nanometr = jedna

miliardtina metru.) Počet barev, které můžeme vnímat ve svém okolí je závislý na

pigmentech a na účincích rozptýleného světla. Světlo kolem nás se neustále mění a

je různými povrchy různě odráženo. Přes složitost problematiky světla, můžeme

definovat tři znaky proměn světla: barva světla - odstín (modrá obloha, zelená

tráva, rudé červánky), světlost a tmavost barev (zelený trávník na slunci se zdá

světlejší než ve stínu korun stromů

a keřů), sytost barev (červená tvář proti vlčím mákům…je to intenzita barvy)

ODSTÍN je základní, čistá barva ze spektra s vlastním názvem (červená, zelená

atd.) ,hodnota barvy

vyjádřena také v % (např.ve CMYK barevném profilu)

JAS je postavení barvy vzhledem ke stupnici šedé – od světlé po tmavou

SYTOST je intenzita barvy, je to barevná intenzita odstínu (modrá, tmavě modrá,

temná modrá)

Bibliografie – ze stránky Otakara Čerby
http://gis.zcu.cz/studium/pok/Materialy/Book/bi03.html

V Plzni 8. května 2009.

Teorie založená na kruhu barev (RYB model)

RYB model barev byl vytvořen německým malířem Jacobem Christophem Le Blonem kolem roku 1725. Ten je také považován za vynálezce barevného tisku. LeBlon se pokoušel rozmnožovat barevné obrázky pomocí 7 barev slunečního spektra, při pokusech však zjistil, že pro vytvoření všech ostatních barev stačí pouze barvy tři – červená, modrá a žlutá (odtud RYB model – red/yellow/blue). Na Le Blona navazovala řada dalších autorů, mezi které lze zařadit například Johanna Wolfganga Goetheho a Michel Eugéne Chevreula.

 

 

 

color_wheel

 

 

                                                                          

Podstatou RYB modelu je barevné kolo složené ze 12 barev v tomto pořadí: žlutá, žlutozelená, zelená, modrozelená, modrá, indigová modř, modrofialová, červenofialová, purpurová, jasně červená, oranžovočervená a žlutočervená. Základní barvy leží ve stejné vzdálenosti od sebe na třech místech – červená, modrá a žlutá. Tyto barvy se nazývají primární barvy. Od těchto primárních barev jsou odvozeny všechny ostatní barevné odstíny. Smícháním dvou primárních barev stejné sytosti a jasu vznikají barvy sekundární – oranžová, fialová a zelená. A nakonec smícháním sekundární a primární barvy vzniknou barvy terciální – např. červenofialová nebo modrozelená.

Barvy jsou v kruhu uspořádány podle sytosti, na vnitřním kruhu jsou zesvětlené bílou a na vnějším kruhu jsou ztmaveny černou.

V 19. století byl RYB model upraven německými a anglickými vědci, kteří začali využívat lépe vyhovující sadu základních barev – červenou, zelenou a modrou (RGB model).

Zdroje:

Patchwork Baregello – Nebojte se barev. Online: http://www.bargello.cz/Index.aspx?ISCl=4&IKCl=205&ICla=30

Steven K. Shevell, editor (2003). The Science of Color (2nd edition ed.). Elsevier.

RYB color model. Wikipedia. http://en.wikipedia.org/wiki/RYB_color_model

 

Diskusní téma: Teorie i praxe barev

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.