Datum: 11.11.2011

Vložil: Erien Azarin

Titulek: Re: ...chápu

Také se musím nad tímto textem pousmát, ale beru jej s nadhledem. Dnes ráno jsem zapálil svíčku za všechny lidi tohoto světa, ty kteří odejdou protože mohou i ty ty kteří odejdou proto, že musí. Mluvil jsem před chvilkou s Luďkem a při té příležitosti si vzpomněl na jednu starší příhodu. Říkal jsem si, že si ji nechám až nastane vhodný okamžik, protože některé věci se dají pochopit právě tehdy, když nastane jejich čas.
Bylo to v noci a hlavou jsem si proháněl myšlenky o všem možném. Čas od času mi ze tmy nad hlavou problesklo ono nádherné vědomí s nějakou poznámkou o složitosti věcí, které si děláme sami složité tím, že o nich složitě přemýšlíme. Jo, vím co mysl dokáže a jak snadné je se zamotat v tenatech vlastních představ. Pozvolna jsem upadal do blaženého stavu a ještě stále zkoumal v čem tkví podstata veškeré podstaty. Napadla mě myšlenka, jak bude vypadat svět o kterém všichni mluví a který už nepozná tmu, protože vše bude zahaleno nekonečným množstvím světla. A tehdy mi řekl onen Kouzelník prostupující vědomím všech věcí: "pojď, něco ti ukážu". Cosi ve mě sebou trhlo a kolem se mihl záblesk jako by zrovna začala bouře, jenom hrom nějak nenásledoval. Spíše naprostá až hmatatelná tma.
Řekl jsem: "nic tu není".
A hlas na to: "dívej se":
Tak říkám: "dívám se, ale nic nevidím".
A Kouzelník odvětil: "zavři oči a podívej se pořádně".
Tak jsem zavřel oči a začal se soustředit na svět kolem. Bylo to zvláštní protože i teď byla všude kolem tma. Opravdu podivná, protože bych ji nazval křišťálovou. Tak byla temná a čistá zároveň. A pozvolna z té tmy začínali vystupovat hvězdy. Ale jiné hvězdy, než které známe na noční obloze. Každá z nich měla jinou barvu. Jako by se tam v dálce v podivuhodných obrazcích rozpadla a promíchala duha. Nebyla to však světla v pravém slova smyslu. Byl to rej barevných bodů a z každý z nich představoval cosi nevyslovitelného, hlubokého a mocného.
Obraz se stále projasňoval, ale jinak než si lze představit, protože z té čiré a křišťálové tmy pozvolna vystupovali různé věci. Ale bez toho aniž by na ně dopadalo jakékoliv světlo. Všechno to co bylo vidět vycházelo přímo z nich. Nikdy jsem nic takového neviděl, ani barvy které si snad nelze představit. Nedá se to ani popsat, protože věci se stávaly zřetelnými právě skrze onu křišťálovou temnotu, ze které vystupovaly zhmotněné sami sebou. Vše bylo jasné a zřetelné aniž by na to dopadl byť jen jediný světelný paprsek.
Bylo to cosi úžasného a nepochopitelného. Bylo mi řečeno že světlo Stvořitele je všeprostupující a všechny věci se rodí z jeho podstaty. Není to světlo které by oslnilo vaše oči, protože ty jej nikdy neuvidí, ale je to světlo skrze které prožijete vše, cokoliv je součástí vaší přítomnosti. Chtěl jsem to napsat dnes, protože je to možná důležité.