O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

BlogSurfing - 10 (Muzikoterapie)

31.01.2011 08:00

Vážení čtenáři a čtenářky, minulý týden jsem našel docela zajímavé stránky, které se věnují Muzikoterapii http://www.muzikoterapie.cz. Doporučuji si je prohlédnout a přečíst, myslím si že stojí za to...

LK

 

Rozhovor "Muzikoterapeutická metoda Genápé"

Rozhovor byl vytvořen pro časopis Arteterapie (No. 22. – 23.) více informací najdete na http://casopiscaa.wz.cz/.
Rozhovor vedl Matěj Lipský

Jednou z nezkušenějších muzikoterapeutek v dnešní době je Jitka Pejřimovská. Patří mezi zastánce myšlenky, že hudba je mediem, které nese informaci o prožívání a postojích člověka a nejde tedy jen o to, jakým způsobem člověk v rámci terapie zahraje na hudební nástroj, ale též jaká hudba se ozývá. Jaké poselství přináší zvuková informace. Blíže o této problematice, ale i o dalších věcech, které souvisí se vzděláváním, supervizí v oblasti soudobé muzikoterapie, ale též o riziku šamanských rituálů vydávaných za muzikoterapii pojednávají následující řádky.

1. Jitko, co pro tebe znamená muzikoterapie? A jak ji vnímáš v kontextu ostatních oborů, jako psychoterapie, speciální pedagogika, hudební psychologie?

Muzikoterapii vnímám jako svébytnou a specifickou terapeutickou metodu. Muzikoterapie může být orientovaná čiře psychoterapeuticky a včleňuje se pak do proudu psychoterapií. Poněkud rozdílný přístup uplatňuje speciální pedagog – muzikoterapeut. Speciální pedagog pracuje s jedinci, kteří jsou znevýhodněni somatickým postižením nebo i psychickou poruchou. Měl by mít tedy vhled do psychických změn, které se odehrávají v situaci, kdy člověk se vyrovnává se znevýhodněním. Protože pracuje i s jedinci s psychickou poruchou, je vhodné, aby při studiu muzikoterapie získal vhled do změněné intrapsychické dynamiky osob, které trpí psychickou poruchou, ale aby do těchto oblastí nezasahoval terapeuticky přímo. Pracuje se „zdravou částí osobnosti“ a navíc ne v situaci nástupu dekompenzace. Kvalitní vhled do psychopatologie je pro speciálního pedagoga právě proto vhodný, aby nešetrným zacházením nenastartoval dekompenzaci a prohloubení potíží a aby případný nástup psychické poruchy nebo dekompenzace uměl včas zaregistrovat a svého klienta předat do péče medicínským a klinickým pracovníkům. Zkvalitnění poznání by mělo vést k zvýšení zodpovědnosti a k vyšší kompetenci v kooperaci mezi klientem, rodinou, pedagogem, klinikou a sociální oblastí. Hudební psychologie aspiruje na detailní výzkum a objasnění vlivu hudby na psychiku člověka. Jak to, že hudba a jak hudba působí na člověka a jeho psychiku, je ve středu zájmu hudebních psychologů, proč člověk preferuje tu kterou „hudbu“, co je vrozenou a co kulturní daností. Muzikoterapeut více využívá toho, že hudba je mediem, které nese informaci o prožívání a postojích člověka. Dokáže „přehlédnout“, že nezná celou posloupnost procesu ovlivnění lidského organismu a psychiky hudbou. Pracuje se skutečností, že hudba a prehudební kreace klientů jsou nosičem informací, které se mohou využít jak v diagnostickém tak v terapeutickém procesu.

2. Jsi zastřešující lektorkou druhého plně akreditovaného vzdělávání Muzikoterapie v edukační praxi (EMT) na Technické Universitě v Liberci, při katedře speciální pedagogiky. Mohla bys toto studium přiblížit, jeho koncepci apod.

Náš program navazoval na program, který jsi jako prvý uvedl na UK – Praha. Seznamuje frekventanty s jednotlivými muzikoterapuetickými směry, zve tuzemské i zahraniční muzikoterapeuty jako lektory. Současně zabezpečuje teoretickou výuku. Frekventanti pod vedením různých muzikoterapuetů jsou v roli klientů. To je spíše „příjemná“ pozice. Ovšem, kdyby zůstalo jen u ní – budoucí muzikoterapeut by mohl nepatřičně své prožitky projikovat do životů svých klientů. Proto prvý ročník si klade za úkol zprostředkovat frekventantovi vhled, že role klienta je jiná než role muzikoterapeuta. Prvý ročník je zakončován prvými pokusy být v roli muzikoterapueta. Samozřejmě se nepracuje se skutečnými klienty. V této situaci frekventanti poznávají, že strategie a metody jednotlivých muzikoterapeutů jsou rozdílné a někdy zdánlivě až protichůdné. Je třeba proto provazující a objasňující osnovy. Postupuje se od zážitku k reflexi a vhledu. Po prvém roce jsou vykonávány zkoušky, které již požadují samostatné kroky frekventantů jako terapeutů, ne na klientech, ale na modelových příkladech. Je zastoupena formace i informace. Akcent se v druhém roce programu přesouvá na vlastní práci frekventantů pod supervizí. Během kurzu se již frekventant přivyká skupinové práci dle Balinta. Supervize by měla doprovázet frekventanta i po ukončení studia. Frekventant kurzu se tak postupně ve vlastní praxi stává svébytným odborníkem.

3. Z toho, co říkáš, se asi shodneme na tom, že nestačí pouze teoretické vzdělání k tomu, aby byl člověk uznaný muzikoterapeutem. Vím, že pevně stojíš za tím, aby budoucí muzikoterapeuti pracovali pod supervizí, pověz k tomu ještě něco víc.

Myslím, že naše muzikoterapeutické programy vzdělávání pojmy běžně používané ve výuce speciální pedagogiky či psychologie naplňují obsahem. Osobnost člověka a samozřejmě tedy i klienta představuje jednotu celku. Celek je právě proto celkem, protože v sobě nese imanentní sílu, která části celku provazuje. Pokud je tento celek nějak roztříštěn, je to vada, která má svou historii a logiku. Vhled muzikoterapueta obnáší právě až detektivní odhalování způsobu vzniku takovýchto vad, které se manifestují jako příznaky. Je totiž nutné podotknout, že jeden příznak, může mít jinou "historii" vzniku, a tedy vyžaduje i jiný způsob „ošetření“. Hudba právě představuje nástroj, který je schopen ve své časovosti „rozbalovat“ i vnitřní, různé skryté souvislosti vzniku příznaků. Neexistuje „hudební recept“ na autismus užijte tyto a tyto techniky. Vnějškově téměř shodný projev – třeba agresivita nebo úzkost dítěte, může mít různé příčiny. To vše by měl edukační muzikoterapeut přijímat a tuto složitost akceptovat. Zajímavost každého osobního příběhu klienta je ale natolik jedinečná, že brání syndromu vyhoření u pedagoga. To by mělo být naším impulsem k muzikoterapeutické práci.

4. Dlouhá léta jsi pracovala na dětské psychiatrii, v čem spatřuješ přínos muzikoterapie v dětské psychiatrii?

Především muzikoterapie může pomoci při diagnostice i terapii proto, že dítě často není schopné verbalizovat to, co prožívá - především nepříjemného, a po čem touží. Skrze hudbu se ale dítě vyjádří obdivuhodně přesně. Hudba reprezentuje na symbolické úrovni vnitřní život člověka.

5. Na konferenci „Music Therapy – Experience with Music“ jsi měla zajímavý příspěvek o tom, že se lišila hudba, kterou hráli neurotičtí a psychotičtí pacienti. V čem spatřuješ tuto rozdílnost, dá-li se to slovy postihnout?

Rozdíl je především ve stavebně strukturálních uspořádání hudebních kreací těchto dětí.

6. Pokud jsem dobře pochopil Tvůj výklad, tak hovoříš o reálné hudební výpovědi klienta. V čem tato výpověď spočívá a jaký má pro muzikoterapii význam?

Mám zkušenost, že hudební kreace, které klient tvoří, samy o sobě - skrze povahu hudby jako takové - nesou informaci o vztahování se klienta k sobě samému, k druhým, světu, budoucnosti a smyslu života. Muzikoterapeut se musí učit rozeznávat, tzv. autentický projev a hudební posuny, obsahové zvraty hudebních témat. Dám příklad – Debbusyho Ohňostroj krásně znázorňuje dynamiku procesu, kdyby se ale skladba nejmenovala Ohňostroj ale Fontána, bylo by to také možné. Přednost hudebního projevu je v detailním ztvárnění procesu a dynamiky procesu. Ale to, o co se jedná, je poněkud skryto. Zvratnost hudebních témat zabezpečuje přítomnost řešení, proto i přítomnost symbolicky vyjádřeného bezpečí. A to je významným facilitátorem terapeutického procesu.

7. Vím, že se rovněž dlouhá léta zabýváš otázkou religionistiky. Jakým způsobem může náboženství vstoupit do muzikoterapeutického procesu? Doufám, že není tato otázka irelevantní...

Muzikoterapie reprezentuje obyčejný život člověka a člověka v životě. Člověk touží po dobru, krásnu, spravedlnosti, jistotě, radosti, tvoření a lásce. To vše se děje jen tehdy, když se člověk vydává v šanc, pokud je třeba, životu a bytí. Člověk, aby byl šťasten, mnohdy riskuje sebe sama, ale věří v životní bonum. Matka v porodu riskuje bolest, život, vzhled... vydává sebe sama pro život. Touha vydávat se v lásce a doufat v životní bonum je spiritualitou života člověka. Člověk ví, že za určitou hranicí již neurčuje on chod věcí. Za touto hranicí je osudové bytí, které je vzhledem k člověku nad jeho přirozenou mocí. Pokud vstupuje za tuto hranici expanzí, nerespektuje povahu své člověkovitosti, vystupuje z ochrany své přirozenosti do pro něho nadpřirozeného světa. Nemám dobré zkušenosti s takovýmto přesahem – to, co se jakoby získá, se jinde stává deficitem.

8. Jak se díváš na, v dnešní době tolik vyzdvihované, šamanské hudební rituály, které často bývají zaměňovány s muzikoterapií? Mohou být nebezpečné a proč?

Mám zkušenost s rituály šamanů. Mnohdy jde o zcela přirozené záležitosti. Jindy, a nejen u šamanů, se jedná právě o rituální vstup do nadpřirozeného světa, odkud se ovlivňuje svět přirozený. Vezměme Delfy a jejich věštkyně – omamný plyn používaly jako nástroje, jak se vzdát sebe sama, aby mohly reprodukovat vůli nadčasového intelektu. Omamný plyn měnil stav jejich vědomí, a k tomuto účelu se užívalo i specifické hudby. Zde ale hudba má funkci ryze kultickou, která různými postupy rozvolňuje integritu „jáství“. Návrat zpět do přirozeného života a i do psychického zdraví není samozřejmostí a vykonavatel kultických obřadů mívá k dispozici i tradiční vědění spjaté s tím kterým kultem, jak se chránit. Např. obětní praxí. Hudba zde hraje, jak je vidět, zcela jinou roli, neintegruje, ale naopak rozvolňuje integritu osobnosti, aby se mohl dotyčný vyvázat z prostředí přirozeného světa. Proto nevnímám význam hudby v muzikoterapii a v kultovní praxi jako shodný.

9. Jakým způsobem pojímáš transcendentno ve vztahu k muzikoterapii? Napadá mě třeba vstup do světa pacienta, pochopení jeho prožitku a snaha jej vyvézt zpět...

Trancendentno znamená přesažnost. To, v jakých okamžicích jedinec sebe sama přesahuje, spadá zcela do jeho chtění a rozhodnutí, do jeho jedinečnosti i osudovosti. Hraje zde vliv i určitá náhodnost. Považuji za nutné nevstupovat do svobody klienta a být zcela až, právě v této oblasti, distancován natolik, aby terapeut snad i nechtěně neexpandoval a nemanipuloval s klientem. Všichni jsme omezeni sami sebou – jen poněkud můžeme druhého pochopit, spíše jen žasneme, jakou vlastní potencí k uskutečnění každý člověk disponuje.

10. V současné době jsi místopředsedkyní České muzikoterapeutické asociace. Co by nám mohla tato asociace do budoucna nabídnout? Jaké by mělo být směřování této asociace?

Muzikoterapuetická asociace by měla být jedním ze subjektů, který by zaštiťoval vzdělávání, kompetence a etiku muzikoterapeutické profese. Měla by být platformou pro setkávání muzikoterapeutických dimenzí. Měla by představovat i místo, kde by byla hájena muzikoterapie jako obor.

11. Jsi zastáncem reprezentace e České muzikoterapeutické školy v zahraničí. Jaká je vlastně naše muzikoterapeutická škola... tedy ta Česká, případně Československá?

Česká muzikoterapeutická škola má velmi solidní kořeny a tradici. Utvářela se pod SUR a navazovala na školu Schwabeho. Československá muzikoterapie od počátku velmi svědomitě vyhodnocovala svůj terapeutický vliv. Pozitivní vliv terapie byl hodnocen sledováním ústupu příznaků u klientů. Jazyk, kterým se hovořilo v běžných zápisech, byl jazykem, který propojoval změnu symptomů a syndromů ve vztahu k popisu povahy hudebních intervencí a projevů klienta. Nacházely se tak souvislosti mezi hudebními aktivitami a mechanismy vlivu na ústup příznaků. Byl tak zajištěn co nejrealističtější popis a hodnocení. Současně tím, že se vyvarovaly zápisy přílišného drobení povahy hudby na jednotlivé analytické nefunkční charakteristiky, se dopřávalo muzikoterapeutům dostatečné tvůrčí svobody. Návštěvy ze západních zemí byly většinou udiveny vysokou úrovní naší muzikoterapeutické praxe. Muzikoterapie v Československu „pochopila“, že hudbu není možné bezezbytku zachytit analytickým popisem. Právě proto, myslím, se stala účinnou.

 

Jitka Pejřimovská - Absolvent Státní konzervatoře v Praze a jednooborové psychologie a obor religionistiky na UK v Praze. Nyní pracuje na TU - Liberec. Absolvovala 5,5letý výcvik muzikoterapie a muzikoterapuetický program v zahraničí. Od 80. let 20. století pracuje jako muzikoterapeut. Společně s Janou Procházkovou je zakladatelkou větve muzikoterapie pro dětský věk a rodinnou muzikoterapii. Vytvořila muzikoterapuetickou metodu Geneápé, která vnímá jedince jako bio - psycho - socio spirituální bytost a hudbu hodnotí jako symbolickou reprezentaci intra a interpersonálních procesů. Muzikoterapii považuje za svébytnou a specifickou formu terapie, jak v oblasti klinická tak v oblasti edukační či medicínské praxe. Kontakt: guta.pelegrim@seznam.cz

 

Převzato z : http://www.muzikoterapie.cz/?p=rozhovor-muzikoterapeuticka-metoda-genape

Diskusní téma: BlogSurfink - 10 (Muzikoterapie)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.