O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Jakob Lorber, „píšící slouha“ Boha.

04.11.2010 11:30

Životopis Jakoba Lorbera

*22. 7. 1800 - 24. 8. 1864

 

Životopis sepsaný rytířem Karlem G. von Leitnerem: Jakob Lorber, „píšící slouha“ Boha.

Nejpozoruhodnější muž, kterého jsem ve svém celém dlouhém životě poznal, je Jakob Lorber, theosof, který si zaslouží místo vedle nejproslulejších mužů tohoto zaměření. - Teď se chci pokusit o krátký náčrt, jenž spočívá na spolehlivých základech jeho vnějšího života a k tomu jako mnoholetý očitý svědek chci připojit opravdu věrné znázornění mimořádných jevů v oblasti duševního života.

RODINA

Rodný dům v Kanischi
Rodný dům v Kanischi
Lorberovu rodinu nacházíme už v 17. století ve Vindských Bühelech (Windische Büheln) Dolního Štýrska, a to dva strýce Kašpara a Pavla Lorbera už 1631 jako majitele na kopci Gradise, který se v urbáři hraběcího horského panství Mureck nazývá "Kopec hradní stáje" - "Burgstallberg". To postoupili své vlastnictví farní obci Sv. Leonhard ke stavbě kaple, jež se brzy nato stala poutním kostelem u Svaté trojice. Nedaleko odtud na levém břehu řeky Drávy uprostřed vinic v osadě Kanischa fary Jahring, měl Lorberův otec Michal, ženatý s Marií Tautscherovou, na kopci výhodné pozemky č.4 a 5. Michal Lorber je sám obhospodařoval a z jejich výnosů živil svoji rodinu, ale byl i dovedným muzikantem a ovládal hraní na většinu hudebních nástrojů, zvláště mistrně ovládal cimbál. A tak se mu mnohokrát dostalo vyznamenání hrát před osvíceným přítelem národních nápěvů, všemi ctěným arcivévodou Janem z Rakouska (von Austria), když na vinobraní dlel na svém panství v Píckernu. Tato mnohostranná hudební schopnost mu dala i příležitost k vedlejšímu výdělku a ten našel hlavně v tom, že se připojil k tehdy velmi oblíbené společnosti "z Černého potoka" (Schwarzenbacher), dobře známé v celém Štýrsku i dalekém okolí a v ní působil jako kapelník. I přes svoji prostotu uznávali manželé Lorberovi cenu vyššího vzdělání a nebáli se žádné oběti pro své syny - měli tři - a podporovali je v jejich úsilí a snahách podle svých sil. Druhorozený syn Michal si zvolil po dokončení studií právnickou dráhu, nejprve jako správce panství a pak jako notářský zástupce. Josef, nejmladší, se věnoval učitelství. A Jakob nejstarší z nich, je právě ten, jehož pamětihodný zjev se pokusí vylíčit další stránky.
 

LÉTA MLÁDÍ

Jakob se narodil 22. července 1800 v domácím sídle rodičů, tam prožil své dětství a zúčastnil se venkovských zaměstnání. Jako devítiletý chlapec začal navštěvoval vesnickou školu v Jahringu a tam se mu dostalo prvního vyučování ve čtení, psaní a v počtech.
Kostel a škola v Jahringu
Kostel a škola v Jahringu
Ukazoval při tom čilou horlivost a vůbec velkou touhu po vědění, ale vedle toho už i záhy velikou zálibu pro hudbu a v jejích začátcích ho původně vyučoval sám otec. Vzácné uschopnění k tomuto uměleckému oboru se jednou nápadně projevilo, když ho otec vzal s sebou do blízkého krajského města Marburgu nad Drávou a tam se zastavil v hostinci "U jehněte". Ve výčepu tam totiž potkali příbuzného hostinského, slepého muže, který k potěšení udivených hostů hrál výborně na harfu. Jakob věnoval ihned celou svou pozornost tonuto umělci, sedl si k němu na stranu, pozoroval každý hmat ruky slepého harfeníka a zahloubal se cele do hry. Od tohoto dne nepřestával prosit otce, aby mu také koupil harfu. A on brzy splnil přání nadaného chlapce. Ač chlapec měl příležitost jen sotva několikrát slyšet slepého virtuosa, jemuž se tak obdivoval a aby ovládání jeho nástroje odpozoroval, přivedl to vytrvalým, pilným cvičením v určité době tak daleko, že se sám stal postupně zdatným harfeníkem. Otec jako kapelník putující hudební společnosti byl často delší dobu z domova, a tak přenechal další hudební vzdělávání Jakoba místnímu učiteli Udlovi. Ten cvičil svého učenlivého žáka postupně na různé nástroje, především ale ve hře na housle, klavír a varhany, a dosáhl potěšitelných výsledků nejen v tom, ale brzy zpozoroval, že ho může pro jeho vynikající hudební sluch upotřebit při svých vedlejších zaměstnáních, ladění a opravě varhan jako výborného pomocníka a tak ho tedy delší dobu i tímto způsobem používal.
 

ŽÁK A UČITEL

Tak vyrostl Lorber v mládence, toužil po vyšším duchovním vzdělání a v létě 1817 se s otčinou rozloučil a odcestoval do Marburgu, který byl vzdálen sotva dvě míle a tam navštěvoval přípravný ústav pro učitele základní školy. Když kurz ke spokojenosti ukončil, nastoupil nejprve jako pomocný učitel do školní služby ve Sv. Egydi a brzy nato přesídlil ve stejné hodnosti do Sv. Johannu u údolí Sagga.
Graz (Štýrský Hradec)
Graz (Štýrský Hradec)
Kaplan fary se s Lorberem denně stýkal, zpozoroval jeho neobyčejné schopnosti, věnoval mu zvláštní přízeň, vyučoval ho latině a pobízel ho, aby se věnoval kněžskému povolání a aby proto začal studovat. Podle této rady se Lorber vrátil na podzim 1819 do Marburgu a dal se tam zapsat jako žák gymnasia. Protože byl starší než jeho spolužáci a též měl vážnější chování, brzy ho nazvali famulem (pomocníkem) třídy, jehož úkolem bylo dohlížet na ostatní studující a rovněž plnit ve škole určité malé úkony, za což bral měsíčně malý poplatek. Mimo to hrál při denní školní bohoslužbě v kostele na varhany za mírný honorář a vydělával si i vyučováním hře na housle ve které už byl zdatným a to byla vítaná pomoc. Takto dosti uspokojivými životními poměry skončil s výborným prospěchem pět gymnazijních tříd a odebral se do zemského hlavního města Štýrského Hradce na podzim roku 1824 aby tam pokračoval ve studiu a ještě se vzdělával ve hře na housle.
V 6. gymnasiální třídě byl soukromým žákem. Ve velkém, docela cizím městě bylo těžké najít dostatečné živobytí, a bylo to ještě ztíženo tím, že ve svých studiích neměl to vynikající postavení jako dříve a to mu ztěžovalo další studium tak, že v druhém pololetí gymnasium opustil a svou obživu hledal jako domácí učitel. Takové místo domácího učitele převzal u vážené soukromé rodiny ve Štýrském Hradci a pět let vyučoval její děti k nejúplnější spokojenosti v německých školních předmětech, v hudbě a kreslení, ve kterém byl rovněž jako samouk značně způsobilý. Ale při všem ocenění, jehož se mu u této rodiny dostalo, cítil že si potřebuje pro pozdější budoucnost založit zabezpečené místo v životě. Proto v r. 1829 navštěvoval vyšší pedagogický kurs pro učitele hlavních škol a u tohoto ústavu získal doporučující školní vysvědčení jako učitel "zcela a velmi dobrý". Ale když se roku 1830 po prvé ucházel o učitelské místo a jeho žádosti nebylo hned vyhověno, pozbyl odvahy a vzdal se tohoto životního plánu, a to na vždy.
 

HUDEBNÍK

Oddal se teď cele hudbě, vyučoval zpěvu i hře na klavír a housle, a komponoval některé písně a koncerty. Tím přišel do styku s proslulým a známým skladatelem Anselmem Hüttenbrennerem, který žil jako statkář ve Štýrském Hradci a v oné době byl ředitelem Štýrského hudebního spolku. Ten mu dal příležitost hrát v koncertech hudebního spolku před publikem na housle a přijal i některé Lorberovy skladby do svého Hudebního fenikového magazinu, který redigoval. Když v roce 1828 Paganini umění milovnou Vídeň svým mimořádným uměleckým výkonem na housle přivedl v nadšení, spěchal tam i Lorber, aby jeho okouzlující hru sám slyšel a byl tak šťastný, že ho osobně poznal, ano, dokonce od něho obdržel i několik hodin výuky. Od nynějška byl pro nejbližší období jeho života Paganini ideálem, o který usiloval s horlivostí bez odpočinku a k jehož kameno-tiskovému obrazu - ten stále visel v jeho místnosti - často vzhlížel se zbožnou úctou.
Pozvánka na koncert
Pozvánka na koncert
Ale Lorber se stýkal i s jinými virtuosy na milovaný nástroj - housle. I houslový umělec Ernst po svých vystoupeních ve Vídni koncertoval v Hradci, poznal Lorbera a pak si ještě delší dobu s ním dopisoval. Vieuxtemps ho navštívil při podobné příležitosti v jeho skrovné světničce a také se svým krajanem, houslovým koncertistou Eduardem Jällem udržoval známost. Poznenáhla nacházela Lorberova houslová hra i ve veřejných listech vždy větší uznání. Když v říjnu 1839 dával v Rytířském sále zemského domu koncert a v něm první větu Bériotova koncertu a dvou skladbu "Bravurní árie na oblíbenou lidovou píseň", vyjádřila se tehdejší příloha k "Hradeckým novinám" "Pozorný" v č.129 o jeho umění takto:
"Pan Lorber není houslista, který se pohybuje v mezích nějaké školy. On je zcela samoučitel. Bezesporu je vyzbrojen víc než obyčejným talentem a obdivuhodná je umělecká způsobilost, které pan Lorber dosáhl neúnavnou pílí a zvláštním použitím svého hudebního přirozeného daru. S údivem ho vidíme překonávat těžkosti a podstupovat odvážné kousky, o jejichž proveditelnosti bychom pochybovali, kdybychom Lorberovou téměř vždy vítězící odvážlivostí jiného nebyli poučeni. Jedním tahem smyčce obsáhl 120 až 160 not. Jeho staccata jsou nádherná, překrásná. A trioly, dvojhmaty, flažolety, pizzikata jednou rukou a jiné bravurní skoky provádí velmi lehce a často i obstojně čistě. Ale právě protože se ztrácí v neobyčejném, stává se i někdy, že jsou v jeho hře tlačící se obtížnosti v tak fantastickém přeplnění nakupeny, že pro samé těžkosti a disonance se neslyší nic jiného a o tónu, melodii, výrazu a pravém požitku posluchače není už příliš co říci. Studium a vytrvalost pana Lorbera, že přináší tak neobyčejné, zasluhují ovšem spravedlivého uznání. Ale jak ochotnější a nedílnější srdečné účastenství by se mu poskytlo, kdyby svůj význačný talent věnoval místo jen obtížnému, skutečně krásnému, což se přece jen jedině na dlouho vyplatí. Přijetí dárce koncertu veřejností bylo významné a zásluze pana Lorbera přiměřené."
Lorber se nedal tak dobře míněnými připomínkami kritiky zastrašit, ale spíše jen pobídnout ke zdvojené horlivosti ve svém uměleckém úsilí. Když o deset let později spolupůsobil při dobročinném koncertu a přednesl tam Rondo a Mazurku ze svých skladeb se vzácnou bravurou, mohl tehdejší místní list "Autora" (květen 1849 č.36) k zaslouženému uznání jeho flažoletů a staccat připojit i poznámku, že Lorber učinil ohromné pokroky ne jen ve smyčcovém umění Paganiniho, ale osvojil si i krásu a plnost tónu v potěšitelném způsobu. Po Hüttenbrennerově zprávě o koncertu byl Lorber za své podání publikem "bouřlivě volán". Následkem toho vstoupil i s místními časopisy v bližší spojení a dodával jim, zvláště pro "Telegraf", vycházející v Hradci, zprávy o představeních oper a koncertů.
 

DUCHOVNÍ SNAHY

Ač Lorber v tomto období považoval své hudební snažení za svůj hlavní úkol, tak to přece zcela nenaplňovalo potřebu jeho nitra. Měl i zvláštní zájem o astronomii. Aby ji mohl vědecky provozovat k tomu mu chyběla matematika. Ale při jeho mocné touze po vyšším poznání ho neodolatelně přitahovala vznešená hloubka hvězdného nebe. Hleděl tedy prostřednictvím umělého stupňování své schopnosti vidění pronikat téměř mechanicky do tajemství stavby světa. Sám si k tomu zhotovil velký, samozřejmě dosti primitivní, ale docela upotřebitelný tubus. Později byl tak šťastný, že vlastnil dobrý dalekohled od Steinheila.
popis
Schlossberg - zámecký vrch v Grazu
Za jasných letních večerů, často teprve i pozdě v noci při svitu hvězd putoval se svým tubusem, na straně visícím na tkanici, s jedním nebo jiným ze svých přátel ven z města a postavil přístroj na volnou plochu násypu pevnosti nebo ještě raději na vyčnívající skalní výšinu zámeckého kopce. Zde pozoroval pak sám a ukazoval i svým průvodcům se vždy velkým zájmem Měsíc plný jizev, Jupiter se svými družicemi, Saturn se svými světelnými prsteny, ostatní planety a zázračně se otvírající hvězdné nebe s myriádami svítících světových těles. Tak se před objektivem jeho tubusu do nekonečna rozšiřovala Mléčná dráha a mlhavé skvrny. Rád dopřával požitek tohoto vznešeného vhledu do nezměřitelnosti vesmíru i komukoli, kdo šel okolo a zvědavě pohlížel na jeho přístroj. A měl vždy radost, když cizí host odcházel s tváří nebo dokonce se slovem zbožného obdivu a díkem. Jak se takto živě projevovalo jeho úsilí, pronikat do hmotného stvoření, tak se poznenáhlu v něm vyvíjela neodolatelná touha - najít i cestu k tajným pokladům duchovního světa i kdyby ji musel hledat na druhé straně hranic, obyčejné, všeobecné schopnosti poznávací. A tak byl přitahován i k literatuře, která odpovídala jeho hluboké niternosti. A tak teď četl ve volných chvílích díla Justina Kernera, Jung-Stillinga, Swedenborga, Jakoba Böhme, Johana Tenhardta aj. Kerninga a právě spisy posledně jmenovaného označil za velmi důležité pro sebe. Ale takovou četbu, vůbec omezenou jen na některé spisy zmíněných autorů, nestudoval - to nebyla vůbec jeho věc - knihy zase odložil a držel se jen Bible. Ale ani té nepoužíval denně, ale sáhl k ní jen při vnějším podnětu nebo vnitřním pobízení. Při všem tomto sklonu k bádání nejhlubších tajemství nejvážnějšího druhu zůstával Lorber stále velmi vzdálen od jakékoli duševní práce. Spíše byl a zůstával v denní činnosti vždy veselým společníkem, jenže, jak později sdělil, měl v této době znenáhla velmi významné sny a ty, které se mu zdály důležitější, si zaznamenal.
 

POVOLÁNÍ VNITŘNÍM DUCHOVNÍM HLASEM

Lorberovi teď šlo na čtyřicátý rok, aniž dosáhl pevného postavení v životě. Nyní dostal z Terstu nečekaně pozvání, aby za zcela přijatelných podmínek přijal místo druhého kapelníka. Souhlasil a chystal se na cestu. Jeho život měl jít právě teď jiným směrem. 15. března 1840 v šest hodin ráno - tak vyprávěl potom svým přátelům - právě skončil svou modlitbu a chystal se vstát, tu slyšel vlevo ve své hrudi na místě srdce zřetelně zaznít hlas, který mu zvolal: "Vstaň, vezmi pisátko a piš." Poslechl ihned toto tajemné vyzvání, vzal do ruky pero a psal slovo za slovem vnitřně mu předříkávané. Byl to úvod díla: "Domácnost Boží" nebo "Dějiny pratvorby duchovního a smyslového světa jakož i prapředků." A první věty zněly: "Tak mluví Pán ke každému a je to pravé a věrné a jisté: Kdo chce se Mnou mluvit, ať ke Mně přijde a vložím mu odpověď do jeho srdce. Ale jen čistí, jejichž srdce je plné pokory, mají slyšet tón Mého hlasu. A kdo Mně dává přednost před celým světem, kdo Mě miluje jako něžná nevěsta svého ženicha, s tím budu kráčet ruku v ruce. Bude Mě povždy vidět jako bratr jiného bratra a jako jsem ho Já viděl už od věčnosti, ještě než byl."
Originál rukopisu
Originál rukopisu

Po této události bez odkladu odmítl Lorber nabízené umístění a sloužil tomuto tajemnému našeptávání od této hodiny dvacet čtyři roků až do své smrti jako bedlivý písař a nazýval se pokorně sluhou pána. Píšící sluha Boží. Lorber začal toto písařské zaměstnání, které se stalo od nynějška hlavním úkolem jeho bytí, téměř denně již zrána před snídaní, kterou ve své horlivosti ne zřídka nechal nedotčenou. Při tom seděl - většinou s čapkou na hlavě u malého stolku, v zimě vedle kamen a vedl své pero zcela do sebe obrácen, mírně rychle, ale bez přestávky přemýšlení nebo opravy psaného bez ustání jako někdo, komu jiný něco předříkává. Když o tom mluvil, opětovně se vyjádřil, že při slyšení předříkávajícího hlasu má i obrazné nazírání slyšeného. Podle jeho výpovědi mohl však vnitřně slyšené snáze sdělit, když je mohl jinému ústně oznámit. A ve skutečnosti diktoval některým ze svých přátel jednotlivé články, ano - celá díla o mnoha stech stránkách. Při tom seděl vedle píšícího s klidným pohledem před sebe a nikdy v průběhu řeči nekoktal ani neměnil větné spojení nebo i jen jednotlivý výraz. A byl-li jeho diktát náhodou na kratší či delší dobu, dokonce i dny a týdny přerušen, tu mohl v dosud psaném správně v souvislosti pokračovat, přečetl-li si poslední slova nebo řádky.
 

ŽIVÉ SLOVO

V roce 1858 psal Lorber jednomu příteli o duchovním pramenu, který v něm mluvil jako o hlasu Ježíše Krista, živém slovu Boha: Ve vztahu k vnitřnímu slovu, které se slyší, mohu sám za sebe říci jen, že nejsvětější slovo Pána slyším vždy v krajině srdce jako nejvýš jasnou myšlenku, světlou a čistou, jako vyslovená slova. Nikdo, ať stojí u mne sebeblíže, nemůže nic z nějakého hlasu slyšet. Ale pro mě zní tento hlas milosti jasněji než jakýkoli sebehlasitější tón hmotný. To je nyní ale už vše, co vám mohu říci ze své zkušenosti. Ale nedávno se na něho skrze mne obrátila jedna paní, Pánu nejvýš oddaná a dostala tuto odpověď, kterou zde doslovně sděluji:
Portrét J. Lorbera
Portrét J. Lorbera

"Co zde nyní činí Můj pozemsky velmi chudý sluha, mohli by moci vykonávat vlastně všichni Mí praví vyznavači, neboť pro všechny platí slova evangelia: Všichni musíte být vyučováni Bohem. Koho netáhne Otec, ten k Synu nepřijde. To ale říká tolik jako: Musíte ze své činné, živé lásky ke Mně a z ní ke každému potřebnému bližnímu - k vnitřní moudrosti z Boha dospět. Neboť pravá, činná láska každého jsem právě Já sám v jeho srdci, jako živý paprsek slunce, působící v každé rosné kapce, v každé rostlině a ve všem, co Země nosí. Kdo Mě tedy skutečně nadevše ze všech svých sil miluje, toho srdce je i plné Mého životního plamene a jeho nejjasnějšího světla. Že tím mezi Mnou a Mě nade vše milujícím člověkem musí vzniknout stálý a nejjasnější styk, je právě tak jasné, jako že zdravé pšeničné zrnko musí v plodné půdě při teplém slunečním paprsku vyrůst v nejpožehnanější plod. Ale že toto je lidem možné při splnění podmínek, uvedených v evangeliu, proto stojí tento Můj sluha nyní před tebou jako svědek. Ale to ti také říkám: Jen uctíváním a ještě i sebezbožnějším a sebehloubějším obdivováním Mé Boží domácnosti tu není nic. Takových takzvaných zbožných křesťanů je ve světě mnoho a přece dosahují málo nebo nic. Kdo chce dospět k Mému živému slovu v sobě, musí být zcela činitelem Mého slova. Tím se řiď i každý jiný." Tu máte, milý příteli, pokud možno vyčerpávající odpověď na svou otázku. A bylo by nepřiměřené ode mne, ubohého hříšníka, abych k tomu ještě něco dodával. Jakob Lorber
 

SVĚTSKÉ PŘERUŠENÍ

Tímto psaním a vyučováním hudby strávil Lorber čtyři roky. Roku 1844 ho bratři, bydlící v Horních Korutanech - jeden jako panský správce, druhý poštmistr v Greifenburgu - pozvali k sobě, aby jim pomáhal při obstarávání některých soukromých podniků. V Hradci přibývalo každým rokem mistrů hudby, Lorberovo živobytí bylo stále obtížnější a tak pozvání svých bratrů přijal, rozloučil se se svým dosavadním obydlím i přáteli. Nyní se věnoval provádění podnikání, jež na něho bratři přenesli. To záleželo v dozírání nad dodávkou dřeva a to mu dávalo podnět k větším či menším cestám. Ty ho tehdy vedly i do Insbrucku, Bozenu a až do Milána, kde v divadle La Scala hrál houslový koncert, který byl pochvalně přijat. Tam si koupil i výborné dobré housle, oceněné jako "stradivárky" a každopádně se osvědčily jako vynikající nástroj, který mu v budoucnosti prokázal dobré služby. Za pobytu v Horních Korutanech vystupoval i na mnohé horské vrcholy, též na Velký Zvon a tužkou si načrtl velkolepý rozhled a ten později v Hradci provedl uhlem. A nestavíme-li příliš přísné požadavky na perspektivu, můžeme uznat, že byl nadán i uměním kresby, ve které se mu nikdy nedostalo výuky.
 

NÁVRAT DO ŠTÝRSKÉHO HRADCE K DUCHOVNÍMU POVOLÁNÍ

Když splnil svůj úkol v Korutanech, vrátil se Lorber roku 1846 ke svým dřívějším úkonům, ve kterých již téměř deset let snažně pokračoval. Teprve roku 1857 se odtud na několik měsíců vzdálil, když se spojil se dvěma vynikajícími mistry na harfu a kytaru, a na okružní cestě v hlavních městech rakouských korunních zemí hrával koncerty, ve kterých hrál na svém oblíbeném nástroji, na houslích.
Skladba J. Lorbera
Skladba J. Lorbera
Při návratu do Hradce působil opět jako učitel hudby, ale se svými dosavadními cestovními druhy zůstával ještě nějakou dobu ve spojení a hrával s nimi na veřejných místech ještě někdy při pořadech hudební produkce, jež byly veřejností přijaty vždy pochvalně. Takto vystupoval Lorber na své okružní cestě ve veřejných koncertních sálech nebo později i v domovině na různých místech pro zábavu. Vystupoval jako učitel hudby i jako výkonný umělec a sledoval dvojí cíl. Chtěl tím totiž docílit výhodnějšího výdělku než poskytovalo namáhavé a přesto jen skrovný výdělek poskytující vyučování. Ale také chtěl obrátit pozornost ke své hudební činnosti a odvrátit slídivé pohledy, kterými se cítil pozorován nedůvěřivě a nepříznivě pro své tajemné psaní. Ale i přes to se cítil při této nové obživě vždy poněkud stísněn i když se svými druhy hrál vždy jen na vyvýšeném jevišti při dobrém osvětlení. A pro jeho způsob myšlení je charakteristické, že se vícekrát vyjádřil, že Bůh v něm vzbuzoval tento pocit, aby ho v jeho uměleckém sebevědomí, které v něm někdy vládlo, pokořil. I když dopoledne strávil většinou psaním, brzy zjistil, že ho to vedlejší zaměstnání rozptyluje příliš a odvádí od toho, co je jeho vlastním životním povoláním. A tak od toho upustil a spokojil se nadále opatřováním si živobytí jen výukou hudby a někdy i laděním klavíru, kdy mnohé a často daleké cesty byly pro něho už obtížné, nemohl mu ovšem malý výdělek stačit k obživě a tu příznivě pomáhaly dobrovolně poskytované dary přátel.
 

BOHATÁ ŽEŇ

Obal knihy
Obal knihy
V dalších letech byl opět bedlivě zaměstnán psaním Slova Páně, zvláště zaznamenáváním jeho později v deseti svazcích zveřejněného nejvýznačnějšího díla "Velkého evangelia Janova", některých vedle toho obdržených vysvětlení těžších míst Bible a významných snů o jednotlivých sděleních k různým záležitostem svých přátel.
Mimo desetisvazkové dílo "Velké evangelium Janovo" (1851-64) vznikla z Lorberova pera skvostná řada z části vícesvazkových děl už čistě vnějšně podle počtu a rozsahu svědectví nejobdivuhodnější plodnosti. Zde budiž uvedeny: Domácnost Boží (3.sv. 1840-44), Měsíc (1841), Saturn (1841-42), Moucha, Velký Zvon, Přirozené Slunce (1842), Duchovní slunce (2.sv. 1842-43), Vysvětlivky textů (1843), Ježíšovo mládí (1843-44), Korespondence Ježíšova s Abgarem, Dopis apoštola Pavla do Laodiceje (1844), Země (1846-7), Biskup Martin (1847-48), Robert Blum (2.sv. 1848-51), Tři dny v chrámu (1859-60).
 

KONEC ŽIVOTA

Když Jakob Lorber v tomto snaživém způsobu překročil 60. rok svého života, duchovní síly dále působily v činnosti neoslabené, ale tělesné síly začaly ponenáhlu ubývat, i když to okolí sotva pozorovalo. V posledních dvou letech před svým skonem vyjadřoval stále častěji tušení smrti, ale tohoto pocitu své pomíjitelnosti nedbal a pokračoval ve svém obvyklém způsobu života. Jeho přátelé na něm pozorovali jen zvýšenou podrážděnost, ponenáhlé vyhasínání jeho dříve tak často strhující veselosti a převládání velmi vážného duševního ladění.
Jakob Lorber
Jakob Lorber

Ale od počátku roku 1864 vyjadřoval Lorber s pevným přesvědčením přímo, že se roku 1865 nedožije. Brzy nato skutečně onemocněl a musel trávit tři neděle na lůžku. Byl-li předtím někdy rozmrzelý a pronesl-li o nejistotě svých životních poměrů hořká slova, tak byl nyní vzorem trpělivosti a zbožné oddanosti. A naříkal-li ještě někdy, byly to méně nářky nad vlastními potížemi, ale spíše stížnosti nad všeobecným osudem lidstva. Přitom s humorem rád opakoval několik veršů, které kdysi viděl napsané na zahradní zdi a podržel je v paměti: Slunce vychází a zachází a vše, co se zvířetem zve, je čilé. Jen člověk, zcela jediný člověk pociťuje námahu a trápení.
Ale i když ležel na lůžku, byl stále ještě schopen jednomu či jinému ze svých přátel diktovat čas od času do pera mnoho důmyslného. S nástupem jara se opět znenáhla zotavil a dalo se očekávat, že se opět zcela uzdraví, když se zase zmohl a opustil svůj pokoj, aby se venku procházel. Začal se opět vracet do svého obvyklého způsobu života, ale svého dřívějšího zdravotního stavu nedosáhl, zůstával mnohem více nadále slabý a stále vždy rozhodněji tvrdil, že se přibližuje konec jeho pozemského putování.
 

CESTA DOMŮ

Dva dny, než k tomu skutečně došlo, byl ještě v soukromém domě, který někdy navštěvoval. Domácí paní mu připravila jídlo, jež měl velmi rád. Pochutnal si na něm a pak řekl: "Bylo to velmi dobré, ale za dva dny už nebudu žít." Snažili se mu to vyvrátit, on ale zůstal při svém tvrzení, které se také skutečně prokázalo pravdivým. Už příští den, když šel po obědě domů, přepadlo ho na ulici náhle chrlení krve, ale věnoval tomu málo vážnosti, takže ještě večer navštívil svou obvyklou společnost. Ale už na cestě domů ho znovu zachvátilo prudké zvracení krve, které už nepřestávalo, když se Lorber vrátil domů a nechtěl rušit klid svého okolí, aby přivolal pomoc.
Náhrobek na hřbitově sv. Leonharda v Grazu
Náhrobek na hřbitově
sv. Leonharda v Grazu
Ráno ho našli ležet v posteli oděného s tváří obrácenou ke stěně a cícha byla pokryta krví. Z blízkosti povolaný lékař mu podal lék a prohlásil, že každá lidská pomoc je už marná. Bylo posláno spěšně do nejbližší fary, načež se brzy u lůžka těžce trpícího objevil kněz. Nemocný ležel bez účasti a tak se kněz tázal příbuzné, která tu o Lorbera pečovala, zda zmíněný vůbec navštěvoval kostel. Ta na to odvětila, že to musí být dobře známo, neboť Lorber při slavnostních mších dokonce často na kůru sám nezištně spolupůsobil. Nato se duchovní vážně zeptal příbuzné, zda si bere na své svědomí, aby opatřil umírajícího svátostmi. Tu hned bez rozmýšlení přisvědčila a kněz bez dalšího prodlévání vykonal své církevní poslání a vzdálil se. Mezi tím bylo vzkázáno nejdůvěrnějším přátelům Lorbera, že došlo náhle k jeho blízké smrti. Ale silná bouře, jež právě s největší prudkostí vypukla, způsobila, že se přivolávaní poněkud zdrželi. Lorber, jenž se opět poněkud zotavil, dal svou polohu v posteli změnit tak, aby byl jeho obličej obrácen k východu a temeno k západu, což po deset let bylo obráceně. Mezi tím při lijáku přispěchali přátelé a s nimi i spřátelený domácí lékař, ale Lorber už nemohl od něj přijmout nařízený lék. Nějakou dobu ležel v bolesti, pak se začal náhle jako voják mocně natahovat, lehl si vodorovně na záda s obličejem obráceným k východu, docela se zklidnil, když venku zuřila vzbouřená příroda s blesky a hřměním. Teď nastoupila agonie a stěží po čtvrthodině sluha boží mírně zdřímnul a jeho dávno vyššímu světu patřící duch se vrátil do věčného domova.
Jeho tělo bylo uloženo ke klidu na hřbitově sv. Leonharda u Hradce. Čestný průvod chtěl zesnulému prokázat poslední úctu spíš jako velmi známému houslovému virtuosovi než většině neznámému theosofovi. Jeden jeho přítel označil místo, kde byl pohřben pozemský obal Lorberův, jednoduchým pomníkem. Na jeho přední straně je uvedeno jméno, datum narození a úmrtí zesnulého jakož i slova útěchy, která napsal Pavel Římanům v 8. verši 14. kapitoly. V budoucnosti se mnozí Lorberovi přátelé starali o tento hrob a po obou stranách pomníku zasadili zerav obrovský - "strom života", významně připomínající život probouzející poslání vzácného ducha, který zde vrátil zemi své pozemské.
 

LORBEROVA VNĚJŠÍ BYTOST

Lorberův zevnějšek nijak neodpovídal představě, kterou si snad mohl udělat znalec jeho nadsmyslových spisů o něm. Vzhledem ke svým spisům byl spíše opakem domnělé éterické bytosti. Jeho víc než prostřední rozložitá postava měla v sobě dokonce určitou hrubost.
Jakob Lorber
Jakob Lorber
Hlava byla dost velká, čelo vysoké a široké, rty plné, všechny tvary obličeje mírně zaoblené, vzezření přátelské, a šedomodré oči oduševnělé blahosklonnou dobrotou. Jeho hnědý vlas rozdělený, spadal do týlu a na bradě nesl stejnou barvu plnovous, v pozdějších letech života šedivějící. Při přednesu na svých oblíbených houslích měl na sobě vždy bezvadný černý oděv, ale obvykle se v oblékání zanedbával. A když si tento nenápadný muž pomalým, poněkud těžkopádným krokem vykračoval ulicí, nikdo v něm netušil prostředníka oněch tajemných projevů, které už naplňovaly tisíce tištěných stránek a ve více i daleko vzdálených zemích měly zástup nadšených obdivovatelů.
Lorber se při styku s lidmi choval velmi skromně, dokonce příliš pokorně ve srovnání s naší dobou, která se projevuje zvýšeným sebevědomím. Ale i v době svého vážného písařského zaměstnání byl dobrým společníkem. Po skončení denní práce trávil rád večery s přáteli při sklence domácího vína. Při světských hovorech vyprávěl často nejžertovnější události a anekdoty, takže se smějící posluchači při tom co nejlépe bavili. Ale v přítomnosti stejně smýšlejících při vážnějším hovoru brzy projevil nejhlubší vážnost a nad ním se rozprostřel vskutku nadpozemský klid. A nejdůmyslnější a nejvznešenější nauky a myšlenky proudily z jeho výmluvných úst, takže při tom nezřídka napjatě poslouchající pozorující posluchači byli jati posvátnou hrůzou. Ale když se mu společnost nijak nelíbila, mohl sedět celé hodiny beze slova.
Někdy se i přihodilo, že nezasvěcení, kteří jen o jeho tajemném psaní slyšeli povrchně něco šeptat, se ke společnosti jeho přátel nelibě připojili a snažili se ho všelijakým popichováním dobírat. V takových případech si většinou škádlení nevšímal nebo vykázal posměváčka do patřičných mezí - jako jednoho, který se ho jednou zeptal: "Lorbere, co je nového? Vždyť jste našeho Pána Boha kancelistou?" Lorber se na něj podíval s takovou vážností v pohledu a tónu, že mu pro budoucnost přešla chuť, vysmívat se zbožné službě tajemného psaní.
 

LORBERŮV DUCHOVNÍ ZPŮSOB PSANÍ

Pokusil jsem se vylíčit podle hlavních obrysů Lorberův životní běh a pokud možno nakreslit podobný obraz jeho osobnosti a ve svědomí se cítím ještě zavázán podle přísné pravdy připojit, co jsem sám prožíval při těchto mimořádných duchovních stavech, v nichž Lorber dvacet čtyři roků žil a působil. Označit ho jako jednoho z nejpozoruhodnějších a nejvýš nadaných medií - jako zprostředkovatele styku s mimozemskými inteligencemi, což se teď už dlouho všeobecně obyčejně stává a nepopiratelně představuje, a to už téměř před čtyřiceti roky a to v době, kdy ještě nikdo nevěřil v možnost takového styku a ještě méně měl nějaké tušení o skutečném a dokonce častém výskytu takto nadaných jednotlivců, a to se v současné době už nevyvratitelně potvrdilo tisíci věrohodných svědků.
Hostinec U bílého kříže
Hostinec U bílého kříže

Už bylo řečeno, že byl Lorber 15. 3. 1840 ráno povolán vnitřně slyšeným hlasem, aby mu nadále sloužil jako písař. Už 19. nebo 20.3. nato mě Lorber potkal večer na hlavním náměstí, měsícem osvětleném a po přátelském pozdravu mi řekl: "Poslyšte, dostávám zjevení." Jak lze chápat, obával jsem se tehdy o rozum ubohého, nového proroka. Já jen jedině, protože jsem si ho odedávna vážil pro jeho vnitřní zanícenost, jsem přijal nabídku jeho "fantasterie" - za to jsem pokládal jeho psaní - a požádal ho, aby je příště přinesl s sebou. A už v příštích dnech mi přinesl čtvrt list a tři půlarchy, na nichž bylo vše jím dosud napsané obsaženo, až ke konci 12. odstavce 5. kapitoly "Pratvorby duchovního a smyslového světa." Písmo jeho rukopisu bylo sice někdy nepravopisné, ale jinak čisté a beze všech slohových oprav. Už když mi Lorber předčítal první stránky, obsahující poučení a připomínky, udělala na mne jednoduchost, významnost a z části vznešenost těchto stručných vět neobvyklý dojem a pohnula mě, abych k tomuto pozoruhodnému jevu obracel nadále svou pozornost. Už 25.3. jsem byl u Lorbera, který tehdy bydlel v malém pokoji vzadu v prvním poschodí hostince "U bílého kříže" v tzv. "Novém světě" osobně, abych na jeho pozvání byl sám svědkem jeho psaní. Brzy po mně se objevil i můj přítel, hudební skladatel Anselm Hüttenbrenner, kterého nejdříve zasvětil Lorber do svého tajemství a jenž si pro sebe udělal opis dosud napsaného. Lorbera jsme zastihli už při psaní, za naší přítomnosti pokračoval klidně ve své práci, mírně rychle, ale bez přestávek, neměl před sebou žádnou knihu, byl jen zcela do sebe obrácen. Když ukončil 33. odstavec 5. kapitoly už zmíněného díla, odložil pero, sundal čapku s hlavy a polohlasitě řekl: "Deo gratias". Nato nám napsané předčítal, z počátku klidně, ale když přišel k odstavci 22. k místu: "Tato slza tekla ze srdce Božství a jmenovala se, jmenuje a navždy bude jmenovat: "slitování", propukl v slzy a zmohl se k dalšímu předčítání jen s přerušováním, takže jsme tím byli i my hluboce dojati. Teď jsem navštěvoval Lorbera delší dobu téměř denně, když psal a byl tam jednu až dvě hodiny svědkem jeho psaní, tajemného zaměstnání, při kterém se opakovaly scény jako už dříve zmíněná jeho nejhlubšího dojetí a jednou při skončení 9. kapitoly při tekoucích slzách zvolal: "A tu by se Pán neměl milovat?"
 

DŮKAZY DUCHOVNÍHO VNUKNUTÍ

Při tomto zvláštním psaní se též přihodilo, že sám Lorber správně nepochopil smysl nebo někdy jen některé slovo. Tak tomu bylo 26. 5. 1840. Tehdy na otázku jednoho přítele, jak se mají číst proroci, napsal na papír krátké poučení tohoto znění: Musí se k tomu vzít silné zvětšovací sklo. My, jeho přátelé, jsme nemohli patřičně vyložit tuto zřejmě jinotajnou řeč. Lorber označil zvětšovací sklo jako Boží milost. Na to jsme mu namítli, že si milost Boží vlastní mocí nemůžeme vzít. Ale on zůstal pevně u svého tvrzení a dodal, že si člověk může Boží milost zasloužit a že tedy její získání je na něm samém závislé. Nato jsme se rozcházeli. Ale příští den nám Lorber sdělil, že se vzhledem k našemu včerejšímu hovoru tázal a dostal toto vysvětlení: "Nelze se divit, že jiní nerozuměli Mé řeči, ale ty jsi jí také neporozuměl. Ono zvětšovací sklo je pokora, její pojetí je mnohem širší, než je vy obyčejně chápete. Pokora záleží v tom, že své malé já učiníte zcela malé, vše co je mimo ně, zcela učiníte velké."
Pamětní deska na domě
Pamětní deska na domě

Sem patří i případ ze 14. 6. 1840. Byl jsem tehdy opět nějakou dobu u Lorbera, když pokračoval ve psaní rýmované básně z díla již zmíněného "Dějiny pratvorby". Když ukončil 10. sloku (kapitola 32, verš 6), obrátil se ke mně a řekl: "Teď jsem musel napsat slovo jemuž vskutku sám nerozumím. Co znamená "verjahen"? Přitom mi podal popsaný list k nahlédnutí a viděl jsem, že konec té sloky zněl: "Wűrdet ihr auch wohl dann Meiner grossen Lieba nahen? Nein, sag Ich. In alle Zweifel wűrd ihr euch verjahen". /Přiblížili byste se pak Mé velké lásce? Ne, pravím. Spěchali byste do všech pochybností./
Dobře si vzpomínám, že jsem se s tím slovem už setkal ve staroněmčině, ale okamžitě jsem nemohl odpovědět, co znamená. V příštích dnech jsem hledal poučení v několika slovnících a ve Wolf-Ziemannově slovníku, Lipsko 1838, jsem našel slova "jach", "Jahen", pak další tvar slova "gah", "gahen" a konečně na stránce 544 "vergahen" s významem "spěchat ke škodě", který se zcela hodil k předloženému případu. Ať je toto vysvětlení správné či ne, podává přece nejlepší důkaz, že byl Lorber při psaní veden ne vlastní, ale cizí inteligencí. Ještě pádnější, ano, nevyvratitelný důkaz pro to podává další událost 25. 6. 1844 mi dal A. Hűttenbrenner číst Lorberův článek, napsaný dva dny předtím. V něm bylo oznámeno, že Schelling, Steffens a Gustav A., byli povoláni nebo spíše vyvoleni připravovat smýšlení mezi protestanty na objevení těchto nových teozofických spisů. K potvrzení toho byla v tom dvě místa ze Steffensova díla: "Falešná teologie a pravá víra" s přesným udáním k tomu se vztahujícího počtu stran doslovně uvedena. Hűttenbrenner ani Lorber dosud neznali Steffensona ani podle jména. V Brockhausově naučném slovníku našel Hűttenbrenner, že je Steffens spisovatel a že dal své dílo se zmíněným titulem vytisknout, čímž byl Lorber velmi potěšen. Protože jsem toto dílo mně dobře známého autora také neznal, hned jsem je objednal v universitním knihkupectví a 24. 7. je obdržel. Ještě večer jsem je odevzdal Hűttenbrennerovi a druhý den ráno k němu došel, abych se dozvěděl výsledek srovnávání textu v tisku a písmu. Hűttenbrenner našel v knize na stránkách 5 a 6 Lorberem naznačená místa a sám jsem se přesvědčil, že doslovně souhlasila s Lorberovým rukopisem, jen některá slova byla přehozena. Ostatní Lorberem udávaná místa na stranách 109, 129 a 136, Hűttenbrenner v knize nenašel a ani při společném hledání jsme nenašli nic co by doslovně souhlasilo s Lorberovým písmem, ale přišli jsme na místa, která duchu Lorberovu odpovídala. Měli jsme k ruce jen druhé vydání knihy a je možné, že v prvním je doslovné znění, jak je uvádí Lorber. Text na stránkách 5 a 6 v tisku souhlasí doslovně s Lorberovým rukopisem a to dokazuje, že psal pod vlivem jiné inteligence než své vlastní, což se ovšem musí jevit jako nepochopitelné těm, kdo zatvrzele zavírají oči a uši před takovými důkazy lidské vědy ze zkušeností.
 

PŘÍRODNÍ EVANGELIA

S počátku psal Lorber tiše, co mu sděloval vnitřní hlas. Ale brzy začal slyšené bezprostředně vyslovovat. 25. 7. 1840 mi Hűttenbrenner sdělil, že se máme na pokyn vnitřního oslovení Lorbera skrz něho dotazovat na skálu. Příští ráno jsme byli oba s Lorberem a několika zasvěcenými na zámeckém kopci a k zmíněnému účelu jsme zvolili vystupující skálu za domem vinaře.
Hodinová věž
Věž na zámeckém kopci
Na jejím vrcholu stojí západní stěna budovy a tam měla stanoviště oheň chrlící děla. Lorber se postavil proti stěně a diktoval nám. Všichni jsme podle něho psali asi čtvrt hodiny. Pak nás nahodilé vyrušení přimělo opustit místo a v záležitosti pokračovat v mém bytě. Na kopci upínal Lorber svůj pohled na označenou skálu, ale v mém bytě se díval před sebe jakoby ve snu a diktoval bez přerušování, jen s řídkou opravou některého slova, dosti mírnou rychlostí, takže mu zručný písař mohl tužkou stačit. Jen někdy poněkud zrychlil svou řeč. Ta obsahovala krátké dějiny tvorby a vývoje země, vyzdvižení hor a zvláště označené skály jakož i praobyvatel země. Když jsme v poledne skončili, přiznal se nám Lorber, že se trochu obával, zda se pokus podaří, ale jeho hlas ho vždy znovu povzbuzoval. Připojil též, že při diktování neslyšel hlas jako jindy ve svém snu, ale připadalo mu to, jako by četl co má oznámit ze skály, kterou viděl v místnosti živě před sebou a duchovně ji zcela přijal do sebe.
Za čtyři dny jsme jeli k pramenu Andritze - čistého pstruhového potoka. Jeho pramen leží v romantické osamělosti údolní zátoky na úpatí pohoří Schőckel. Vystupuje tu tiše ze základu skály a tvoří malou, jasnou vodní nádrž, uzavřenou polorozpadlou zdí, tehdy zastíněnou ještě prastarými lípami. Tam nám Lorber diktoval a vesele se díval na klidné vodní zrcadlo dvě hodiny, hluboká odhalení o vzniku a původu tohoto čistého zdroje a o jeho spolupůsobení k účelům tělesného a duchovního světa.
Pramen Andritzu
Pramen Andritzu
Na zpáteční cestě do města nám ještě sdělil: Přírodní předměty, s nimiž se spojuje, se mu představují vždy zosobněné - skála na zámeckém kopci v podobě zasmušilého vážného starce a ve stejný den pramen, jako klidná, vážná žena.
Takto nám diktoval mnohá odhalení o různých předmětech jako les, vinná réva, perlorodka, holub apod., které jsme mu v okamžiku libovolně dávali a on všechny bez jakýchkoli příprav hned zodpovídal. Tu se podivuhodně ukázalo, jakkoli náhodně byly předměty voleny, že tato oznámení přece nakonec obsahovala téměř soustavné zobrazení, jak se duchovní ponenáhlu stále propracovávalo ze zdánlivě mrtvé hmoty až k vrcholu svého vývoje v člověku. Konec téměř každého z těchto článků byl mravoučným poučením, které bylo v předem pojednaném přírodním předmětu obrazně znázorněno. Lorber nazval tato oznámení jako "Evangelia přírody".
 

JASNĚ SLYŠÍCÍ A VIDOUCÍ - NIKOLI MECHANICKÉ MEDIUM PSANÍ

Z dosud řečeného vysvítá, že Lorber byl od svého čtyřicátého roku nanejvýš podivuhodným slyšícím mediem. Jako takový by byl prohlášen teď, kdy se vynořilo, byť i v menší míře tisíce spiritisticky nadaných - tím by byl bez pochybností. Je i pozoruhodné, že vnitřní hlas, Lorberem nazývaný hlasem Pána, slyšel vždy v krajině srdce, ale hlasy jiných duchů v zadní hlavě - tak tvrdil. Ač Lorber mediálně popsal tisíce archů, přesto ho nelze nazývat mechanicky píšícím - totiž mediem, jemuž vede ruku cizí inteligence.
Rukopisy v nakladatelství Neu-Salems-Verlag v Bietigheimu
Rukopisy v nakladatelství
v Bietigheimu
On psal spíše stále samostatně, co slyšel, že mu cizí inteligence našeptává jako uchem. Lorber byl i mediem vidoucím. Tu se ovšem dají uvést téměř jen jeho vlastní výpovědi. V případech většiny úmrtí našich známých a našich příslušníků nám totiž vyprávěl: Viděl nedávno zesnulou osobnost, popsal jak vypadala, vylíčil poměry ve kterých se nyní nachází - na onom světě, a nezřídka nám vyřizoval pozdravy a jiná poselství.
Často ho navštěvoval ženský duch, který mně byl v životě velmi drahý a ještě je (předčasně zemřelá manželka) a dával mi skrz něho rady a mnohdy i výstrahy, které se potvrdily jako užitečné. Popsal postavu tohoto ducha tak, že se mohlo i usuzovat na postupné duchovní rozvíjení, protože se i zevnějšek zušlechťoval. Podle Lorberova líčení se mu zjevil tento ženský duch asi za půl roku po opuštění tělesného obalu poprvé s přátelsky veselým vzezřením v dlouhém světle šedě řasnatém oděvu, který byl později ozdoben purpurovým olemováním a pásem kolem středu těla stejné barvy. Za nějakou dobu se oděv ukázal světle modrý, pak čistě bílý a nakonec ve sněhobílém lesku. Vlasy postavy spadaly volně do týlu. Při pohybu byly vidět v širokých rukávech krásně utvářené paže, obnažené nohy byly z dlouhého řasnatého oděvu jen málo viditelné. Ale při jedné jeho vizi jsem pro sebe získal plné přesvědčení o této skutečnosti. Jednou mi řekl, že měl poslední noc při jasném měsíčním svitu opět zjevení, které se mne týká. Náhle se mu zjevila stará paní, malé, ale rozložité postavy, v určité vzdálenosti od jeho postele. Měla pevně zavřené obě oči a žádala ho, ať mě pozdravuje a řekne mně, že mám někdy na ni myslet, že jí to dělá dobře. Tímto sdělením jsem byl udiven i potěšen, neboť jsem ve zjevení ihned poznal drahou, nedávno zesnulou příbuznou, přes 80 let starou a v posledních týdnech svého života měla tak slabá oční víčka, že už je nemohla zvednout a tak byla jako slepá. Ale Lorber sotva kdy tuto starou paní viděl, jistě ale ne v jejích posledních životních okolnostech, o nichž nevěděl docela nic. Jeho vyobrazení, které s jejím skutečným zevnějškem a jejím stavem slepoty nápadně souhlasilo, dodalo tedy pro totožnost tohoto s mou příbuznou pádný důkaz.
 

LÉKAŘSKÉ PROJEVY

Stávalo se také, že Lorber nebyl sice vlastním léčivým mediem, aby vydával svou léčivou sílu, ale působil jen léčivě jako tzv. lékařské medium, že totiž oznamoval od duchů nařízené léčení. Výsledek byl někdy nepatrný, ale často překvapivě příznivý. Tak mi 19. 5. 1852, když jsem se po řadě let opět chystal odcestovat na lázeňské léčení v Gasteinu, zprostředkoval pokyn onoho laskavě starostlivého ducha, o němž jsem se dříve zmínil. Radil mi, abych v tomto roce bral jen sedm koupelí a zůstával v nich nejdéle dvanáct minut. Ale prvé koupele byly pro mne tak dobré, že jsem se po sedmé cítil tak výjimečně dobře, že jsem obdržené výstrahy nedbal a myslel si, že by bylo škoda přerušit předčasně tak vhodně prospívající kůru, když k tomu nebyl důvod a výstraha byla nezaručená. A tak jsem pokračoval.
Lorberova kresba
Lorberova kresba
Ale osmá lázeň už působila méně dobře a po deváté jsem dostal předpojatost hlavy a bolesti v zubech, ztratil jsem spánek a chuť k jídlu a cítil jsem se celkem tak špatně, že jsem uznal za nutné poradit se s lázeňským lékařem Hőnigsbergem. Vyšetřil můj stav a nařídil, abych koupele na několik dní vysadil a opět ho navštívil. Uposlechl jsem ho a zas k němu zašel. Opakoval vyšetření a řekl: "Už do lázní nechoďte. Pro tento rok máte dost. Vaše přirozenost je nasycena." Uposlechl jsem jeho rady, dýchal ještě několik dní nádherný alpský vzduch, pak jsem odcestoval a příští rok jsem se těšil nejlepšímu zdraví jako bych, jako obvykle, prodělal zcela přesně celou kůru. V dalších dvou nebo třech letech jsem opět bral 21 - 25 koupelí v proslulých zřídlech s nejlepším výsledkem. V jednom z pozdějších roků jsem dostal skrze Lorbera duchovní předpis, abych v tom roce bral jen devět koupelí. Už příjemný pocit zvýšené životní síly, který se po devíti koupelích dostavil, byl tak velký, že jsem se ve své slabé víře dal opět svést, v koupání pokračoval, žel se stejným neúspěchem jako v dřívějším případě. Po jedenácté koupeli se opakovaly ony neblahé stavy jako v dřívějším případu a lázeňský lékař mi zakázal přebíjet svou přirozenost gasteinským povzbuzovadlem. Ale 11 koupelí působilo příští rok stejně prospěšně jako jindy třítýdenní kůra.
Jindy jsem delší dobu pociťoval celkovou nervovou slabost, ta napadala nejen tělesnou celistvost, ale působila stísněně i na mysl a tím ochromovala mou duševní činnost. Určitá pochybovačnost a úzkostlivost mi překážely a zkracovaly mě ve vedení mých soukromých i úředních jednáních a záležitostech. Bylo to trapné. Požádal jsem Lorbera o radu a vnitřní hlas dal lék: "Vezmi červené přírodní víno a čistý olivový olej, s tím si potírej ráno a večer hruď, záda, vaz, ale večer i hlavu, docela zvlášť spánky ve víře a důvěře k Pánu. V té době se také máš zdržet kávy a špatného vína." Čtyři až pět dní jsem se řídil tímto léčebným předpisem a byl jsem tak posílen na těle i na duši, že jsem mohl s obnovenou jasností, rozhodností a činorodostí dostát opět všem svým povinnostem jako jindy před tím, a to se zvýšenou zmužilostí. Tento léčebný prostředek, později Lorberem nazvaný "evangelická mast", působil stejně příznivě i později proti podobným potížím nebo i jen při tělesné slabosti - při poranění nohy. K potvrzení pravdy zde musím dodat, že jiný léčebný prostředek, Lorberem rovněž doporučený, mé zlo na noze neodstranil buď pro použití příliš silné dávky nebo pro příliš časté použití.
 

ZHMOTŇOVÁNÍ

Přihodil se i případ z kterého lze usoudit, že Lorber měl i schopnost se zhmotňovat. Tehdy obýval pokoj v přízemí ve Wickenburgské ulici. Psací stůl stál bezprostředně u okna, v jeho blízkosti vpravo byly dveře ven. Jednou když seděl u stolu a psal - tak mně vypravoval - náhle mu stála po pravé straně vpravo mezi stolem a dveřmi ženská postava v obleku tehdy obvyklém a usmívala se na něho, když k ní od pera vzhlédl, přátelsky a rovněž potěšena jako někdo, komu se poštěstilo úmyslné překvapení.
Krajinomalba
Krajinomalba
V této postavě poznal svou někdejší žákyni R., mladou dívku, kterou vyučoval zpěvu a která působila na jevišti jako zpěvačka a nedávno zemřela. Když zpozorovala udivené a upřeně hledící Lorberovy oči, řekla: "Ano, ano, jsem to já. Jen mě uchop." Když váhal, opakovala svou výzvu důrazněji: "Tak mě přece jen uchop." Když Lorber konečně výzvy uposlechl, cítil skutečně pružný odpor lidského těla. Sotva je však pustil, tu náhle celá postava zmizela. Tímto vyprávěním jsem byl zcela zaražen, ale neodvažoval jsem se vypravěči, který sám byl z toho tajemně udiven, něco namítnout a ponechal jsem celou věc - považoval jsem ji spíše za smyslový klam než za skutečnost - v tichosti u sebe, ač jsem dobře věděl, že by Lorber byl nemile dotčen, kdyby někdo pochyboval o pravosti a správnosti jeho slov. Teprve v poslední době, kdy ze všech stran, zvláště z Anglie a Ameriky došly četné zprávy o hmatatelných, pružných duchovních zjeveních a proslulí učenci nejen z vlastních zemí, ale i v Německu podali svědectví o jejich skutečnosti, jsem si připomněl ono Lorberovo vyprávění a v mých očích bylo nyní tím významnější, když jeho předmět byl nynějšími, stejnými zvláštními zjeveními potvrzen a prokázán, a tu lze i v tomto druhu mediumity dát přednost prvenství Jakobu Lorberovi.
Končím-li tím svou svědomitě podanou zprávu o životě Jakoba Lorbera a jeho mimořádném nadání, jsem si dobře vědom, že hmotně smýšlející součastníci budou považovat mne i mého přítele za podvodníky nebo jako zlým sebeklamem podvedené a jako takové podle svého charakterového založení buď litovat nebo se jim posmívat. Blahosklonní mezi nimi mě snad budou omlouvat - téměř devadesátiletého pro oslabenou schopnost chápání a úsudku, že jsem jako svědek mohl vystoupit pro dříve zmíněná dobrodružství. Těmto mírně soudícím ale dávám na srozuměnou, že to o čem zde píši, se stalo v době mezi mým čtyřicátým až šedesátým čtvrtým rokem, tedy v době, kdy zpravidla duševní síly člověka netrpí nepříčetností. V té době mi byla svěřena správa různých veřejných úřadů a také jsem zveřejnil některé práce spisovatelské.
Karel Bohumír Leitner
 

Copyright © 2004-2010 Kruh přátel Novosalemského Světla

 

Poznámka redakce: Pokud máte zájem o díla Jakoba Lorbera, tak je najdete  ke stažení na těchto stránkách:

http://www.lorber.cz/prehled.html

Vřele doporučujeme:

Velké evangelium Janovo 

Diskusní téma: Jakob Lorber, „píšící slouha“ Boha.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.