O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Starověké hvězdářství - Měsíc

16.05.2010 19:24

Starověké hvězdářství IV

Měsíc

 

Otec Měsíc a syn Slunce

Možná nás překvapí, že mnohé starověké kultury považovaly Měsíc za důležitější nebeské těleso, než Slunce. Slunce bylo dobře pozorovatelné jen při svém východu a západu. Ve dne oslňovalo pozorovatele svým jasem nebo bylo skryto mraky. Pohled na Lunu byl v noci úchvatný a nikdo její stříbrně svítící kotouč či tajuplný srpek  nemohl přehlédnout. Měsíc mohl být, na rozdíl od Slunce, někdy pozorován během obou částí kalendářního dne, nejen v noci ale i ve dne. Ne všechny pradávné kultury spojovaly Slunce s hlavním zdrojem světla. U Měsíce to však bylo jiné. Právě jeho plný svit při úplňku umožňoval dobře vidět i v noci. Zvlášť u kočovných pouštních národů hrál Měsíc stěžejní úlohu. Po západu Slunce se vzduch ochladil a za svitu Luny mohli podnikat cesty pouští. Západem Slunce pro ně začínal aktivní život a proto od tohoto okamžiku počítali začátek kalendářního dne.
Luna poutala pozornost výraznými cyklickými změnami tvaru kotouče. Naši předkové věřili, že Luna ovlivňuje řadu přírodních dějů. Počínaje změnami hladin vody v řekách a mořskými odlivy a přílivy, až třeba k vlivu na délku periody u žen. Proto nás nepřekvapí, že záznamy o sledování Měsíce se nám dochovaly již z dávné prehistorie člověka.
 

Měsíc byl v Mezopotámii spojen s bohem zvaným Sumery Suen nebo Nanna, Akkaďany pak také Sín.
Utu-slunce byl synem Suena-měsíce. Dvanáct nejvyšších sumerských bohů mělo svůj číselný ekvivalent (viz. Dvanáct nejvyšších). Čím vyšší bůh, tím vyšší číslo. Suen/Sín nesl číslo 30, sluneční bůh Utu/Šamaš 20. Zřejmě měl tedy bůh Měsíce vyšší postavení než bůh Slunce.
[2]
Nanna-Suen (Sín) a tedy i Měsíc byl symbolizován ležícím půlměsícem, často v kruhu (viz. Nebeské symboly Mezopotámie ).

 

Centrem kultu boha Měsíce bylo město Ur na jihu Mezopotámie a Harran na severu.

Pro naše předky byl lunární měsíc po slunečním dni druhým přirozeným časovým úsekem. Běh dne odměřovalo Slunce. Střídání fází Luny odměřovalo lunární měsíc. Lidé si jednoduše řekli: "Sejdeme se, až bude Měsíc kulatý..." nebo až bude v té či oné fázi.

Fáze Měsíce

Nejvýraznějším projevem Měsíce je jeho cyklická změna tvaru. Od úzkého srpku Luna přechází k tvaru písmena D a dále přes tvar vypouklého vejce k plnému, trochu skvrnitému kotouči. Takto výraznou změnou tvaru neprocházelo žádné jiné nebeské těleso na obloze. Pradávné pozorovatele tyto změny Luny fascinovaly jistě už od nepaměti. V Africe i Evropě byly nalezeny kosti se zářezy označujícími měsíční fáze z období 20 500 až 10 000 př.n.l.

Lunární týden

Lidé si brzy všimli, že Měsíc mění svůj tvar v přesných časových cyklech. Zhruba 14 dní Luna nabývá, patnáctý den dosáhne své plné velikosti a dalších 14 dní ubývá. Délka jedné čtvrtě trvá přibližně 7 dní:

  Novoluní, nov (New Moon). Trvá asi 3 dny. Měsíc není vidět.
Dnes víme, že Slunce osvětluje odvrácenou stranu Měsíce, který se navíc zdržuje na denní obloze příliš blízko zářivého Slunce.
Dorůstání do 1.čtvrtě (Waxing Crescent). Nízko nad západním obzorem, krátce po západu Slunce, se objevuje úzký srpek Měsíce. Každý další den se srpek zvětšuje k tvaru písmena D (douvá)
1.čtvrt (First Quarter). Asi za 7 dní od novoluní má Měsíc podobu písmene D, je v první čtvrti. Měsíc v první čtvrti vychází kolem poledne a zapadá kolem půlnoci.  Za večerního soumraku ho najdeme nad jižním obzorem.
Dorůstání do úplňku (Waxing Gibbous). Měsíc se mění od tvaru vypuklého vejce až ke své plné velikosti.
Úplněk (Full Moon). Asi za 14 dní od novoluní nad východem vychází Měsíc v úplňku v době, kdy na protější straně zapadá Slunce (Měsíc je v opozici se Sluncem, stojí na obloze přímo naproti Slunce). Měsíc je vidět po celou noc a zapadá až nad ránem. 
Ubývání do 3.čtvrtě (Waning Gibbous). Po úplňku začíná Měsíc couvat, ubývá. Na jeho světlé pravé straně se objeví temný zářez, který se neustále zvětšuje. Měsíc se mění od tvaru vypuklého vejce až k tvaru plného písmene C.
Poslední čtvrť (Last Quarter). Asi za 22 dní od novoluní má Měsíc podobu plného písmene C. Vychází po půlnoci a zapadá za bílého dne (někdy až kolem poledne). 
Ubývající srpek (Waning Crescent). Den po dni vychází Měsíc později. Tvar se mění od písmena C (couvá) k úzkému srpku až mizí úplně.  4 týdny od novoluní se definitivně Měsíc ztratí v záři vycházejícího Slunce.[12]

 Cyklu, během kterého se vystřídají všechny měsíční fáze, říkáme lunace či synodický měsíc. Trvá zhruba 29,5 dní (29 dní 12 hodin 44 minut a 2,8 sekund). Výše uvedené orientace měsíčního srpku  platí pouze pro severní polokouli. Naklonění srpku Měsíce záleží na zeměpisné šířce pozorovatele. Na rovníku můžeme spatřit srpek Měsíce v pozici loďky, tedy tak, jak je znázorněn na symbolu sumerského boha Sína (ležící půlměsíc). Srpek měsíce se naklání také podle strmosti dráhy Měsíce, v zimě si dorůstající Měsíc "lehá" více do polohy loďky. 

Sumerové označovali novoluní skupinou znaků dům+den+začít. První čtvrt se zapisovala jako dům+7. den a plný měsíc jako dům+15. den.

Měsíc prochází polovinou svých fází za soumraku a druhou polovinou těsně před svítáním. Kromě toho nás Luna může překvapit mnoha dalšími zajímavými úkazy. Krátce předtím než zmizí při poslední čtvrti si můžeme při svítání všimnout zajímavého jevu: Na ještě tmavé obloze vidíme nejen tenký srpek, ale i Sluncem přímo neosvětlenou část měsíčního disku. Stejně často se s tímto jevem, kterému se říká popelavý svit, setkáme i na večerní obloze, v období krátce po novu.

Sledování fází Měsíce stojí zřejmě u vzniku kalendářního týdne. Ten nejspíš souvisí se čtvrtěmi Měsíce a původně byl počet dní v týdnu proměnný.[10] Hebrejský pojem pro týden (resp.sedm dní) a sedm - šeba je podle některých odborníků odvozen od asyrského resp. akkadského šapattum (šabattum, šabbatum) znamenajícím 15.den v měsíci [11]  nebo neblahý či posvátný den.

 

Lunární měsíc

Jeden  cyklus proměny tvaru Měsíce trval 29 či 30 dní a ohraničoval významný časový úsek, lunární měsíc

Podle Slunce mohli naši prapředkové určovat čas denní i roční (sezónní). Postup roku odměřovaný Sluncem však nebylo snadné na obloze přímo sledovat. Určení rovnodennosti a slunovratu vyžadovalo vhodné pomůcky, čas a značnou zkušenost.  Daleko jednodušeji mohli čas měřit fázemi Měsíce. Většina prvních kalendářů vycházela spíše z lunárního nežli delšího slunečního základu. Rozhodujícím okamžikem byl východ nového Měsíce za soumraku. Ten označoval počátek lunárního měsíce. Zřejmě proto začínal i nový den u řady kultur právě večer.
 

Prvé civilizace staré Mezopotámie dělily čas na lunární měsíce podle střídání tvaru Luny. Sumerský rok měl 12 lunárních měsíců, které charakterizovaly jednotlivá období v životě lidí. Například 4. měsíc byl zapisován znaky pro semeno a ruku. Znamenal tedy dobu setby. 11. měsíc se zapisoval znakem obilí/zrna a řezu, byl tedy dobou sklizně. 12. měsíc měl symbol obilí/zrna a domu, tedy úschovy sklizně. Jednalo se o lunární kalendář. Sumerové si samozřejmě všimli, že po určité době dochází k disproporcím mezi rokem odměřovaným Sluncem a rokem sestávajícím z dvanácti lunárních měsíců. Mohlo se tedy stát, že úroda ještě nebyla připravena ke sklizni, ačkoliv nastal měsíc sklizně. Občas tedy vsunuli mezi 11. a 12. měsíc jeden měsíc navíc. Sumerové tak vynalezli lunisolární kalendář.

Sumerský kalendář byl postaven na dvou principech, které převzaly později i další okolní kultury. Luna svými změnami tvaru odměřovala lunární měsíce, začínající prvým srpkem po novoluní. Sumerský kalendářní měsíc trval 30 dní[6]  a lunární rok tedy 12 x 30, tj. 360 kalendářních dní.
Pokud se kalendář začal rozcházet s ročními obdobími určovanými sluncem, byl rok prodloužen přidáním jednoho měsíce navíc.
V období 3 000 až 2 000 př.n.l. se lidé staré Mezopotámie naučili určovat podle Slunce dny slunovratu a rovnodennosti. Kalendář pak mohli častěji a daleko přesněji korigovat pomocí dne jarní rovnodennosti, který vymezoval trvání solárního roku. Vznikl solární kalendář.

Nejstarší egyptský kalendář byl postaven také na měsíčních cyklech. Později, zhruba okolo r. 4236 př.n.l.[13], jej Egypťané začali synchronizovat s heliaktickým východem Síria, ke kterému docházelo každých 365 dní. Každoroční východ Síria na východním obzoru těsně před východem Slunce, jim ukazoval začátek velkých záplav Nilu. Kalendářní rok pak začínal prvým novoluním po heliaktickém východu Síria. Více viz. Sírius - Psí hvězda.

Egyptský rok sestával ze tří období po čtyřech měsících:
4 měsíce záplav (4x30)
4 měsíce řeky (4x30)
4 měsíce sklizní (4x30)
Do celého roku však několik dní chybělo a za několik let se začal konec 12.měsíce rozcházet  s heliaktickým východem Síria. Proto byl občas přidán třináctý měsíc.
Časem přestal tento nepříliš přesný kalendář vyhovovat. Každý rok  pak začalo být ke dvanácti měsícům přidáváno 5 dní, což dohromady dávalo 365 dní roku. Ovšem i tento rok se po delší době začal rozcházet se sezónním kalendářem.[14]

Egyptští učenci si dokonce uvědomili, že ani 365 denní rok není úplně přesný, což by vyřešil rok přechodný (jak jej používáme dnes). Kněží však něco takového odmítli, takže se kalendář pomalu začal vzdalovat původním začátkům záplav.[6]

Babyloňané převzali od Sumerů kolem roku 1750 př.n.l. jejich lunární kalendář. Ten později upravili tak, že se střídaly kalendářní měsíce trvající 29 a 30 dnů.[6]   Lunární měsíc počítali od novoluní.
Lunární rok (12 měsíců) bylo o 11 a čtvrt dne kratší než rok solární. Babylonští učenci si byli vědomi nesouladu mezi lunárním (6 x 29 + 6 x 30 = 354 dní) a solárním měřením času. Deficit dorovnávali sedmkrát v rozmezí 19 let přidáním jednoho měsíce navíc. Vytvořili tak lunárně-sluneční kalendář. 

V Enúma Eliš, babylonské verzi sumerského mýtu o stvoření světa,  dojde k bitvě mezi bohy. Vítězí mladý bůh Marduk, který přistoupí také k organizaci vesmíru. Pojmenuje měsíce v roce a přiřkne každému z nich trojici hvězd. Dá vznik i měsíčnímu srpku a ustanoví ho "klenotem noci, jenž bude vyznačovat dny." [15]

Izraelité převzali luni-solární kalendář od Babyloňanů. Základem byl tedy lunární kalendář korigovaný kalendářem slunečním. Tóra přikazuje slavení každého novoluní - počátku lunárního měsíce (Numeri 10:10; 28:11-14; 1.Letopisů 23:31).

CEP Num 10:10

     Na trubky budete troubit v den své radosti, o slavnostech, při novoluní, při svých zápalných obětech nebo svých hodech oběti pokojné, aby vás připomínaly vašemu Bohu. Já jsem Hospodin, váš Bůh."

Začátek měsíce byl ohlašován v okamžiku spatření nového srpku Luny. Novoluní bylo ohlašováno zapalováním ohňů na návrších, později zvláštními posly. Židé v odlehlejších krajinách se však nemuseli o novoluní dozvědět včas. Proto byly některé svátky slaveny v určených oblastech dva dny.[4]
12 měsíců lunárního kalendáře představovalo 354 dnů. Oproti solárnímu kalendáři se tedy zpožďoval každý rok o 11 dní. Za 19 let činí rozdíl 210 dní. Proto začali židé do svého kalendáře přidávat další měsíce (každý 3., 6. 8., 11., 14., 17. a 19. rok jsou prodlouženy o 13 měsíc).[4] I toto dorovnávání lunárního a solárního kalendáře tedy převzali od Babyloňanů.

Čistě lunární kalendář dosud používají muslimové. Začátek roku se tedy neustále posouvá a jednotlivé měsíce nepřipadají na stejná roční období.

Metonický cyklus

Fáze Měsíce odměřovaly průběh roku mnohem čitelněji, než Slunce. Problém byl v nesoudělnosti lunárních cyklů se solárním. Jejich poměr je zhruba 19:235. Během 19 slunečních let proběhne 235 novoluní, které tvoří metonický cyklus.

Starověké kultury vyrovnávaly zpožďující se lunární rok empiricky. Lidé pozorovali okolní přírodu a pokud začala být ve větším  rozporu s kalendářním měsícem, vložili dodatečný měsíc aby došlo k dorovnání se solárním rokem.

... bude doplněno ...

 

Pohyb Měsíce

Sledování pohybu Měsíce po obloze bylo pro naše prapředky v jistém ohledu složitější, než tomu bylo u Slunce. Lidé si mohli všimnout, že Měsíc putuje po obloze po zhruba stejné dráze jako Slunce, stejně stoupá a klesá téměř po stejné křivce oproti horizontu. Během více než poloviny svého cyklu je Měsíc viditelný déle na denní než na noční obloze. Někdy na několik dnů mizí z oblohy úplně.

Změny během měsíce

Víme už, že křivka putování Slunce po obloze se mění v průběhu roku. V létě svítí strměji než v zimě, kdy sluneční kotouč vystoupá jen do nevelké výšky nad obzorem. V roce nastává dvakrát období slunovratu - posun východů či západů Slunce nad obzorem se zastavuje a vrací zpět. Při letním slunovratu Slunce vystoupá nejvýše na obloze za celý rok, v poledne zimního slunovratu je naopak nejníže (viz. Slunce - slunovrat a rovnodennost)

Podobně se pohybuje i Měsíc, k uvedeným změnám však dochází v mnohem kratší periodě, v průběhu jednoho lunárního cyklu (asi 29 dní). V průběhu jednoho měsíce tedy dojde ke dvěma "lunovratům". Slunovraty jsou dva ročně, "měsícovraty" dva měsíčně.
V průběhu měsíce tedy nastane den (noc) kdy je Luna na obloze nejvýše a pak zhruba za 14 dní se naopak ocitne nejníže nad obzorem. Za dalších asi 14 dní se opět vrátí na své maximum, tehdy svítí na obloze nejdéle.

Po severním lunovratu, kdy stojí Měsíc nejvýše v rámci jedné lunace, začíná každým dalším dnem jeho kotouč klesat. Každý den se dostává méně vysoko nad jižní obzor, až k jižnímu lunovratu.

Z hlediska míst východu či západu kotouče a jeho výšky na obloze při každodenní kulminaci projde Luna v průběhu měsíce stejnými změnami, jako Slunce v průběhu roku. 
 

Změny během roku

Ke změně v dráze Luny na obloze nedochází jen v rámci jednoho lunárního cyklu (měsíce, lunace) ale i v rámci celého roku. Můžeme si všimnout, že během roku dochází k posunu místa východu či západu měsíčního úplňku na horizontu a rovněž ke změnám v jeho výšce nad horizontem při lunovratových kulminacích.  V průběhu roku se tedy postupně mění krajní polohy Luny dosahované v rámci jednotlivých měsíců.

V zimě svítí úplněk mnohem strměji než v létě. Zatímco v létě se dostává úplňkový Měsíc jen nevysoko nad obzor, v zimě svítí hodně zvysoka. V zimě setrvává Měsíc v úplňku na obloze déle, než v létě. Úplněk v období blízkém zimnímu slunovratu je nejvyšší a nejdelší v roce. V době, kdy je slunečního svitu přes den nejméně, nám v noci pomáhá alespoň Měsíc.

Nízký a vysoký Měsíc

Při podrobnějším sledování již dávno lidé zjistili, že se mezní polohy Měsíce mění nejen v průběhu lunace (asi 29 dní) a roku ale také v průběhu několika let. Prakticky to znamená, že v některých létech je Měsíc výše na nebi než v jiných. Někdy se ocitne i výše, než kdy vystoupalo Slunce. Během let se tak střídají období vysokého Měsíce a nízkého Měsíce.

Místo na obzoru, kde vychází či zapadá Slunce, ani jeho dráha na obloze, se z roku na rok prakticky nemění. Pokud naši předkové zafixovali místo východu Slunce na obzoru např. během slunovratu, mohli i jejich potomci sledovat slunovratové východy slunečního kotouče nad stejným místem. Stejně tak se neměnila ani výška Slunce v poledne. Každý rok o letním slunovratu se sluneční kotouč nacházel na stejném místě oblohy, na svém maximu.

Podobně, jako slunovraty, existují i lunovraty, dochází k nim však častěji - dvakrát měsíčně. Měsíční kotouč se tak při svém východu nad obzorem dostává během zhruba 29 dní od jedné své mezní polohy k druhé a zase zpět. Ke změnám dráhy měsíčního úplňku na obloze dochází i v rámci slunečního roku. V zimě se můžeme déle kochat svitem úplňku, než třeba v létě. Ani to však není vše, ke změnám v dráze Měsíce dochází i rámci delšího cyklu trvajícího několik let. Někdy v průběhu několika let může nastat vysoký lunovrat (Major Lunar Standstill) či naopak nízký lunovrat (Minor Lunar Standstill).

Při slunovratech  dosahuje Slunce své maximální či minimální výšky na nebi (deklinace) a vychází či zapadá co nejdále na severu (letní slunovrat) resp. jihu (zimní slunovrat). Při lunovratech, měsíční obdobě slunovratů, však Měsíc může někdy doputovat na obloze ještě výše, než kdy bylo Slunce. A stejně tak může Luna vycházet či zapadat nad obzorem dále na severu resp. jihu, než Slunce při slunovratech. Jindy však nastane opačný extrém - Měsíc při svém lunovratu nedosáhne výšky jako při jiných lunovratech a ani při svém východu či západu nad obzorem nedosáhne mezních pozic známých z jiných lunovratů. Můžeme tedy rozeznávat  „vysoký“ a „nízký“ lunovrat. K nejsevernějšímu resp. nejjižnějšímu východu či západu Luny dochází cyklicky každý měsíc s celkovým extrémem opakujícím se jednou za 18.6 let. Přechod od vysokého lunovratu k nízkému lunovratu trvá 9.3 let. K poslednímu extrému, vysokému lunovratu, došlo v roce 2006. V rozmezí let 2005 až 2007 vycházela a zapadala Luna severněji (a o dva týdny později zase jižněji) než jsou slunovratové pozice Slunce. Stejně tak v průběhu každého měsíce dosáhla Luna vyšší polohy na nebi, než kdy stálo Slunce (tedy než bývá při letním slunovratu). A obdobně vždy o dva týdny později vystoupala Luna ve svém měsíčním minimu ještě níže, než je Slunce při zimním slunovratu. Rozdíly mezi jednotlivými měsíčními mezemi (výška Luny, místa východů a západů) nejsou v průběhu let 2005 až 2007 příliš velké. Proto je používán v angličtině termín Standstill - zastavení. Příští „vysoký“ lunovrat u nás nastane v dubnu 2025.

Pokud je "vysoký Měsíc", pohybuje se jeho kotouč nad obzorem od jednoho bodu vysokého lunovratu k druhému. Obdobně, pokud je "nízký Měsíc", pohybuje se v kratším úseku od jednoho nízkému lunovratu k druhému nízkému lunovratu. Nízký lunovrat vystřídá vysoký lunovrat jednou za 18,61 let.

Pokud k vysokému lunovratu dojde v době, kdy se Měsíc zrovna pohybuje částmi ekliptiky s nejvyšší deklinací, kulminuje velmi vysoko nad obzorem. Měsíc pak vidíme na nebi extrémně vysoko a to každých již zmíněných zhruba 19 let . Cyklus mohl být důležitý v životě starověkých kultur spojením s výměnou jedné generace.[16]
  
Vysoký Měsíc[16]
  
Nízký Měsíc[16]

Během vysokého Měsíce vychází i zapadá jeho kotouč nejblíže k severu, dále než Slunce při zimním slunovratu. O dva týdny později však Měsíc vychází a zapadá naopak nejblíže jihu, jeho cesta oblohou je tedy nízká a krátká. V období vysokého Měsíce dráha Luny prochází rychle dvěmi extrémy.  Tyto děje na obloze neušly pozornosti našich předků.

Dokladem o pečlivém pozorování Měsíce na našem území a znalosti jevu vysokého a nízkého měsíce jsou například starověké rondely (1.pol. 5.tisíciletí př.n.l.). Plnily mimo jiné i kalendářní funkci: počty dřevěných kůlů ve vnitřních palisádách zřejmě symbolizovaly počty dnů či týdnů a měsíců lunárního kalendáře, podobně jako tomu bylo později např. u anglických objektů typu "henge" (Stonehenge aj.).
Kalendářní význam měl podle archeologa Jaromíra Kovárníka např. rondeloid ze starší doby bronzové v Troskovicích na Znojemsku.
Podle archeologa Juraje Pavúka a astronoma Vladimíra Karlovského existuje souvislost mezi polohou kruhových areálů a pohybem nebeských těles. Brány jsou mnohdy orientovány k bodu, kde na obzoru zapadá Měsíc. U několika rondelů na Moravě je zaznamenána orientace na vysoký Měsíc. Uspořádání dle nízkého Měsíce bylo patrné u rondelů v Těšeticích-Kyjovicích, Vedrovicích či slovenských Bučanech.


Plán rondelu Bučany podle práce Bujna J.,Romsauer P.,1986 s vyznačením astronomicky významných směrů[18]
      Neolitický rondel Bučany (cca. 3 800 př.n.l.) má orientaci na devět významných astronomických směrů (krajních poloh západů a východů Slunce a Měsíce) z dvanácti možných[a]. Rondel umožňoval sledovat mezní východy a západy Slunce a mezní východy a západy vysokého a nízkého Měsíce. Okamžik západu nízkého Měsíce při letním slunovratu např.  termínovat zemědělské práce. [18]

Rondel se často vytyčoval v roku vysokého či nízkého Měsíce. Stavitelé rondelů měli astronomické znalosti podobné znalostem stavitelů anglického Stonehenge, předběhli však své kolegy o více než 1 000 let.[17]

 
 

Cesta po obloze  a fáze

Během jednoho měsíce přejde Měsíc přes celou šířku oblohy východním směrem a projde přitom všemi svými fázemi. Posunuje se od západu k východu za jednu noc asi o šířku dlaně na napřažené paži. Posun je mnohem rychlejší, než u Slunce. Pokud pozorujeme Měsíc každou noc hned po západu Slunce počínaje prvním srpkem, všimneme si postupného posunu Luny současně se změnou jejích fází. V prvém dni vidíme úzký srpek Luny nízko nad západním obzorem. Každou další noc se Měsíc objeví posunut o šířku dlaně směrem na východ přičemž dorůstá do první čtvrtě.  V první čtvrti jej uvidíme sedmý den svítit vysoko nad obzorem. Posun směrem na východ pokračuje zároveň s dorůstáním Luny dalších sedm dnů. Po dvou týdnech vidíme večer plný kotouč Měsíce stoupající na východě, tedy na opačné straně než zapadá Slunce. Dalších 14 dní pak zkusíme pozorovat Měsíc brzy ráno před východem Slunce. Fáze Měsíce se každým dnem mění od úplňku zpět k srpku spolu s posunem východním směrem k místu východu Slunce. Nakonec zmizí Měsíc v záři Slunce na jeden či dva dny jako novoluní, aby dokončil svůj celý cyklus.[3]
O nebeskému koridoru, na jehož pozadí se pohybuje Slunce i Měsíc, budeme psát v dalším pokračování. Slunce se po něm pohybuje v cyklu trvajícím jeden rok. Luna tento cyklus dokončí během měsíce.

 

 

Měsíc a Slunce

Pozornost vzbuzoval vztah mezi Měsícem a Sluncem. Na obloze se obě nebeská tělesa k sobě nejtěsněji  blíží během novoluní. Naopak, během úplňku, jsou Měsíc a Slunce na obloze od sebe nejdále.

Fáze Měsíce ukazují na postavení Slunce a mohou tedy znalému pozorovateli ukázat v noci přibližný čas. Pokud je Měsíc v úplňku, stojí Slunce na opačné straně nebes. Plný Měsíc vychází  při západu Slunce. Další den vychází Měsíc zhruba o hodinu později. Měsíc v poslední čtvrti tedy vychází o půlnoci, nový Měsíc přibližně za úsvitu.

 

Slapové síly

Lidé si mohli všimnout přímého působení měsíce na různé přírodní jevy, např. na mořský příliv a odliv. Hladina oceánů  se dvakrát denně zvýší a poklesne. Každý den se příliv a odliv opozdí asi o 50 minut, stejně jako se každý den zpožďuje o 50 minut východ Měsíce.

 

12 významných astronomických směrů na Slunce a Měsíc:
- východ Slunce při letním slunovratu
- západ Slunce při letním slunovratu
- východ Slunce při zimním slunovratu
- západ Slunce při zimním slunovratu
- východ nízkého Měsíce v období letního slunovratu
- západ nízkého Měsíce v období letního slunovratu
- východ nízkého Měsíce v období zimního slunovratu
- západ nízkého Měsíce v období zimního slunovratu
- východ vysokého Měsíce v období letního slunovratu
- západ vysokého Měsíce v období letního slunovratu
- východ vysokého Měsíce v období zimního slunovratu
- západ vysokého Měsíce v období zimního slunovratu

Převzato: http://www.myty.info/index.php