O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Statická elektřina, aura, sakrální stavby apod. - díl 6.

29.06.2011 08:26

Ozdravné procesy

Stejně jako v pravěku tak i v pozdějších dobách bylo využíváno statické elektřiny k léčebným účelům. Učení vídeňského lékaře Franze Antona Mesmera (1734 – 1815) o živočišném magnetismu  bylo od počátku XVIII. století po dobu více než padesáti let předmětem intenzivního zájmu lékařů a ožilo znovu ve XX. století při nástupu tzv. léčitelství. Živočišný magnetismus je chápán jako v těle obsažené vitální fluidum, na jehož kvalitě a množství závisí tělesné zdraví a toto pojetí je příbuzné indickému pojmu prána. Knihu o živočišném magnetismu vydal Mesmer v roce 1779.

Při své terapii Mesmer vždy shromažďoval nemocné v temné místnosti. Drželi se za ruce a utvořili kruh okolo nádoby s vodou, železnými pilinami a magnety. Mesmer k nim přistupoval za zvuků tajemné hudby, krouživými pohyby svých paží nemocné „magnetizoval“a zároveň je slovně přesvědčoval o ústupu jejich zdravotních potíží. Nemocní upadali do extatického stavu, případně ztráceli vědomí, usínali, podléhali křečím… a poté, světe div se, začali se uzdravovat. Zbavovali se nádorů, úporných bolestí a dokonce tehdy zcela nevyléčitelných nemocí. Slepí znovu viděli, chromí a ochrnutí chodili a pohybovali se bez pomoci druhých. Dříve tuberkulózní se naplno nadechovali a i kaverny v plících se jim během krátkého údobí zacelovaly. Na smrt nemocní vstávali z lože a děkovali zázračnému lékaři za uzdravení.

Stručně jsem zrekapituloval vše, co je o Mesmerovi všeobecně známo a dále budu jeho léčebné praktiky dávat do souvislosti s poznatky mého výzkumu. Mesmer v podstatě neobjevil nic nového, pouze opakoval to, co znali a využívali již lidé megalitické kultury i pozdější doby, když získávali energii z hmoty, ve které byla akumulována. Voda v nádobě byla s kovy a magnety interaktivní a vytvářela optimální energetickou hodnotu. Z hlediska přenosu energie je lhostejné, zda se lidé nacházejí v auře v blízkosti nádrže nebo přímo ve vodě. V přímém kontaktu lidského těla s vodou se přenos energie pouze urychlí.

V Osireionu, bazénu v  Mohendžo-daro a jeruzalémském rybníku měla voda pro koupel přijatelnou teplotu. V místě, kde Mesmer léčil své pacienty, klimatické podmínky neposkytovaly požadovanou teplotu vody, proto Mesmer zvolil časově náročnější přenos energie prostřednictvím aury. Tajemnou hudbou, krouživými pohyby a přesvědčováním navodil u lidí relaxaci podobně, jako v dřívějších dobách získávali lidé v prostředí chrámů, labyrintů apod. Aby mohl Mesmer upravit v nádrži vodu na požadovanou energetickou hodnotu, musel mít k tomu nějaké podklady. Je nemyslitelné, aby k tomu dospěl experimenty, na to je lidský život příliš krátký. Domnívám se, že potřebné informace pro přípravu léčebného prostředí mohl získat pouze v klášterních knihovnách.  

Několik desítek let po Mesmerovi byl podobný léčebný efekt zaznamenán v Lurdech, ale pouze v časových intervalech, které není možné předem určit. Historie se opakuje, Lurdy lze přirovnat k menhirům a Mesmerovu nadrž s vodou k megalitickým stavbám s energetickou regulací. Na léčebný efekt se u menhirů muselo čekat, až požadovaný průtok vody upraví jejich hmotu na optimální energetickou hladinu. Mesmer nemusel na nic čekat, regulaci energetické hladiny prováděl sám, podobně jako lidé v pravěku u svých staveb s regulací energie.

U kromlechu Stonehange mohla být čekací doba na ozdravný efekt zkrácena pomocí ohňů, které doplnily horninu energií. Megalitickým stavbám lidé upravili energetickou hladinu prostřednictvím tekoucí vody. Věžové stavby získávaly energii prostřednictvím hrotů. Mesmer prováděl energetickou regulaci pomocí domácí "energetické úpravny".

Od roku 1858 bylo v Lurdech zaznamenáno na 3 500 uzdravení potvrzených lékaři. Jeskyně v Lurdech, kde uzdravovací proces občas probíhá, má dva známé energetické zdroje a může mít mnoho dalších neznámých. Prvním z dvojice známých zdrojů je pramen v jeskyni, z něhož vytéká asi 1 litr vody za sekundu, druhým je řeka protékající v blízkosti jeskyně. Neznámými zdroji pak mohou být zóny protínající skalní masiv, bouřkové mraky, sluneční svit, postavení měsíce, velké množství lidí shromážděných v jeskyni apod.

Domnívám se ale, že Lurdy nám mohou něco naznačit. Projeví-li se v jeskyni uzdravovací efekt, jde převážně pouze o jediného člověka z mnoha přítomných. Proč jich nemohlo být uzdraveno více, když všichni pomoc potřebují? Odpověď na tuto otázku je zapsána v historii a je snadné ji najít. Ve chrámech Starého Egypta to byly labyrinty postavené na energetických místech, energetické prostředí chrámů a slova kněží, které pomáhaly relaxovat mysl lidí, aby byli schopni energii absorbovat. Duchovní vůdci pozdějších kultur stejného výsledku dosahovali podobným způsobem. Myslím, že nejvhodnější způsob relaxace používal Mesmer. Temná místnost, tajemná hudba, uzdravovací sugesce spojené s hypnosou, lidé se drželi za ruce v auře, která vykazovala optimální energetickou hladinu pro ozdravný proces. Jeho obřady opouštělo vždy více uzdravených pacientů.

Z toho vyplývá, že lidé aby byli schopni energii přijmout musí proto být předem náležitě připraveni. Zřejmě zde platí ona biblická moudrost "Víra tvá tě uzdravila". Domnívám se ale, že u většího počtu lidí toho nelze dosáhnout bez přípravy. Do jeskyně v Lurdech kromě pacientů vstoupí také mnoho zvědavých turistů, jejichž mysl nemá s relaxací nic společného. Celková atmosféra v takovém prostředí může dosáhnout pouze rušivých hodnot.  

                                                                        

"Jdi a umyj se v Jordáně, a uzdraveno bude tělo tvé, a čist budeš". - Král. 5, 10

Léčivé účinky vody využíval také bavorský farář Sebastian Kneipp (1821 – 1887) a ve svém spise "Meine Wasserkur" na historické zkušenosti léčení vodou navázal a systematicky je zpracoval. U potoka, který protékal horskou vesnicí Worishofen, vybudoval Kneipp léčebný ústav. Průkazné výsledky léčby jeho pacientů vyvolaly zájem lékařů a mnozí přijížděli do Worishofenu studovat vodoléčbu. Kneippova terapie byla založena na kontaktu lidského těla se studenou a teplou vodou. Vyvolal nový zájem o hydroterapii, která je dnes uznávanou léčebnou metodou.

Páter Kneipp popsal mnoho léčebných způsobů, ale nejvíce mne zaujalo, že si místo pro léčení zvolil u potoka s rychle proudící vodou a čas pro vodní aplikace stanovil v minutách. Po seznámení se s praktikami Kneippovy vodoléčby jsem provedl několik experimentů, které zviditelnily průběh léčebného procesu z energetického hlediska. Podstatou Kneippovy vodoléčby je skutečnost, že studená voda lidskému tělu energii odebírá a teplá voda mu ji předává. Při vodoléčbě tedy manipulujeme s energetikou lidského těla, kterou se lékařská věda dosud nezabývá. Z toho důvodu neznáme její optimální hodnotu, ani nemůžeme stanovit směr a stupeň ovlivnění. Přidáme-li k tomu ještě poznatek, že nejsme na tom všichni z energetického hlediska stejně, nelze od paušálních vodních aplikací očekávat, že budou vždy prospěšné. Páter Kneipp kladl velký důraz na dodržování minutových časů pro působení studené vody a doporučuji to respektovat. Lidé povzbuzeni léčivým účinkem mají snahu urychlit jej více tím, že prodlužují časy vodního působení. Tím mohou jen docílit opačného efektu – snížit svou energetickou hladinu pod optimální hodnotu.

Součástí Kneippovy terapie bylo také procházení se v potoce. K tomu mohu dodat, že v době jeho činnosti se příroda více podobala době biblické, kdy vody Jordánu měly ozdravný účinek. Tekoucí voda je velký energetický přírodní zdroj, který předává jiné hmotě energii. Lze uvažovat tak, že v době Kneippova působení mohli mít lidé převážně nedostatek energie a mohlo být prospěšné ji doplnit z vodního toku. Vlivem elektrifikace a dalších civilizačních energetických zdrojů, které jsou v interakci se zdroji přírodními, lidé nedostatkem energie netrpí, ale pravděpodobně ji mají přebytek (příčinou únavy může být také přebytek energie). Bez dalšího výzkumu nelze tedy stanovit, zda chůze v potoce může být prospěšná i v naší době.

V předchozích materiálech popisuji,  jak lidé na hrázi jeruzalémského rybníka čekali až "anděl upraví vodu", čekali, až voda nabude vlivem okolního prostředí požadovanou energetickou hodnotu. Následným pobytem ve vodě docházelo ke kompenzaci jejich tělesné energie. Stejně to probíhalo i v Osireionu a u mnoha dalších megalitických staveb. Na to ale již lidé zapomněli a budeme se vše učit znovu. Jsem si vědom toho, že nemohu udílet pokyny pro vodoléčbu, získal jsem pouze několik základních poznatků, které musí být prověřeny na mnoha aplikacích. Proto uvítám, když se do celkem neškodného a nenáročného experimentu zapojí více lidí. Mohu to jen doporučit.

Stojatá studená voda nevykazuje energetické složky. Získá-li je při kontaktu s lidským tělem, dokazuje to, že tělu energii odebrala. Protože o manipulaci s tělesnou energií nevíme téměř nic, nelze paušalizovat frekvenci a časy vodního působení, každý jedinec je musí pokusným způsobem přizpůsobit svým energetickým požadavkům.

Páter Kneipp popisuje více léčebných praktik, pro jednotlivé časti těla i celé tělo a mnoho dalších aplikací. Jeho spis byl mnohokrát přeložen do více jazyků. Seznámit se s Kneippovými léčebnými metodami a při počátečních aplikacích vycházet z doporučených časů pro vodní působení mohu každému jen doporučit. Je velice snadné se přesvědčit, že s energetikou lidského těla lze snadno cíleně manipulovat. Lidé u jeruzalémského rybníka také neznali podstatu léčivé vody, spokojili se s tím, že jim to pomáhá.

Léčebné způsoby pátera Kneippa jsou v podstatě shodné s léčebnými postupy Antona Mesmera, oba své pacienty léčili ovlivňováním tělesné energie prostřednictvím energetických složek. Rozdíl byl pouze v tom, že k tomu používali různé energetické zdroje.

Energetickými hodnotami lidského těla se zabývám již desítky let. Pro identifikaci používám oblast hrudníku, kde velikost aury se u zdravých lidí pohybuje okolo 40 cm. Jednohodinovým pobytem u potoka se aura lidského těla zvýší o několik desítek cm. Stejného výsledku dosáhneme pobytem u ohně, u velkého stromu, na kovové posteli, v automobilu a při dalších desítkách různých příležitostí. Úbytek energie snadno dosáhneme ve studené stojaté vodě. Lidské tělo má ve své bioelektronice zabudován jakýsi stabilizátor, snadno lze zvýšit energetickou hladinu na 110 cm, další zvyšování už není tak snadné. U asistenta postupně zvyšuji poloměr aury tak, že mu dávám do ruky lahvičky s alkoholem o obsahu 20 g Hodnotu poloměru aury 110 cm nabude při třetí nebo čtvrté lahvičce, dále se již aura nezvyšuje. Stabilizace energie je moudré opatření přírody, jakou energetickou hodnotu by měl řidič kamionu, který převáží 30 tun alkoholu. Stabilizační bariéru 110 cm lze ale překročit pomocí aury skupin kondenzátorů o vysokém napětí, to je však provázeno zdravotními poruchami. Je zajímavé, že skupina kondenzátorů, která vyvolá zdravotní poruchy, má poloměr aury pouze 40 cm. Hlavní roli zde pravděpodobně hraje její kvalita. Nepochybuji o tom, že stabilizační bariéru lze překročit i jinak, než pomocí kondenzátorů. To může mít za následek poruchy v myšlení při vyhodnocování kritických situací.  Tyto řádky píši den po té, kdy v Maďarsku řidič zájezdového autobusu s německými turisty přehlédl výstražné znamení na vlakovém přejezdu a zavinil smrt čtyřiceti lidí.

 

Zvyšováním napětí na svorkách kondenzátorů lze sledovat zvětšování jejich aury. Je pravděpodobné, že podobný proces probíhá u organismů v opačném sledu – zvětšování aury může mít za následek zvyšování napětí  na buněčných membránách.

 

Posedlost tancem

24. července 1956 v patnáct hodin v ulicích hlavního města Nairobi nastal podivný jev. Asi dvě stovky mužů a žen tančilo na hlavní nairobské ulici. Tančící měli v obličeji žalostný výraz jako by se dali do tance z něčího donucení. Nebylo možno s nimi komunikovat a nevnímali nikoho kdo jim položil nějakou otázku. O hodinu později tančilo již dvacet tisíc mužů, žen a dětí. Do tance se postupně zapojilo asi padesát tisíc lidí v přesně vymezeném kruhu, jehož průměr činil tři a půl kilometru. Zdálo se, že nic nevnímají, ale udržovali mezi sebou asi metrové rozestupy a do nikoho nevráželi. Je zajímavé, že i starší lidé vydrželi taneční maratón celých pět hodin bez viditelné únavy. Pozdější výpovědi účastníků prokázali, že se vůbec na nic nepamatují, jejich smysly byly zcela ochromeny, nefungovala jim paměť ani myšlení. Je pozoruhodné, že k tanci nehrála hudba, přesto všichni tanečníci drželi stejný rytmus.

Tanci v onom magickém kruhu však nepodlehli všichni, ale jen lidé, kteří měli v kapsách mince, nebo jiné kovové předměty. Později si účastníci vybavovali pocit, že jejich tělo přijímá energii právě z kovových předmětů. Ve dvacet hodin vše skončilo jako když utne, nikdo nebyl zraněn, nikdo nezemřel. Jde o velmi vzácný jev, který s některými odlišnými příznaky byl zaznamenán také o jarním slunovratu v Porýní roku 1374. Roku 1871 – 1878 v Savojsku vypukla epiodemie posedlosti, měnící se v ďábelské třeštění v ženských klášterech. Co bylo skutečnou příčinou těchto nepochopitelných událostí dosud nikdo nezjistil.

Zdůvodnit posedlost tancem nelze ze stejných důvodů, jako nelze zdůvodnit megalitické stavby. Poznatky současné vědy k tomu neposkytují dostatek informací. Zkušenosti, které jsem získal z výzkumu interakce P-nábojů, jsou pro vysvětlení  rovněž nedostatečné, ale umožňují alespoň málo poodhalit roušku tajemství.

Tanci podléhali lidé, kteří se nacházeli na uvedené ploše a měli u sebe kovové předměty. Je pravděpodobné, že vymezená plocha mohla být aurou, o které v městské zástavbě není nouze. Tuto výchozí myšlenku by bylo možné ověřit vyhodnocením energetických zdrojů, které se na uvedené ploše nacházejí. Dále ji lze upřesnit vyhodnocením sousedních aur, které by měly mít menší základní energetický potenciál. Mohutný energetický impuls mohly vyvolat pravděpodobně EZ, které protínaly ve městě více aur, ale postižení lidé se nacházeli v auře s největším energetickým potenciálem. Na otázku proč byli postiženi lidé, kteří měli u sebe kovové předměty, nelze rovněž odpovědět, ale lze navázat na informace z historie a poznatky, které vyplynuly z mých experimentů s kombinacemi kovů a jinou hmotou (komentuji v obrazové části). 

Jev je velice složitý, proto se jej pokusím více rozvést. Každé město může mít jednu auru nebo jich může mít i více. Společnou auru má město v tom případě, že se jednotlivé aury budov překrývají. V opačném případě, kdy mezi budovami jsou proluky, zelené plochy, vodní toky nebo široké ulice, jednotlivé aury se nepřekrývají a vznikne tak ve městě více samostatných nábojů. Tyto náboje nemají stejně velký energetický potenciál, jeho odlišnost může být způsobena vlivem energetického rastru, konstrukcí a technologickým vybavením budov apod. Lidé, kteří se nacházejí v jednotlivých nábojích města, jsou jejich energetickou součástí. Z toho vyplývá, že napětí na jejich buněčných membránách se vyrovná s napětím ES, ve kterém se právě nacházejí. Je-li ve městě více ES, na lidech se to projeví tak, že jejich těla mají odlišné energetické potenciály. Je pravděpodobné, že posedlost tancem se projevila v náboji města s nejvyšším energetickým napětím, které bylo ještě navršeno dalšími energetickými vlivy, jakých může být celá řada.

 

Mahabharáta líčí s hrůzou zbraň, schopnou usmrtit všechny válečníky, kteří nesou na těle kov. Dozví-li se včas, že této zbraně má být použito, strhají z těla vše kovové, vskočí do řeky a důkladně omyjí sebe i vše, čeho se dotkli. Text Mahabharáty dále pokračuje: " Zdálo se, jako by živly byly vypuštěny z řetězu. Slunce kroužilo. Svět ožehlý plamenem strašlivé zbraně se potácel v horečce. Sloni, popáleni žárem, divoce pobíhali sem a tam, aby nalezli ochranu před hroznou silou. Voda vřela, zvěř umírala, nepřítel byl skosen a planoucí stromy se jeden za druhým kácely jako při lesním ohni. Sloni příšerně řvali a tu a tam klesli mrtví k zemi. Koně a válečné vozy, vše hořelo společně – vše vypadalo jako po požáru. Tisíce vozů bylo zničeno, pak se sneslo nad moře veliké ticho. Větry počaly znovu dout a nad zemí se rozsvětlilo. Objevil se strašný pohled. Mrtvoly padlých byly ohněm tak znetvořeny, že se již nepodobaly lidem. Nikdy dříve jsme tak strašlivou zbraň neviděli a nikdy dříve jsme o tak strašné zbrani ani neslyšeli." (Podle překladu C. Roye, Drona Parva 1889.)

Tuto informaci znám několik desítek let a nikdy jsem ji nebral vážně, připadalo mi to jako nesmysl, ale pouze do doby než jsem zjistil, že dávné kultury budovaly mohutné energetické zdroje a používaly pro nás neznámou energii. Případ žáby která nepřežije pobyt ve Faradayově kleci, kterou může být také klec na kanáry dokazuje, že ve 21. století budeme poznávat další vlastnosti kovů. Stejnou záhadou je, proč včely nedávají med v kovových úlech a hynou. Někteří lidé se cítí špatně v budovách s železnou konstrukcí, které mají navíc klimatizaci. Ztěžují si na únavu, na bolesti hlavy nebo ta to, že jim tam špatně dýchá. 

Z opačného hlediska přece kovy nemohou být tak škodlivé, když to nijak nevadí posádkám tanků nebo letadlových lodí. Domnívám se, že dva rozporné názory o vlastnostech kovů by mohly být vyhodnoceny pomocí statistiky. Jako nejvhodnější objekty pro toto hodnocení pokládám budovy nemocnic, protože se mezi sebou liší až sedminásobnou úmrtností. Pro komparaci mohu doporučit budovy o přibližně stejné velikosti s odstupem od husté městské zástavby. Porovnávaly by se budovy s ocelovou konstrukcí s budovami z jiných materiálů. Nemocnice mi připadají pro tento experiment nejvhodnější, protože pacienti jsou nepřetržitě vystaveni vlivu hmoty budov. Negativní působení kovů se může projevit plíživým způsobem, a unikat tak pozornosti vědy. Starým Římanům také nevadilo, že pijí víno z olověných pohárů

Téměř šest set let časový odstup mezi oběma stejnými událostmi v Nairobi a v Porýní naznačuje, že jde o velmi vzácný přírodní jev. V Nairobi trval po dobu pěti hodin, bylo by zajímavé zjistit časový průběh v Porýní, kde vše probíhalo rovněž v auře řeky Rýna. Svůj výzkum jsem začínal experimenty s velkými počty velkokapacitních kondenzátorů, při kterých jsem na sobě zaznamenal zdravotní poruchy, které se mimo jiné projevily také třesem rukou. V takových situacích jsem experimenty ukončil, ale je možné se domnívat, že dalším pokračováním by se nervové poruchy mohly stupňovat. Domnívám se, že obou případech, Nairobi i Porýní, šlo o energetické navršení náboje neznámými zdroji, které byly příčinou posedlosti tancem. Další výzkumy nábojů umožní pravděpodobně stejné jevy vyvolat uměle.

 

Samovznícení lidských těl

Samovolné vznícení osob (SHC) je pro seriozní badatele jeden z nejkontroverznějších jevů. Výraz samovznícení vyjadřuje způsob, kterým se lidské tělo dokáže vznítit bez jakéhokoliv opticky zaznamenaného zdroje. Velice intenzivní neuvěřitelně lokalizovaný oheň promění v popel většinu lidského těla. V mnoha případech zůstává nedotčena některá část končetiny, jako např. noha. Rovněž některé části oděvu nebo okolní předměty zůstávají nepoškozeny. V přírodě neexistuje nic obdobného těmto požárům a doprovodné jevy se vysmívají zákonům fyziky a poznatkům medicíny. Je možné pochybovat o záznamech samovznícení lidských těl z dřívější doby, ne však o fotodokumentaci takových případů ve dvacátém století.

Všechny hypotézy o zdůvodnění samovznícení jsou zpochybněny skutečností, že ani v jediném případě, kdy bylo lidské tělo vystaveno ohni, nebyly zpopelněny i kosti. Při kremaci se lidská těla spalují při teplotách od 600° do 950° C po dobu jedné a půl hodiny, a po celou dobu spalování se do kremační pece vhání velké množství vzduchu. Velké kosti a pánev zůstanou stále rozeznatelné. K jejich přeměně v prach se používá drtiče, kde je roztluče na prach osm železných koulí.

Při samovznícení lidských těl lidé přímo explodují horkem, proti kterému musí být normální oheň označen jako vlažný. Tento výbuch je krátký, intenzivní a soustředěný, protože ani v blízkosti nic nevzplane. V některých případech zpopelněné mrtvoly byly zcela oblečeny, oděvy zůstaly nepoškozené.

Pro zdůvodnění SHC byly učiněny dva experimenty, při jejichž vyhodnocení byly přehlíženy zaznamenané vlastnosti průběhu samovznícení. V prvém případě asi půl kilogramu vepřového bůčku bez kostí zabaleného do látky hořelo několik desítek minut. Výsledek byl nazván knotovým efektem a bylo konstatováno, že stejný průběh má SHC. Ve druhém případě měl badatel k věci již solidnější přístup. Asi sto kilového vepře zabalil do látky a pokus opakoval. Po několika hodinách část vepře shořela a byl učiněn stejný závěr jako při prvním pokusu. Podobnými závěry klamou vědci sami sebe, mnohým takové zdůvodnění postačí, ale reálné řešení se tím pouze oddaluje. Nelze přehlížet závažné skutečnosti, podle kterých celý proces hoření probíhá velmi krátkou dobu a některé části oděvů zůstávají ohněm nepoškozeny.

Poznatky mého výzkumu umožňují předložit hypotézu o samovznícení lidského těla. Jako příklad uvedu kondenzátor, na kterém budeme pozvolna zvyšovat napětí. Po překročení napěťové hranice, na kterou je kondenzátor dimenzován, dojde k proražení izolantu, v okamžiku se uvolní veškerá energie a kondenzátor je zničen. Stejným způsobem se mohou chovat i buňky lidského těla. Každá buňka (tedy i kostní) získá vnějšími vlivy dostatek energie k tomu, aby se mohla sama zničit. Příčinou samovznícení lidských těl je pravděpodobně enormní nárůst energie na buněčných membránách s následným zničením jejich izolačních vlastností a uvolnění veškeré energie v jediném okamžiku.

Vstup energie v menší hodnotě lze snadno demonstrovat tak, že vytyčíme jednu EZ. Je lhostejné jakému P-náboji přísluší, lhostejná je i její délka.. Do jedné její části umístíme asistenta, do druhé skupinu kondenzátorů o kapacitě několika Faradů a napětí asi 15 V. Asistent před započetím experimentu má nějaký základní poloměr aury, v průběhu asi dvacetiminutového experimentu se hodnota jeho aury více než zdvojnásobí. Nedoporučuji provádět pokusy s většími kapacitami a vyšším napětím, snadno lze vyvolat zdravotní poruchy. Ocitne-li se člověk v silné koncentraci energetických složek, může to být v některých situacích příčina SHC.  

Podle připomínek, které dostávám k článku "Samovznícení lidských těl" (SHC), který jsem již dříve publikoval na internetu, lze usoudit, že je těch případů mnohem víc než se uvádí. Do protokolu o požáru je nutné uvést příčinu. V případě, že by požární specialista do protokolu uvedl "nemám tušení", pravděpodobně by funkci specialisty dlouho nevykonával. Z toho důvodu se nějaká příčina, kterou lze dát do souvislosti se známými skutečnostmi musí vždy najít.

Je pravděpodobné, že energetický impuls nevyvolá u každého postiženého jednotlivce destrukci jeho buněk, zřejmě je rozhodující, v jakém energetickém stavu se člověk právě nalézá, ale to lze do značné míry ovlivnit.  Domnívám se, že by bylo zajímavé zjistit u všech postižených několik předchozích dnů jejich života. Mohli být ve značném přepětí, které může mít nejrůznější příčiny. Je ale nutné začít tím, že specialisté vyšetřující příčinu požáru nebudou uvádět důvody, kterým sami nevěří. Bude-li jako příčina požáru uvedeno SHC, máme předpoklady pro získání statistických údajů a dalších informací pro výzkum. Je třeba si také uvědomit, že energetický impuls může být méně intenzivní a nezpůsobí SHC, ale "pouze" změnu normálního myšlení. To může být osudné pro piloty, řidiče motorových vozidel, může to být příčinou ztráty sebekontroly osob apod.

 

pokračování ...

 

zdroj : Miroslav Provod, http://www.miroslavprovod.com/

 

Diskusní téma: Statická elektřina, aura, sakrální stavby apod. - díl 6.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.