O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy

Taťjana a Vitalij Tichoplavovi - Neomezené možnosti člověka

30.08.2012 13:27

Ukázka z knihy "Neomezené možnosti člověka" ruských autorů, z kapitoly "Fenomény času"

 

Neméně zajímavý příklad uvádí N. Čerkašin v článku
„Přízrak vlaku. V labyrintech času", jenž byl uveřejněn
v novinách Slava Sevastopolja ze dne 12. srpna 1992. Jeho
podstatu tvoří následující informace.

Z železničního nádraží v Říme odjel 14. července 1911
výletní vlak, který vypravila firma Zanetti pro bohaté Italy.
Sto šest pasažérů si prohlíželo pamětihodnosti podél nového
úseku železniční trati, ale když se vlak přiblížil k velmi
dlouhému tunelu, začalo se náhle dít něco strašného. Na základě
svědectví dvou pasažérů, kteří stihli vyskočit za jízdy
z vlakové soupravy, víme, že se všechno náhle ponořilo do
bílé mléčné mlhy, j e ž s každým přiblížením vlaku k tunelu
houstla a měnila se v mazlavou tekutinu. Vlak vjel dovnitř
a... zmizel. Kvůli této události zasypali tunel kamením; během
války do něj dokonce spadla bomba.


Možná, že by lidé na tento příběh docela zapomněli, kdyby
se souprava tří vagonů znovu neobjevila... Nedaleko vesnice
Zavaliči v Poltavské oblasti ji na přejezdu spatřila zaměstnankyně
drah Jelena Spiridonovna Čebrecová. Vlak měl
okna neprodyšně zakryta závěsy, otevřené dveře a prázdnou
kabinu strojvůdce, pohyboval se po trati naprosto bezhlučně,
přičemž přejel slepice, které se tam procházely.
Do vsi přijel předseda Komise pro výzkum anomálních
jevů při ukrajinské Akademii věd V. P. Leščatyj, aby zmiňovaný
fenomén prozkoumal. V záznamech ze září roku 1991
zformuloval myšlenku, že vlak určitým způsobem prošel
časem. Leščatyj provedl analýzu vrstvy, která pokrývala
stěny a okna vagonů, načež se ukázalo, že se jedná o látku,
jež se svými vlastnostmi nápadně podobá prachu.


Vasilij Petrovič Leščatyj si 25. září téhož roku na záhadný
vlak počkal na přejezdu ve vesnici Zavaliči, naskočil na stupínek
přízraku a... už ho nikdy nikdo nespatřil! Vlak se na
křižovatce zjevoval i poté, dosud se však nenašli další odvážní
výzkumníci uvedeného fenoménu.


Nikoho nenechá chladným sdělení, které publikovala
řada světových periodik. Posádka norského rybářského
trauleru (kapitánem byl Karl Jorgen Chas) objevila 24. září
roku 1990 v severním Atlantiku ledovec, na němž stála mladá
žena, která byla oblečená v šatech z počátku minulého
století. Naložili ji na loď, a když se zeptali, kde se na ledovci
vzala, k údivu celé posádky prohlásila, že je pasažérkou
Titaniku (!) a j en zázrakem byla zachráněna v průběhu noci,
kdy se loď potopila. „Mluvila velmi vzrušeně a čas od času
propadala hysterii. Domnívala se, že od katastrofy uběhl
pouze jediný den, tedy že se píše 15. duben roku 1912,"
upřesnil kapitán Chas.


Žena tvrdila, že se jmenuje Winnie Coutts, vypadala velmi
pohuble a vyčerpaně, avšak nejevila žádné známky zestárnutí.
Prohlašovala, že na palubu Titaniku nastoupila v anglickém
Southamptonu, odkud se linka vydala na osudnou plavbu.


„V tašce, kterou držela pevně v rukou, jsme našli palubní
lístek z Titaniku," vyprávěl kapitán rybářské lodi a pokračoval:
„Žena odmítala uvěřit, že od chvíle ztroskotání plavidla
uběhly desítky let. Celou cestu do Osla měla hysterické záchvaty,
trvala na tom, abychom ji vrátili na Titanik."


Ověření dokladů v anglických námořních archivech přineslo
šokující výsledek: na seznamu pasažérů Titaniku se
skutečně nacházelo jméno Winnie Coutts.


V oslovském přístavu očekávali tajemnou pasažérku lékaři,
kteří ji umístili na pozorování do nemocnice, přičemž
se mnohokrát podrobila vyšetřením psychiatrů. Její vyprávění
zaznamenali na magnetofonovou pásku, ale k žádným
odchylkám od prvotní výpovědi, kterou poskytla kapitánovi
rybářské lodi, nedošlo.


Téměř deset let prováděla psychiatrička Julie Holland
spolu s dalšími sedmadvaceti odborníky pozorování této
pasažérky. „To, o čem vypráví, překračuje hranice lidského
chápání. Nehledě na mnohaleté profesionální zkušenosti,
nemohu její stav klasifikovat jako psychické onemocnění
ani nedokážu žádným způsobem vysvětlit její chování.
Všechno to přesahuje rámec logického myšlení i medicíny.
Nikdy dříve bych nebyla schopna uvěřit tomu, co právě říkám:
vypadá to, že ona žena skutečně pobývala v anabióze
nebo se nacházela v jakémsi stavu mimo kategorii času
v průběhu sedmdesáti osmi let, než ji zachránili z ledové
kry," cituje slova Julie Holland izraelské periodikum Panorama.
O co tedy jde, že by další časová smyčka?


A jak si lze vysvětlit velkolepou vidinu, která se čas od
času objevuje na břehu řeky Volhy v ostrém zákrutu při úpatí
Žiguli? Před skupinou užaslých turistů se jednoho klidného
večera objevilo město se starobylým hradem, který byl obehnaný
pevnostním valem, na němž zářily zlaté kupole pravoslavných
chrámů. Městská brána byla zavřená, po hradbách
se procházely stráže v brnění a měly luky a kopí. Návštěvníci
se pomalu vzpamatovávali ze šoku, zatímco se město pomalu
rozplynulo v oparu a zmizelo. Tamní usedlíci turistům vyprávěli,
že se město (jsou přesvědčeni, že se jedná o legendární
KitěžIV, občas objevuje na uvedeném místě, jako by se zvedalo
ze dna řeky a po deseti až patnácti minutách se znovu noří zpátky.


Uvedené příklady svědčí o tom, že mezi minulostí a současností
existuje jakási nezpochybnitelná spojitost, která se
pravděpodobně podobá zvláštním energetickým polím. Čas
události „nepohřbí", ale udržuje si je a přenáší z epochy do
epochy prostřednictvím jakýchsi fyzikálních kanálů.


Mohli bychom zde popsat řadu obdobných příkladů, j e ž
jsou spojeny s kategorií času, zmíníme však pouze dva
z nich, které přehledně dokumentují odlišné tempo běhu
času v různých soustavách nebo situacích. K této vlastnosti
uvádí doktor technických věd V V. Nalimov následující6 7:
„Člověk vnímá čas dvojím způsobem, přičemž jedním z nich
je rovnoměrný (newtonovský) čas, který ovládají mechanické,
z našeho pohledu vnější hodiny. Druhý, vnitřní čas, je
prožíván nerovnoměrně, přičemž je určován našimi vnitřními
hodinami. Běh těchto hodin se řídí pouze naší otevřeností
vůči světu a naší aktivitou... Člověk může zcela vědomě měnit
rychlost vlastního času, a tím vstoupit do změněného stavu vědomí."


Během druhé světové války vybuchl vedle F. N. Filatova
granát. O této události napsal: „Jasně jsem viděl (a nikdy na
to nezapomenu), jak roztává sníh kolem rozžhaveného ingotu,
jak se na ocelovém povrchu rozzářily ohnivé praskliny
a j ak se pomalu začaly oddělovat střepiny, které se pak
plynule rozlétly do všech stran. Všechno se odehrálo bez
zvuku jako v němém filmu. Pak už všechno zapadlo do zaběhaných
kolejí, výbuch zvedl mohutný sloup země, ozval
se ohlušující zvuk, měl jsem pocit, že mi praskly bubínky,
načež jsem ztratil vědomí. "


Jinou událost popisuje bývalý voják A. N. Basov. „Toho
dne jsme se s řidičem vraceli k jednotce, jeli jsme nákladním
vozem GAZ 53. Na úzké silnici jsme nepotkali ani živou
duši, okolo cesty byly j en příkopy a za nimi násep. Pohybovali
jsme se asi osmdesátikilometrovou rychlostí. Míjíme
vyvýšeninu, a v tom se přímo uprostřed cesty objevil
moskvič a začal prudce brzdit... Co teď? Nemohli jsme jej
objet a na zpomalení už bylo pozdě. Najednou se však stalo
něco, co se mi vrylo do paměti na celý život. Pocítil jsem
naprostou volnost, měl j s em úplně čistou mysl. Hlavou mi
probleskla myšlenka: Hlavně se šoférovi nemíchej do řízení,
všechno teď záleží jenom na něm. Spokojeně j s em tedy
seděl a čekal, co se stane. Plynule a volně j a ko ve zpomaleném
filmu se začala kabina vozu natáčet směrem k příkopu.
Otočil jsem se na řidiče a viděl, jak rychle j e ho ruce otáčely
volantem. Překvapil mě ten neuvěřitelný kontrast a znovu
jsem se podíval před sebe, přičemž kabina už byla na druhé
straně. Teď musíme narazit, pomyslel j s em si. Čas přitom běžel
normálním tempem. Uviděl jsem, jak naše auto jen o několik
centimetrů minulo osobní vůz, načež ,chcípl motor a my
zůstali stát napříč vozovky. Zdálo se mi, že vše trvá asi pětačtyřicet
sekund až minutu. Ve skutečnosti se to celé odehrálo během
několika okamžiků."


Výše uvedená příhoda je o to zajímavější, že v ní v okamžiku
ohrožení registrujeme dva časové plány. Autor se
zmínil o tom, že se kolem něho všechno jakoby zastavilo,
zpomalilo, a přitom ho překvapila rychlost, s jakou šofér
točil volantem. Jak to vysvětlit? Jednoduše tím, že se řidič
zřejmě nacházel v jiné časoprostorové rovině, a proto byl
kontrast tak znatelný. Na všechny uvedené otázky však
musí věda teprve najít odpověď, je nejvyšší čas, aby se
s tímto fenoménem vypořádala.

Doufejme, že to už nebude dlouho trvat.

 

celá kniha je k dispozice zde:

 

http://www.scribd.com/doc/57141775/Ta%C5%A5jana-a-Vitalij-Tichoplavovi-Neomezene-mo%C5%BEnosti-%C4%8Dlov%C4%9Bka

 

 

Diskusní téma: Taťjana a Vitalij Tichoplavovi - Neomezené možnosti člověka

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.