Trojjediný Bůh

Bůh s námi – Ježíš Kristus

Ať byly zkušenosti Boží blízkosti u Izraele sebeintenzivnější a obrazy, v nichž zachycovali svá očekávání sebeodvážnější, Bůh přeci překonal i ta nejodvážnější očekávání a naděje: stal se člověkem. Ježíš („Bůh je spása“) je Immanuel („Bůh je s námi“). V něm se zvláštním způsobem naplňuje starozákonní Boží jméno (Ex 3,14). V něm se samotný Bůh stává viditelným, slyšitelným a hmatatelným. Na něm se projevuje, jaký k nám Bůh je. A tak mohou jeho učedníci říci: „..svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám,...“ (1 J 1,2b-3). Bůh „Jahve“ se k nám v Kristu přiblížil natolik, že jsme ho mohli zbičovat a zabít. V člověku Ježíši Kristu, v jeho činech a slovech Bůh sám překonává veškerou vzdálenost k člověku. „..a přece není od nikoho z nás daleko“ (Sk 17,27b). I hříšník může mít jistotu Boží blízkosti.

Avšak stal se Bůh nám lidem skrze tuto „hmatatelnou blízkost“ srozumitelnějším? Třebaže je tak naprosto „lidská“, není proto ještě snáze uvěřitelná. Nebýt Ježíše z Nazareta, byla by absurdní vůbec myšlenka, že Bůh se stane člověkem!

Ježíš Kristus je „sebeztvárněním Boha“ v dějinách. Jan tohoto Ježíše zažil a došel k závěru: „Bůh je láska“ (1 J 4,8).

Podstatou této lásky je vyhledávat blízkost člověka, jít za ním, pozvedat ho a povzbuzovat, těšit a uzdravovat; dodávat mu naději a důvěru. Jako dobrý pastýř hledá Bůh ztracenou ovci a nese na ramenou slabé jehňátko, jako živí pelikán svá mláďata krví vlastního srdce, tak on dává svůj život. Umírá jako pšeničné zrno, aby z něj mohl vzejít nový život. Stává se chlebem, nechává se lámat a rozdělovat, lisovat jako vinné hrozny... Zkušenosti, obrazy, symboly: všechny jsou znaky skutečnosti, že Bůh miluje lidi.

Bůh Otec

Ježíš tuto lásku a blízkost Boží shrnuje v jednom slovu: „Otec“. Toto oslovení sice znala i jiná náboženství, avšak používala je buď ve smyslu všeobsahujícího vědomí, že Bůh je Stvořitel všeho, nebo byla dokonce spojována s představou fyzického příbuzenství mezi bohy a lidmi.
Žádný člověk není „Božím dítětem“ v tom smyslu, jako je Kristus „Boží Syn“; ale Bůh s námi jedná jako Otec, který nás přijal za vlastní děti.

Ježíš se ptá: „Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? ... Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré dary těm, kdo ho prosí!“ (Mt 7,9.11) A někdy ani není nutně potřeba prosit, neboť: Váš nebeský Otec přece ví, co všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost. Hledejte mír a svobodu, milosrdenství a rovnost. A všechno ostatní vám bude přidáno (srovnej Mt 6,25-34). Bůh je „Otec“, který nás miluje. Ježíš potvrzuje, co Bůh sám řekl: Já sám jsem svůj lid naučil chodit; bral jsem ho na své rámě ...provázky lidskými jsem ho táhl k sobě, pouty lásky.. Byl jsem k němu jako rodiče, kteří si kojence tisknou k tváři...snižoval jsem se a skláněl k němu a krmil jsem ho... (srovnej Oz 11). Když vy se modlíte k tomuto Bohu – říká Ježíš – pak říkejte: Abba, tatínku..

S pojmem a představou Boha Otce je ovšem spojeno jedno nebezpečí pro chápání Boha. Existuje velké pokušení opět si Boha představovat jako omezenou bytost na způsob člověka. Bůh jako „obrovská otcovská postava“.

Pro mnohé může slovo „otec“ znamenat téměř překážku ve víře. Jejich představa otce se pojí s nulovými hodnotami a nedobrými zkušenostmi. Snad svého otce ani vůbec neznají? Nebo ho poznali jako tyranského a nespravedlivého despotu? Možná bil maminku a zanedbával děti? Těmto lidem může pomoci, že sice výrok „Bůh je Otec“ byla Ježíšovým zvěstováním zvláště vyzvednuta, ale v Ježíši Kristu je Bůh stejně tak i přítelem a bratrem.

Nesmíme však zapomínat, že tato označení mohou ve svém důsledku být značně zavádějící. Bůh není muž. Není ani žena. Je to Bůh.

Bůh bible v žádném případě nemá jen mužské a otcovské rysy! Ve Starém i v Novém zákoně Bůh zjevuje vlastnosti a způsoby jednání, které v našem dnešním způsobu vnímání (kulturně a dobově podmíněném) jsou „typicky ženské“: utěšuje, ochraňuje, živí, je něžný. „Bůh je náš otec a naše matka“ (Jan Pavel II., srovnej také Iz 49,15).

Nazýváme-li Boha otcem, matkou nebo bratrem, nevyjadřujeme se ani tolik o „Boží podstatě“, jako spíše o nás samých a o našem vztahu k Bohu. Bůh není ani muž, ani žena, my však zakoušíme jeho ruku, kterou se nás dotýká, jako otcovskou nebo mateřskou.

Bůh v nás – Duch Svatý

Boží blízkost se neomezuje na to, že se před 2000 lety v Ježíši Kristu stal člověkem. Skutečnost, že on – neviditelný Bůh – před nás předstoupil viditelně a hmatatelně tváří v tvář, to ještě stále není ta „absolutní blízkost“. Ježíš nebyl ojedinělým styčným bodem Boha s člověkem. On zůstává blízko pořád. Bůh se sám člověku sdílí jako dar. Bůh se zpřítomňuje v člověku! Působí v člověku a skrze člověka. Bible říká, že nám dává svého Ducha.

Již ve Starém zákoně Izraelité poznali, že Jahve není jen „Bůh mimo“, k němuž se člověk obrací modlitbou a uctíváním, nýbrž že také „je ve všem“, jako životní princip, jako síla. Tohoto „ducha“ označili slovem, které znamená též vánek, dech. Dech znamená život. V dechu se dotýká tělesno s duševnem. Když se lekneme, zadržíme dech. Při rozrušení dýcháme zrychleně; když se uvolníme, dýcháme pomalu a zhluboka. Když se v bibli praví: Boží Duch spočívá na člověku, myslí se tím: tento člověk je vnitřně zcela proniknut Bohem. Bůh je jakoby jeho životním principem, je tím, z čeho žije. Tohoto „Ducha“ – tedy sebe sama – slibuje Jahve všem lidem.

„A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha...“ (Ez 36,26). Tímto Božím „přesazením srdce“ získává člověk nový střed svého života, nové „silocentrum“. Jeho srdce teď bije „v Božím rytmu“. Toto srdce – to je Boží Duch. Ježíš před svou smrtí slibuje naplnění tohoto zaslíbení: „požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky...“ (J 14,16). Tento Boží Duch – Bůh sám – má u nás zůstat na věky. A tak nám zůstává víc než jen vzpomínka na člověka Ježíše Krista, v němž se Bůh stal člověkem. Boží blízkost již nezná hranic prostoru ani času, rasy ani vyznání. Je všude a všem lidem nablízku. Žije a působí v nás. Oživuje nás a dělá nás lepšími. Formuje naši osobnost a vtiskuje jí svoji pečeť – pokud člověk chce. To znamená, že Boží Duch v člověku působí všechno dobré; jen skrze něj můžeme věřit; jen pokud v nás sídlí Duch Boží, můžeme patřit ke Kristu (srovnej Ř 9,8), můžeme se modlit (Ef 6,18), on nás uvádí do pravdy (J 16,13). Duch Svatý – to znamená: sám Bůh se v našem životě stává činným. Písmo se to pokouší vyjádřit obrazně. Působí jako „oheň“ (Sk 2,3), nebo živá voda“ (J 7,37). Je jako motor, jako pohon, který svou oživující silou napájí všechny, kdo jsou spojeni s Kristem. Tato ducha-plnost a strhující dynamika je patrná z líčení prvních „svatodušních svátků“:

„Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ Lidé, kteří se kolem nich shlukli, byli ohromení a udivení. Učedníci jim připadali jako opilí. (Sk 2,1-7)
Zde již můžeme částečně vidět, jak Duch působí. Překonává jazykové bariéry mezi lidmi a tvoří novou jednotu. Později se ve stejném líčení dovídáme, že věřící „byli jedné mysli a jednoho srdce“ (Sk 4,32).

Možná ve vás předchozí řádky vyvolaly pochybnosti: Duch svatý – sám Bůh – v člověku, v křesťanech, dokonce snad i ve mně? I mezi námi Duch Boží působí. Ovšem jen málokdo ho zažije tak dramaticky, jako učedníci a Židé o prvních letnicích. Ale děje se to. I dnes mluví lidé jazyky, pod vlivem Ducha svatého prorokují a uzdravují, vyvolávají pokoj a smiřují. Většina lidí ho však zakouší, aniž by tušila, že to působí Boží Duch. Tak k ovoci Ducha patří: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Gal 5,22). Působí v nás všude tam, kde se přiznáváme k Ježíši, kde se modlíme, doufáme, povzbuzujeme, utěšujeme. Je tam, kde lidé prožívají okamžiky vnitřního náhledu a poznání, v nichž nacházejí nezpochybnitelnou vnitřní jistotu o smyslu svého života. Ani smrt tuto smyslovou zkušenost již nezpochybňuje. Duch je tam, kde zavládne mír i přes vnější nepokoj; kde lidé mlčky snesou těžkou nespravedlnost a dokáží odpustit; kde jsou k jinému člověku dobří, aniž by čekali vděčnou odezvu; kde najdou sílu vydržet v obtížném manželství, kde nepodlehnou pokušení: všude tam je Boží Duch.

Řeknete asi: lidskost, láska, věrnost – to všechno přeci existuje i mimo křesťanství. Pak by i tam musel působit Duch Boží? Ano, je to opravdu tak. Všechno dobré, co lidé kdekoliv konají, se děje s pomocí Boží. Zcela zvláštním způsobem je však činný v církvi. Bible opakovaně líčí, jak se mladá církev dokázala řídit Kristovým Duchem (srovnej Sk 15,28). A tento Duch je společenství věřících přislíben až do skonání věků. Proto zakoušíme záblesky působnosti Božího Ducha i dnes nejspíše ve společenství věřících lidí. Podrobněji se k tomu vrátíme v dopisu č. 24 (srovnejte též s dopisem č. 10).

Milost: nový život

Již jste někdy něco z toho zažili? Potom snad můžete potvrdit i poznatek, že Boží působení nás uzdravuje. Prospívá nám. Přináší radost a sebedůvěru. Naopak však také cítíme, že toto působení jsem nevyvolal vlastním úsilím. Je nezávislé na mé vůli. Nemohu je libovolně opakovat. Na takové zkušenosti neexistuje žádný recept. Je to „dar“.

Tomuto „daru“ ale křesťané říkají „milost“; Bůh daruje sám sebe. Žije v nás. Na to nemáme žádné „výsostné právo“; není „povinen“ to dělat. Znamená to pro nás zcela nový život, jeho novou kvalitu, nový životní pocit. Je to pro nás totéž, jako pro rostlinu světlo. Plně z toho žijeme. Jsme jako znovuzrození. Proto označuje Písmo to, co nám Ježíš Kristus přinesl, jako „nové zrození“, „nové stvoření“. Milost tedy není žádná „věc“ v nás, drahé příslušenství. Milost je v podstatě Boží láska k nám a Boží Duch v nás.

Písmo používá stále nové a nové obrazy a podobenství, aby naznačilo, v nás Bůh tímto způsobem působí: jsme „děti Boží“ (1 J 3,1); Bůh v nás „přebývá“ jako v chrámu (1 Kor 3,16; 2 Tim 1,14). Může potom člověk ještě vážně tvrdit, že víra v tohoto Boha vede k „odcizení“ člověka sobě samému? Podle křesťanského přesvědčení je člověk stvořen „k obrazu Božímu“. Proto tedy nachází sebe sama teprve tehdy, když najde Boha.

Tato intenzivní a jedinečná Boží blízkost je ovšem jen nabídkou. Můžeme Boha „vypovědět“ – není ani démonem, ani okupantem. Boží přítomnost v člověku není neproměnná, statická. Je na nás, zda ji budeme stupňovat, nebo ji necháme vyprchat.

Trojjediný Bůh

Pokročili jsme natolik, že musíme promluvit o největším tajemství křesťanské víry: o trojjediném Bohu. Židé a muslimové se nad tímto učením pohoršují. Bojí se, že se tím dává všanc víra v jednoho a jediného Boha. Na skalní mešitě v Jeruzalémě stojí nápis: „Alláh je jeden. Žádný syn není.“

Křesťané nikdy neopustili jediný moment víry v jediného Boha. Bůh je jediný Bůh. Vždy platilo základní přikázání Starého zákona: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh;....Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Ex 20,2-3) Věřící však stále naléhavěji v průběhu dějin poznávali, že tento Bůh není „jednoduchý“.

Na základě toho, co jste dosud přečetli, jste snad začali tušit, jak „různorodá“ je Boží skutečnost. Trojjedinost Boha není žádná lidská spekulace – koho by napadlo si takto představovat Boha! Ale právě takto se Bůh zvěstoval. Křesťané věří, že Bůh nepoužil Ježíše jen jako nějakou masku, jako by se prostě převlékl za tuto lidskou postavu. Jádrem víry je, že Ježíš je tímto Bohem. Duch svatý není podle křesťanského přesvědčení jen „síla vycházející od Boha“, nýbrž on je Bůh sám.

Bůh člověku ukázal: takový jsem! Jak si to ale srovnáte se svými racionalistickými zákony a logikou, to není můj problém: nad tím si sami lámejte hlavu. To teologové dělají už 2000 let a konec je v nedohlednu.

I když v Písmu nikde není zmíněn pojem „trojjedinost“ nebo „trojjediný Bůh“, v celé bibli najdeme k této záležitosti narážky. Ježíš, ačkoliv byl opravdu a plně člověkem, se zároveň cítí být „se svým Otcem“ zvláštním způsobem jedno (J 5,20.26; 8,58; 10,30; 14,7.9; 17,5; Mt 11,27; 26,63nn.). Proto mu jeho současníci – z jejich pohledu oprávněně – vytýkali, že se staví na Boží místo.

A Boží Duch? Již ve starozákonním chápání se objevuje, že Duch Boží není nikdo jiný než Boží Duch, a proto ne jednoduše s ním identický. Na to navazuje Ježíš. Duch, kterého Ježíš slibuje svým přívržencům, není žádná neosobní moc: jedná s lidmi a pro ně. Posvěcuje, uvádí do pravdy, je to pomocník a utěšitel. Je to Duch Boží a také Duch Kristův. Nikde v Písmu ani v církevní víře není Duch prostě identifikován s Otcem nebo se vzkříšeným Pánem. Ale nelze ho od nich ani oddělit.

Proto již když se Ježíš stává člověkem, jsou Otec, Syn a Svatý Duch jmenováni vedle sebe. Později při křtu v Jordánu (Mt 3,13-17). Po zmrtvýchvstání Ježíš ještě jednou spojuje všechna tři Boží jména: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého..“ (Mt 28,19) A především také v listech apoštolů jsou Otec, Syn a Duch Svatý vedle sebe jmenování se stejnou úctou a láskou.

Církev se během staletí přidržovala těchto biblických předloh a své oficiální modlitby zakončuje slovy: „Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a kraluje na věky věků.“

Možná máte sto chutí náš dopis odložit a říci: Ať se v tom přebírá někdo jiný! Mně už z toho jde hlava kolem. Jednota a rovnost, a přece různost, ne identita, ne prostá zaměnitelnost... Bezmoc nad tímto problémem není žádnou ostudou. Naopak: stálo by za to žít pro Boha, kterého bych byl s to plně pochopit svým lidským rozumem?

První křesťané a Ježíšovi učedníci každopádně tento teologicko-filozofický problém neznali. Žili v pevném přesvědčení: je jenom jeden Bůh. Je to Bůh otců: Abrahama, Izáka a Jákoba. Tento Bůh je přítomen v Ježíši z Nazareta. jeho slovo je Boží slovo. Jeho vůle je vůle mého Stvořitele. – Věřili tomu i v pochybách: „Pane, pomoz mé nevíře!“ (Mk 9,24)

A ten, kdo je překvapí o letnicích v zavřeném večeřadle, kdo se zmocní jejich srdcí, promění je, zapálí, přinutí vyjít ven, dodá jim odvahy a uschopní je k hlásání – kdo jiný by to měl být, než tentýž Bůh: Jahve. A tento Duch, který z nich tvoří nové lidi, který započíná „nové stvoření celého světa“ – to je týž Boží Duch, který se ještě před vším stvořením vznášel na vodami, nad chaosem nicoty.

Od nepaměti patřilo k nejvznešenějším úkolům teologie „odhalit“ toto tajemství. Mnozí se o to pokoušeli pomocí obrazů a přirovnání. Athanasius se pokouší toto tajemství objasnit na příkladu Slunce a jeho světla: syn vychází z Otce jako záře ze Slunce. Podobně je Ježíš nazýván i v bibli: „Odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žid 1,3; Mdr 7,27). A Duch Svatý je Athanasiovi účinkem a působením, které z Božského slunce vzchází.

Pozdější teologie hovoří o třech božských osobách, které jsou však jedinou božskou bytostí. Všechny tyto pojmy mohou být ovšem o Bohu použity jen v analogii, tzn. že obsahují více nepodobnosti než podobnosti, jsou to jen „šifry“, obrazy, tápavé pokusy přeci jen vyslovit nevyslovitelné.

Blížíme se „životní hodnotě“ tohoto tajemství, vycházíme-li z předpokladu, že Bůh je milující Bůh, ba dokonce že je sám láska (1 J 4,8.10). Není osamělým Alláhem, není nejvyšším panovníkem. Je mimo jednotlivost i mnohost. Ač jediný, obsahuje společenství. Bůh se nám ukazuje jako živoucí, tvořivý Bůh, v němž je vztah a setkání, znalost a láska, příklon a přijetí.
Z tohoto pohledu bude i pro nás snazší věřit, že se tento příklon a láska „projevují“ i vůči člověku, že Bůh ze sebe vychází (z lásky „se ocitá mimo sebe“), jen aby mohl být člověku nablízku a setkat se s ním. Teprve v pohledu na Boha se nám objasňuje, co je člověk. Člověk – stvořený k obrazu Božímu – je ve své nejhlubší podstatě nastaven na společenství, a proto musí bez setkání s bližním a s Bohem zůstávat nenaplněný a prázdný. Věřící člověk teď pochopí, proč je na zemi mezi lidmi láska, náklonnost, něžnost, vztahy a společenství: sám Bůh vylil na tento svět svoji podstatu, celé Stvoření dýchá jeho Ducha.

(Text je se svolením převzat z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.orr. Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)

diskutujte zde: co-je-a-co-není-bůh-?

Související:

Co je a co není Bůh?

Falešné představy o Bohu

Lze Boha dokázat?