Děje se něco? - 4 (Kontaktní rozhovory - ukázka a odkaz na jiný server)

Vážení čtenáři přináším vám docela zajimavý odkaz stranky, které jsou zajímavě koncipovány jako kontaktní rozhovory skrze , meditace, automatické psaní a sny různými hierarchyckými bytostmi z různých planet, částí galaxie, vesmíru. Obecně jsem k těmto typům získaných informací skeptický, vzhledem k osobám, které tyto kontakty provozují (povětšinoudíky jejich nepřipravenost na jakoukoliv komunikaci a vnitřní fantasktní naivitu, podporovanou osobní touhou být na scéně). Zde jsem u většiny příspěvků měl docela dobrý pocit a protože je zde mnoho myšlenek, které i kdyby byly "jen" z vlastního podvědomí, stojí za přečtení a zamyšlením se na nimi. Proto vás prosím neohrnujte nad těmito články a příspěvky nosánky. Myslím, že zde najdete mnoho inspirativního, protože s mnoha myšlenkami velice silně rezonuji  a vím, že jsou velice pěkně rozvinuty, tak vám je vřele doporučuji.

Tyto zajímavé myšlenky v zajímavých článcích a příspěvcích najdete zde:

https://vzestup.webzdarma.cz/katka/kkniha.htm#_top

Zde vám předkládám jeden z těchto příspěvků v podobě zpracovaného snu a přeji hodně podnětných vjemů.

LK

   23. SEN

Po procitnutí jsem měl divný pocit prázdnoty, ale něco mi napovídalo, že tam ve skrytu mysli je něco, co mě naplnilo bohatstvím, poznáním a láskou. Začal jsem tedy kráčet zpět časem v myšlenkách a narazil na zlomky obrazů celého příběhu, které se zanedlouho jako mozaika složily v jeden krásný celek.

Do města, ve kterém jsem žil, přicestoval velmi slavný orchestr, který sebou přivezl gloriolu vibrací něčeho neobvyklého. Ačkoliv jej nikdo neznal, proudilo mnou přesvědčení, že se jedná o něco velmi neobvyklého a velmi vznešeného a dokonalého. Ten pocit mě provázel velmi konkrétně, i když vlastně nikdo o přítomnosti tohoto velkého a prvotřídního tělesa vlastně vědomě nevěděl. Jel jsem nějakým malým vozidlem na sraz s něčím, co na mě působilo velmi pozitivním dojmem. Autíčko bylo velmi malé – něco na způsob starého Renaultu (brouka). Počasí bylo nevlídné, pršelo, a aby má očista před shledáním s něčím neobvyklým byla dokonalá, úplně zmizela celá kapota vozu, takže jsem jel úplně odkrytý v malé motokárce.

Teprve po procitnutí ze sna jsem k jednotlivým scénám příběhu dostával vysvětlení, která jako mávnutím proutku dávala všemu smysl. Nejdříve jsem se prostě musel očistit, uskrovnit a pokořit před shledáním s něčím tak vznešeným, moudrým, ale samozřejmým.

Stále jsem však nevěděl, o co vlastně půjde. Cestou do kopce jsem potkal paní, hovořící ke svému pejskovi rusky.

Alegorie toho, že pejsek lidské řeči nerozumí, ale tento vše chápal a plnil přesně nejen pokyny, ale také rozuměl všemu, co ona žena říkala. Ne vždy tedy musíme rozumět dané řeči, abychom pochopili smysl.

Další obraz snu mne zavedl do místnosti, spíše ložnice dvou bytostí, dívky a chlapce. Podivné bylo to, že byli oba velmi mladí a celá scenérie ložnice vypadala jako že jde o manželský pár. Jí bylo asi 9 a jemu 13 let. Každý třímal v ruce bílého medvídka, ale z obou bytostí vyvěrala velká moudrost a zkušenost.

Pochopil jsem až po procitnutí, že se jedná o vesmírné přátele, se kterými tak často komunikujeme. Ve snu plnili úlohu rádců a pomocníků. Alegorie mladosti nebyla náhodná, protože i naši přátelé ve srovnání s moudrostí celého universa jsou na pouhém počátku svého vývoje.

Další obraz mě zavedl do místnůstky, kde jsem hovořil s nejmladšími členy velkého tělesa – symfonického orchestru. Byl to mladý chlapec – blondýn v bílém roláku – symbolika našich přátel. Bylo vidět, že je mladým, ne dlouhodobým členem celého souboru, ale má již nějaké priority. Tento mladík mě k mému překvapení nabídl místo kontrabasisty, ale také prvního nebo druhého houslisty v celém orchestru. Nabídka to byla úžasná a podivuhodné bylo to, že onen mladík vypadal opravdu jako šestnáctiletý elév. V ten moment jsem si uvědomil to, že ztěží budu moci zvládnout tak těžké party zahrát, nehledě k tomu, že na housle vůbec neumím hrát. Mladík mne ubezpečil, že vše zvládnu, budu-li pilný a propojím-li se s vibrací, která panuje v celém tělese. Dokonce mi sdělil, že je úplně jedno, kdy se vše naučím, že oni vlastně nejsou omezeni časem. Hned potom jsme si dohodli možnosti alternací, takže s mým působením v orchestru opravdu počítali.

Opět až po procitnutí jsem si uvědomil alegorii, že každý z nás může úplně všechno, že nabídky jdou neustále ze všech stran, jen je třeba důvěřovat v sebe a neustále si uvědomovat pocit sounáležitosti celého soukolí universa.

Tento mladík působil velmi skromně, pokorně, ale přitom jeho pravomoc byla velmi vysoká. Hlavně se asi nedalo hovořit o pravomocích, protože on prostě svobodně rozhodnul o mé přítomnosti v celé hře a nebyl nikdo, kdo by nám v té chvíli mohl zabránit, protože neexistoval žádný antagonismus.

To hlavní poznání celého příběhu stále ještě čekalo na své projevení. Neustále jsem se pohyboval mezi bytostmi velmi mladými v bělostných rolácích – overalech, které jaksi byly přítomny, konaly, fungovaly, byly láskyplné, ale v podvědomí jsem čekal něco zcela jiného, co bude dál.

Vše poukazuje stále na to, že hierarchie celého stvoření je přesně naplánována a že každý a všechno má přesně své místo v daném bodě svého duchovního vývoje. Přátelé, konkrétně plejáďané, ale i přátelé z Andromédy a z jiných částí vesmíru a členů unie v 5. a 7. dimenzi jsou velmi mladými vývojovými stupni a jsou stejně jako my podřízeni vyšším autoritám. Vše se však děje ve vibracích lásky, pokory a vědomého souznění s velkou duchovní moudrostí a dokonalostí z vyšších stupňů, které však tak procházeli stupni nižšími. O tom všem mě další děj celého snu jasně přesvědčil.

Díval jsem se přes dveře zasklené hnědým kouřovým sklem. Ve vzdušné místnosti stála ve velkém půlkruhu elita – byli to hlavní členové orchestru. Vyzařovala z nich velká moudrost, ale hlavně klid a pokora. Jejich oblečení bylo velmi noblesní, ale účelné a elegantní. Bylo mezi nimi několik velmi vysokých bytostí – myšleno vzrůstem. Dva z nich měli přes dva metry. Ženy měly velmi jemné rysy v obličejích. Šaty se blížily spíše večerním koncertním róbám. Vše se odehrávalo v duchovních barvách indigo a tmavě fialové. Někteří z nich drželi sklenici sektu a všichni byli v nějaké speciální meditaci. Jednalo se o tiché propojení energií a synchronizace vibrací před večerním vystoupením. Byl jsem zcela přesvědčen o jejich připravenosti a neomylnosti, myslím tím to, že nemohou v celém koncertu zahrát falešnou notu. Oni však tento fakt vůbec nevyzařovali. Byla to jen tichá a pokorná meditace, mířící k něčemu ještě vyššímu. Blesklo mi hlavou, čím jsem si zasloužil nabídku stát se součástí tohoto celku. A jak je možné, že jsem nabídku dostal od bytosti o hodně níže hierarchicky postavené.

V bdělém stavu mi došlo, že je úplně jedno, která z bytostí dá návrh či nabídku ve společnosti plné rovnosti a harmonie. Neboť všechno, co je v takových vibracích myšleno, je jen ve prospěch jednoho celku, vyrovnaného a vyváženého. Proto mohou naši přátelé, byť postavením relativně nižším, plnit tak „těžké“ a zodpovědné úkoly v celém stvoření. Celá vize byla samozřejmě alegorií hierarchie celého universa, jeho poslání a kooperace.

Poté se odehrálo něco, co mě opět utvrdilo ve smyslu a existenci všeho toho dění, kterého jsme každodenními svědky. Předtím mi však bylo ještě vyjeveno, jak dochází k fyzickým kontaktům nepoznaných přátel s námi. Byl to střih do restaurace, kde jsem se ocitnul i se svou přítelkyní. Naproti nám seděli dva vznešeně vyhlížející lidé. Žena asi 40, muž 45 let. Barvy oblečení opět fialová, světle fialová a růžová s bleděmodrou. Žena, aby projevila příslušnost k dané entitě (v tomto případě k velkému orchestru), nenápadně  vyjmula z pod kabátu malou piccolo flétnu, pohlédla na mne a zase ji schovala. Zvláštní je, že jsem tušil před tím, že se jedná o flétnistku.

Z toho plyne opět to, že se nejen můžeme s těmito bytostmi setkávat v našem fyzickém životě, ale navíc, pokud jsme dobře vibračně propojeni, můžeme je identifikovat. Poznáme, že se jedná o přátele, protože naše vibrace jsou podobné. To je symbolika flétny.

Doplnění ke kruhu vysokých bytostí…

Na celé plejádě těchto vysokých bytostí bylo patrno, že jsou zcela přesvědčeni o dokonalém zvládnutí řemesla, to znamená stylu a způsobu hry, ale to vše byl jen podtext, samozřejmost. Vše bylo nasměrováno k vyššímu cíli a to je činilo tak klidnými, vyrovnanými a moudrými.

Poučení plynoucí z této alegorie bylo již mnohokrát nastíněno. Silný celek je postaven na dokonalosti každého jednotlivce. Jednotlivá dokonalost pak splyne v harmonický celek, kde však nejde o prospěch každého stavebního kamene, ale o prospěch celku, který se potom odrazí i v prospěchu jednotlivce. Nejedná se pak tedy o styl či způsob hry, ale o celkový výsledek, celkový dopad. Velmi krásná byla následující alegorie tzv. cestovního plánu dalších koncertů.

Ocitnul jsem se v místnosti, kde se na zvláštní panely lepily plakáty, které se vůbec nepodobaly těm našim běžným, jež vynášejí především osobnost, která bude středem produkce a potom obnos, za jaký produkci uskuteční. Byl to vlastně systém řídícího střediska. Na každém z plakátů bylo několik řad čísel, z nichž pak jedna vodorovná byla zvýrazněna. Na jednom z plakátů jsem konkrétně zahlédnul čísla 553332245. Vnitřní hlas mi objasňoval, že se jedná o nějaký styl kabaly, kdy je potom především podle posledního dvojčíslí – šťastného či ne, určeno, jestli se v daném místě bude či nebude koncertovat. Jednalo se tedy o vibrační vyhodnocení teritoria, kam se celý orchestr přemístí nebo ne. Vše řídila jedna hlavní vědma. Byla to žena, která mi vysvětlovala: Vidíš? Tady z těchto čísel chybí šťastné poslední dvojčíslí. Tam nebude vhodné se přemisťovat, neboť tam ještě nejsme očekáváni. Dále mi bylo objasněno, že jen u malého procenta míst jsme na konkrétní turné (mise) zváni. Je to v případech, kdy si lidé přejí navázat kontakt s vyššími civilizacemi. V případech, že civilizace ještě není připravena přijmout celý náš orchestr a není schopna ještě vědomě vnímat naši produkci, koncert se jednoduše v tomto místě nekoná. Může se však stát to, že malé procento obyvatel onoho teritoria přece jenom jeví zájem o náš repertoár, pak se můžeme do těchto míst vypravit a skrytě, neprojeveně můžeme koncertovat – vysílat pozitivní vibrace. Je pak jen na bytostech, které jsou pod našim zorným polem, zda-li přijmou či nepřijmou tyto vibrace, čili tóny našeho orchestru. Pak jsem uviděl na jednom z dalších plakátů sloupce již vyčleněných posledních dvojčísel, která jasně určovala místa koncertování – další mise.

Náhle jsem se jako střihem přenesl do místa konání velkolepého koncertu, ale k mému překvapení bylo vše poněkud jinak, než bychom mohli očekávat. Koncert se konal na otevřeném prostranství, což by nebylo zase tak podivné, ale hlavními aktéry nebyly ony ušlechtilé bytosti, viděny v místnosti v půlkruhu. Celý orchestr byl skryt.

Opět se potvrdilo pravidlo, že se nejedná ani v nejmenším o zviditelnění jednotlivce, ba i celku, ve jménu posílení vlastního ega. Jedná se jen a jen o výsledek a ten pak zpětně obohatí každého, který se byť nepoznaně účastnil celé pozitivní kreace.

Na velké pláni stály stovky mladých bytostí. Byly seřazeny v řadách, stály. Oblečeny byly v něco podobného našim vojenským uniformám, dokonce na hlavách měly čepice se kšiltem, takže nebyly identifikovány.

Uniformy po vysvětlení měly evokovat jednotnost komplexního záběru vibrací, které jakoby z jednoho tělesa, jednoho bodu, byly směrovány na svůj cíl.

K mému dalšímu údivu jsem zjistil, že neexistovalo jeviště a hlediště, nýbrž vše se odehrávalo na jednom společném poli.

Krásná alegorie toho, že všichni jsou si rovni a že role vystupujících a posluchačů je velmi relativní a lehce zaměnitelná. Všichni jsme členové jednoho velkého orchestru, je však jen na nás, jaké místo ve svém vědomí jsme schopni zaujmout. Někdy se posluchač v jedné místnosti může stát přednášejícím v druhé.

Uvědomil jsem si, že tento koncert je opravdu velmi zvláštní a že nebudu asi vycházet z údivu po celou dobu jeho trvání. Orchestr byl tedy ukryt. Šiky seřazených jakoby výkonných bytostí zpívaly sborovým zpěvem krásný chorál. Všichni byli ukryti pod čepicemi se kšilty, ale co bylo dále podivuhodné – posluchači seděli zády ke sboru.

Jak důvtipná alegorie toho, co se děje dnes a denně zde na naší planetě Zemi – krásné to koncertní síni.

Posluchačů nebylo mnoho a proti velmi jasně sešikovanému sboru jich bylo jako stojících stromů ve vykáceném lese. Co však se nestalo. S prvními tóny, které vzešly od dokonalého sboru, se spustil déšť, blahodárný déšť vše očišťující a přinášející lásku a soucit od Stvořitele. Jako náplň, energie a inspirace hlasům, které pěly onen krásný chorál. Voda se valila z nebe a přitom celé prostranství bylo ozářené zlatým sluncem. Vše, co bylo vidět, byly jen stovky čepic, naplněných vodou, občas probleskla jedna či dvě usměvavé tváře šťastných zpěváků, kteří konali duchovní poslání svojí inkarnace.

Zlomem tohoto velkolepého úkazu pak bylo, když se najednou v prořídlých řadách promoklých posluchačů dvě, tři, čtyři bytosti otočily čelem ke zpívajícímu sboru. Když uviděly ono těleso, složené z krásných bytostí, rozlil se jim široký úsměv na tváři a začali zpívat onu píseň, jakoby ji znali odjakživa. Byl to krásný moment a vlastně vyvrcholení celého posvátného aktu. Viděl jsem najednou jednu z oněch tváří úplně zblízka. Byl to mladý asi třicetiletý muž s krátkými vlasy. Déšť bičoval jeho tvář. On se smál a zpíval onu krásnou píseň a radoval se spolu se zářícím sluncem z celé této nádhery.

Smysl celé této alegorie není třeba popisovat. Každý z nás má stejnou možnost obrátit se čelem k jediné pravdě našeho bytí, která je jedinou realitou naší existence.

Jako mávnutím proutku jsem se dostal do poslední scény celého snu. Díval jsem se z okna ložnice svých dvou mladých přátel, kteří opět drželi své malé bílé snad plyšové medvídky.

Dle objasnění však nešlo mimochodem o medvídky, ale o speciální eliminátory negativních vibrací, kterými bych přece jenom z mé strany mohl těmto dvěma bytostem ublížit.

Pod oknem v malé postranní uličce stálo zaparkováno velmi bizardně vyhlížející vozidlo. Podobalo se velmi markantně Batmanovu magickému vozidlu. Bylo však celé růžové. Pod dlouhou kapotou se skrývala velká síla, malá kola s elektronovými disky, maličká elegantní kabina. „To je tvoje tělo, na které se díváš – řekli mi přátelé. Pod kapotou se skrývá tvoje duše. Vidíš, barva je růžová, to je barva tvého duchovního srdce. Nemusíš se bát, je tam silný motor a karoserie je antikorozní (smích)“. Před předním sklem kabiny vozu bylo množství reflektorů a různých nádobek, jejichž účel jsem nechápal. Uprostřed však byl větší reflektor, otočený směrem do kabiny, takže při spuštění by mě oslnil. „Vidíš, to je světlo tvého vlastního ega. Občas, když jezdíš příliš rychle a divoce, tak se rozzáří a tebe oslní. V té oslnivé záři, která ti svítí přímo do očí, přestáváš kontrolovat směr jízdy i rychlost. Je to tvoje varovná kontrolka. Nyní byl tento reflektor díky tvému vývoji dlouho vypnut. Vidíš, že je i poněkud zaprášen a těžko se otáčí. Zkus jej však, milý náš, otočit dopředu. Bude ti svítit a osvětlí ti mnohé temné a nepoznané, jako tento tvůj sen. Buď pozdraven náš synu a bratře. Bylo nám ctí si s tebou takhle povídat. Byl jsi naším hostem část noci. Buď v lásce a předávej tyto světlé momenty tvého bytí a poznání dál. Zveme tě na další koncert. Připrav si svůj houslový part."

Dodatek

Když jsem se probudil, celý sen jsem vyprávěl svojí přítelkyni. Bylo zajímavé, že náš pes Ben, který se objevil hned v úvodu před mým vyprávěním žadonil o ranní procházku. Jakmile jsem začal povídat, najednou se zklidnil. Když jsem příběh dokončil, podíval jsem se vedle sebe – Ben ležel naznak, jakoby meditoval – úplně nehnutě. Že by opravdu všemu rozuměl? Po celou dobu mého psaní se choval úplně stejně, ještě teď leží se mnou v posteli a medituje. Nechám ho pokračovat.

Převzato z : https://vzestup.webzdarma.cz/katka/kkniha.htm#_23._Sen