Děje se něco? - 15 (Patom - nejzáhadnější kráter planety)

Už víme, že roku 1927 našel Leonid Kulik v místě exploze u Vanavary obrovský lesní polom, jehož obrysy měly tvar motýla s rozepjatými křídly. Osa tohoto obrazce míří přibližně východo-západním směrem. Pokud jí prodloužíme na východ, dostaneme se po sedmi stech kilometrech k nejpodivnějšímu kráteru, jaký na naší planetě existuje. Takzvaný kráter Patom zcela nepochybně vznikl velmi nedávno. Je velký jako pořádný fotbalový stadion a má typický tvar strmého sopečného kužele, včetně středového vrcholku uprostřed. Ale nachází se v jednoznačně nevulkanických horninách a široko daleko kolem něj není sebemenší náznak sopečné činnosti. Co je ale obzvlášť zajímavé a potěší jak příznivce meteoritu, tak létajícího talíře: magnetometrická měření bezpečně prokázala, že hluboko pod kráterem je v zemi ukrytý velký kovový předmět. Na první pohled to do sebe všechno krásně zapadá. "Motýlí křídla" polomu u Vanavary ukazují, že kosmické těleso nejspíš nepřiletělo z jihovýchodu, jak se všeobecně tvrdí, ale mířilo rovnoběžkovým směrem. Tomu neodporuje ani takzvaný Šiškovův polom ležící východně od prvního vývratu. Zdálo by se tedy, že velký meteorit (nebo cokoliv jiného) se v atmosféře rozpadl, některé jeho části explodovaly už ve velké výšce a způsobily na dráze letu pod sebou rozsáhlé lesní polomy. Jeden z úlomků dopadl na plošinu Patom, zaryl se hluboko do země a přitom vytvořil nápadný kráter v nesopečných horninách. Zdánlivě dokonalá hypotéza však ukrývá několik podstatných "ale". Až dosud se například nepodařilo objevit na Zemi meteorický kráter, pod jehož dnem by velké kosmické těleso leželo v celku - marná snaha Daniela Barringera udělat z arizonského Ďáblova kaňonu výnosný důl na čisté železo to ilustruje více než názorně. Vše nasvědčuje tomu, že opravdu velké meteority se při střetnutí se zemským povrchem z největší části vypaří, z menší části už předtím rozpadnou a rozptýlí po okolí. Jenže kolem kráteru Patom nenašel se jediný úlomek meteoritu, jak je tomu kolem Barringerova kráteru i jiných impaktů. Ani tím nesrovnalosti nekončí: vysoký a poměrně úzký kráter Patom se podobá všemu možnému, jen ne jámě vyryté dopadem kosmického tělesa. Existují také dost pádné argumenty pro tvrzení, že událost vedoucí k jeho vzniku se odehrála už nějaké to století před tunguzskou explozí. Navíc je dávno opuštěná i Kulikova utkvělá představa že tunguzský případ má na svědomí železné těleso. Ale kdo může říci, že ta velká kovová věc zavrtaná pod kráterem Patom je opravdu jen meteorit...?

Hnízdo ohnivého orla

Všechno začalo roku 1949 kdy se geolog Vadim Kolpakov vydal do Patomské vysočiny na rozmezí Jakutské a Irkutské oblasti Sibiře. Byl jedním z pěšáků obrovské armády odborníků, jejichž cílem bylo vytvoření geologické mapy SSSR, která by otevřela cestu k důležitým surovinám. Kraj bohatý na zlato sliboval cenné objevy, ve skutečnosti však výprava přinesla jen jeden, s nímž si však dodnes nikdo neví rady. Domorodí Jakuti vědci vyprávěli, že v Javaldinské dolině asi 50 kilometrů severozápadně od osady Perevoz se nachází podivný útvar, kterému říkají Hnízdo ohnivého orla. Současně ho ale varovali, že pro smrtelníky není dobré to místo navštěvovat. Když Kolpakov na lokalitu dorazil, nestačil se divit. "Můj první pocit byl, že jsem se asi zbláznil," prohlásil později. Dokonce se chvíli domníval, že nešťastným řízením osudu narazil na pracovní tábor NKVD budující nějaký tajný objekt. Ale v této oblasti zrovna náhodou žádné lágry nebyly. "Pak mě napadlo, že je to archeologický objekt zanechaný neznámou civilizací." Bližší pohled pak přinesl další překvapení. Měl před sebou nefalšovanou malou sopku - jenže trčící ze svahu hory, která už na první pohled nemá se sopečnou činností vůbec nic společného. Hnízdo ohnivého orla je dnes známé jako kráter Patom. Jeho eliptický kužel ční do výše asi 20 metrů, tedy nic moc. Jenže zatímco okolní svahy jsou hustě zalesněné, jeho téměř geometricky pravidelné tvary nepokrývá žádná vegetace, takže je už z dálky velmi nápadný. Vnější půdorys valu měří 220 x 140 metrů a osa této elipsy má severozápadní orientaci - ovšem spíš proto, že materiál vyhřezlý z nitra hory se usazoval na poměrně příkrém svahu. Horní hrana kráteru už se víc blíží kruhu a má průměr okolo 80 metrů. Ze středu kráteru se zdvihá pravidelný kupolovitý vrcholek vysoký asi 6 metrů s průměrem 36 metrů. Na něm - na rozdíl od podobných centrálních vyvýšenin v jiných sopkách - už žádný jícen není. Patom vypadá jako parazitní postranní kráter, jaké se často vytvářejí na svazích velkých sopek. Zdálo by se tedy, že navzdory své nápadnosti nepředstavuje žádnou záhadu: prostě si tudy v době geologicky velmi nedávné prorazil cestu na světlo malý proud magmatu. Potíž je v tom, že široko daleko není jediná sopka, ze které by mohl pocházet. Krajinu pokrývají staré usazené horniny, většinou vápence prekambrického stáří, navíc jde o oblast bez velkých tektonických zlomů, která je už miliony let stabilní. Dokonce ani sám kráter netvoří nic, co by byť vzdáleně připomínalo vyvřeliny. Není tu ani stopy po lávě, sopečném popelu, horkých pramenech nebo fumarolách, bez kterých se neobejde žádná poctivá sopka. Vlastně jde jen o velkou krtinu navršenou ze stejných usazených hornin, jaké tvoří všechny okolní kopce. Někteří účastníci pozdějších výprav ho proto přirovnávali k obrovské staroegyptské pyramidě z šedého kamene tyčící se nad zelenou plochou tajgy. Koncem 40. let si ale v SSSR na záhady nikdo moc nepotrpěl. Režim žádal hlavně uran, naftu a rudy. Nic z toho v okolí divného kráteru zjevně nebylo, a tak Kolpakov táhl dál. Pokoušel se sice vzbudit zájem nadřízených, ale efekt byl přesně opačný: "Moji šéfové mi důrazně doporučili nepublikovat o kráteru nic v tisku, " řekl o více než čtvrt století později redaktorům Komsomolské pravdy. Fenomén však přesto upadl v zapomnění jen zdánlivě.

Částice umělého původu?

Ani 60. léta nebyla v SSSR žádný med, oproti Stalinově éře to však vypadalo na dramatický obrat k lepšímu. Když opadl strach z nejhoršího teroru, začali se lidé zajímat o víc než jen o holé přežití. Mezi mladými vědci inspirovanými sci-fi literaturou rostl zájem o tunguzský meteorit i jiné záhady. Skupina nadšenců z několika sibiřských výzkumných ústavů tehdy zorganizovala neformální a podle tehdejších měřítek v podstatě téměř ilegální expedici KSE (Kompleksnaja samodějatělnaja expedicija) s cílem prozkoumat Patomský kráter. Činili tak především v naději, že přitom přispějí k rozluštění tunguzské záhady. Roku 1963 připlulo 13 účastníků výpravy parníkem do Bodajba, odtud přeletěli pitoreskním dvojplošníkem An-2 do Perevozu a posledních 5O kilometrů ušli pěšky, zatímco náklad jim nesli koně. Šlo o podobný typ expedice, jaké v té době skromnými prostředky zkoumaly okolí Vanavary. Účastníci také používali stejné metody: prohledávali terén, pátrali po velkých úlomcích předpokládaného meteoritu, promývali půdu, aby získali frakci mimozemského původu a prováděli chemické rozbory. A výsledky byly i tady podivné - i když jinak než v místech tunguzské události. Podle pozdějších vzpomínek účastníků výpravy jejich analýzy zjistily v okolí kráteru neobvykle vysoký podíl hořčíku - místy až pětkrát vyšší než je běžné. Jeho původ se nepodařilo objasnit. Bylo tu také mnoho magnetitu, což je kysličník železa pozemského původu. V jednom ze vzorků se prý nacházely mikroskopické úlomky silně magnetických železných částic, které působily dojmem umělého původu, v jiném jakési kovové kapky podobné zbytkům po sváření elektrickým proudem, v dalším kovové kuličky. Po skončení expedice byly vzorky rozeslány několika institucím - a tam se ztratily. "Chápejte, nás zajímalo hlavně, jestli Patom nějak nesouvisí s tunguzským meteoritem," řekl roku 2006 reportérům Komsomolské pravdy Lev Oščepkov, jeden z účastníků výpravy. "Neměli jsme státní podporu a naše prostředky byly velmi omezené. Když se nám začalo zdát, že kráter nemá s tunguzským případem nic společného, prostě vypadl ze sféry našich zájmů." Členové výpravy měli pro své závěry mnoho dobrých důvodů. I když kráter a jeho široké okolí prochodili s vojenskými minohledačkami účinnými do hloubky tří metrů, nenašli jediný kus meteorického železa. Podle jejich vzpomínek sice tehdy bylo v okolí dost poškozených stromů a některé měly v ranách zarostlé i kusy kamenů, šlo však o běžné místní horniny. A výsledky analýz nedávaly žádný jasný obraz. "Bohužel se nepodařilo prokázat ani meteorickou, ani vulkanickou hypotézu vzniku kráteru Patom," praví závěry expedice KSE-1964.

Prokleté místo

Pak bylo zase dlouho ticho. Roku 1993 ale časopis Zemlja i Vselennaja uveřejnil článek A. Portnova, podle kterého se na Patomské plošině může nacházet stopa související s tunguzským meteoritem. Zájem začal znovu ožívat a roku 2005 začal k podivnému místu organizovat výpravy vědců a novinářů ruský deník Komsomolská pravda. Nepodařilo se při nich sice potvrdit skoro žádný z objevů výpravy KS-1964, ale místo toho účastníci narazili na ještě větší tajemství. Navzdory teoriím, podle kterých mohla mít špatnou pověst místa u domorodců na svědomí radioaktivita, se ukázalo, že její úroveň je v kráteru naopak přibližně poloviční než v okolí. Přesto se pověsti svým způsobem naplnily: uprostřed práce náhle zemřel vedoucí výpravy geochemik Jevgenij Vorobjev. Pravděpodobně na selhání srdce, přesto si ale ostatní nemohli nevzpomenout na varování starých Jakutů. Definitivně se také podařilo vyvrátit možnost přímé souvislosti kráteru s tunguzskou událostí. Přestože jeho kužel je - na rozdíl od okolní bujné tajgy - téměř sterilní, sem tam se na jeho povrchu nějaký ten strom přece jen uchytil. Přímo na středovém vrcholku kráteru byl jeden, jehož stáří dosahovalo 71 let. Na vnějším okraji valu měly některé i více než 230 let. Nakonec se většina odborníků shodla na tom, že útvar je určitě starší než 250 let. Ale ne o moc, jak tomu dosvědčuje neporušený tvar, ostrá kráterová hrana, strmé svahy a minimální průnik života na jeho povrch. Mládí kráteru potvrdilo i akustické měření. Zvukové vlny zaznamenaly sníženou hustotu horniny v hlubině - zjevně tam chybí skála, z níž se vytvořil val. Ani obrovská hmotnost kráterového kužele a okolních hornin ještě nedokázaly tuto kavernu vyplnit. Stromy v okolí ale nevypovídají jen o stáří kráteru Jejich letokruhy současně naznačují, že někdy v polovině 19. století tu došlo k prudkému výkyvu životních podmínek. V čem ale spočíval, to se vědcům nepodařilo objasnit. Existují ale i jiné důkazy přetrvávající občasné aktivity na tomto místě: stromy zavalené kamením, drobné změny tvaru povrchu atd. Důvod však zatím zůstal neznámý. Členové expedice se také snažili vyzpovídat piloty vrtulníků, kteří oblastí již dříve museli nejednou prolétat. Ti se ale pod sebe zřejmě moc nedívají, protože ani jeden z nich rozměrný a mimořádně nápadný objekt na zemi nezaznamenal. Zajímavé přitom je, že teprve z velké výšky kráter opravdu připomíná gigantické orlí hnízdo, jak o něm mluví jakutské legendy. "Nechápu, jak mohli být piloti vrtulníků tak slepí," vypráví jeden z novinářů. "Když jsme se vznesli asi kilometr nad tajgu, rýsoval se kráter zřetelně pod námi a ostře kontrastoval s okolím. Dojem ptačího hnízda ještě umocňuje středový vrcholek připomínající vejce." Nelze ovšem vyloučit, že slepota pilotů byl starý profesionální zvyk vzniklý jako důsledek prostého pudu sebezáchovy. Létali přece na Sibiří, zemí pracovních táborů, strategických zařízení a tajných objektů. Kdo moc vidí, moc ví - a to se v Rusku nikdy nevyplácelo. Vědci také s překvapením zjistili, že ne všichni Jakuti se místu vyhýbali. Jen půl dne cesty od kráteru žila po několik generací domorodá rodina, která na kletbu ohnivého orla zřejmě moc nevěřila. Neměli to však lehké: už ze zakladatele rodu zůstaly krátce po příchodu do oblasti jen ohlodané kosti. Má se za to, že ho napadl medvěd - i navzdory tomu, že tyto šelmy se uprostřed léta, kdy je všude kolem dost potravy, lidem obloukem vyhýbají. Ani tím smůla nekončila: z další generace zemřeli hned dva muži za ne příliš jasných okolností. Jednoho v tomto pustém kraji kdosi zabil výstřelem do týla, druhý se údajně zastřelil sám. Žádný stařešina rodu neskončil přirozenou smrtí. Tak to aspoň domorodci vyprávěli členům výpravy roku 2006. Zbytek rodiny se pak záhadně vytratil před příchodem druhé expedice roku 2006. Když vědci chtěli Jakutům předat drobné dárky, zjistili, že všichni jsou pryč - jen jejich věci se v divokém nepořádku válí po okolní tajze...

"Je tam meteorit nebo kosmický koráb..." Největší záhadu ale přineslo magnetometrické proměřování kráteru. Vědci ho prováděli pomocí protonového magnetometru, přičemž bylo nutné se sondou přístroje popocházet po deseti metrech po svazích, v kráteru, na jeho centrálním vrcholku i v širším okolí. Co zastávka, to měření, zápis, několik kroků na další měřící bod, a tak pořád dokola po celý jeden den - ale výsledky stály za to. Ukázalo se, že pod obřím krtincem v hloubce 100 až 300 metrů leží velký předmět z feromagnetického materiálu, což může být železo, nikl, kobalt nebo slitiny těchto a jiných kovů. Většina odhadů hloubky se pohybuje okolo 150 metrů. V oblasti s téměř nulovým výskytem železných rud se záhadné těleso projevovalo obzvlášť výrazně; přístroje na něj reagovaly nejen v kráteru, ale i v okolí dvakrát převyšujícím jeho průměr. "Nevím, jestli to je meteorit nebo kosmický koráb, ale něco tam určitě je," prohlásil mineralog Aleksandr Dimitrijev z Irkutské státní technické univerzity. "Myslím, že máme co do činění s meteoritem - ale s meteoritem, jaký věda zatím nezná. Musel by být extrémně odolný, aby zůstal vcelku i po strašlivém nárazu do země a pak ještě neporušený pronikl do tak velké hloubky." Pozdější detailní měření naznačila, že záhadný předmět je s největší pravděpodobností válcovitého tvaru o délce 6 až 16 metrů a průměru kolem 3 metrů. Výsledky by bylo možné interpretovat i jako přítomnost dvou kovových disků nad sebou, což se ale většině vědců jeví jako nepravděpodobné. Igor Jermolajev z Institutu mechaniky MGUZ pak zkoušel simulovat dopad válcovitého tělesa těchto proporcí do sypkého materiálu provedené. Výsledky vědcům vyrazily dech. Když takový projektil narazil velkou rychlostí do silné vrstvy písku nebo kamenné drti, skutečně vytvořil útvar nápadně podobný Patomskému kráteru. Nechyběl ani typicky tvarovaný středový vrcholek - vejce v Hnízdě ohnivého orla. Přitom se potvrdila domněnka, kterou mnozí účastníci expedic vyslovili už před tím: nedošlo tu k žádné explozi. Tvar kráteru je vytvořen čistě jen mimořádně rychlým průnikem extrémně tvrdého a soudržného tělesa do horniny.

Představa, že jen 150 metrů kamene dělí badatele od záhadného objektu neuvěřitelné tvrdosti, exotického meteoritu nebo dokonce nějaké mimozemské technologie, je nesmírně vzrušující. Zatím ale těch několik desítek metrů představuje prakticky nepřekonatelnou překážku. Experti odhadli cenu vrtu na 1000 až 1300 dolarů za metr, k tomu je ještě nutné připočítat odlehlost místa, nepříznivé podmínky po velkou část roku a další okolnosti. Přitom samotný průnik vrtné korunky k tělesu, z něhož pro jeho tvrdost zřejmě nepůjde odebrat vzorky, vůbec nic neřeší.

Ještě jeden divný kráter?

Materiály o prvních dvou expedicích odvysílal první kanál ruské televize v pořadu Vremja a na pokračování otiskla Komsomolská pravda - včetně svého internetového vydání. Ta také nakonec položila čtenářům dvě otázky: - Co myslíte, že vytvořilo Patomský kráter? - Nevíte o jiných podobných strukturách v Rusku nebo kdekoliv jinde? Zejména odpovědi na druhou otázku byly velmi zajímavé. Jako první se ozval profesor Pavel Avramov z Institutu jaderné energie, který podle svých slov roku 2003 pobýval na pomezí jihosibiřských republik Ruské federace Chakasia a Tuva poblíž mongolských hranic. Členové jeho expedice tam našli a vyfotografovali kráter nápadně podobný Patomskému. "Když jsem uviděl fotografii "hnízda ohnivého orla", okamžitě jsem si na naší cestu vzpomněl," napsal Avramov. "Bylo to blízko Sajanského průsmyku. Kráter, který jsme tam našli, se velmi podobal Patomskému - také ležel na svahu hory a měl tvar pravidelného komolého kužele. Připadalo nám, že vznikl nedávno, protože kameny, z nichž byl vytvořen, ještě nestačily zvětrat. Vnější kráterový val byl vysoký asi 10 až 15 metrů, průměr útvaru dosahoval přibližně stovky metrů. Kromě poněkud menších rozměrů tu byla ještě jedna významná odlišnost: chyběl středový kupolovitý vrcholek. Místo něj byla ve středu kráteru dokonale rovná kruhová plocha o průměru asi 5 metrů." Další čtenář upozornil na řadu nápadně pravidelných kruhových kráterů, které se nacházejí v Ivanovské oblasti východně od Moskvy. Sám však připouští, že jde nejspíš o krasové jevy. I jeho příspěvek ale naznačuje, že míst, které zatím unikají pozornosti vědců a přitom možná nabízejí zajímavé objevy, je stále dost.

Kosmické hypotézy

Kráter Patom provokuje fantazii - a podle toho vypadají i hypotézy snažící se vysvětlit jeho podivný tvar a složení. Nejrozšířenější "klasická" meteorická teorie se musí vypořádat s neobvyklou morfologií útvaru nijak nepřipomínající jiné známé impakty, s nepřítomností prvků a hornin běžných v místě dopadu takových těles a především s tím, že kovové těleso pod ním je zřejmě celistvé a nepoškozené obrovskou energií nárazu. Největší podporu zatím získal názor, že obyčejný železoniklový meteorit prorazil poměrně tenkou vrstvu usazených hornin a pronikl do věčně zmrzlé půdy pod nimi s vysokým obsahem vodního ledu. Velká bublina vodní páry zbrzdila let tělesa, vyvřela na povrch a zanechala po sobě Patomský kráter. Hypotéza vypadá elegantně, má však své slabiny. Především nevysvětluje, proč meteorit přežil náraz do povrchu, kdy se muselo uvolnit v jediném okamžiku obrovské množství energie. Ani případná přítomnost věčně zmrzlé půdy zřejmě není důvod, proč by měl impakt vypadat jinak než ostatní. Je tu však ještě jedna možnost. Pokud by letěly dva kovové meteority v těsném závěsu jeden přesně za druhým, mohl první svým dopadem horniny rozmělnit a druhý se do takto připraveného povrchu hluboko a bez větších škod zavrtat. Na první pohled kuriózní představa meteorického dvojčete ve skutečnosti vůbec není nepravděpodobná. Nejen proto, že ve vesmíru jsou známy dvojité i trojité asteroidy - byť podstatně větších rozměrů, než muselo být patomské těleso. Především proto, že při průletu atmosférou se meteority rozpadají na několik kusů zcela běžně. Ovšem opět je tu starý problém: v místě se prakticky nenašly prvky ani horniny typické pro běžné kosmické impakty. Navíc krupobití meteoritů vzniklých z jednoho rozpadlého tělesa sice jsou obvyklé (viz třeba Sichote-Alin, nebo impakt v brazilské džungli) v místě dopadu však vytvoří jen kráterové pole, na němž není nic záhadného. Nehledě na to, že dráha obou těles by musela být naprosto shodná a odstup minimální. Objevují se proto hypotézy o dopadu nejrůznějších exotických kosmických hmot, jako je třeba úlomek neutronové hvězdy, černé díry, některého z materiálů, které věda zatím nezná a podobně. Jejich zajímavým vylepšením je myšlenka, že těleso z extrémního kosmického materiálu se srazilo s povrchem na druhé straně Země a téměř celou jí probilo. Energie mu však už nevystačila na posledních pár stovek metrů a na povrch se vydraly jen horniny, které drtilo před sebou. Do této kategorie patří domněnka, že skrz Zemi proletělo těleso složené pouze ze subatomových částic zvaných kvarky. Takový objekt by při milimetrové velikosti měl hmotnost osobního automobilu, byl mimořádně tvrdý - a díky rychlosti až stovek kilometrů za vteřinu by disponoval obrovskou energií. Cesta skrz planetu velikosti té naší pro něj skutečně neznamená větší problém. Ovšem pouze za předpokladu, že něco takového ve vesmíru existuje, což se zatím nepodařilo prokázat. Přívrženci této hypotézy však věří, že určitými nepřímými důkazy disponují. Zatímco většina běžných zemětřesení má přesný bod v hlubinách, kde k němu došlo, 22. října 1993 zaznamenaly seismografy umístěné v Austrálii, Indii a Jižní Americe záchvěv, jehož ohnisko se nesmírně rychle pohybovalo napříč celou planetou. Otřesy začaly u antarktického pobřeží, rychle klesaly do hlubin zemské kůry a po šestadvaceti vteřinách dozněly u pacifického pobřeží Indie. Podobný jev se opakoval přibližně o měsíc později (24. listopadu 1993), kdy ohnisko otřesů putovalo z místa u jižního břehu Austrálie k pobřeží Antarktidy. Tentokrát jev trval 19 vteřin. Zastánci kvarkové hypotézy věří, že Patom je výsledek takového průletu, kdy těleso neopustilo zemskou kůru pod hladinou oceánu, ale na pevné zemi.

Pomník astronautů z jiných světů

Je skoro s podivem, že případ kráteru Patom zatím unikl pozornosti Ericha von Dänikena a mezinárodního společenství ufologů nebo přívrženců nejrůznějších archeoastronautických hypotéz. Účastníci dosavadních expedic se k možné přítomnosti kosmické lodi nebo její části zatím vyjadřují jen s mimořádnou opatrností - většina z nich jsou profesionální vědci a jistě vědí, že podobné prohlášení by dalšímu serióznímu výzkumu moc neprospělo. Současně ale tuto variantu ani tak docela nezavrhují. Čtenáři seriálu podobné ohledy mít nemuseli, a tak byli ve svých reakcích poněkud odvázanější. Nechyběly názory, podle nich je vysoká pevnost motoru nebo jiné části mezihvězdné lodi naprosto logická a není důvod, proč by tyto agregáty neměly přežít náraz. Jeden z diskutujících poukázal na to, že kráter Patom má podobu oka hledícího na oblohu, může proto upozorňovat na místo pod nímž leží něco významného. Fantazii se meze nekladou: může to být neznámé technické zařízení, pomník cizím astronautům nebo něco, co si my prostí a nevyvinutí pozemšťané ani neumíme představit. V této souvislosti ovšem není od věci nepřiznat, že Patom jako by vypadl z oka černému kvádru MAT-1 ze slavného románu 2001: Vesmírná odyssea Arthura C. Clarka. I tam na sebe mimozemské zařízení upozorňovalo nápadnou magnetickou anomálií... Vlažný přístup vědců k podobným hypotézám je do značné míry oprávněný; vysvětlovat jednu záhadu jinou záhadou je asi totéž, jako řešit rovnici o všech neznámých: dosazovat si můžeme co chceme, výsledek je libovolný. Pokud ale budoucí měření potvrdí, že pod kráterem opravdu leží celistvé kovové těleso geometrického tvaru, pak akcie hypotézy mimozemské kosmické lodi velmi vzrostou.

Diamantová hora nebo přírodní reaktor

Další rozšířenou hypotézou je sopečný původ - i navzdory netypickému tvaru a nepřítomnosti vulkanických hornin široko daleko. Opět se objevuje varianta počítající s věčně zmrzlou půdou: sloupec magmatu deroucí se k vzhůru dosáhl pouze do vrstvy ledu. Na povrch pak vyrazila jen velká bublina přehřáté páry. Domněnka ovšem nevysvětluje ani magnetickou anomálii, ani proč bylo magma natolik unavené, že nedokázalo posledních pár metrů vyrazit z hory cestou, kterou mu otevřela voda. Se zajímavou variantou vulkanické hypotézy přišel profesor Boris Ušakov z Všeruského centra experimentální a radiační medicíny. Podle něj je kráter Patom povrchovým jevem doprovázejícím vznik takzvané kimberlitové roury, tedy typu sopečného tělesa proslulého tím, že se v něm nacházejí diamanty. Gigantické jámy diamantových dolů v Jihoafrické republice nebo Rusku vlastně nejsou nic jiného než odtěžené kimberlitové sopouchy. V Pskovské oblasti Ruska se nachází kopec zvaný Mišina hora, o němž se podařilo prokázat, že byl vytlačen nad povrch hlubinným sopouchem. Ušakov proto tvrdí, že kráter Patom je podobný jev, který se pouze odehrál v menším měřítku. Další geologické hypotézy už jsou buď poněkud exotičtější nebo opomíjejí některé typické znaky patomského kráteru. Nechybí například názor, že jde o důsledek činnosti přírodního jaderného reaktoru, které v dávné geologické minulosti prokazatelně existovaly. Potíž je v tom, že chybí přítomnost radioaktivity i typických hornin provázejících uranová ložiska. Navíc se má za to, před stovkami milionů let sice tyto reaktory existovaly poměrně běžně, dnes však už pro jejich činnost nejsou na Zemi vhodné podmínky. Jiná teorie počítá s únikem vodíku z podzemí, nebo krasovými jevy ve věčně zmrzlé půdě a nechybí ani názor, že zde došlo k výbuchu zemního plynu. A nebyli bychom v Rusku, kdybychom se vyhnuli hypotézám spekulujícím se záměrně utajenou a zamaskovanou činností lidí: pokusným podzemním výbuchem jaderné bomby, těžbou strategických surovin, likvidací nadbytečného střeliva z druhé světové války a podobně.