Etikoterapie aneb léčba mravností 1.

Poměrně málo známou metodou/přístupem alternativní medicíny, a to i těm, kteří se již "v duchovnu nějaký pátek pohybují" je tzv. Etikoterapie. A to k velké škodě mnohých, zejména lidí ne-mocných, či celá léta trápicích se nějakými zdravotními obtížemi. Díky osvětové činnosti některých webů známe sice kdejaké "zahraniční kapacity" a toužíme je dostat na přednášku do Česka, ale přitom právě z České kotliny vzešla již někdy před 70-ti lety myšlenka :

(PN)

Etikoterapie

Jednou z metod alternativní medicíny je etikoterapie. Tato metoda vychází z myšlenky, že nemoci a příznaky nemocí nemohou vzniknout sami od sebe, ale vznikají jako vnější (tělesný) výraz vnitřního nesouladu uvnitř člověka. Etikoterapie se nezaměřuje na odstraňování příznaků nemocí, ale na odhalování vnitřních příčin nemoci. Ostatně již Sokrates asi před 2400 lety tvrdil: nemoc těla, která by byla oddělena od duše neexistuje. A Platon, nejznámější Sokratův žák si již v té době stěžoval: největší chybou při léčení nemocí je, že jsou lékaři těla a lékaři duše, když přece obojí nelze od sebe oddělit.

Za zakladatele etikoterapie je považován MUDr. Ctibor Bezděk (1872 - 1956) z Podivína na Moravě. Ten etikoterapií nazval svoji léčebnou metodu vycházející ze souvislosti mezi mravním stavem člověka a jeho fyzickým zdravím. Nemoc tak přichází jako varovný signál, který nám oznamuje, že chybujeme a v našem životě není něco v pořádku. Nemoc není nic jiného, než výraz či projev nějakého problému. To si můžeme odvodit i z používaných obrazů, které sami často používáme - leze mi to krkem, leží mi v žaludku, mě snad trefí, bolí mě z toho u srdce, zezelenal závistí nebo ten mi hnul žlučí. A právě etikoterapeut se snaží tento problém s pacientem najít a odstranit a tím sám zmizí i příznak - tedy nemoc. Dojde tak ke skutečnému uzdravení v duchu a tím vymizení hmotných příznaků nemoci v těle. Podle nejznámějšího etikoterapeuta v současnosti, kterým je MUDr. Vladimír Vogeltanz, může pomoci právě etikoterapie u běžných, opakujících se a postupně se zhoršujících chorob: žlučníku, žaludku, trávení, bolesti páteře, hlavy, poruchy spánku a jiných, kde současná medicína selhává.

MUDr. Vogeltanz působil jako zástupce primáře nosního, ušního a krčního oddělení nemocnice ve Strakonicích. Po patnácti letech strávených na operačních sálech a v ambulancích nemocnic ukončil lékařskou praxi a vystoupil z České lékařské komory, aby se mohl naplno věnovat etikoterapii - skutečnému uzdravování nemocných. V současné době provozuje soukromě etikoterapii, pořádá semináře a přednáší v celé republice. Jako každý člověk v historii lidstva, který přišel s novou revoluční myšlenkou se i on setkal s nepochopením a odmítnutím myšlenek etikoterapie od představitelů oficiální medicíny.

Etikoterapie nestojí proti oficiální medicíně, která je velice efektivní v ohrožení života a při různých odborných vyšetření, prosazuje však celkový pohled na člověka - na jeho tělo, duši i ducha. Tím oficiální medicínu doplňuje o odstranění nehmotných příčin nemocí. Jelikož dochází ke zvyšování počtu chronicky nemocných lidí, navzdory všem pokrokům na poli vědecké medicíny, bude i ona mít stále větší počet příznivců. Je to však jedna z nejtěžších metod alternativní medicíny, protože nenabízí nemocnému prášky, ba dokonce ani bylinky nebo homeopatické kuličky, ale jde nekompromisně do hloubky, do nitra člověka. Je určena pro ty, kteří už nechtějí být jen pasivním (většinou doživotním) konzumentem lékařské péče a polykačem prášků, ale kteří mají odvahu vykročit na náročnou cestu objevování sebe sama a svých chybných postojů a konání, na které nemoc upozorňuje a tak se vyléčit i z (dle oficiální medicíny) "nevyléčitelných nemocí". Proto není etikoterapie určena všem, ale pouze těm, kteří cítí zodpovědnost za své zdraví a chtějí se konečně uzdravit a pochopili, že to musí udělat sami.

Etikoterapie – léčba zvyků

Příběhy těch, kteří dospěli k etikoterapii, mají hodně shodných rysů.

„Nějak jsem žil (a) – onemocněl (a) – navštěvoval (a) lékaře oficiální medicíny – užíval (a) léky (rok – dva – deset – dvacet – třicet…). Nemoc nejenže nezmizela, ale i pod kontrolou moderní medicíny se stala chronickou a dále se zhoršuje. Vyhledal (a) jsem dokonce i alternativní pomoc léčitelů.“ (To už mnozí dodávají jaksi s rozpaky a jakoby s omluvou, jak hluboko klesli. Přitom chodit léta pasivně pro „léky“ k lékaři, to bylo jaksi v pořádku).
„No ale co – výsledek stejně žádný. Nevím už jak dál. Ale vím, že takhle už to nejde.“
„A řekl vám pan doktor, co je příčinou vašeho onemocnění?“
„No vlastně neřekl. On toho vůbec moc nenamluvil. Říkal, že musím brát léky, nesmím je vysadit a musím chodit na kontroly.“
„A vy to děláte celé roky, i když vám to vůbec nepomáhá?“
„No a co mám dělat?! Už je to zvyk.“ (Zvyk, obyčej – z řeckého etos).

Ano, zvykli jsme si, že o naše zdraví se stará cizí člověk – lékař. On je aktivní v našem životě a my jsme pasivní. Necháme si to líbit. Zvykli jsme si na roli pacienta. Vždyť pacient (z latinského patiens) znamená – trpně snášející. Zvyk. Zvykli jsme si trpně snášet, a nejen u lékaře. Ale čí je to život? Náš! Mnohdy až dlouhotrvající utrpení přivede člověka k tomuto poznání. Je to můj život a já se chci uzdravit. A je-li pravda, že za všechno v životě si můžeme sami, pak i uzdravit se budu muset sám.

A co stálo u zrodu mého onemocnění? Nebyl to náhodou právě ten můj trpný postoj v celém mém životě, který musel vyústit do nemoci?
Co já si všechno nechám líbit!
Ta moje pasivita!
Kde je má vůle k vlastnímu svobodnému životu?!
Kdy začnu konečně bourat zvyky starého životního způsobu? Ten nutně musel být nemocný, když výsledkem je nemoc.
Dokážu ještě vůbec procítit, co potřebuje moje tělo?
Co potřebuje moje duše?
Co potřebuje můj duch?
Dovoluji si tyto potřeby uspokojit?
Dopřávám svému tělu pravidelnou a „živou“ stravu, přiměřený pohyb, dostatečný spánek…?
Má moje duše uspokojenu potřebu porozumění, soucítění, souhlasu, pohlazení, sdílení, lásky…?
Jinak řečeno, jak zdravé a etické jsou mé vztahy s okolím?
A jaký má můj duch vztah k Bohu?

Máte v některé oblasti rezervy? Možná právě to je zdrojem vašich potíží. To je váš úkol.
Váš – to nemůže udělat nikdo za vás. Zdravý vztah k sobě – to je začátek uzdravení. Odtud pak už vedou  kroky k zdravému rovnocennému vztahu k druhým jaksi samozřejmě. Teprve když je něco samozřejmé, stane se to zvykem. Stane-li se pro vás rovnocennost s druhými samozřejmostí, budete žít zdravě bez napětí a stresu.

Zkuste to.

převzato z https://www.celostnimedicina.cz

autor: MUDr. Vladimír Vogeltanz

zdroj: www.etikoterapie.com