Jakob Lorber, „píšící slouha“ Boha.

Lorberův zevnějšek nijak neodpovídal představě, kterou si snad mohl udělat znalec jeho nadsmyslových spisů o něm. Vzhledem ke svým spisům byl spíše opakem domnělé éterické bytosti. Jeho víc než prostřední rozložitá postava měla v sobě dokonce určitou hrubost. Hlava byla dost velká, čelo vysoké a široké, rty plné, všechny tvary obličeje mírně zaoblené, vzezření přátelské, a šedomodré oči oduševnělé blahosklonnou dobrotou. Jeho hnědý vlas rozdělený, spadal do týlu a na bradě nesl stejnou barvu plnovous, v pozdějších letech života šedivějící. Při přednesu na svých oblíbených houslích měl na sobě vždy bezvadný černý oděv, ale obvykle se v oblékání zanedbával. A když si tento nenápadný muž pomalým, poněkud těžkopádným krokem vykračoval ulicí, nikdo v něm netušil prostředníka oněch tajemných projevů, které už naplňovaly tisíce tištěných stránek a ve více i daleko vzdálených zemích měly zástup nadšených obdivovatelů.
Lorber se při styku s lidmi choval velmi skromně, dokonce příliš pokorně ve srovnání s naší dobou, která se projevuje zvýšeným sebevědomím. Ale i v době svého vážného písařského zaměstnání byl dobrým společníkem. Po skončení denní práce trávil rád večery s přáteli při sklence domácího vína. Při světských hovorech vyprávěl často nejžertovnější události a anekdoty, takže se smějící posluchači při tom co nejlépe bavili. Ale v přítomnosti stejně smýšlejících při vážnějším hovoru brzy projevil nejhlubší vážnost a nad ním se rozprostřel vskutku nadpozemský klid. A nejdůmyslnější a nejvznešenější nauky a myšlenky proudily z jeho výmluvných úst, takže při tom nezřídka napjatě poslouchající pozorující posluchači byli jati posvátnou hrůzou. Ale když se mu společnost nijak nelíbila, mohl sedět celé hodiny beze slova.
Někdy se i přihodilo, že nezasvěcení, kteří jen o jeho tajemném psaní slyšeli povrchně něco šeptat, se ke společnosti jeho přátel nelibě připojili a snažili se ho všelijakým popichováním dobírat. V takových případech si většinou škádlení nevšímal nebo vykázal posměváčka do patřičných mezí - jako jednoho, který se ho jednou zeptal: "Lorbere, co je nového? Vždyť jste našeho Pána Boha kancelistou?" Lorber se na něj podíval s takovou vážností v pohledu a tónu, že mu pro budoucnost přešla chuť, vysmívat se zbožné službě tajemného psaní.

 

Pokusil jsem se vylíčit podle hlavních obrysů Lorberův životní běh a pokud možno nakreslit podobný obraz jeho osobnosti a ve svědomí se cítím ještě zavázán podle přísné pravdy připojit, co jsem sám prožíval při těchto mimořádných duchovních stavech, v nichž Lorber dvacet čtyři roků žil a působil. Označit ho jako jednoho z nejpozoruhodnějších a nejvýš nadaných medií - jako zprostředkovatele styku s mimozemskými inteligencemi, což se teď už dlouho všeobecně obyčejně stává a nepopiratelně představuje, a to už téměř před čtyřiceti roky a to v době, kdy ještě nikdo nevěřil v možnost takového styku a ještě méně měl nějaké tušení o skutečném a dokonce častém výskytu takto nadaných jednotlivců, a to se v současné době už nevyvratitelně potvrdilo tisíci věrohodných svědků.
Už bylo řečeno, že byl Lorber 15. 3. 1840 ráno povolán vnitřně slyšeným hlasem, aby mu nadále sloužil jako písař. Už 19. nebo 20.3. nato mě Lorber potkal večer na hlavním náměstí, měsícem osvětleném a po přátelském pozdravu mi řekl: "Poslyšte, dostávám zjevení." Jak lze chápat, obával jsem se tehdy o rozum ubohého, nového proroka. Já jen jedině, protože jsem si ho odedávna vážil pro jeho vnitřní zanícenost, jsem přijal nabídku jeho "fantasterie" - za to jsem pokládal jeho psaní - a požádal ho, aby je příště přinesl s sebou. A už v příštích dnech mi přinesl čtvrt list a tři půlarchy, na nichž bylo vše jím dosud napsané obsaženo, až ke konci 12. odstavce 5. kapitoly "Pratvorby duchovního a smyslového světa." Písmo jeho rukopisu bylo sice někdy nepravopisné, ale jinak čisté a beze všech slohových oprav. Už když mi Lorber předčítal první stránky, obsahující poučení a připomínky, udělala na mne jednoduchost, významnost a z části vznešenost těchto stručných vět neobvyklý dojem a pohnula mě, abych k tomuto pozoruhodnému jevu obracel nadále svou pozornost. Už 25.3. jsem byl u Lorbera, který tehdy bydlel v malém pokoji vzadu v prvním poschodí hostince "U bílého kříže" v tzv. "Novém světě" osobně, abych na jeho pozvání byl sám svědkem jeho psaní. Brzy po mně se objevil i můj přítel, hudební skladatel Anselm Hüttenbrenner, kterého nejdříve zasvětil Lorber do svého tajemství a jenž si pro sebe udělal opis dosud napsaného. Lorbera jsme zastihli už při psaní, za naší přítomnosti pokračoval klidně ve své práci, mírně rychle, ale bez přestávek, neměl před sebou žádnou knihu, byl jen zcela do sebe obrácen. Když ukončil 33. odstavec 5. kapitoly už zmíněného díla, odložil pero, sundal čapku s hlavy a polohlasitě řekl: "Deo gratias". Nato nám napsané předčítal, z počátku klidně, ale když přišel k odstavci 22. k místu: "Tato slza tekla ze srdce Božství a jmenovala se, jmenuje a navždy bude jmenovat: "slitování", propukl v slzy a zmohl se k dalšímu předčítání jen s přerušováním, takže jsme tím byli i my hluboce dojati. Teď jsem navštěvoval Lorbera delší dobu téměř denně, když psal a byl tam jednu až dvě hodiny svědkem jeho psaní, tajemného zaměstnání, při kterém se opakovaly scény jako už dříve zmíněná jeho nejhlubšího dojetí a jednou při skončení 9. kapitoly při tekoucích slzách zvolal: "A tu by se Pán neměl milovat?"

 

Při tomto zvláštním psaní se též přihodilo, že sám Lorber správně nepochopil smysl nebo někdy jen některé slovo. Tak tomu bylo 26. 5. 1840. Tehdy na otázku jednoho přítele, jak se mají číst proroci, napsal na papír krátké poučení tohoto znění: Musí se k tomu vzít silné zvětšovací sklo. My, jeho přátelé, jsme nemohli patřičně vyložit tuto zřejmě jinotajnou řeč. Lorber označil zvětšovací sklo jako Boží milost. Na to jsme mu namítli, že si milost Boží vlastní mocí nemůžeme vzít. Ale on zůstal pevně u svého tvrzení a dodal, že si člověk může Boží milost zasloužit a že tedy její získání je na něm samém závislé. Nato jsme se rozcházeli. Ale příští den nám Lorber sdělil, že se vzhledem k našemu včerejšímu hovoru tázal a dostal toto vysvětlení: "Nelze se divit, že jiní nerozuměli Mé řeči, ale ty jsi jí také neporozuměl. Ono zvětšovací sklo je pokora, její pojetí je mnohem širší, než je vy obyčejně chápete. Pokora záleží v tom, že své malé já učiníte zcela malé, vše co je mimo ně, zcela učiníte velké."
Sem patří i případ ze 14. 6. 1840. Byl jsem tehdy opět nějakou dobu u Lorbera, když pokračoval ve psaní rýmované básně z díla již zmíněného "Dějiny pratvorby". Když ukončil 10. sloku (kapitola 32, verš 6), obrátil se ke mně a řekl: "Teď jsem musel napsat slovo jemuž vskutku sám nerozumím. Co znamená "verjahen"? Přitom mi podal popsaný list k nahlédnutí a viděl jsem, že konec té sloky zněl: "Wűrdet ihr auch wohl dann Meiner grossen Lieba nahen? Nein, sag Ich. In alle Zweifel wűrd ihr euch verjahen". /Přiblížili byste se pak Mé velké lásce? Ne, pravím. Spěchali byste do všech pochybností./
Dobře si vzpomínám, že jsem se s tím slovem už setkal ve staroněmčině, ale okamžitě jsem nemohl odpovědět, co znamená. V příštích dnech jsem hledal poučení v několika slovnících a ve Wolf-Ziemannově slovníku, Lipsko 1838, jsem našel slova "jach", "Jahen", pak další tvar slova "gah", "gahen" a konečně na stránce 544 "vergahen" s významem "spěchat ke škodě", který se zcela hodil k předloženému případu. Ať je toto vysvětlení správné či ne, podává přece nejlepší důkaz, že byl Lorber při psaní veden ne vlastní, ale cizí inteligencí. Ještě pádnější, ano, nevyvratitelný důkaz pro to podává další událost 25. 6. 1844 mi dal A. Hűttenbrenner číst Lorberův článek, napsaný dva dny předtím. V něm bylo oznámeno, že Schelling, Steffens a Gustav A., byli povoláni nebo spíše vyvoleni připravovat smýšlení mezi protestanty na objevení těchto nových teozofických spisů. K potvrzení toho byla v tom dvě místa ze Steffensova díla: "Falešná teologie a pravá víra" s přesným udáním k tomu se vztahujícího počtu stran doslovně uvedena. Hűttenbrenner ani Lorber dosud neznali Steffensona ani podle jména. V Brockhausově naučném slovníku našel Hűttenbrenner, že je Steffens spisovatel a že dal své dílo se zmíněným titulem vytisknout, čímž byl Lorber velmi potěšen. Protože jsem toto dílo mně dobře známého autora také neznal, hned jsem je objednal v universitním knihkupectví a 24. 7. je obdržel. Ještě večer jsem je odevzdal Hűttenbrennerovi a druhý den ráno k němu došel, abych se dozvěděl výsledek srovnávání textu v tisku a písmu. Hűttenbrenner našel v knize na stránkách 5 a 6 Lorberem naznačená místa a sám jsem se přesvědčil, že doslovně souhlasila s Lorberovým rukopisem, jen některá slova byla přehozena. Ostatní Lorberem udávaná místa na stranách 109, 129 a 136, Hűttenbrenner v knize nenašel a ani při společném hledání jsme nenašli nic co by doslovně souhlasilo s Lorberovým písmem, ale přišli jsme na místa, která duchu Lorberovu odpovídala. Měli jsme k ruce jen druhé vydání knihy a je možné, že v prvním je doslovné znění, jak je uvádí Lorber. Text na stránkách 5 a 6 v tisku souhlasí doslovně s Lorberovým rukopisem a to dokazuje, že psal pod vlivem jiné inteligence než své vlastní, což se ovšem musí jevit jako nepochopitelné těm, kdo zatvrzele zavírají oči a uši před takovými důkazy lidské vědy ze zkušeností.

 

S počátku psal Lorber tiše, co mu sděloval vnitřní hlas. Ale brzy začal slyšené bezprostředně vyslovovat. 25. 7. 1840 mi Hűttenbrenner sdělil, že se máme na pokyn vnitřního oslovení Lorbera skrz něho dotazovat na skálu. Příští ráno jsme byli oba s Lorberem a několika zasvěcenými na zámeckém kopci a k zmíněnému účelu jsme zvolili vystupující skálu za domem vinaře. Na jejím vrcholu stojí západní stěna budovy a tam měla stanoviště oheň chrlící děla. Lorber se postavil proti stěně a diktoval nám. Všichni jsme podle něho psali asi čtvrt hodiny. Pak nás nahodilé vyrušení přimělo opustit místo a v záležitosti pokračovat v mém bytě. Na kopci upínal Lorber svůj pohled na označenou skálu, ale v mém bytě se díval před sebe jakoby ve snu a diktoval bez přerušování, jen s řídkou opravou některého slova, dosti mírnou rychlostí, takže mu zručný písař mohl tužkou stačit. Jen někdy poněkud zrychlil svou řeč. Ta obsahovala krátké dějiny tvorby a vývoje země, vyzdvižení hor a zvláště označené skály jakož i praobyvatel země. Když jsme v poledne skončili, přiznal se nám Lorber, že se trochu obával, zda se pokus podaří, ale jeho hlas ho vždy znovu povzbuzoval. Připojil též, že při diktování neslyšel hlas jako jindy ve svém snu, ale připadalo mu to, jako by četl co má oznámit ze skály, kterou viděl v místnosti živě před sebou a duchovně ji zcela přijal do sebe.
Za čtyři dny jsme jeli k pramenu Andritze - čistého pstruhového potoka. Jeho pramen leží v romantické osamělosti údolní zátoky na úpatí pohoří Schőckel. Vystupuje tu tiše ze základu skály a tvoří malou, jasnou vodní nádrž, uzavřenou polorozpadlou zdí, tehdy zastíněnou ještě prastarými lípami. Tam nám Lorber diktoval a vesele se díval na klidné vodní zrcadlo dvě hodiny, hluboká odhalení o vzniku a původu tohoto čistého zdroje a o jeho spolupůsobení k účelům tělesného a duchovního světa. Na zpáteční cestě do města nám ještě sdělil: Přírodní předměty, s nimiž se spojuje, se mu představují vždy zosobněné - skála na zámeckém kopci v podobě zasmušilého vážného starce a ve stejný den pramen, jako klidná, vážná žena.
Takto nám diktoval mnohá odhalení o různých předmětech jako les, vinná réva, perlorodka, holub apod., které jsme mu v okamžiku libovolně dávali a on všechny bez jakýchkoli příprav hned zodpovídal. Tu se podivuhodně ukázalo, jakkoli náhodně byly předměty voleny, že tato oznámení přece nakonec obsahovala téměř soustavné zobrazení, jak se duchovní ponenáhlu stále propracovávalo ze zdánlivě mrtvé hmoty až k vrcholu svého vývoje v člověku. Konec téměř každého z těchto článků byl mravoučným poučením, které bylo v předem pojednaném přírodním předmětu obrazně znázorněno. Lorber nazval tato oznámení jako "Evangelia přírody".

 

Z dosud řečeného vysvítá, že Lorber byl od svého čtyřicátého roku nanejvýš podivuhodným slyšícím mediem. Jako takový by byl prohlášen teď, kdy se vynořilo, byť i v menší míře tisíce spiritisticky nadaných - tím by byl bez pochybností. Je i pozoruhodné, že vnitřní hlas, Lorberem nazývaný hlasem Pána, slyšel vždy v krajině srdce, ale hlasy jiných duchů v zadní hlavě - tak tvrdil. Ač Lorber mediálně popsal tisíce archů, přesto ho nelze nazývat mechanicky píšícím - totiž mediem, jemuž vede ruku cizí inteligence. On psal spíše stále samostatně, co slyšel, že mu cizí inteligence našeptává jako uchem. Lorber byl i mediem vidoucím. Tu se ovšem dají uvést téměř jen jeho vlastní výpovědi. V případech většiny úmrtí našich známých a našich příslušníků nám totiž vyprávěl: Viděl nedávno zesnulou osobnost, popsal jak vypadala, vylíčil poměry ve kterých se nyní nachází - na onom světě, a nezřídka nám vyřizoval pozdravy a jiná poselství.
Často ho navštěvoval ženský duch, který mně byl v životě velmi drahý a ještě je (předčasně zemřelá manželka) a dával mi skrz něho rady a mnohdy i výstrahy, které se potvrdily jako užitečné. Popsal postavu tohoto ducha tak, že se mohlo i usuzovat na postupné duchovní rozvíjení, protože se i zevnějšek zušlechťoval. Podle Lorberova líčení se mu zjevil tento ženský duch asi za půl roku po opuštění tělesného obalu poprvé s přátelsky veselým vzezřením v dlouhém světle šedě řasnatém oděvu, který byl později ozdoben purpurovým olemováním a pásem kolem středu těla stejné barvy. Za nějakou dobu se oděv ukázal světle modrý, pak čistě bílý a nakonec ve sněhobílém lesku. Vlasy postavy spadaly volně do týlu. Při pohybu byly vidět v širokých rukávech krásně utvářené paže, obnažené nohy byly z dlouhého řasnatého oděvu jen málo viditelné. Ale při jedné jeho vizi jsem pro sebe získal plné přesvědčení o této skutečnosti. Jednou mi řekl, že měl poslední noc při jasném měsíčním svitu opět zjevení, které se mne týká. Náhle se mu zjevila stará paní, malé, ale rozložité postavy, v určité vzdálenosti od jeho postele. Měla pevně zavřené obě oči a žádala ho, ať mě pozdravuje a řekne mně, že mám někdy na ni myslet, že jí to dělá dobře. Tímto sdělením jsem byl udiven i potěšen, neboť jsem ve zjevení ihned poznal drahou, nedávno zesnulou příbuznou, přes 80 let starou a v posledních týdnech svého života měla tak slabá oční víčka, že už je nemohla zvednout a tak byla jako slepá. Ale Lorber sotva kdy tuto starou paní viděl, jistě ale ne v jejích posledních životních okolnostech, o nichž nevěděl docela nic. Jeho vyobrazení, které s jejím skutečným zevnějškem a jejím stavem slepoty nápadně souhlasilo, dodalo tedy pro totožnost tohoto s mou příbuznou pádný důkaz.

 

Stávalo se také, že Lorber nebyl sice vlastním léčivým mediem, aby vydával svou léčivou sílu, ale působil jen léčivě jako tzv. lékařské medium, že totiž oznamoval od duchů nařízené léčení. Výsledek byl někdy nepatrný, ale často překvapivě příznivý. Tak mi 19. 5. 1852, když jsem se po řadě let opět chystal odcestovat na lázeňské léčení v Gasteinu, zprostředkoval pokyn onoho laskavě starostlivého ducha, o němž jsem se dříve zmínil. Radil mi, abych v tomto roce bral jen sedm koupelí a zůstával v nich nejdéle dvanáct minut. Ale prvé koupele byly pro mne tak dobré, že jsem se po sedmé cítil tak výjimečně dobře, že jsem obdržené výstrahy nedbal a myslel si, že by bylo škoda přerušit předčasně tak vhodně prospívající kůru, když k tomu nebyl důvod a výstraha byla nezaručená. A tak jsem pokračoval. Ale osmá lázeň už působila méně dobře a po deváté jsem dostal předpojatost hlavy a bolesti v zubech, ztratil jsem spánek a chuť k jídlu a cítil jsem se celkem tak špatně, že jsem uznal za nutné poradit se s lázeňským lékařem Hőnigsbergem. Vyšetřil můj stav a nařídil, abych koupele na několik dní vysadil a opět ho navštívil. Uposlechl jsem ho a zas k němu zašel. Opakoval vyšetření a řekl: "Už do lázní nechoďte. Pro tento rok máte dost. Vaše přirozenost je nasycena." Uposlechl jsem jeho rady, dýchal ještě několik dní nádherný alpský vzduch, pak jsem odcestoval a příští rok jsem se těšil nejlepšímu zdraví jako bych, jako obvykle, prodělal zcela přesně celou kůru. V dalších dvou nebo třech letech jsem opět bral 21 - 25 koupelí v proslulých zřídlech s nejlepším výsledkem. V jednom z pozdějších roků jsem dostal skrze Lorbera duchovní předpis, abych v tom roce bral jen devět koupelí. Už příjemný pocit zvýšené životní síly, který se po devíti koupelích dostavil, byl tak velký, že jsem se ve své slabé víře dal opět svést, v koupání pokračoval, žel se stejným neúspěchem jako v dřívějším případě. Po jedenácté koupeli se opakovaly ony neblahé stavy jako v dřívějším případu a lázeňský lékař mi zakázal přebíjet svou přirozenost gasteinským povzbuzovadlem. Ale 11 koupelí působilo příští rok stejně prospěšně jako jindy třítýdenní kůra.
Jindy jsem delší dobu pociťoval celkovou nervovou slabost, ta napadala nejen tělesnou celistvost, ale působila stísněně i na mysl a tím ochromovala mou duševní činnost. Určitá pochybovačnost a úzkostlivost mi překážely a zkracovaly mě ve vedení mých soukromých i úředních jednáních a záležitostech. Bylo to trapné. Požádal jsem Lorbera o radu a vnitřní hlas dal lék: "Vezmi červené přírodní víno a čistý olivový olej, s tím si potírej ráno a večer hruď, záda, vaz, ale večer i hlavu, docela zvlášť spánky ve víře a důvěře k Pánu. V té době se také máš zdržet kávy a špatného vína." Čtyři až pět dní jsem se řídil tímto léčebným předpisem a byl jsem tak posílen na těle i na duši, že jsem mohl s obnovenou jasností, rozhodností a činorodostí dostát opět všem svým povinnostem jako jindy před tím, a to se zvýšenou zmužilostí. Tento léčebný prostředek, později Lorberem nazvaný "evangelická mast", působil stejně příznivě i později proti podobným potížím nebo i jen při tělesné slabosti - při poranění nohy. K potvrzení pravdy zde musím dodat, že jiný léčebný prostředek, Lorberem rovněž doporučený, mé zlo na noze neodstranil buď pro použití příliš silné dávky nebo pro příliš časté použití.

 

Přihodil se i případ z kterého lze usoudit, že Lorber měl i schopnost se zhmotňovat. Tehdy obýval pokoj v přízemí ve Wickenburgské ulici. Psací stůl stál bezprostředně u okna, v jeho blízkosti vpravo byly dveře ven. Jednou když seděl u stolu a psal - tak mně vypravoval - náhle mu stála po pravé straně vpravo mezi stolem a dveřmi ženská postava v obleku tehdy obvyklém a usmívala se na něho, když k ní od pera vzhlédl, přátelsky a rovněž potěšena jako někdo, komu se poštěstilo úmyslné překvapení. V této postavě poznal svou někdejší žákyni R., mladou dívku, kterou vyučoval zpěvu a která působila na jevišti jako zpěvačka a nedávno zemřela. Když zpozorovala udivené a upřeně hledící Lorberovy oči, řekla: "Ano, ano, jsem to já. Jen mě uchop." Když váhal, opakovala svou výzvu důrazněji: "Tak mě přece jen uchop." Když Lorber konečně výzvy uposlechl, cítil skutečně pružný odpor lidského těla. Sotva je však pustil, tu náhle celá postava zmizela. Tímto vyprávěním jsem byl zcela zaražen, ale neodvažoval jsem se vypravěči, který sám byl z toho tajemně udiven, něco namítnout a ponechal jsem celou věc - považoval jsem ji spíše za smyslový klam než za skutečnost - v tichosti u sebe, ač jsem dobře věděl, že by Lorber byl nemile dotčen, kdyby někdo pochyboval o pravosti a správnosti jeho slov. Teprve v poslední době, kdy ze všech stran, zvláště z Anglie a Ameriky došly četné zprávy o hmatatelných, pružných duchovních zjeveních a proslulí učenci nejen z vlastních zemí, ale i v Německu podali svědectví o jejich skutečnosti, jsem si připomněl ono Lorberovo vyprávění a v mých očích bylo nyní tím významnější, když jeho předmět byl nynějšími, stejnými zvláštními zjeveními potvrzen a prokázán, a tu lze i v tomto druhu mediumity dát přednost prvenství Jakobu Lorberovi.
Končím-li tím svou svědomitě podanou zprávu o životě Jakoba Lorbera a jeho mimořádném nadání, jsem si dobře vědom, že hmotně smýšlející součastníci budou považovat mne i mého přítele za podvodníky nebo jako zlým sebeklamem podvedené a jako takové podle svého charakterového založení buď litovat nebo se jim posmívat. Blahosklonní mezi nimi mě snad budou omlouvat - téměř devadesátiletého pro oslabenou schopnost chápání a úsudku, že jsem jako svědek mohl vystoupit pro dříve zmíněná dobrodružství. Těmto mírně soudícím ale dávám na srozuměnou, že to o čem zde píši, se stalo v době mezi mým čtyřicátým až šedesátým čtvrtým rokem, tedy v době, kdy zpravidla duševní síly člověka netrpí nepříčetností. V té době mi byla svěřena správa různých veřejných úřadů a také jsem zveřejnil některé práce spisovatelské.

Karel Bohumír Leitner