
O duchovním poznání a cestě bez dogmat a jiných nesmyslů na konci této Epochy
Jakob Lorber, „píšící slouha“ Boha.
Životopis Jakoba Lorbera
*22. 7. 1800 - †24. 8. 1864
Životopis sepsaný rytířem Karlem G. von Leitnerem: Jakob Lorber, „píšící slouha“ Boha.
Nejpozoruhodnější muž, kterého jsem ve svém celém dlouhém životě poznal, je Jakob Lorber, theosof, který si zaslouží místo vedle nejproslulejších mužů tohoto zaměření. - Teď se chci pokusit o krátký náčrt, jenž spočívá na spolehlivých základech jeho vnějšího života a k tomu jako mnoholetý očitý svědek chci připojit opravdu věrné znázornění mimořádných jevů v oblasti duševního života.
RODINA
LÉTA MLÁDÍ
ŽÁK A UČITEL
Kaplan fary se s Lorberem denně stýkal, zpozoroval jeho neobyčejné schopnosti, věnoval mu zvláštní přízeň, vyučoval ho latině a pobízel ho, aby se věnoval kněžskému povolání a aby proto začal studovat. Podle této rady se Lorber vrátil na podzim 1819 do Marburgu a dal se tam zapsat jako žák gymnasia. Protože byl starší než jeho spolužáci a též měl vážnější chování, brzy ho nazvali famulem (pomocníkem) třídy, jehož úkolem bylo dohlížet na ostatní studující a rovněž plnit ve škole určité malé úkony, za což bral měsíčně malý poplatek. Mimo to hrál při denní školní bohoslužbě v kostele na varhany za mírný honorář a vydělával si i vyučováním hře na housle ve které už byl zdatným a to byla vítaná pomoc. Takto dosti uspokojivými životními poměry skončil s výborným prospěchem pět gymnazijních tříd a odebral se do zemského hlavního města Štýrského Hradce na podzim roku 1824 aby tam pokračoval ve studiu a ještě se vzdělával ve hře na housle.
V 6. gymnasiální třídě byl soukromým žákem. Ve velkém, docela cizím městě bylo těžké najít dostatečné živobytí, a bylo to ještě ztíženo tím, že ve svých studiích neměl to vynikající postavení jako dříve a to mu ztěžovalo další studium tak, že v druhém pololetí gymnasium opustil a svou obživu hledal jako domácí učitel. Takové místo domácího učitele převzal u vážené soukromé rodiny ve Štýrském Hradci a pět let vyučoval její děti k nejúplnější spokojenosti v německých školních předmětech, v hudbě a kreslení, ve kterém byl rovněž jako samouk značně způsobilý. Ale při všem ocenění, jehož se mu u této rodiny dostalo, cítil že si potřebuje pro pozdější budoucnost založit zabezpečené místo v životě. Proto v r. 1829 navštěvoval vyšší pedagogický kurs pro učitele hlavních škol a u tohoto ústavu získal doporučující školní vysvědčení jako učitel "zcela a velmi dobrý". Ale když se roku 1830 po prvé ucházel o učitelské místo a jeho žádosti nebylo hned vyhověno, pozbyl odvahy a vzdal se tohoto životního plánu, a to na vždy.
HUDEBNÍK
"Pan Lorber není houslista, který se pohybuje v mezích nějaké školy. On je zcela samoučitel. Bezesporu je vyzbrojen víc než obyčejným talentem a obdivuhodná je umělecká způsobilost, které pan Lorber dosáhl neúnavnou pílí a zvláštním použitím svého hudebního přirozeného daru. S údivem ho vidíme překonávat těžkosti a podstupovat odvážné kousky, o jejichž proveditelnosti bychom pochybovali, kdybychom Lorberovou téměř vždy vítězící odvážlivostí jiného nebyli poučeni. Jedním tahem smyčce obsáhl 120 až 160 not. Jeho staccata jsou nádherná, překrásná. A trioly, dvojhmaty, flažolety, pizzikata jednou rukou a jiné bravurní skoky provádí velmi lehce a často i obstojně čistě. Ale právě protože se ztrácí v neobyčejném, stává se i někdy, že jsou v jeho hře tlačící se obtížnosti v tak fantastickém přeplnění nakupeny, že pro samé těžkosti a disonance se neslyší nic jiného a o tónu, melodii, výrazu a pravém požitku posluchače není už příliš co říci. Studium a vytrvalost pana Lorbera, že přináší tak neobyčejné, zasluhují ovšem spravedlivého uznání. Ale jak ochotnější a nedílnější srdečné účastenství by se mu poskytlo, kdyby svůj význačný talent věnoval místo jen obtížnému, skutečně krásnému, což se přece jen jedině na dlouho vyplatí. Přijetí dárce koncertu veřejností bylo významné a zásluze pana Lorbera přiměřené."
Lorber se nedal tak dobře míněnými připomínkami kritiky zastrašit, ale spíše jen pobídnout ke zdvojené horlivosti ve svém uměleckém úsilí. Když o deset let později spolupůsobil při dobročinném koncertu a přednesl tam Rondo a Mazurku ze svých skladeb se vzácnou bravurou, mohl tehdejší místní list "Autora" (květen 1849 č.36) k zaslouženému uznání jeho flažoletů a staccat připojit i poznámku, že Lorber učinil ohromné pokroky ne jen ve smyčcovém umění Paganiniho, ale osvojil si i krásu a plnost tónu v potěšitelném způsobu. Po Hüttenbrennerově zprávě o koncertu byl Lorber za své podání publikem "bouřlivě volán". Následkem toho vstoupil i s místními časopisy v bližší spojení a dodával jim, zvláště pro "Telegraf", vycházející v Hradci, zprávy o představeních oper a koncertů.
DUCHOVNÍ SNAHY
POVOLÁNÍ VNITŘNÍM DUCHOVNÍM HLASEM
Po této události bez odkladu odmítl Lorber nabízené umístění a sloužil tomuto tajemnému našeptávání od této hodiny dvacet čtyři roků až do své smrti jako bedlivý písař a nazýval se pokorně sluhou pána. Píšící sluha Boží. Lorber začal toto písařské zaměstnání, které se stalo od nynějška hlavním úkolem jeho bytí, téměř denně již zrána před snídaní, kterou ve své horlivosti ne zřídka nechal nedotčenou. Při tom seděl - většinou s čapkou na hlavě u malého stolku, v zimě vedle kamen a vedl své pero zcela do sebe obrácen, mírně rychle, ale bez přestávky přemýšlení nebo opravy psaného bez ustání jako někdo, komu jiný něco předříkává. Když o tom mluvil, opětovně se vyjádřil, že při slyšení předříkávajícího hlasu má i obrazné nazírání slyšeného. Podle jeho výpovědi mohl však vnitřně slyšené snáze sdělit, když je mohl jinému ústně oznámit. A ve skutečnosti diktoval některým ze svých přátel jednotlivé články, ano - celá díla o mnoha stech stránkách. Při tom seděl vedle píšícího s klidným pohledem před sebe a nikdy v průběhu řeči nekoktal ani neměnil větné spojení nebo i jen jednotlivý výraz. A byl-li jeho diktát náhodou na kratší či delší dobu, dokonce i dny a týdny přerušen, tu mohl v dosud psaném správně v souvislosti pokračovat, přečetl-li si poslední slova nebo řádky.
ŽIVÉ SLOVO
"Co zde nyní činí Můj pozemsky velmi chudý sluha, mohli by moci vykonávat vlastně všichni Mí praví vyznavači, neboť pro všechny platí slova evangelia: Všichni musíte být vyučováni Bohem. Koho netáhne Otec, ten k Synu nepřijde. To ale říká tolik jako: Musíte ze své činné, živé lásky ke Mně a z ní ke každému potřebnému bližnímu - k vnitřní moudrosti z Boha dospět. Neboť pravá, činná láska každého jsem právě Já sám v jeho srdci, jako živý paprsek slunce, působící v každé rosné kapce, v každé rostlině a ve všem, co Země nosí. Kdo Mě tedy skutečně nadevše ze všech svých sil miluje, toho srdce je i plné Mého životního plamene a jeho nejjasnějšího světla. Že tím mezi Mnou a Mě nade vše milujícím člověkem musí vzniknout stálý a nejjasnější styk, je právě tak jasné, jako že zdravé pšeničné zrnko musí v plodné půdě při teplém slunečním paprsku vyrůst v nejpožehnanější plod. Ale že toto je lidem možné při splnění podmínek, uvedených v evangeliu, proto stojí tento Můj sluha nyní před tebou jako svědek. Ale to ti také říkám: Jen uctíváním a ještě i sebezbožnějším a sebehloubějším obdivováním Mé Boží domácnosti tu není nic. Takových takzvaných zbožných křesťanů je ve světě mnoho a přece dosahují málo nebo nic. Kdo chce dospět k Mému živému slovu v sobě, musí být zcela činitelem Mého slova. Tím se řiď i každý jiný." Tu máte, milý příteli, pokud možno vyčerpávající odpověď na svou otázku. A bylo by nepřiměřené ode mne, ubohého hříšníka, abych k tomu ještě něco dodával. Jakob Lorber
SVĚTSKÉ PŘERUŠENÍ
NÁVRAT DO ŠTÝRSKÉHO HRADCE K DUCHOVNÍMU POVOLÁNÍ
BOHATÁ ŽEŇ
Mimo desetisvazkové dílo "Velké evangelium Janovo" (1851-64) vznikla z Lorberova pera skvostná řada z části vícesvazkových děl už čistě vnějšně podle počtu a rozsahu svědectví nejobdivuhodnější plodnosti. Zde budiž uvedeny: Domácnost Boží (3.sv. 1840-44), Měsíc (1841), Saturn (1841-42), Moucha, Velký Zvon, Přirozené Slunce (1842), Duchovní slunce (2.sv. 1842-43), Vysvětlivky textů (1843), Ježíšovo mládí (1843-44), Korespondence Ježíšova s Abgarem, Dopis apoštola Pavla do Laodiceje (1844), Země (1846-7), Biskup Martin (1847-48), Robert Blum (2.sv. 1848-51), Tři dny v chrámu (1859-60).
KONEC ŽIVOTA
Ale od počátku roku 1864 vyjadřoval Lorber s pevným přesvědčením přímo, že se roku 1865 nedožije. Brzy nato skutečně onemocněl a musel trávit tři neděle na lůžku. Byl-li předtím někdy rozmrzelý a pronesl-li o nejistotě svých životních poměrů hořká slova, tak byl nyní vzorem trpělivosti a zbožné oddanosti. A naříkal-li ještě někdy, byly to méně nářky nad vlastními potížemi, ale spíše stížnosti nad všeobecným osudem lidstva. Přitom s humorem rád opakoval několik veršů, které kdysi viděl napsané na zahradní zdi a podržel je v paměti: Slunce vychází a zachází a vše, co se zvířetem zve, je čilé. Jen člověk, zcela jediný člověk pociťuje námahu a trápení.
Ale i když ležel na lůžku, byl stále ještě schopen jednomu či jinému ze svých přátel diktovat čas od času do pera mnoho důmyslného. S nástupem jara se opět znenáhla zotavil a dalo se očekávat, že se opět zcela uzdraví, když se zase zmohl a opustil svůj pokoj, aby se venku procházel. Začal se opět vracet do svého obvyklého způsobu života, ale svého dřívějšího zdravotního stavu nedosáhl, zůstával mnohem více nadále slabý a stále vždy rozhodněji tvrdil, že se přibližuje konec jeho pozemského putování.
CESTA DOMŮ
Ráno ho našli ležet v posteli oděného s tváří obrácenou ke stěně a cícha byla pokryta krví. Z blízkosti povolaný lékař mu podal lék a prohlásil, že každá lidská pomoc je už marná. Bylo posláno spěšně do nejbližší fary, načež se brzy u lůžka těžce trpícího objevil kněz. Nemocný ležel bez účasti a tak se kněz tázal příbuzné, která tu o Lorbera pečovala, zda zmíněný vůbec navštěvoval kostel. Ta na to odvětila, že to musí být dobře známo, neboť Lorber při slavnostních mších dokonce často na kůru sám nezištně spolupůsobil. Nato se duchovní vážně zeptal příbuzné, zda si bere na své svědomí, aby opatřil umírajícího svátostmi. Tu hned bez rozmýšlení přisvědčila a kněz bez dalšího prodlévání vykonal své církevní poslání a vzdálil se. Mezi tím bylo vzkázáno nejdůvěrnějším přátelům Lorbera, že došlo náhle k jeho blízké smrti. Ale silná bouře, jež právě s největší prudkostí vypukla, způsobila, že se přivolávaní poněkud zdrželi. Lorber, jenž se opět poněkud zotavil, dal svou polohu v posteli změnit tak, aby byl jeho obličej obrácen k východu a temeno k západu, což po deset let bylo obráceně. Mezi tím při lijáku přispěchali přátelé a s nimi i spřátelený domácí lékař, ale Lorber už nemohl od něj přijmout nařízený lék. Nějakou dobu ležel v bolesti, pak se začal náhle jako voják mocně natahovat, lehl si vodorovně na záda s obličejem obráceným k východu, docela se zklidnil, když venku zuřila vzbouřená příroda s blesky a hřměním. Teď nastoupila agonie a stěží po čtvrthodině sluha boží mírně zdřímnul a jeho dávno vyššímu světu patřící duch se vrátil do věčného domova.
Jeho tělo bylo uloženo ke klidu na hřbitově sv. Leonharda u Hradce. Čestný průvod chtěl zesnulému prokázat poslední úctu spíš jako velmi známému houslovému virtuosovi než většině neznámému theosofovi. Jeden jeho přítel označil místo, kde byl pohřben pozemský obal Lorberův, jednoduchým pomníkem. Na jeho přední straně je uvedeno jméno, datum narození a úmrtí zesnulého jakož i slova útěchy, která napsal Pavel Římanům v 8. verši 14. kapitoly. V budoucnosti se mnozí Lorberovi přátelé starali o tento hrob a po obou stranách pomníku zasadili zerav obrovský - "strom života", významně připomínající život probouzející poslání vzácného ducha, který zde vrátil zemi své pozemské.
LORBEROVA VNĚJŠÍ BYTOST
Lorber se při styku s lidmi choval velmi skromně, dokonce příliš pokorně ve srovnání s naší dobou, která se projevuje zvýšeným sebevědomím. Ale i v době svého vážného písařského zaměstnání byl dobrým společníkem. Po skončení denní práce trávil rád večery s přáteli při sklence domácího vína. Při světských hovorech vyprávěl často nejžertovnější události a anekdoty, takže se smějící posluchači při tom co nejlépe bavili. Ale v přítomnosti stejně smýšlejících při vážnějším hovoru brzy projevil nejhlubší vážnost a nad ním se rozprostřel vskutku nadpozemský klid. A nejdůmyslnější a nejvznešenější nauky a myšlenky proudily z jeho výmluvných úst, takže při tom nezřídka napjatě poslouchající pozorující posluchači byli jati posvátnou hrůzou. Ale když se mu společnost nijak nelíbila, mohl sedět celé hodiny beze slova.
Někdy se i přihodilo, že nezasvěcení, kteří jen o jeho tajemném psaní slyšeli povrchně něco šeptat, se ke společnosti jeho přátel nelibě připojili a snažili se ho všelijakým popichováním dobírat. V takových případech si většinou škádlení nevšímal nebo vykázal posměváčka do patřičných mezí - jako jednoho, který se ho jednou zeptal: "Lorbere, co je nového? Vždyť jste našeho Pána Boha kancelistou?" Lorber se na něj podíval s takovou vážností v pohledu a tónu, že mu pro budoucnost přešla chuť, vysmívat se zbožné službě tajemného psaní.
LORBERŮV DUCHOVNÍ ZPŮSOB PSANÍ
Už bylo řečeno, že byl Lorber 15. 3. 1840 ráno povolán vnitřně slyšeným hlasem, aby mu nadále sloužil jako písař. Už 19. nebo 20.3. nato mě Lorber potkal večer na hlavním náměstí, měsícem osvětleném a po přátelském pozdravu mi řekl: "Poslyšte, dostávám zjevení." Jak lze chápat, obával jsem se tehdy o rozum ubohého, nového proroka. Já jen jedině, protože jsem si ho odedávna vážil pro jeho vnitřní zanícenost, jsem přijal nabídku jeho "fantasterie" - za to jsem pokládal jeho psaní - a požádal ho, aby je příště přinesl s sebou. A už v příštích dnech mi přinesl čtvrt list a tři půlarchy, na nichž bylo vše jím dosud napsané obsaženo, až ke konci 12. odstavce 5. kapitoly "Pratvorby duchovního a smyslového světa." Písmo jeho rukopisu bylo sice někdy nepravopisné, ale jinak čisté a beze všech slohových oprav. Už když mi Lorber předčítal první stránky, obsahující poučení a připomínky, udělala na mne jednoduchost, významnost a z části vznešenost těchto stručných vět neobvyklý dojem a pohnula mě, abych k tomuto pozoruhodnému jevu obracel nadále svou pozornost. Už 25.3. jsem byl u Lorbera, který tehdy bydlel v malém pokoji vzadu v prvním poschodí hostince "U bílého kříže" v tzv. "Novém světě" osobně, abych na jeho pozvání byl sám svědkem jeho psaní. Brzy po mně se objevil i můj přítel, hudební skladatel Anselm Hüttenbrenner, kterého nejdříve zasvětil Lorber do svého tajemství a jenž si pro sebe udělal opis dosud napsaného. Lorbera jsme zastihli už při psaní, za naší přítomnosti pokračoval klidně ve své práci, mírně rychle, ale bez přestávek, neměl před sebou žádnou knihu, byl jen zcela do sebe obrácen. Když ukončil 33. odstavec 5. kapitoly už zmíněného díla, odložil pero, sundal čapku s hlavy a polohlasitě řekl: "Deo gratias". Nato nám napsané předčítal, z počátku klidně, ale když přišel k odstavci 22. k místu: "Tato slza tekla ze srdce Božství a jmenovala se, jmenuje a navždy bude jmenovat: "slitování", propukl v slzy a zmohl se k dalšímu předčítání jen s přerušováním, takže jsme tím byli i my hluboce dojati. Teď jsem navštěvoval Lorbera delší dobu téměř denně, když psal a byl tam jednu až dvě hodiny svědkem jeho psaní, tajemného zaměstnání, při kterém se opakovaly scény jako už dříve zmíněná jeho nejhlubšího dojetí a jednou při skončení 9. kapitoly při tekoucích slzách zvolal: "A tu by se Pán neměl milovat?"
DŮKAZY DUCHOVNÍHO VNUKNUTÍ
Sem patří i případ ze 14. 6. 1840. Byl jsem tehdy opět nějakou dobu u Lorbera, když pokračoval ve psaní rýmované básně z díla již zmíněného "Dějiny pratvorby". Když ukončil 10. sloku (kapitola 32, verš 6), obrátil se ke mně a řekl: "Teď jsem musel napsat slovo jemuž vskutku sám nerozumím. Co znamená "verjahen"? Přitom mi podal popsaný list k nahlédnutí a viděl jsem, že konec té sloky zněl: "Wűrdet ihr auch wohl dann Meiner grossen Lieba nahen? Nein, sag Ich. In alle Zweifel wűrd ihr euch verjahen". /Přiblížili byste se pak Mé velké lásce? Ne, pravím. Spěchali byste do všech pochybností./
Dobře si vzpomínám, že jsem se s tím slovem už setkal ve staroněmčině, ale okamžitě jsem nemohl odpovědět, co znamená. V příštích dnech jsem hledal poučení v několika slovnících a ve Wolf-Ziemannově slovníku, Lipsko 1838, jsem našel slova "jach", "Jahen", pak další tvar slova "gah", "gahen" a konečně na stránce 544 "vergahen" s významem "spěchat ke škodě", který se zcela hodil k předloženému případu. Ať je toto vysvětlení správné či ne, podává přece nejlepší důkaz, že byl Lorber při psaní veden ne vlastní, ale cizí inteligencí. Ještě pádnější, ano, nevyvratitelný důkaz pro to podává další událost 25. 6. 1844 mi dal A. Hűttenbrenner číst Lorberův článek, napsaný dva dny předtím. V něm bylo oznámeno, že Schelling, Steffens a Gustav A., byli povoláni nebo spíše vyvoleni připravovat smýšlení mezi protestanty na objevení těchto nových teozofických spisů. K potvrzení toho byla v tom dvě místa ze Steffensova díla: "Falešná teologie a pravá víra" s přesným udáním k tomu se vztahujícího počtu stran doslovně uvedena. Hűttenbrenner ani Lorber dosud neznali Steffensona ani podle jména. V Brockhausově naučném slovníku našel Hűttenbrenner, že je Steffens spisovatel a že dal své dílo se zmíněným titulem vytisknout, čímž byl Lorber velmi potěšen. Protože jsem toto dílo mně dobře známého autora také neznal, hned jsem je objednal v universitním knihkupectví a 24. 7. je obdržel. Ještě večer jsem je odevzdal Hűttenbrennerovi a druhý den ráno k němu došel, abych se dozvěděl výsledek srovnávání textu v tisku a písmu. Hűttenbrenner našel v knize na stránkách 5 a 6 Lorberem naznačená místa a sám jsem se přesvědčil, že doslovně souhlasila s Lorberovým rukopisem, jen některá slova byla přehozena. Ostatní Lorberem udávaná místa na stranách 109, 129 a 136, Hűttenbrenner v knize nenašel a ani při společném hledání jsme nenašli nic co by doslovně souhlasilo s Lorberovým písmem, ale přišli jsme na místa, která duchu Lorberovu odpovídala. Měli jsme k ruce jen druhé vydání knihy a je možné, že v prvním je doslovné znění, jak je uvádí Lorber. Text na stránkách 5 a 6 v tisku souhlasí doslovně s Lorberovým rukopisem a to dokazuje, že psal pod vlivem jiné inteligence než své vlastní, což se ovšem musí jevit jako nepochopitelné těm, kdo zatvrzele zavírají oči a uši před takovými důkazy lidské vědy ze zkušeností.
PŘÍRODNÍ EVANGELIA
Za čtyři dny jsme jeli k pramenu Andritze - čistého pstruhového potoka. Jeho pramen leží v romantické osamělosti údolní zátoky na úpatí pohoří Schőckel. Vystupuje tu tiše ze základu skály a tvoří malou, jasnou vodní nádrž, uzavřenou polorozpadlou zdí, tehdy zastíněnou ještě prastarými lípami. Tam nám Lorber diktoval a vesele se díval na klidné vodní zrcadlo dvě hodiny, hluboká odhalení o vzniku a původu tohoto čistého zdroje a o jeho spolupůsobení k účelům tělesného a duchovního světa. Na zpáteční cestě do města nám ještě sdělil: Přírodní předměty, s nimiž se spojuje, se mu představují vždy zosobněné - skála na zámeckém kopci v podobě zasmušilého vážného starce a ve stejný den pramen, jako klidná, vážná žena.
Takto nám diktoval mnohá odhalení o různých předmětech jako les, vinná réva, perlorodka, holub apod., které jsme mu v okamžiku libovolně dávali a on všechny bez jakýchkoli příprav hned zodpovídal. Tu se podivuhodně ukázalo, jakkoli náhodně byly předměty voleny, že tato oznámení přece nakonec obsahovala téměř soustavné zobrazení, jak se duchovní ponenáhlu stále propracovávalo ze zdánlivě mrtvé hmoty až k vrcholu svého vývoje v člověku. Konec téměř každého z těchto článků byl mravoučným poučením, které bylo v předem pojednaném přírodním předmětu obrazně znázorněno. Lorber nazval tato oznámení jako "Evangelia přírody".
JASNĚ SLYŠÍCÍ A VIDOUCÍ - NIKOLI MECHANICKÉ MEDIUM PSANÍ
Často ho navštěvoval ženský duch, který mně byl v životě velmi drahý a ještě je (předčasně zemřelá manželka) a dával mi skrz něho rady a mnohdy i výstrahy, které se potvrdily jako užitečné. Popsal postavu tohoto ducha tak, že se mohlo i usuzovat na postupné duchovní rozvíjení, protože se i zevnějšek zušlechťoval. Podle Lorberova líčení se mu zjevil tento ženský duch asi za půl roku po opuštění tělesného obalu poprvé s přátelsky veselým vzezřením v dlouhém světle šedě řasnatém oděvu, který byl později ozdoben purpurovým olemováním a pásem kolem středu těla stejné barvy. Za nějakou dobu se oděv ukázal světle modrý, pak čistě bílý a nakonec ve sněhobílém lesku. Vlasy postavy spadaly volně do týlu. Při pohybu byly vidět v širokých rukávech krásně utvářené paže, obnažené nohy byly z dlouhého řasnatého oděvu jen málo viditelné. Ale při jedné jeho vizi jsem pro sebe získal plné přesvědčení o této skutečnosti. Jednou mi řekl, že měl poslední noc při jasném měsíčním svitu opět zjevení, které se mne týká. Náhle se mu zjevila stará paní, malé, ale rozložité postavy, v určité vzdálenosti od jeho postele. Měla pevně zavřené obě oči a žádala ho, ať mě pozdravuje a řekne mně, že mám někdy na ni myslet, že jí to dělá dobře. Tímto sdělením jsem byl udiven i potěšen, neboť jsem ve zjevení ihned poznal drahou, nedávno zesnulou příbuznou, přes 80 let starou a v posledních týdnech svého života měla tak slabá oční víčka, že už je nemohla zvednout a tak byla jako slepá. Ale Lorber sotva kdy tuto starou paní viděl, jistě ale ne v jejích posledních životních okolnostech, o nichž nevěděl docela nic. Jeho vyobrazení, které s jejím skutečným zevnějškem a jejím stavem slepoty nápadně souhlasilo, dodalo tedy pro totožnost tohoto s mou příbuznou pádný důkaz.
LÉKAŘSKÉ PROJEVY
Jindy jsem delší dobu pociťoval celkovou nervovou slabost, ta napadala nejen tělesnou celistvost, ale působila stísněně i na mysl a tím ochromovala mou duševní činnost. Určitá pochybovačnost a úzkostlivost mi překážely a zkracovaly mě ve vedení mých soukromých i úředních jednáních a záležitostech. Bylo to trapné. Požádal jsem Lorbera o radu a vnitřní hlas dal lék: "Vezmi červené přírodní víno a čistý olivový olej, s tím si potírej ráno a večer hruď, záda, vaz, ale večer i hlavu, docela zvlášť spánky ve víře a důvěře k Pánu. V té době se také máš zdržet kávy a špatného vína." Čtyři až pět dní jsem se řídil tímto léčebným předpisem a byl jsem tak posílen na těle i na duši, že jsem mohl s obnovenou jasností, rozhodností a činorodostí dostát opět všem svým povinnostem jako jindy před tím, a to se zvýšenou zmužilostí. Tento léčebný prostředek, později Lorberem nazvaný "evangelická mast", působil stejně příznivě i později proti podobným potížím nebo i jen při tělesné slabosti - při poranění nohy. K potvrzení pravdy zde musím dodat, že jiný léčebný prostředek, Lorberem rovněž doporučený, mé zlo na noze neodstranil buď pro použití příliš silné dávky nebo pro příliš časté použití.
ZHMOTŇOVÁNÍ
Končím-li tím svou svědomitě podanou zprávu o životě Jakoba Lorbera a jeho mimořádném nadání, jsem si dobře vědom, že hmotně smýšlející součastníci budou považovat mne i mého přítele za podvodníky nebo jako zlým sebeklamem podvedené a jako takové podle svého charakterového založení buď litovat nebo se jim posmívat. Blahosklonní mezi nimi mě snad budou omlouvat - téměř devadesátiletého pro oslabenou schopnost chápání a úsudku, že jsem jako svědek mohl vystoupit pro dříve zmíněná dobrodružství. Těmto mírně soudícím ale dávám na srozuměnou, že to o čem zde píši, se stalo v době mezi mým čtyřicátým až šedesátým čtvrtým rokem, tedy v době, kdy zpravidla duševní síly člověka netrpí nepříčetností. V té době mi byla svěřena správa různých veřejných úřadů a také jsem zveřejnil některé práce spisovatelské.
Copyright © 2004-2010 Kruh přátel Novosalemského Světla
Poznámka redakce: Pokud máte zájem o díla Jakoba Lorbera, tak je najdete ke stažení na těchto stránkách:
https://www.lorber.cz/prehled.html
Vřele doporučujeme:
Diskusní téma: Jakob Lorber, „píšící slouha“ Boha.
Doporučujeme z našeho webu:
MEDITACE - NÁVRAT SVĚTLA V PONDĚLÍ 21.1.2019 V 6:11 HODIN RÁNO
Dávné proroctví, které již žijeme !