Možný silový vliv Slunce na Zemi

Astronomové zabývající se pozorování Slunce již několik měsíců zjišťují,že počet slunečních skvrn na povrchu Slunce povážlivě pokleslo. Tento úkaz, jak sami říkají, již v minulosti nastal. Proto jsme se rozhodli zveřejnit některé práce vzniklé v minulosti v Kosmickém Centru  společnosti Manhir.

Naše Slunce se nachází ve vzdálenosti 149,5 milionů km od nás. Průměr Slunce odpovídá 109 průměrům Země. Do Slunce by se vešlo 1.300.000 našich planet. Slunce představuje největší hmotu v našem kosmickém okolí a je proto přirozené, že bude mít na nás veliký vliv. Běžně pozorované vlivy jsou hmotné povahy a jsou vědeckému bádání známé a přístupné. Existují však vlivy přímo nezjistitelné našimi běžnými pěti smysly. Pak tento materiální vliv musí být zprostředkován energii excitovaného éteru, tj. energii ódickou. V tomto případě, "astrologické vlivy" jsou zprostředkovány ódickými zónami, generované kosmickými tělesy v našem časoprostoru. Slunce vyzařuje hodně ódické energie a na Zemi to pravděpodobně  bude generovat nezanedbatelné ódické zóny.

Mimo teplotního a gravitačního vlivu nejzřejmější souvislost mezi sluneční energií, zachycenou na zemi a odpovídajícím stavem Slunce, vypovídají sluneční skvrny (obrázek 1). Začátek tvorby sluneční skvrny je dán vytvořením jasné vločky, několik dnů vystupující na pozdí okolního slunečního povrchu.  Pak na místo světlé vločky se objeví temná skvrna tvaru oblouku. Hmota vyvěrající z jedné temné skvrny proudí a padá zpět ke slunečnímu povrchu do místa nějaké již existující starší skvrny. Vytvářejí se tak postupně další skvrny, některé nabývají velikosti řádově 100.000 km. Skvrny se sdružují do skupin, které zabírají veliké plochy. Jsou to nestálé útvary, které trvají od několika hodin do měsíců. Nejvíce skvrn se nachází v rovníkových oblastech Slunce. V dalším si povšimneme souvislosti množství slunečních skvrn na magnetický stav Slunce a na jevy, nastávající na povrchu naší Země Při výskytu velikých slunečních skvrn na straně Slunce obrácené k Zemi, lze pozorovat chvění střelek magnetických kompasů. Protože kompas ukazuje sever planety, slunečním vlivem se vychyluje místní pozemská siločára magnetického pole ze svého původního směru. Dnes je možné velmi přesně měřit velikost zemského magnetického pole. Ukazuje se, že se velikost pole mění v závislosti na množství slunečních skvrn. Hodně skvrn znamená, že velikost zemského magnetického pole je cca dvakráte tak veliká jako v době malého množství skvrn. V době maximálního počtu skvrn vzniká špatný rádiový příjem, neboť se ionosféra přibližuje zemskému povrchu a hustota náboje v ní stoupá. V době malého počtu slunečních skvrn je naopak dobrý rádiový příjem, ionosféra odrážející elektromagnetické rádiové vlny se nachází ve větších výškách nad zemským povrchem. Důležité je zjištění, že magnetické poruchy na Zemi následují často po sobě za 27 dnů. Tato doba odpovídá rotaci Slunce.

Abychom pochopili magnetický vliv Slunce, zabývejme se podrobněji jeho magnetickým polem (obrázek 2). To je podstatně komplikovanější, než magnetické pole Země, protože na rozdíl od naší planety Slunce nemá pevnou povrchovou kůru, ale jeho obal je tvořený přehřátým plasmatickým plynem. Ten se pochopitelně neotáčí rovnoměrně po celém obvodu slunečního poledníku. U slunečního pólu se sluneční den (doba vlastní rotace) rovná 37 pozemským dnům, kdežto u slunečního rovníku sluneční den má 26 pozemských dnů. Slunce má proto jednak od pólu k pólu magnetické pole bipolární (dvoupólové jako Země), jednak čtyřpólové magnetické pole rovníkové. Tedy Slunce má šest magnetických pólů, tři severní (nazveme je + póly), a tři jižní ( - póly). Magnetická siločára jdoucí od severního k jižnímu pólu je v okolí rovníku unášená rychleji proudící sluneční hmotou. Proto jsou vytvářeny spirálově zkroucené magnetické siločáry na povrchu Slunce. Siločáry vypínají se ve tvaru oblouku nad slunečním povrchem. Je vhodné předpokládat, že místa vzniku skvrn jsou místy, kde vycházejí a zase zapadají silné svazky magnetických siločar do Slunce.

Vzájemné působení magnetického pole Slunce a Země je dáno jednak velikostí vlastních magnetických momentů Slunce a Země, jednak vzájemným úhlem, který svírají. Cotterell interpretuje interakci magnetického pole Slunce s jevy nastávající na povrchu Země tak, že nejprve hledá stejné konfigurace (situace) mezi polohou Země Z na oběžné dráze kolem Slunce (doba periody 365,25 dnů), polohou polárního magnetického pole Slunce P (doba periody 37 pozemských dní) a polohou rovníkového magnetického pole Slunce E (perioda 26 dní). Lze snadno spočítat, že po 87,45 pozemských dnech pole rovníkové E předhoní o jedno kolo pole P, neboli pole P a E se ztotožní. Nadále Cotterell porovnává postupná postavení zemského magnetického pole Z pro postupné násobky periody splynutí slunečních polí P a E, tj. vzájemné úhly polí pro násobky 87,45 dnů. Toto časové období lze nazvat základní jednotkou magnetických proměn Slunce v čase z hlediska pozemského. Analýza těchto závislostí ukazuje na existenci opakujících se mikrocyklů o délce 8 jednotek. Základním cyklem slunečních skvrn se ukázalo období 6-ti mikrocyklů, neboli 48 jednotek. Tato doba odpovídá 11,49 pozemským létům.Odtud zřejmě pramení 12. roční cyklus čínských horoskopů Vliv Slunce na Zeměkouli se začíná opakovat po periodě odpovídající 781 jednotek, což odpovídá 68.302 pozemským dnům neboli 187 letům. Tuto periodu autor nazval periodou slunečních skvrn. Tato dlouhá perioda se svým trváním blíží 97 mikrocyklům, ale podrobná analýza ukázala, že v této časové periodě má 92 mikrocyklů správného trvání v délce 8 jednotek, ale 5 z nich musí mít delší svůj mikrocyklus o jednu jednotku. Pak toto období má pozorovanou dobu trvání 781 jednotek. Toto anomální posunutí je zásadní důležitosti pro dlouhé úseky magnetického života Slunce. Souvisí s časovými změnami magneticky neutrální vrstvy Slunce. O co se jedná? Každý magnet musí mít jak severní (+), tak jižní (-) pól, neboť magnetické póly nelze oddělit od sebe. Neexistuje magnetický monopol neboli magnetický náboj. To vyplývá z toho, že magnetismus se svými póly je projevem pohybu hmoty a nikoliv nějakého jejího množství. Musí proto u každého magnetu existovat mezi těmito dvěma póly oblast, kde prostor, byť by těsně přiléhal k magnetu, bude mít nulové magnetické pole. Tuto neutrální oblast má i kulovité Slunce. Kdyby Slunce mělo jen severo - jižní dipólový magnet, pak neutrální vrstva by měla tvar disku-obruče, rozprostírající se kolem rovníku Slunce kolmo na povrch Slunce. Protože magnetické pole Slunce je komplexní, je neutrální magnetická vrstva deformovaná. Prováděná analýza vedla k tomu, že její tvar se posouvá o jednu jednotku každých 187 let. Tudíž cyklus deformované vrstvy by připadl na sekvenci 97 mikrocyklů v periodě 97 x 187let neboli 18.139 let. Tuto poslední periodu Cotterell rozdělil na 5 časových period, které odpovídají změnám polarity magnetického pole Slunce a tudíž zrcadlení deformované neutrální vrstvy. Tato období jsou

1. 19 x 187 let = 1.297.738 dní
2. 20 x 187 let = 1.366.040 dní
3. 19 x 187 let = 1.297.738 dní
4. 19 x 187 let = 1.297.738 dní
5. 20 x 187 let = 1.366.040 dní

Autor ukázal, že na konci každé dílčí periody, která trvá cca 3.750 let se magnetické pole obrátí za dobu 374 let. Pět magnetických zvratů Slunce dává dohromady periodu 18.139 let.

Co o projevech Slunce věděli Mayové. Kultura Mayů se projevovala mimo jiné precizností jejich staveb, bohatostí a harmonií jejich společenského života. Pro nás je důležitá zvláštní preciznost a komplexnost jejich kalendářní soustavy, opřená o dobré astronomické znalosti. Při luštění archeologických památek Mayů bylo zřejmé, že ústředním mayským posvátným číslem je 1.366.560 . Protože toto číslo se příliš neliší od čísla nalezeného rozborem magnetických cyklů Slunce, Cotterell chtěl najít, zda existuje souvislost mayského kalendáře s magnetickým stavem Slunce.Hlavní poznatky Mayů jsou podle něj následující: Jeden cyklus slunečních skvrn činí 187 let. Po 20 cyklech slunečních skvrn (t.j. 3.740 let) nastane jedna magnetická kolize - posun Slunce. Precesní cyklus zemské osy Mayové znali. Víme, že trvá 25.000 let než se zemská osa vrátí do původního směru. Ten je nutné podle nich rozdělit na pět period o délce 5.125 let, kdy na konci každé z nich lze očekávat katastrofální působení Slunce na Zemi. Podle mayských a aztéckých pramenů dějiny jejich národů zahrnují 5 věků, jak oni říkali,pět Sluncí. Mayové předpověděli, že 22 prosinec 2012 bude posledním dnem současného pátého slunečního věku současné velké periody Slunce. Vyjdu-li z roku 2012 jako předpokládaného konce precesní doby Země z hlediska magnetického života Slunce, doba do předcházející katastrofy činí jak víme 5.126 let a tudíž se dostáváme k datu 3.114 př. Kr. Podle mentálních dotazů Setoxe byla velká pyramida v Gize opravována kolem roku 3200 př. Kr. Další katastrofální doba připadá na datum kolem 8.240 př. Kr. Tato doba může souviset s konečným zánikem Atlantidy, spojené s pozemským zemětřesením. Předcházející katastrofické období spadá do doby 13.360 př. Kr. a může souviset se silným zemětřesením a všeobecnou zkázou, která postihla Atlantidu a podstatně zmenšila její rozlohu. Rozdělila období existence Atlantidy na dvě části. Po této katastrofě upadla Atlantida na několik tisíciletí do barbarství, kdy pouze její elita udržela civilizační úroveň. Vidíme, že s jistou dávkou velkorysosti, lze spojovat dohadované a mystické dějiny člověka na planetě Zemi s kalendářem Mayů a s magnetickými cykly Slunce. Vraťme se do současnosti.

Model dynamiky magnetické pole Země

Když je Slunce normálně aktivní, produkuje veliké množství slunečních skvrn. Ty mimo jiné způsobují, že Slunce do okolního prostoru vyzařuje veliké množství nabitých částic. Tento proud slunečních částic se nazývá slunečním větrem. Skládá se především z elektronů (- náboj) a protonů (+ náboj). Sluneční vítr se generuje mimo jiné ve slunečních protuberancích, které jej urychlují do obrovských rychlostí. Při příchodu do blízkosti Země se nabité částečky dostávají do její magnetosféry a ovlivňují magnetosféru a ionosféru Země. Současný model objasňuje vznik magnetického pole Země spočívá na technickém principu samobudicího dynama .Tedy schématicky: mechanický rotační pohyb kovového jádra Země (kovový válec dynama) vytváří na svém obvodě mezi polotekutým jádrem Země a jejím pevným obalem elektrický proud, který je zdrojem pozorovaného povrchového magnetického pole Země. Mezi rotujícím jádrem Země a pod zemským povrchem protékajícím magnetizačním proudem existuje magnetická silová vazba. Ta za normálních okolností musí být v rovnováze se silovou vazbou danou třením jádra s podpovrchovou tuhou vrstvou Země.

Je-li magnetický vliv slunce schopný, byť jen po jistý čas,podstatně ovlivnit magnetické pole Země,pak mohou nastat dva jevy

1. Vznikne nerovnováha mezi vnějším magnetickým polem Země a kovovým jádrem Země.Ta se znovu nastaví dočasnou změnou třecí silové vazby mezi jádrem Země a jejím pláštěm. Dojde ke vzájemnému posunu jádra a obalu Země.
2. Může naskočit opačné proudění magnetizačního proudu vlivem magnetického pole Slunce a tím i k magnetickému přepólování zemského magnetického pole

V prvém případě je pravděpodobná možnost trvalého vychýlení zemské osy do nového směru,v druhém případně pouze podstatná změna polohy magnetických pólů Země. Obě eventuality budou mít pravděpodobně za následek katastrofu planetárního rozsahu. Nepatrné, krátce trvající přibrzdění nebo zrychlení zemské vlastní rotace,nebo i malá změna směru její rotační osy bude mít za následek dočasnou změnu její hybnosti.Podle zákona setrvačnosti budou nato reagovat tekuté hmoty na zemském povrchu opačnou změnou své hybnosti.Lidově řečeno vodní oceány vyšplouchnou na kontinenty.Jak veliké by byly vlny tsunami, ženoucí se po pevném povrchu Země,lze těžko odhadnout.Rozhodně by materiální škody  byly nedozírné.Proto je nutné s blížícím se rokem 2012 bedlivě sledovat celkovou činnost Slunce a zejména jeho magnetické projevy.

Je takovéto silové působení reálné? Přejděme k hrubým odhadům. Zemské magnetické pole má řádově velikost 10 mikrotesla.Magneticky klidné Slunce vytváří v prostoru, kde kolem něho krouží Země, trvale magnetické pole velikosti řádově 10 nanotesla, to jest má velikost rovnající se tisícině zemského magnetického pole.Za těchto okolností přímé silové působení mezi magnety Slunce a Země, které by ovlivnilo pohyb Země,je možné vyloučit. My ale víme, že zemské magnetické pole se periodicky mění, byť velmi málo. To znamená, že Země je mimo jiné magnetický oscilátor. Lze celkem předpokládat, že i Slunce bude magnetickým oscilátorem (obrázek 3). Pro vzájemné silové  působení dvou oscilátorů je rozhodující poměr jejich frekvencí a vzájemný vztah směrů jejich okamžitého pohybu. Co se týče frekvencí, jedna musí být násobkem druhé. Co se týče směru současného pohybu oscilátorů, energie se přenáší z jednoho oscilátoru na druhý jen v případě, kdy se  oba nepohybují rovnoběžně nebo proti sobě ve stejné fázi. Lze předpokládat, že po velikém časovém údobí jsou oscilující magnety Země-Slunce zharmonizovány.To jest,že jejich frekvence a směry pohybu jsou takové, že nedochází k výměně energie ze Slunce na Zemi, které by bylo zprostředkované magnetickou vazbou mezi Sluncem a Zemí. Ale občas, jak víme za cca 5.125 let, dochází k přemagnetizování Slunce. To nepochybně vyvolá změnu směru magnetických oscilací Slunce a tím vytvoří předpoklady pro přenos magnetické energie ze Slunce na Zemi.Zda by to stačilo na změnu ve vlastní rotaci Země se lze jen dohadovat,ale principiálně je to možné.

Vzájemné působení Slunce-Země přes ódické zóny

Slunce mimo to,že na Zemi působí svojí gravitací, svým magnetickým polem a slunečním větrem, možná na ni působí též přes prostor naplněný éterem, různě energeticky aktivovaný. To znamená, Slunce by mohlo  vytvářet kolem Země ódickou zónu. Ve světě a i u nás je u radiestétů známo, že nad zemským povrchem v každém místě naší planety, se nacházejí nad sebou tří ódické zóny: Nejblíže zemi, ve výšce asi 10 - 50 cm, se nachází první ódická vrstva typu M (mužská,Yang). Nad ní ve výšce 70 - 150 cm se nachází druhá vrstva typu F (ženská,Yin). Konečně poslední nejvyšší vrstva opět typu M, se nachází ve výšce 170 - 230 a více cm. Tloušťka jednotlivých všech tří vrstev je cca několik cm. V různých místech zemského povrchu mají tyto vrstvy různou výšku nad zemí a to v závislosti na biologické kvalitě půdy pod nimi a dalších parametrech.

V laboratoři jsme provedli následující pokus. Vytvořili jsme na velkém laboratorním stole magnetický model dvojice Slunce - Země. Koule z plastelíny se zamáčknutými 6. malými feritovými magnety do svého povrchu,představovalo Slunce a jeho tři vzájemně kolmá magnetická pole.Magnetické pole Země bylo modelováno malým válcovitým magnetem o třetinovém magnetickém momentu vzhledem k jednotlivým toroidním magnetům, použité pro modelování Slunce. Jak je známo,nad každým magnetem se nachází ódická zóna.Z jedné strany může být typu M,pak z druhé opačné strany je typu F.Nad zónou M se točí pendl do prava,nad zónou F do leva.Na druhé straně,mezi stejnými magnety co do velikosti a tvaru,nastává morfická resonance,jež je základem radioniky, neboli ódického působení na dálku mezi podobnými objekty.Když jsme otočili válcovitý malý magnet představující Zemi na obrácenou stranu, nezměnil se typ rotace pendlu nad magnetem.Když jsme ale změnili polaritu polárního magnetického pole modelu Slunce,aniž bychom cokoliv dělali s magnetem představující Zemi,změnila se polarita ódické zóny nad malým magnetem modelující Zemi.To znamená,že polarita ódické zóny nad malým magnetem  je v rezonanci s podstatně větším magnetem. Proto se mění ódická polarita M nebo F podle směru magnetického pole velkého magnetu.To by znamenalo,že velký magnet, jako je na příklad Slunce,vytváří modelově  na okolních planetách sluneční soustavy mající magnetické pole,ódickou zónu podle polarity svého magnetického pole.

Tato hypotéza našla své potvrzení pokračováním v předcházejícím pokuse. Víme, že sluneční světlo, jako každé světlo, generuje ód při dopadu světla na hmotu.Na tento experimentální fakt přišel již v předminulém století Reinchenbach. Protože ze Slunce vychází světlo a mnoho dalších záření,provedli jsme následující pokus. Nad modelem Slunce jsme umístili žárovku,která buď svítila nebo ne.Když nesvítila polarita nad magnetem modelující Zemi byla zóna M. Po rozsvícení žárovky nad modelem Slunce ódická zóna nad modelem Země změnila svou ódickou  polaritu, stala se typu F. Tedy přítomnost elektromagnetického vlnění v ódické turbulenci ódické zóny vede ke změně polarity této turbulence. Tento pokus jsme opakovali v přírodě, to jest na povrchu Země.Vyčkali jsme soumraku a zjišťovali jsme na místě místo a polaritu oněch tří ódických zón.Opakovaně na stejném místě jsme zjistili, že postupně se mění polarita oněch zón. Zprvu slábne vrstva M u zemského povrchu, až úplně vymizí. Přitom slábne střední F vrstva.Když ta vymizí, začíná u země se vytvářet na místě M vrstvy vrstva typu F a nahoře slábne M vrstva.Nakonec se dotvoří ve středu M vrstva z původní F vrstvy a navrchu se postupně vytvoří z původní M  vrstvy vrstva typu F.Toto bylo vyzkoušeno v Čechách, Německu, Korsice a Francii. Není prozatím důvodů se domnívat, že by to nenastalo na jiných místech zeměkoule. Toto je skvělé potvrzení toho, že řečená soustava tří vrstev nad sebou je celoplanetárního rozsahu a má svůj původ v magnetických projevech Slunce přímo či nepřímo.

Závěr

Na základě prezentovaného rozboru jsme zjistili, že složité magnetické pole Slunce vícero způsoby ovlivňuje děje v Zemi, na Zemi a v Zemi. Samo magnetické pole Slunce se mění v čase, přičemž vytváří různě dlouhé periodického působení. V současné době dochází již řadu měsíců k podstatnému oslabení přítomnosti slunečních skvrn na povrchu Slunce. Tento fakt nutně souvisí s magnetickým stavem Slunce. Odtud tvrdit, že dojde v prosinci 2012 k celoplanetární katastrofě, kterou předpověděli ve svých kamenných zápiscích Mayové, by bylo příliš troufalé. Nicméně podle dnešních znalostí pozemské i alternativní vědy, to nelze vyloučit.