Mystika 2/2

Kolik lidí de facto upisuje svou duši ďáblu kvůli mamonu, světské moci, slávě apod. V pohádce o němé nevěstě či princezně, je duše princeznou, která je spoutaná zlou mocí, satanem, totiž světem, ale láskou k princovi či ženichovi, Ježíši Kristu či Átmanu, spadnou její pouta a ona nabude darů jazyka čili Slova a též vnitřního zraku a sluchu. Láska je nejmocnější silou v makrokosmu i v mikrokosmu, pod její mocí puknou i pouta černokněžníkova, jedno po druhém. Spravedlnost je moudrost a pravda v jednom a témže, je to největší ctnost, neboť je vedena onou silou, která je pákou všeho života, totiž láskou k pravdě. Kdo hledá pravdu, miluje ji, ale nesmí při tom pohlížet vpravo ani vlevo, nýbrž jedině před sebe.

            Voda živá, která dává život věčný, je onou studnicí věčné moudrosti, která se otevře každému, kdo v sobě našel Boha. Studnice tato je častým symbolem, který se objevuje na cestě mystické v různých tvarech a také ve snech a pohádkách, buď jako pramen, studánka či jako voda prýštící ze skály. Studnice živé vody je vnitřní život, který je bez konce, protože jeho pramenem je božství. Mýty a legendy všech národů o recích, stejně i pohádky jsou vlastně skrytým líčením cesty mystické. Symbol ruky, kterou podal Bůh Izraelským, totiž vyvoleným, je často vyobrazován v katakombách křesťanských, na egyptských i řeckých sarkofágách i v různých mýtech jako na příklad známá nit Ariadnina, která vyvedla Thesea z labyrintu, kam se odebral, aby zabil obludu Minotaura. Labyrint čili bludiště je symbolem zevního světa čili lidského rozumu, ve kterém se člověk ocitl; rovněž znamená lidské tělo, ze kterého duše nemůže vyjít, ledaže by jí byla podána pomocná ruka, která ji vyvede.  Ariadna je česky velebná nebo posvátná lidská božská duše a Minotaurus je naše zevní já. Ariadna pomohla hrdinovi Théseovi z labyrintu tím, že mu podala klubko nití. Ruka podávající do bludiště nit, je též rosikruciánským znamením.

            Kamický neboli zvířecí princip v člověku je naznačován v mnohých náboženských soustavách jako had nebo drak, často stohlavý či sedmihlavý, kdy sotva jedna hlava je uťata, dorůstají další znovu. Kama je velmi silný element, a když jedna její část je usmrcena, zvedá hlavu jiná. Proto se nižší duše lidská s kamou porovnává s drakem stohlavým, kterého usmrcuje rytíř-Duch, dle křesťanské legendy svatý Jiří, dle německé báje Siegfried, podle řecké Herakles a všude jsou stejné symboly.  Mystikové a alchymisté symbolizují tento nižší princip lvem, někdy býkem, koněm či jiným zvířetem, křesťané satanem. Zvíře je obrazem zkoušky, která má přijít. Unikl jsi velké zkoušce svou vírou, protože jsi nepochyboval před tak strašným zvířetem. Uvrhni veškerou svou starost na Pána, on tě povede. Šelmy představují útoky zevního světa na mystika, který dochází k posledním stupňům svého vývoje. Proměnění se mezka či jiného zvířete zpět v člověka je symbolem božského ovládnutí nižších principů v člověku, když bylo v lidském nitru probuzeno božské vědomí, čili vnitřní život mystický. Pak se stane ze zevního člověka, který je vlastně svou tělesnou podstatou zvířecí rozumný tvor, bytost naplněná božským a ne lidským rozumem. Lidský zevní rozum je ve skutečnosti jen naším klamným vůdcem, a když se jen na něj spoléháme, vede nás do zkázy.

            Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Kdo v sobě živí zevního člověka, který jedině je schopen hněvu, ten nemůže očekávat, že v něm bude probuzen Duch svatý. Protože při koncentraci vstupujeme do nejhlubšího niterného klidu, dáváme tím Duchu stále větší příležitost, aby v nás rostl a tím přemáhal nečistého ducha-kamu, až konečně tento nečistý bude usmrcen. To je mystickou smrtí na kříži. Takový legendární hrdina nebo bohatýr, je vždy symbolem člověka, který se chce probojovat ke spáse. Starogermánský Siegfried, který zabíjí draka Fafnera, aby se dostal přes ohňovou horu (mystický křest ohněm) k panně Valkýře Brunhildě, je totéž jako svatý Jiří, jenž rovněž zabíjí draka, své nižší já, čili kamický princip. Brunhilda je symbolem duše, buddhi, jenž je obklopena mystickým ohněm Kundalini. Drak je zevní já nebo zevní svět.

            Každý mystik je zároveň bojovníkem, musí být bojujícím a silným hrdinou, který bojuje největší boj na světě – aby popřel sama sebe, své ego. Proto staré národy měly svoje tradice o hrdinech, kteří zabijí draka či saň (zevního člověka) a vysvobodí princeznu (duši). Mýtičtí hrdinové jako Herakles, Jason, Theseus, Rama i Krišna v Indii a mnozí jiní představují člověka, který zápasí o svoje osvobození, o svoji spásu. Stejně tak legenda o Parsifalovi je nádherným obrazem mystické cesty, plným symbolů a podobenství, z nichž se dá čerpat mnoho poučení.

            Národní pohádky jsou vlastně jinotajnými nárysy cesty mystické. Lze jen žasnout, že věci tak zjevné a po celém světě za všech dob rozšířené, jsou dosud lidem neznámé a že chodí kolem těchto pokladů vědění bez nejmenšího tušení o jejich ceně. Často je ale nutno jít k původním dílům a pramenům, neboť dnešní převyprávěné pohádky jsou o to mystické, většinou z neznalosti a nepochopení, ochuzeny. Jako příklad uvádím od Němcové Prince Bajaju, kdy ke konci se loučí princ se svým koníčkem a ten vysloví přání, aby mu princ za odměnu setnul hlavu; stalo se tak a k nebi vzlétla holubička. To už se děti dnes nedočtou, to bylo pozměněno. Jako dítě jsem o tom hodně přemýšlela a jak se dříve říkalo: co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš, tak po setkání s duchovní naukou jakoby všechny ty krásné pohádky otevřely se přede mnou jako znovu nabyté poklady.

            Neobyčejnost se týká zvláštní cesty, kterou jde mystik v porovnání s ostatními lidmi. U všech velkých jogínů a světců se setkáváme se skutky a chováním neobyčejným. V mnohých případech byli velcí Mistři a zasvěcenci považováni za blázny. V legendě o Parsifalovi se praví, že vlastní matka mu posadila na hlavu bláznovskou čapku, což je symbolické. Také prototyp pravého mystika v našich pohádkách, náš hloupý Honza je takový příklad. Všem lidem se zdá být hloupým Honzou, ale přece jen je nakonec člověkem nejmoudřejším, provede věci nejobtížnější a jiným lidem nemožné a vždy zvítězí. Poučení o dvou cestách nalézáme ve většině národních pohádek všech národů. Jedna je světská, ke které patří i všechna světská filosofie i věda. Touto cestou jde většina lidí, dav, neboť ani nevědí o cestě pravé, kterou je třeba nalézt a zvolit. Většinou se princ z pohádky setkává na rozcestí s nějakým dobrým starcem či babičkou, nebo dobrým zvířátkem, kteří mu ukážou cestu pravou, aby nalezl zámek se zakletou princeznou, která je symbolem nebeské duše člověka.

            Každý zasvěcený mystik je synem božím. A jemu, zasvěcenci, požádá-li, dá Bůh vše, nač si pomyslí. Tato myšlenka o čarovném stromu přání se opakuje v národních pohádkách všech věků a všech národů v rozmanitých formách, ať je to lampa Aladinova, nebo kouzelná mošna či kouzelný stoleček nebo ubrousek, čarovný prstýnek apod. Za všemi těmi symboly je neomezená síla božská, kterou získává zasvěcenec, který pak ovládá celou přírodu, viditelnou i neviditelnou. Ve většině pohádek je pak příznačné, že takový zázračný prostředek dostane buďto hlupáček, jako je český hloupý Honza, ruský Ivan, anebo člověk chudý, který ani nemá tušení, jakým darem byl obdarován. To naznačuje pravdu, že této milosti může dosáhnout jen člověk prosté mysli, který má srdce na pravém místě, ale nikdy ne rozumář, který právě svým zevním rozumem si zahrazuje cestu k božství.

            Báje o Fénixovi je tak stará jako lidstvo samo a má svůj původ v mystických zážitcích, neboť souvisí s ohnivým křtem: pták Fénix vstává z mrtvých ze svého popele. Ohnivák znamená tolik jako Fénix, symbol člověka znovuzrozeného. Ohnivý oblak, který obklopoval svatou mučednici Teclu, je též symbolem křestu ohnivého. Báje o Fénixovi byla ve starých dobách mnohem známější nežli dnes. Tehdy byli lidé vcelku mnohem zbožnější, a proto se jim dostávalo z neviditelna mnohem více pokynů, nežli dnes. Číslo dvanáct má mystický význam jak pro makrokosmos, tak pro mikrokosmos. Je dvanáct světových měsíců, jeden měsíc trvá 2160 let, dohromady tvoří jeden světový rok, asi 26 tisíc let, tedy jeden vývojový okruh Zodiaku, ve kterém se střídá 12 různých světových sil, 12 odlišných kvalit doby, charakterizovaných a symbolizovaných jednotlivými souhvězdími. V pozemském čase máme 12 měsíců, i ty se objevují v pohádkách. Mnohem vyšší mystický význam má číslo třináct, 12 apoštolů a třináctý Kristus, jehož mystérium nelze ještě vykládat. I ono se dostalo do pohádek i do života lidí, jako například ona tajemná třináctá komnata. 

            Přemnohé tradice a staré spisy indické, perské, řecké a římské a jiné o bozích a hrdinech, kteří jako na příklad Herakles, jsou prototypy mystika; jejich osudy nám symbolicky naznačují duchovní postup lidské duše od pozemské hroudy až na nebesa. Herakles je prototypem mystika, jeho dvanáctero prací znamená symbolicky určité mystické stavy; usmrcení hydry je usmrcením zevního člověka, čili draka. Vyčištění chléva značí morální očistu a nakonec jeho smrt v plamenech, které mu připravila jeho manželka-duše, značí ohnivý křest a vystoupení na nebesa. Bohyně Héra a Juno znamenají božskou Duši, která obdržela ke svatbě zlatá jablka, totiž duchovní moudrost. Tato jablka jsou střežena v zahradě Hesperidek drakem, totiž lidskou nižší přirozeností, ale též Hesperidkami čili dcerami zapadajícího slunce, což znamená zhmotnělou církev světskou. A ty spolu s mečem plamenným střeží vchod do zahrady, aby nikdo ovoce neutrhl a nepojedl a tím nezvěděl nic bez světských kněží. Jedině Herakles, pravý mystik, přemůže obtíže a dosáhne zlatého ovoce. Zlatá jablka Hesperidek jsou týmž symbolem jako ono jablko, které podala Eva Adamovi. Jablko má vůbec velkou symbolickou úlohu a proto se objevuje i v mnohých pohádkách a mýtech.

Obr Atlas nesl Zemi na svých bedrech, což je symbolem Krista, který vzal na svá bedra hříchy celého světa. Nesení zeměkoule na bedrech je nesení kříže a patří k mystickým stavům. Zápas s obrem je symbolický zápas se zevním člověkem; podobný zážitek musí mít každý pokročilejší mystik. Přední egyptský Bůh, který byl usmrcen a vstal z mrtvých tak jako Kristus, je Osiris, bůh Slunce, právě tak jako Kristus. Parsifal je též symbolem znovuzrozeného člověka a vítěze nad světem.

Pověsti a báje vždy znaly a předávaly nejhlubší pravdy. Podle staré pověsti bytosti, která přinesla lidem sílu, která je přivádí do pozemského života, aby v něm byli činní, Prométheovi, sup užírá právě játra; nemocná játra neprovází bolest. Játra jsou orgánem, který nás vlastně poutá k zemi; je to orgán, jenž je nejvíc vystaven sklouznutí do iluzorního světa. Mělo být poukázáno na to, že Prométheus přinesl lidem něco, co by mohlo lidi hlouběji zapříst do ahrimanství. Ahrimanský vliv se projevuje jako poškození neprovázené bolestí, ale orgán, v němž se poškození projevuje, se stává neupotřebitelným. Tento orgán nám je vzat, abychom našli cestu zpět do duchovního světa, abychom se nezapletli příliš hluboko do klamu a iluzí o vnějším světě. Iluze o našem vnitřním světě, tedy iluze týkající se našeho ega, způsobují člověku zase bytosti luciferské, i o tom nás zpravují pohádky. Obvykle vliv luciferský provází i vliv ahrimanský, tedy iluze o svém egu způsobují, že člověk podlehne i klamu o vnějším světě.

            Ve všech starých mýtech o héroích setkáváme se se stejným schématem cesty mystické, např. v Mýtu o řeckém králi Oidipovi. Králi Laiosovi bylo věštěno, že jeho vlastní syn pojme vlastní matku za ženu. Dal proto narozenému synovi probodnout nohy u kotníků, svázal je a pohodil dítě do hor. Chlapce našel a vychoval pastýř, a když Oidipus vyrostl, tázal se po svém původu a dozvěděl se, že je mu souzeno zavraždit otce a matku pojmout za choť. Vyhnul se své domovině, osudu neušel, když se na cestě setkal s povozem svého otce, koně mu zkrvavěli nohy, když povoz neuhnul a tu syn zabil svého otce. Došel do Théb, kde zahubil zle řádící sfingu po té, co rozluštil její hádanky. A protože osvoboditel měl dostat za odměnu královnu za manželku, vzal si vlastní matku za ženu.

            Tento mýtus je klíčem k mystickému vývoji člověka. Král Laios je starým Adamem, který musel být usmrcen člověkem novým, který se zrodil v našem nitru, Ježíšem Kristem. A znovuzrozený Kristus si vezme za manželku svoji matku, totiž Duši, která je jeho neposkvrněnou nevěstou a která ho před tím porodila; je zde skryto tajemství neposkvrněného početí. Symbol probodnutých nohou u kotníků značí nohy Kristovy probodnuté hřeby. Zakrvácené nohy Oidipovy úderem koňských kopyt znamenají křest krví. Usmrcení Sfingy nebo-li Hada nebo draka, též hmotného těla. Hádanku rozluští ten, kdo pozná pravou podstatu hmoty a zvítězí nad ní. Mystická svatba krále a královny je sloučením Duše žáka s Duchem svatým a tím je mystický vývoj člověka ukončen a žák se stal Mistrem královského učení.

Pohádky právě tak jako mytické příběhy se odněkud vzaly, objevují se v mnohé podobě u různých národů v různých časech; jsou zasutou vzpomínkou na realitu. Jde o jiný než vědecko-rozumový pohled na svět. Všechny pověsti, mýty a legendy, náboženství i lidové výtvory slouží k řešení světových záhad a mají základ ve vnuknutí zasvěcenců. Pohádky nás uvádějí do reálného světa víl, permoníků, pána hory, královny víl, krále moře apod. Co pyšný lidský rozum z našeho vědomí vytěsnil do podvědomí, s tím se stále setkáváme již od dětství v lidových pohádkách, rčeních, pověstech a bájích.