Paní Božena Cibulková - písařka Slova Božího 5 (Slovo Kristovo - 3) čtvrtá část

Pokračování "Slova Kristova" :

68

Řekl jsem vám, že čekám na vaše modlitby. Jsou s vašimi dobrými slovy i skutky nejsilnější oporou proti tlaku zla rozsetého jako plevel na poli, koukol mezi obilím, jedovaté keře a byliny na všech místech Země.

Můžete mi říci: Pane, jak mohou naše modlitby pomáhat světu, když je tak velký, a nás modlících se je tak málo?

Ano, svět je velký. Znáte vy však velikost svou? Nemůžete znát, neboť jste lidmi v těle. A člověk v těle vidí opět jen těla a nic jiného u lidí nevidí. Protože těla jsou stejná, není možné rozeznat, kdo je větší a kdo menší podle svého ducha, kdo slabý a kdo silný v lásce.

Lidé zpravidla podle síly těla říkají o člověku: ten je silný, ten je slabý. Není však vždy silný ten, kdo se silným zdá. Jsou slabí duchové v silném těle, jsou i silní v těle slabém. Síla ducha se neměří tělem, jaké si člověk zbudoval pro svůj pobyt na Zemi. Velikost a síla těla se vytváří jinými zákony, ne však tak, že silný duch by si zbudoval silné tělo, slabý slabé. Opravdu silný je ten duch, který má dokonalé poznání všeho, co je třeba znát z tajemství lidského života, jeho příčin, vzniku i trvání, jeho cíle, smyslu i zvláštního poslání mezi životy jinými.

Jen hluboké poznání a pochopení pravých příčin i pravých cest života, pevné zakotvení lidského ducha ve mně, dává sílu. Tato síla však není silou hmotnou, jakou zná svět. Síla ducha spočívá v tom, že duch je pevný, neochvějný v konání dobra, že neváhá a nerozmýšlí se, kterou cestou se dát, aby došel ke mně, protože ví, že jediná cesta ke mně je cesta dobra a lásky. Jeho síla je i v tom, že dovede nejen sám dobře a správně volit cestu života na Zemi, ale že dovede vést i jiné.

Slabý duch je jako nalomená třtina a podesychající strom, pole nezorané, neplodné, květina, jejíž krásu sežehl mráz. Z jeho života vane chlad, sobectví i pýcha a vlažný vztah ke všemu, co je mé, nezájem o to i přímý odpor.

Co je dobrým před lidmi, není vždy takovým přede mnou. Mnohdy jsme v rozporech. Co lidé chválí, není chváleno mnou, ani co ho haní, nemusí být haněno ode mne. Oni však, jsou-li v těle, neslyší mou chválu ani mou hanu. Jsou ve svém úsudku zatvrzelí, protože nevědí, že je mylný a často křivdí…

Nehorším se na ně, soudí-li takto z nevědomosti, Soudí-li však druhé z pýchy a zatvrzelosti srdce, jsou-li nemilosrdní a zlí, dávám jejich soudy soudu svému. Ten je rozsoudí a oni pak trpí za svou nespravedlnost, tvrdost srdce, za zlou vůli s lidmi na Zemi, které nemilosrdně a tvrdě posuzovali a odsuzovali.

Často se lidem líbí jednání člověka, který se jeví silným a nikoho se nebojí, nikomu neuhýbá z cesty, vydobude si slávy a cti na Zemi. Dokonce i říkají: Jaký to chytrý člověk, umí si vždy a všude poradit. Z něho bychom si měli vzít příklad a žít jako on, dojít uznání před lidmi a získat jejich úctu.

To však já odmítám. Není přede mnou silný, velký, chytrý a statečný ten, kdo si vydobyl světské cti a slávy, spoléhá jen na sebe, nešetří osudy jiných, bere si ze života, co se mu zlíbí, nemilé ponechávaje jiným.

Zajisté ten, kdo pomáhá bližním a namáhá se pro druhé, kdo má ohledy na plačící, nemocné i jinak stísněné, kdo těší klesajícího, povzbuzuje zoufajícího, nedojde rychle světské cti a slávy, nenabude blahobytu ani úspěchu, svět jej neobdivuje.

Znám však jiný blahobyt, jiné radosti a štěstí než má svět. Pro ně vychovávám a připravuji ty, kteří jsou velcí, silní a moudří. Chválím tiché, skromné, pokorné, obětavé, milosrdné a vlídné. V těch ctnostech spočívá velikost a síla ducha. Jim dávám a pomáhám. Má pomoc a dary nejsou viditelné, nejsou ze světa, a proto on je nezná, necení. Kdo je dostává, zná jejich cenu, prosí mě o ně. Žádá-li je, je to důkaz, že je to duch, který má poznání života a usiluje o to, aby jeho život nebyl neužitečný.

Podle užitečnosti života posuzuji sílu ducha, moudrost i velikost člověka. Užitečný život se vždy a všude řídí mou Vůlí, protože chce dobro všech i očištění, vykoupení člověka a jeho vyzvednutí k Bohu. Ti, kteří tuto mou Vůli znají a naplňují životem, jsou silní a velcí v mých očích. Těmto svěřuji vážné i slavné úkoly, jaké nemohou konat duchové slabí, málo moudří, nezakotvení v dobru.

Jste-li vy zváni k úkolům vážným a slavným, jste velcí přede mnou. Proč se tedy strachovat zla a své malosti vůči němu na Zemi? Konejte, co je vám uloženo. Vykonáte-li dobře, bude v tom vaše velikost. Zlo ustoupí z místa, na němž budete stát, a více se tam nevrátí. V tom spočívá naplnění vám daného úkolu.

69

Stále k vám mluvím: Buďte dobrotiví. Nejste-li, nemůžete se hlásit ke mně a říkat mi: Pane, Pane­…

Kdo tak ke mně volá přesto, že není dobrotivý, neozývám se na jeho volání. Neozývám-li se volajícímu, je to znamení, že ten, kdo mě volá: Pane, není můj služebník. Kdyby jím byl, pro mě pracoval a mně sloužil věrně a dobře, znal bych se k němu, jeho prosby bych slyšel a dal mu, co potřebuje. Protože však slouží jinému, nemohu se k němu hlásit jako jeho Pán.

Kdo mně slouží, koná dobro. Konat dobro přikazuji všem svým služebníkům. Já sám dobrem žiji a dobro konám. Ti, kteří jsou kolem mne i se mnou, konají dobro a jím zcela žijí. Proto je můj služebník již zdaleka poznán, protože jeho skutky jsou dobré, šlechetné.

K tomu, jenž dobře plní mé příkazy, se chovám jako jeho přítel. Proto jsou dobře k poznání i moji přátelé. Ti nejen dobro konají, ale oni je milují. Je jim tím, čím je mně: podstatou života, jeho účelem, cílem i jeho naplněním. Kdo si takto dobro zamiluje a má k němu živý, vřelý vztah, je mi velmi milý. Zamiluji si jej celým srdcem.

Kdo dobro nemiluje, není můj přítel. Kdo koná dobro jen proto, že já volím dobro jako způsob života, je ukládám jako nejpřednější úkol a povinnost svému služebníku, ten je opravdu jen služebníkem a ničím víc. Koná to, co nařizuje Pán. Slouží, poslušný příkazů.

Nechci z vás mít jen služebníky. Nabízím vám přátelství. Abych byl vaším přítelem, je potřebí, abyste vy byli mými přáteli. Moji přátelé činí víc než služebníci. Moji přátelé nejen konají dobro, protože já to ukládám, ale oni sami sobě dobro ukládají milujíce je; nacházejí v něm všechen smysl života.

Milujete-li dobro, jste moji přátelé a já přítel váš. Jedno přátelství se váže na druhé. Ani moje přátelství k vám, ani vaše ke mně nemůže stát osamoceně, jedno bez druhého, aniž by se po čase neproměnilo opět v chladný vzájemný vztah.

Kdo dobro nemiluje ani je nekoná, není můj přítel ani služebník. Je mi jako cizinec žijící v jiné zemi, v jiném království.

Světlo je dobro, zlo je tma. Ti, kteří nemají v sobě dobro, nejsou ve Světle, ale v temnotě. Temnota je ona říše, v níž nejsem. Kdybych já do této říše vstoupil, stala by se říší Světla. Ale já do ní nejdu, a proto je tmou. Protože v ní nejsem Pánem já, je jím ten, jenž je mým opakem. Ten ji spravuje podle svých zákonů, odporujících mým. On mé porušuje a způsobuje tak zmatky.

Člověk nemilující dobro a je nevydávající ve slovu a skutku lidem a světu, žije svým duchem v říši temna. Někdo je v ní hluboko ponořen, jiný stojí jen na okraji. Ti, kteří žijí na samé hranici říše temna, jsou lidé, kteří ve mne věří a k nimž začíná pronikat Světlo ode mne. Pokud stojí jen na hranici a nepřejdou do mého světa dobra a lásky, nemůže k nim plně pronikat mé Světlo a oni nevědí, jak mají žít. Neznají své chyby a omyly. V těchto nesnázích často volají ke mně: Pane, Pane…

Co však je platné jejich volání? Jsou-li ještě v říši nešlechetnosti, nejsem jejich Pánem a oni nejsou mým služebníky. Kdyby jimi byli, nebyli by tam, kde jsou, totiž v zajetí zla a temna. Pokud zlo vychází ze slov i skutků člověka, potud ten člověk slouží jinému pánu. Ten ho používá pro své záměry a cíle, přes něj uvádí do Země pohoršení a nešlechetnosti všeho druhu, je šíří a posiluje.

Úkolem mých služebníků a přátel na Zemi je šířit dobro slovem i činem, celým svým životem. Ti, kteří tak nečiní, jsou pro mě cizinci, i když své jméno zapsali do křesťanských sborů.

Chcete-li mě opravdu mít za svého Pána, konejte, co ukládám jako úkol svým služebníkům.

Chcete-li mě mít za Přítele, milujte dobro a dobrem žijte každým tepem svého srdce. Pak se nikdy nestane, abych mlčel k vašemu volání: Pane, Pane… Nestane se, abych se k vám nesklonil a vás neobjal jako váš Přítel, kdykoli trpíte a jste obtíženi, kdykoli si vyprošujete mou Lásku, pomoc i ochranu.

70

Pozvedněte se z temnoty ke Světlu, volám a přikazuji vám. Ti, kteří se nepozvednou do času, v němž přijde soud nad živým i mrtvým, navrátí se zpět na místa, kde stál Kain, a nové znamení jim bude dáno na čelo, znamení propadlých, jimž je vzata milost. Jsem milosrdný, velikost mého milosrdenství je větší než si člověk může představit. Avšak co je platné ustavičně dávat, když není toho, kdo by přijímal, nastavoval dlaň i srdce pro přijetí darů!

Kdo je ten, který nepřijímá dary, nepozvedá ruce, nevolá, neprosí: Pane, jsem duševně chudý a nemám nic, co by bylo mé… Dej mi, ať mohu žít, ať mám kde přebývat, čím duši živit a šatit, abych nebyl zahanben mezi duchovně bohatými…? Ten kdo mě nevolá a neprosí – neví, že nemá nic svého a že potřebuje příbytek, pokrm a oděv nejen pro tělo, ale i pro duši. Domnívá se, že má dost věcí, z nichž je člověk živ na Zemi: bydlí, jí a odívá se a není lidmi přehlížen jako méněcenný. Má však pouze tělesné – to s tělem umírá. Co je duší – to přetrvá tělesnou smrt.

Neví-li člověk, že má duši ode mne, nelze se divit, že se o ni nestará, netuší, že má o ni pečovat. Je spokojen na Zemi a já od něho nečekám ani nežádám prosby za věci duše. Jeho nevědomost je velká a je do ní uveden zákonem trestajícím nesprávný a velmi chybný život člověka.

Komu však jednou víra otevřela zrak i sluch pro mé věci a on, nedbaje toho, chová se jako slepý a hluchý ke mně i ke své duši, tomu běda. Kdo víru má a žije jakoby ji neměl, je velmi provinilý přede mnou, že dané svaté věci znesvěcuje víc než ten, kdo vírou pohrdá a odhazuje ji jako nepotřebnou a zbytečnou.

Kdo je v temnotě bezbožnosti, velmi hřeší. Avšak ten, kdo víru má a přesto v temnotě setrvává, nejenže hřeší, ale činí svatokrádež, protože spojuje mé jméno se životem nehodným, nečistým, s cestami, kudy chodí duchové temnot. Lépe by mu bylo, kdyby ve mne nevěřil. Nenesl by odpovědnost za život prožitý ve jménu mém. Ten, kdo se hlásí ke mně, ale nežije, jak já ukládám, rovná se bezbožníkům, ale hřeší víc než oni.

Láska a dobro vydávají světlo. Kdo je vydává, chodí světlem. Kdo je nevydává ve slovu ani činu, žije v temnotě a jeho život přímo škodí mému dílu a Lásce.

Varujte se, varujte nešlechetných skutků! Do hluboké temnoty vrhají ty, kteří je činí. Kdo v temnotě žijí, jsou pyšní. Jejich pýcha není jen povyšováním nad jiné. Je jiná, těžší než hluboké a velké viny. Vychází z toho, že onen člověk neví, že jeho život je mu k záhubě a ne ke cti. Nezamýšlí se nad sebou, protože ho obklopuje temnota a on v ní nevidí své skutky v pravé podobě. Myslí si, že činí dost a že je v mé milosti již proto, že ve mne uvěřil.

Ano, víra ve mne je počátek spasení. Víra je však věc svatá. Kdo s ní nezachází jako s takovou, kdo nepodřizuje jí celý svůj život vždy a ve všem, upadá do temnoty ještě větší než byla ta, v níž byl když ve mne nevěřil. Víra vznáší na člověka požadavek: člověče, miluj!

Propadlým ve zkouškách života jsem nazval člověka, jemuž jsem svěřil vzácný poklad a on s ním zacházel jako malé dítě s hračkou. Člověk, jemuž je dána víra, není malé dítě. Dar víry naznačuje, že jsem doufal nalézt u toho člověka vyspělost; avšak pokušení světa přemohlo i ty, kteří věřili, činili pokání a varovali se zla.

Je-li víra přemožena zlem a stlačena do pozadí, znamená to, že nestřežil svou duši jako oko v hlavě. Byl lehkovážný a tak propadl v uložené zkoušce. Je přede mnou jako bez víry a ještě hůře.

Ti, kteří víru vůbec nemají, mají aspoň naději, že ji mohou ještě obdržet, prokáží-li v životě platné služby bližnímu. Ale ten, kdo víru má a žije jakoby ji neměl, tomu bude odňata na dlouhý čas. Následky toho nelze si na Zemi představit.

71

Dlouho jsem nepromluvil k člověku, ani jsem jej sám nevyučoval, neposlal do Země proroky, aby učili lid pravému pokání a životu, z něhož by vycházela vůně svatosti, již jsem určil jako družku života člověka. Dlouho se neozvalo mé Slovo. Uzavřel jsem ústa svá v tu chvíli, kdy jsem vstoupil do neviditelna k pravici Otce, na místo Jeho Lásky a Vůle. Uzavřel jsem ústa, protože jsem čekal na slovo lidské, jak odpoví na čin mé oběti, jaké jméno mu dá. Čekal jsem, zda a jak je pochopí a začne láskou žít.

Lidé na mé činy odpovídali, avšak podle rozumu a ne podle srdce. Nemohli jinak. Neměli dosud to srdce, které je v duši. Odpověděli podle toho a jejich slova byla chladná a mdlá, nedošla k mému sluchu nebo jen jako slabý hlas dítěte. Proto se zdálo, že jsem zapomněl na svět a ponechal jej zlému osudu, nesoucímu samé tresty.

Lidé se nedovedli ke mně přimknout, nedovedli brát plnýma rukama duše z pokladu Moudrosti a Lásky, který jsem jim na Zemi zanechal. Stáli tak daleko ode mne, že má ruka je nemohla uchopit a pevně vést novou cestou, již jsem lidem ukázal a sám na ni prvně vešel, aby byl dán příklad života a člověk neměl výmluv, že neví kudy jít a co činit, aby dosáhl milosti odpuštění, smíření a návratu k Otci.

Jestliže lidé stáli daleko ode mne, jak by mě mohli slyšet, kdybych opět začal k nim promlouvat, je učit a vést? Když oni ke mně mluvili slabě nebo vůbec ne, nemohl jsem k nim mluvit já. Když jsem mlčel, slábl lidský hlas čím dál víc, že jej přestali slyšet i andělé stojící blízko lidí. Lidské prosby mi proto nepředkládali a člověku se proto vedlo čím dál hůře. Z jeho viny – protože si nedovedl zamilovat mé Slovo tak vroucně a plně, aby z jeho srdce nemohlo být žádným jiným slovem vytlačeno.

Nevložil lid mé Slovo do srdce. Přijímal do něj slova světa a pro mé Slovo nebylo místa. Proto je lidské srdce bez mého Slova chudé a život člověka je samý boj. Mé Slovo dává pokoj. Ten, kdo je nepřijímá, sám sobě určuje těžkou cestu a neklidné osudy.

Jsou však mnozí, kteří praví: Pane, my Tvé Slovo přijímáme a přece pokoj nemáme.

Přijímat mé Slovo neznamená rád o něm slyšet z úst kazatelů nebo o něm číst v Písmu. Přijímat mé Slovo znamená naplnit jím duši, aby ona žila podle něho svatě, jak ono žádá. Kdo takto nežije, nepřijímá mé Slovo, byť byl jeho nejhorlivějším obhájcem, vykladačem i hlasatelem. To vše je přede mnou bezcenné. Cenu této horlivosti dává jen snaha mým Slovem žít. Kdo nemá ani snahy žít podle mého Slova, lépe by učinil, kdyby odešel mezi nevěřící, aby nesnižoval jméno mého učedníka a vyznavače.

Přijímejte má slova srdcem a ne rozumem. Kdybyste je přijímali rozumem, čím byste byli světu? Nepomohli byste jedinému člověku, konajíce všechno jen podle víry a ne podle lásky, jak žádá mé Slovo. Nebyl by pak zastaven boj bratrů ani těžké utrpení lidu. Jen mé Slovo, jímž se duše naplní, může dát pokoj vám i světu. Slova má, jež do srdce vám nevejdou, budou vzata zpátky a zaslíbení jimi dané nedojde naplnění.

Kdo přijme mé Slovo do svého srdce, stane se požehnáním sobě i světu. Bude to čistý a svatý duch. Podle těchto znaků bude poznán mnou jako ten, který má právo na nebeský život v pokoji a Míru věčném.

72

Člověk v duchu oživený a probuzený touží poznat tajemství života i všechno, co je dáno jako jeho úkol a cíl, aby věděl, proč, čemu a čím žije, aby nalezl cestu z bludiště zmatků světa, v němž jeho život je zasunut jako kapka v moři.

Já sám jsem tajemství. Ten, kdo mě poznává, nahlíží do činů Božích, protože to, co činí Bůh, činím i já. Na vás samých záleží, jak brzy poznáte skryté věci života svého i mého:

Plňte mou Vůli.

Žijte, jak žádám.

Zjemňujte se.

Zušlechťujte se do čistých stavů.

Já sám budu u vás. Jedné chvíle na vás promluvím a sám vám řeknu všechno. Do té doby než já sám na vás promluvím a všechno sdělím, učte se svatému životu. Jen svatý život vám dá právo poznat tajemství mé i celého života. Dokud nebudete svatí, nepoznáte mne. Nepoznáte-li mne, nepoznáte ani sebe.

Chcete-li mnoho znát a najít plnou svatou Pravdu, žijte jako svatí v čistotě myšlenek, v lásce ke mně i k jiným. Čím více budete o to usilovat, tím více mne budete poznávat a vědět vše o mně, o sobě, o člověku. Začnete žít v radostném očekávání příštích dnů. Ony vám přinesou spojení se mnou, život naplněný mnou.

O takovém životě je psáno: Oko lidské nevidělo, ucho neslyšelo, do srdce ne­vstoupilo pomyšlení na věci tak krásné, jaké Bůh dává těm, kteří Jej milují.

Boha miluje ten, kdo má pravou lásku, ten žije již ve mně. Lidské srdce nemá pravé lásky, pokud ji nedostane ode mne. Není-li v srdci láska pravá, člověk žije neklidně a bolestně.

Pravá láska dává člověku pokoj. Pravá Láska je však mimo svět a žádný, kdo své srdce ponechá v náruči světa, nepozná pravou lásku ani pravý pokoj.

Láska je pokoj a mír, a kdo je ve mně, okouší je i plně dostává. Pak jeho srdce je srdcem mým a mé jeho. To je vrchol života člověka.

Dokážete-li vstoupit ve mne, do mého srdce a do mé Lásky, pak pravím:

Nejen pokoj obdržíte pro sebe, ale on bude vyzvednut ze svého domova v Nebesích a poslán všemu lidu, aby mohlo začít mé Království nad ním a v něm od tohoto času až na věky.

Řeknete mi: Jak poznáme, že jsme v Tobě, ve Tvém srdci, ve Tvé Lásce, když naše oči je nevidí?

Ano, vaše oči to neuvidí, ale přesto to jistě poznáte podle znamení, která nesou spojení se mnou. Spojení se mnou má tyto znaky:

naplnění nadšením pracovat podle mé Vůle a sloužit jí –

touhu konat dobro pro ně samotné, že ono je to krásné a svaté,
dávající vašemu životu hluboký smysl a cíl –

účast a soucit s trpícím a hříšným světem –

pomoc bližnímu čistou svatou modlitbou, prosbou, přímluvou i skutky šlechetnosti.

Poznáte-li, že jsem všude, kde je člověk jako živý a činný, moudrý a laskavý pracovník, ochotný pomocník dobrého díla –

budete-li mne hledat v sobě, v člověku, v bratru, příteli i nepříteli –

budete-li přemáhat zlo dobrem –

Přijmete-li Slovo mé s radostí jako vůdce a učitele, pomocníka a přítele svého života –

budete-li Slovo mé nosit v srdci, jím žít a jím se těšit, povzbuzovat i sílit po čas v těle,
pokud vás nebudu mít přímo u sebe –

budete-li mít ke mně větší lásku než umí lidské srdce dát – lásku vroucí, svatou,
darující se bez výhrad –

budete-li s láskou jednat a myslet na všechny viditelné i neviditelné –

pak jste ve mně a já ve vás a z našeho spojení se rodí nový člověk, kterému se otvírá brána vesmíru do záře věku Lásky –

pak co je vaše, je i mé, a co mé, i vaše je, protože jsem přišel uskutečnit boho­člověka v rozsahu zemském i nebeském a tak, jak to nese a dovolí pro to stanovený čas a výše milostí, v níž nesu Světlo na cestu lidstvu.

Převzato z :https://buh.webpark.cz/texty/sk/sk7.htm