Svět za oponou podle Jaromíra Schmidta 2.část

Svět za oponou

část 2.

Jestliže si popisujeme způsob, jakým se aktivuje proces utváření vlastností, nutně musíme jednotlivé části pochopit, aby jejich význam nebyl zmenšen ani zvětšen. Pokud tedy říkáme, že mysl je pasivní, je nutné si uvědomit proč. Naše mysl je nástroj. Stejně jako například motyka slouží k obdělávání půdy, ale na růst plodin a množství úrody nemá žádný vliv, tak i mysl vytváří podmínky, za kterých se tvořivý proces uskutečňuje. Mysl je analytická a logická, postupuje na základě kombinací, kterým dáváme přednost. Nemá tedy stanovena žádná pravidla, k jakým výsledkům a za jakých okolností dospět. Výsledek, ke kterému myšlenka dospěje, je výsledek logické operace a člověk jej necítí na žádné úrovni existence. Vnímá jej stejně jako součet jedna a jedna. Vlastně vůbec nezáleží na tom, co a proč vymyslíme, protože ve vnějším ani vnitřním světě, se dosažená hodnota v myšlence nijak neprojevuje. Zůstaňme tedy u toho, že přímým výsledkem našich myšlenek je představa. Pokud chceme, aby se myšlenka do konstruktivního procesu zapojila, je nezbytné si stanovit jak morální, tak konstruktivní kritéria, která se přímo dotýkají podstaty naší existence. Mentální energii v myšlence aktivuje vlastnost vložená do vědomí. Takto si už můžeme utvořit dvě úrovně vlastní existence. Duchovní, která je aktivní ze své podstaty, protože vzniká pouze na základě utváření. A mentální, kterou lze učinit aktivní skrze vlastnost vloženou do vědomí.

K dalšímu povídání se musíme od myšlenky přesunout ke stvoření, kde se nalézají oba pro nás zásadní jevy, které si můžeme označit jako pasivní a aktivní nulu. Nula, nebo nulový bod vyjadřuje jak hodnotu nebytí, tak také hodnotu konečnosti. Z pohledu Božího ducha, nebo Akaši se nula nalézá na rozhraní příčiny a následku a je tedy průnikem mezi světem duchovním a uskutečněným. Pasivní, nebo absolutní nula, je Božský atribut, který chápeme jako věčnost. Nekonečnost trvání může nastat jen uvnitř toho, co ačkoliv existuje, není nijak projeveno. Stejně tak se tomuto atributu váže neomezenost apod. Jsou to vlastnosti Božího ducha nebo Akaši. V našem projeveném světě je nula součást události, ke které dochází následkem ustání nebo ukončení působení určité skutečnosti nebo jevu.  Toto jsou asi tak hlavní rozdíly mezi nulou absolutní a relativní. Pokud vám nejde něco z toho pochopit, musím se omluvit, že toto téma dál nerozvádím, protože k představě si musí dospět každý sám za sebe. To podstatné co k tomuto tématu lze ještě dodat, je představa, kdy si namalujete kruh, který rozdělíte na dvě poloviny. Jedna bude představovat příčinu a druhá následek. Už tady si můžete všimnout, že se nedotýkají v jednom bodě. Sefer Jecira k tomu praví: „jejich konec tkví v jejich počátku a počátek v jejich konci“.

Samotný kruh je pro nás velmi důležitý, protože pohybem vytváří nulový bod ve svém středu. Kruh s tečkou uprostřed, je astrologický symbol slunce a to je symbolem energie. Ale je tu i jiná spojitost, protože samotný pohyb náleží k elementu vody a ta je zase symbolem citů, cítění. Takto je vyjádřeno vše podstatné co je k tomuto potřeba pochopit. Zjevně tu nejde o žádnou náhodu, ale o princip vypracovaný na základě hlubokých znalostí, které v mnohém přesahují vědění současného člověka. K tomu, aby se prvek obsažený v myšlence stal činným, musí aktivovat vlastnosti skrze energii, která je utváří a to jsou city a pocity.

Řekněme to tak, že naše vědomí je volný prostor, do kterého lze podle okamžité potřeby vkládat vlastnosti. Není tedy vázáno na žádnou konkrétní skutečnost a z tohoto pohledu je obdobou Božího ducha, který je neprojevený a absolutní. Vložená vlastnost do vědomí musí obsahovat energii, která v nulovém bodu kruhu vědomí způsobí reakci, při které se v ní otevře pramen této energie. Tento duchovní pramen vydá tolik energie, kolik je jí do procesu vloženo.

K pochopení některých dalších úvah přidávám vložnou část nazvanou „Koncept“. Je to proto, abych jednak zareagoval na určité dění, a jednak proto, abych uváděná fakta mohl zařadit do celkového obrazu existence. Koncept je výsledkem vlastních vzpomínek, poznání a myšlenek dalších lidí, se kterými jsem se za svůj život setkal.

Koncept

K sepsání této části, mě inspiroval článek „My z Atlantidy“, ačkoliv jsem si doposud myslel, že k jejímu zveřejnění nastala vhodná doba. Přesto je onen článek od Merete Mattern onou částí mozaiky, do které snad zapadnou i následující řádky. Nutno však podotknout, že si i nadále myslím, že to nebude k něčemu dobré. Nepředpokládám proto, že by bylo v tom, co zaznamenám, možné najít u lidí jakoukoliv odezvu. Proto tyto řádky chápejte jen jako určitou inspiraci pro své úvahy.

Pokud se navracíme k unikátním symbolům minulosti, potom přirozeně musíme zmínit korunu, která ve všech epochách jako kruh obepínající hlavu, symbolizovala vnitřní i vnější povýšení bytosti uvnitř řádu věcí. Koruna je součástí jak květu života, tak i například hebrejského stromu života. Dalo by se říct, že právě ona symbolizuje onu nejvyšší úroveň, která nezahrnuje pouze božský zákon, ale současně s tím i vnitřní vyspělost bytosti ve vztahu ke stvoření. Koruna je imaginární záležitost a nedá se získat tím, že si ji posadíme na hlavu, utvořenou z drahého kovu panem zlatníkem. V našem pojetí představuje koruna jakýsi ideál, ve kterém bytost žije plně v souladu jak se svým záměrem, tak také s kosmickým řádem. Proto ji u člověka nalézáme v prvním věku následujícím po stvoření, tedy dříve než se člověk se záměrem Stvořitele rozešel. Někdo možná poznamená stvořitelů, ale jde jen o úhel pohledu, který není nutné rozvádět. To důležité je, že právě ona se stala předlohou pro dokonalost života uskutečněného v dokonalém světě. Odkud se tento obraz vzal, se pokusím popsat.

Řád kosmu má mnoho úrovní, ve kterých se neprojevuje pouze Božský řád, ale mnoho skutečností a bytostí, jejichž vědomím a utvářením se náš vesmír realizuje. V tomto konceptu existuje smysluplný plán, kdy nejvyšší bytosti dané reality pracují jako konstruktéři budoucnosti. Bylo by však chybné je chápat jako někoho, kdo přímo řídí vše, cokoliv se má utvořit a cokoliv má nastat. Oni nesou pouze uvědomění o příčinách a následcích všeho co je a má, nebo může být projeveno.  Dalo by se to říci tak, že ve svém vědomí utváří jakýsi cíl, ke kterému realita směřuje, a její jednotlivé části pak z tohoto zdroje čerpají inspiraci a uskutečňují se dle onoho plánu. Není to však nic, co by bytosti jakkoliv na jejich cestě omezovalo nebo zavazovalo. Právě naopak, mají možnost z tohoto pramene čerpat informace, které jim na jejich cestě pomáhají a přináší vědění, k němuž by se za jiných okolností nešlo jakkoliv dostat. Je to dobrovolné sdílení zastřešené vědomím, že vše je součást jakéhosi mocného a nekonečně rozmanitého organismu, který musí spolupracovat, pokud má být zdrojem smyslné existence. Je přece obecně známo, že prameny utváří potoky, potoky řeky a řeky jezera. Cíl je tedy vždy odvozen z toho, co vyvěrá z nitra, a nitro naopak čerpá z toho, co představuje celek.

V naší hierarchii, pokud se to dá takto nazvat, jsou tyto bytosti nejvyššího řádu velmi vzdálené naší existenci. Popsat kde je naleznout a jak pochopit jejich mysl je složité, protože neexistují v rámci žádné hmotné struktury, a jejich svět je od okolního oddělen neprůchodnou bariérou. V tomto světě je možné se s nimi spojit pomocí mimosmyslové komunikace, i když je zde mnoho pravidel, které nelze obejít a je opravdu obtížné je splnit. Pokud má tento svět něco jako Akašskou kroniku, ve které je uložena celá historie tohoto světa, potom oni spravují její nadřazenou úroveň, kde se ukládá paměť celého našeho vesmíru. Ačkoliv nás k nim odkazuje množství dochovaných historických pramenů a hvězdných map, naše vědomí dnes nedokáže žádným způsobem tuto vzdálenost překonat. Otázka, kterou zodpovídáme, zní proč tomu tak je? Co se stalo tak strašného, že se člověk ocitl na samotném okraji tohoto kosmu uvězněný uvnitř světa vlastního vědomí. Proč jsme potrestáni za to, kdo jsme? A kdo nás vlastně potrestal?

Řekněme, že koncept utváření a růstu v sobě nese přirozený řád, který zahrnuje nejen to, co existuje, ale i to co má, nebo může být ve vztahu k celku dále utvářeno a realizováno. Tyto prameny stvoření proudí jako živá voda, od nejvyšších úrovní až k poslednímu článku veškeré reality. A jsou to právě Síně osudů, kterou jsou zdrojem pro utvářený koncept. Takto jsou navrhovány oblasti i způsob, jakým se duše může uvnitř celého komplexu realizovat a v jakých oblastech se stane plnohodnotnou součástí reality. Stejně tak se zrodil i člověk. A stejně tak také přijal onen plán své seberealizace. Naše duše necítila žádný nesoulad v tom, jak a kde se má zapojit do světa stvoření a byla naplněna radostí z příležitosti, která se před ní otevřela. Byla to příležitost velkolepá a jedinečná. Cítila nejen podporu všech moudrých bytostí v kosmu, ale spolu s tím i příležitost uskutečnit ony zázraky Boha, kterých je nositelem a na kterých se touží z oné nejčistší lásky podílet. Duše jak by snad mělo být známo je věčná díky tomu, že je nositelem oné Božské jiskry, nebo zdroje života jak by se dalo říci jinak. Je to nejčistší forma energie, kterou chápeme jako lásku, i když ona je samotným pramen života.

Když se toto stalo, moc Božího ducha nechala z věčnosti procitnout prvnímu vědomí světa lidí. Popisovat celou tuto historii rozhodně nehodlám, protože si nemyslím, že by to na úrovni našeho současného myšlení bylo možné pochopit. V naší novodobé historii je za kultovní srdce lidské civilizace považována Atlantis. Ale i ona byla jen pohaslý odlesk dávných věků. Nikoliv však v onom destruktivním pojetí. Protože se nacházela na cestě našeho vzestupu k onomu smyslu a naplnění vlastní existence. Chyba, o které hovoříme, se stala mnohem dříve. A byla natolik výrazná, že se právě v ní odrazila celá naše minulost, přítomnost i budoucnost.

Když se probudilo živoucí srdce Země, byla tato realita pozvolna předena sestavováním dílů z různých částí ostatních světů. Tak aby byla životaschopná a plně odpovídala zvolenému záměru. Pokud šlo o živé bytosti, byly sem přepravovány ve stavu potlačeného vědomí, aby se neprojevovala jejich autorita a mohli se pozvolna přizpůsobit podmínkám a svému podílu na utváření života. Přirozeně se předpokládalo a snad i předpokládá, že k jejich procitnutí v určité epoše dojde. Jako vrchol celého navazujícího řetězu se na planetě zrodil člověk. Byl ustanoven jako správce, jehož vědomí mělo být spojovacím článkem veškerého života na planetě. Právě skrze něj a cíl, který v sobě nesl, se mohl svět probudit a vytrysknout jako zářivý květ vesmíru. Byla mu dána schopnost vnímat a předávat svůj potenciál veškerému životu na planetě. Každá bytost, každá částečka tohoto světa by jej následovala. Člověk se zrodil nejen jako spojovací článek všech částí tohoto světa, ale spolu s tím jako spojnice několika galaktických civilizací, které se na utváření této reality podíleli. Každá z nich přinesla do tohoto světa část světa vlastního a člověk díky tomu mohl dosáhnout pochopení a uvědomění všech skutečností, které je mohou spojovat na společné cestě. Nikdo si dnes nedokáže představit, jak obrovský potenciál byl do lidské bytosti vložen. Naše těla jsou mnoha úrovňová a spojují v sobě (spojovala) různé dimenze, ve kterých existují bytosti vzdálených civilizací.

Přesto co se stalo, vědomí toho, že člověk žije na křižovatce hvězdných cest, nikdy nezaniklo, a pokud ano, bylo člověku neustále připomínáno. Proto člověk cítil své spojení se vzdálenými souhvězdími, které často i dnes považuje za svůj domov. Právě takto se zrodil Zodiak, který ukazuje na lidský vývoj skrze jednotlivá znamení, na kterých se učí být skutečně multikulturní bytostí. Učí se akceptovat různé plány a záměry existence, které se při povrchním pohledu mohou zdát neslučitelné. Ovšem nikoliv proto, že takové jsou, ale proto, že člověk jejich spojení odmítá. První záměr, který vedl k našemu stvoření, byl velkolepý. Právě toto je příčina našeho reinkarnačního cyklu skrze dvanáct hvězdných znamení. Je to cesta jak nejen poznat ale proniknout do podstaty existence, na které je ten který řád postaven. Jsou tu civilizace postavené na mocném mentálním rozvoji, stejně jako další, které svou existenci staví na čistě duchovních energiích. Bylo by složité popsat odkud, kam cesty vedou a proč jsme tak moc zkoušeni ze své lásky k veškerému životu.

Člověk se však rozhodl jinak. Byl přece bohem svého vlastního světa. Nač by mu bylo s ním spolupracovat, když mu bylo předurčeno vládnout? Jemu byla přece dána moc nad veškerým životem, a nebyl tedy důvod se pokoušet vnímat zájem něčeho, co stálo v hierarchii tohoto světa níže nežli on. To podstatné bylo ovládnout dobro a zlo, aby se stal skutečným pánem života a smrti. Koncept selhal a každá částečka tohoto světa tento postoj odmítla. Namísto toho se oddělila a začala hledat svou vlastní cestu k uchování existence. Člověk pro ni nepředstavoval cestu k vlastní seberealizaci, ale smrtelné nebezpečí. Byl to pád na tvrdou zem, kdy se z lidské bytosti stal vyhnanec ve vlastním království. Jeho touha postupem času vedla tak daleko, že ztratil nejen moc nad tímto světem, ale nad sebou samým. Přišel o veškeré schopnosti a vůbec neodhalil skrytou velikost, která do něj i tohoto světa byla vložena.

Ale pojďme dál. Doba Atlantis představovala určitý návrat a člověk dokonce zaznamenal jakési úspěchy, když jeho cítění přijalo život této planety jako součást vlastní cesty. Mohl těžit částečné úspěchy, protože hledal cestu ke spolupráci a oživoval koncept vývoje, který mu byl předurčen. Neuvědomoval si jej sice úplně, ale přesto to byl asi největší pokrok za celou dobu jeho existence. Přesto i zde chápal život pouze jako cestu k naplnění svých potřeb. Pokud přiznával ostatním tvorům právo na vlastní existenci, potom pouze jako součást jeho světa, nikoliv světa nás všech. Neustále namísto pochopení hledal cestu jak život ohnout a přinutit jej následovat jeho vlastní cíle. Nepodařilo se mu proniknout za stvořený obraz před jeho očima a ani plně pochopit, že realita, kterou vidí je jen jeho dílem, nikoliv jakýmsi přirozeným stavem uvnitř kosmických principů. Navíc i onen díl stvoření, který člověk viděl, nebyl zdrojem souladu ve společnosti, ale naopak příčinou neustálých sporů a nevraživosti způsobené snahou ostatním vnutit právě ten svůj vlastní vysněný ideál cesty, které se ostatní musí přirozeně podřídit. Právě na tomto postoji věk Atlantis ztroskotal.

Touha vlastnit a ovládat, se nakonec stala základem utvářené reality a postupně z ní bylo vytlačováno vše, cokoliv by tento koncept nějak zpochybňovalo, nebo ohrožovalo. Člověk sám se stal jeho konstruktérem a stvořitelem, čímž sám sebe učinil otrokem ve světě, kde k podobnému jednání neexistovala a neexistuje ani jedna jediná příčina. Naopak, každá rozumná myšlenka ukazuje, že opustit toto šílenství povede k prudkému vzestupu naší civilizace.

Tato úvaha nás vede zpátky k oněm konstruktérům ve vzdáleném kosmu a otázce, kterou řešíme jako kolovrátek neustále opakující, proč nezasáhnou? Odpověď je jasná, není k tomu absolutně žádný důvod. Pokud chceme existovat, nic tomu nebrání, není tu nic, co by stálo proti nám nebo nám bránilo žít jinak. Každá živoucí bytost podléhá určitému konceptu, danému cílem postaveném na vzájemné spolupráci a přínosem, který může celou realitu obohatit a povznést. Nikde není napsáno, že si cestu k dosažení cíle nemůže zvolit sama, nebo že v jejím průběhu nedojde k absolutně žádným chybám. Princip vede k přímému následku jakéhokoliv jednání a tím umožňuje chyby vnímat a napravovat. Pokud není zájem z naší strany cokoliv podniknout, potom to znamená, že nejsme v ničem poučeni a posunout nás dál by nepřineslo žádný prospěch. Jinak řečeno to znamená, že si v tomto marastu budeme ráchat hubu tak dlouho, dokud nepochopíme. Nebo dokud nepřekročíme onu hranici, za kterou už žádná cesta zpět nevede, protože se člověk ukáže jako chybný projekt.

V určitém okamžiku člověk při trošce přemýšlení dosáhne bodu, kdy celá jeho bytost v pocitu zhnusení tuto realitu odmítne a začne jí pohrdat. Jenže to není správné, protože ačkoliv jsme tak nějak postaveni tváří v tvář něčemu, co je ze své podstaty odporné, musíme pochopit, že právě sem patříme a můžeme přinést onen nepatrný střípek porozumění, který dá lidem naději to pochopit. Naše samota nám nedává žádnou šanci se realizovat. Tu máme pouze jako součást určité reality, kde můžeme svobodně tvořit a přinášet své vlastní podněty k jejímu povznesení. Musíme sebe sama v očích tohoto světa ospravedlnit, před každou živou bytostí a před každou zneužitou částečkou skutečnosti. Zříci se své vlastní nadřazenosti a zbudovat nový vztah postavený na bezvýhradné lásce k veškerému životu. Jinou cestou se dál nedostaneme.

V průběhu věků se bytosti z různých světů pokoušeli člověku pomáhat, a stejně tak i jeho skrytý potenciál zneužít ve svůj prospěch. Člověk je nositelem klíče pro vstup do mnoha světů. Jeho schopnosti by bylo snadné použít jak pro účely vznešené, tak také pro záměry naprosto zvrhlé. Dnes lidé ve své nevědomosti naplňují oba dva záměry. Jsou zneužíváni, ačkoliv je tu touha člověka dovést zpět na jeho vlastní cestu. Ne vždy je však pomáhat snadné, protože ne vždy mohou tyto bytosti do naší poněkud zdevastované reality vstoupit přímo, tak aby je člověk mohl vnímat. V dávné minulosti přicházeli bytosti s cílem člověka více produchovnit a přinášeli náboženské nauky. Jiní předávali lidem technické znalosti a postupy jak propojit mentální energii s vnější realitou. Tak byl každý z nás vláčen po cestách - necestách, skrze vznešené a smysluplné cíle, k cílům vyburcovat ve svém nitru zlo sloužící poněkud zvráceným záměrům. Náš současný věk je bodem, kdy se tyto protichůdné cesty uvnitř člověka díky přirozenému vývoji střetnou v závěrečné bitvě. S jakým výsledkem je otázka pro věštce, ale přesto všechno k čemu došlo, nejsme sami a žádná z božských bytostí neláme hůl nad plodem své práce. Byť by onen plod nebyl zrovna vzorným žáčkem na prestižní škole. I tady je dobré si uvědomit, jak obrovským silám a tlaku na vlastní existenci jsme vystaveni. Což samozřejmě není omluva. Je to jen polehčující okolnost.

Proto jsme v tento čas na své cestě sami a není tu nikdo, kdo by člověka oslovil a dal mu návod na jeho vlastní cestu. Musíme ji naleznout sami a hlavně na ni vstoupit. Člověk prožívá silné vnitřní rozpory, které pramení z jeho vlastní podstaty, kterou však nelze změnit. Mnohé nauky se snaží tyto odlišné vrstvy naší bytosti oddělit a některé z nich potlačit. Jenže tím člověku velmi škodí a vůbec své poznání nestaví na pravdě. K naší existenci patří jak mentální, tak také duchovní rovina. Patří k ní jak živočišná tak i rostlinná říše. Patří k ní jak ohnivý, tak také vzdušný a vodní živel. My je v sobě nemáme potlačovat, ale sjednocovat. Dokud neprohlédneme manipulaci, která nás sráží z vlastní cesty, a nerozejdeme se sliby o posmrtném ráji, do té doby naše přítomnost nebude zrovna příjemnou.