Úvahy o stvoření V. : Přízeň osudu

Tento název jak se zdá nebude příliš korespondovat se samotným textem, ale jak se později ukáže, tak určitě není zavádějící. Nechci a nebudu čtenáře zavlékat detailně do zmapovaných hlubin svého osudu. Přesto některé události použiji  jako kostru, na které hodlám myšlenky utvářet. Někde v hloubi svého svědomí cítím, že napsat duchovně laděný článek, s použitím příběhu svého života, už je opravdu troufalost, krajně hraničící s přesvědčením, že dokážu jako téma zpracovat cokoliv. Ale není to tak. Spíš se mi určité okolnosti hodí do obsahu úvahy.

Celé to mé putování začalo snem. Bylo mi asi pět nebo šest let, ale pamatuji si jej naprosto detailně. Ano byl to sen, na který se prostě nedá žádným způsobem zapomenout. Ten důvod proč uvízl tak hluboko vyrytý v paměti, by se dal jen těžko vysvětlit. Ale ti kdo viděli film „Blízká setkání třetího druhu“, kde po přeletu oněch létajících objektů, lidé získávají utkvělou představu, které následkem jeden maluje, druhý hněte jakousi horu z hlíny, by si cosi představit mohli. V tom snu byla sytě zelená louka, která jak se zdála, neměla žádný okraj. Cílem byl objekt, který z oné louky vystupoval a pnul se do neskutečné výše, až se ztrácel vysoko v modravé barvě oblohy. Nedokázal jsem si ani trochu vysvětlit co by to mohlo být. Z onoho tělesa ve tvaru spirály, vyzařovali všechny barvy duhy a byl lehce zahalen v mlžném oparu. Až teprve těsně u něj bylo cosi slyšet. Byla to poněkud nepřehledná směsice hlasů, které ale ani trochu nebyly zmatené. Vycházela z nich starobylá moudrost, jakési ničím neomezené vědění a všechny promlouvali k onomu malému klukovi, který stál před tímto obrazem s otevřenou pusou a naprostou nevědomostí. Ale bylo tu ještě něco dalšího. Bytí, které dalece přesahovalo rámec všech vjemů pramenících z onoho obrazu. Ačkoliv jsem se do té doby s nikým věřícím nesetkal a netušil co je Bible, nebo jakákoliv jiná duchovní literatura, byl jsem si poprvé v životě naprosto jistý, že to co vnímám, je Bůh. Nebylo to v tom, že by cosi říkal, nebo cokoliv žádal. Byl tichý a z jeho přítomnosti vyzařovala posvátná vznešenost. V ten okamžik neexistoval žádný náznak toho, že právě tady se rodí příběh mého života, ani toho, že po většinu života budu prodlévat v přítomnosti Stvořitele.

Uběhlo několik dalších let, kdy jsem začal chodit do školy a asi jako každý jiný kluk si v představách před spaním utvářel příběhy, v kterých se velmi snadno plnily všechny ty velké chlapecké sny. V těch příbězích se však pozvolna začali rodit otázky. Otázky které v myšlení obyčejného kluka rozhodně nejsou ničím samozřejmým. Otázek bylo stále více, až jednou jsem vzal prázdný sešit a začal sestavovat odpověď, tak aby plynula spolu s tím, kudy ji ten velký a přítomný On vede. Nešlo o nic složitého, pouze o řazení myšlenek v souladu se zadaným námětem. Slova, myšlenky, úvahy, to vše se vršilo všude kolem a tvořilo nedílnou součást mého života. Desítky popsaných sešitů, vytržených stránek, a kousků papíru utržených kdo ví odkud. Určitě si říkáte, že je to divné, ale mě to nikdy nenapadlo. Nepřipadal jsem si nějak jiný. Dokonce jsem nikdy netrpěl ani samotou. Naopak, jakýkoliv čas strávený spolu s tím tichým a vznešeným společníkem mi připadal jako pouhý okamžik. To jediné co zůstalo z příběhu krásného snu, byla otázka, před čím jsem to vlastně stál?

Čas plynul dál a omyly a chyby života se vršili jeden na druhý. Bárka zmítaná všemi možnými živly, se silou vůle držela na hladině, ale mimo onoho nekonečného nutkání neustále vstupovat do kontaktu se Stvořitelem, tu nebyl žádný konkrétní cíl, ani snaha čehokoliv dosáhnout. Byly tu jen sny, a občas pocit marnosti lidského pachtění. Přišla rodina, práce, přátelé. Všechno zcela v souladu s běžným životem v běžné společnosti, jenom s tím nepatrným rozdílem, že těch pádů hubou na zem, bylo opravdu hodně. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem se v duchu ptal proč? Proč právě já? Proč, když jej neustále následuji a snažím se vstřebat každou odpověď. Jenže právě tady se ukázalo rčení, „pod svícnem největší tma“ jako zcela nezpochybnitelné. Odpověď na tuto otázku mi nikdy nedal. Nikdy.

Ne dlouho se hlouběji věnuji esoterice, jakou je tarot, kabala, numerologie apod. Mám několik vskutku jedinečných přátel, nadaných schopnostmi, které přesahují rámec přirozené vnímavosti, ale na druhou stranu jsem opravdu velmi dalek toho, brát některé výsledky těchto nauk smrtelně vážně. Když mi tedy přítelkyně ukazovala jakousi perspektivu mého života, a vztahovala důležité okolnosti k datu posledních narozenin, věnoval jsem tomu tolik pozornosti, kolik jí věnujeme včerejší snídani. Vlastně jsem si říkal, že ať už cesta povede kamkoliv, hlavní je nestát pod padajícím bagrem. Mluvila o tom, že z onoho numerologického hlediska vstupuji do další fáze života, který už není tolik pod vlivem karmy, a dochází v něm více k uplatnění vrozených vloh. No dejžto pánbu, jen aby to bylo. Opravdu bych za naplnění byť jen desetiny nějakého prorokování do té doby nedal ani pětník. Jenže ono se toho opravdu hodně vyplnilo a co víc, můj život po všech možných strastech a tápání dospěl k pochopení dětského snu.

V našich životech určitě hraje živel vody nezastupitelnou úlohu. Život je vlastně jako řeka, která si pozvolným, nebo rychlejším tempem protéká krajinou, aby se po všech strastech a radostech, propojila s velkým a mocným oceánem. V souvislosti s životy lidé často hovoří o karmě. O karmických závazcích a dluzích. Karma je pro nás svízel, se kterou se chtě nechtě musíme vyrovnat. Je to něco co nikdo nemá rád a mnoho lidí si stále dokola klade otázku, jak ji vlastně mohu přijmout. Jak mohu sám sobě pomoci karmu vyrovnat. Ze své zkušenosti vím, jakých až vskutku extrémních výkonů je člověk schopen, aby se určitým okolnostem ve svém životě vyhnul. Jenže z nějakého jistě smysluplného důvodu, nás tyto okolnosti po nějakém čase znovu dostihnou.

Naše doba stižená esoterickým hledáním a prožíváním, hledá karmu v minulých životech. Což je, jak se zdá logické, protože v nich se naše dluhy, naše závazky zrodily. Chodíme na různá sezení, hypnotické regrese, meditace, čtení z ruky a další všemožné odhalovací techniky. Jestli je to špatné nebo ne, není otázka pro mě. Je to osobní volba každého člověka, ke které dospěje na základě okolností ve svém životě. Jistě, že ne každý má v hlavě usazenu bytost, která mu pomáhá utvářet myšlenky v souladu s jakýmsi hlubším záměrem, který může překlenovat i několik desítek let. Ne, že by ji nemohl naleznout a vnímat, spíše k něčemu takovému zatím svou zkušeností nedošel. Přesto tu je obraz, který jde mnohem hlouběji než výpravy za tajemstvím minulosti. Karmu lze přirovnat k přítokům na naší řece života. Je jenom náš pocit, že karma život činí těžkým a nutně přináší pouze negativní zážitky. Každý takový přítok má určitou energii, nebo obsah, kterým rozšiřuje naše vnímání sebe sama. My se tomuto sebehodnocení můžeme vyhnout, a zpravidla se tak i děje, jenže tím si svou situaci pouze zhoršujeme. Toto naše otáčení se zády, jsou vlastně jakési hráze, které stavíme přítokům do cesty, aby do našeho života zasahovali co nejméně. Jenže vodu zastavit nelze, a žádná hráz vodě nebude odolávat věčně. Když se hráz protrhne a vyvolá povodňovou vlnu, bývá to velmi krutá zkušenost, ve které se stáváme pouhými účastníky děje a jen se zoufalstvím v očích sledujeme, jaké škody dokáže ona masa zadržené vody vyvolat. Mluvím o tom, protože přesně tohle se mi stalo. Pak už nezbývá nic jiného než čekat až voda opadne, a postupně krůček po krůčku se pokusit najít v událostech poučení, které podobné události předejde.

Naše bytí začíná i končí u „tady a teď“, a je skoro nutnost vnímat nejen své cíle, ale všechno co do tohoto prostoru „tady“ v daném okamžiku zasahuje. Nebýt pohroužen v jakémsi světě svých představ a pocitech vlastní jedinečnosti, ale být v kontaktu se světem kolem sebe. Naše minulost k nám nemůže jakkoliv promlouvat, to dokáže pouze přítomnost. Od přírody jsme geneticky, ale i duchovně vybaveni určitým spektrem vlastností, a celý tento potenciál převádíme do každodenního prožitku. Přesně toto je karma. Nejde o nějakou soukromou databanku hříchů, ale o kolektivní prožívání svého „já jsem“. Když přijde člověk k lékaři, stává se automaticky pacientem. Není to proto, že by se někdo narodil jako lékař a někdo jiný jako pacient. Je to role, kterou v daný okamžik díky okolnostem přijímáme, aniž bychom dále řešili, jestli nám tato role přísluší. Jako pacient pak přirozeně akceptujeme všechny poznatky, které nám lékař předá. Nebo naopak jako lékař využijeme všech dostupných vědomostí, ve snaze druhému člověku pomoci. Je to situace, kdy svou roli přijímáme bez výhrad, protože jsme do ní vehnáni okolnostmi, nebo jsme se pro ni prostě rozhodli. Mnohem méně často se však věnujeme své úloze v běžném životě a předpokládáme, že to něco, čím jsme obdařeni a nahlížíme na svět kolem sebe je přirozené. Neustále hodnotíme lidi kolem sebe, na základě prospěšnosti a volíme si přátele, kteří korespondují s naším naturelem. Ale zkusme si položit otázku, kolikrát v životě jsme se pokusili opravdu přesně definovat své vlastnosti. Kým doopravdy jsme, protože právě za tím se ukrývá všechno to, o čem tady mluvím.

Ježíš v jednom své výroku říká: nesuďte, protože vždy soudíte obě strany, jak druhého člověka tak sebe sama. Vždycky budeme konfrontováni s tou částí člověka, kterou díky svému soudu k sobě obracíme. Soud je vyjádřením naší vlastnosti, na které své hodnocení stavíme a vždycky pramení z pozice „já jsem“. Pokud je chybný, vychází pouze z neznalosti sebe sama, kdy proti sobě nevědomky obracíme něco, s čím nesouhlasíme, je nám to nepříjemné, nebo nám to dokonce může uškodit. Takto se projevuje karma a přesně takto s ní můžeme pracovat. I tady se kupodivu projevuje magie slov, protože slova v sobě nesou energii našeho soudu. Každé slovo, které nám vstupuje do vědomí, si volíme dobrovolně a měli bychom vnímat, čím do našeho života přispívá a jestli pouze nevytváří prostor k naplnění negativních emocí. Ten kdo tvrdí že magie slov je pro člověka nebezpečná, z vás dělá pouze tupé loutky, které lze snadno manipulovat, protože nemají kontrolu nad vlastním jednáním. Nejen slovo, ale každé písmeno v něm v sobě nese zárodek velmi silné energie, která při průchodu vědomím vyvolává okamžitou odezvu. S naším jednáním je to zapeklité právě v tom, že čím více s něčím nesouhlasím, tím více se za každou cenu snažím vykřičet své já do svého okolí. Nejen že tím na sebe obracím pozornost, ale navíc na sebe směřuji právě ten druh událostí, nebo emocí, kterým se snažím co nejvíce vyhnout.

Kdybychom se vydali po stopách dávno zaniklých časů, určitě dojdeme až k prvnímu jazyku lidského společenství, které známe jako „Ptačí řeč“. Lidé tohoto prvního věku, na který snad navázala v pozdějších dobách Rámova říše, používali hlas naprosto odlišným způsobem než je tomu dnes. Lidský jazyk byl doplňkem k sdílení společného prostoru. Nesnažil se nikoho manipulovat pomocí sugesce, ale pouze nabízel naše vnitřní prostory, ke společnému sdílení. Člověk stejně jako každá jiná bytost se musel velmi snažit, aby jeho „já jsem“, v sobě neslo dostatek čistoty a jiskřivých energií, do kterých by stálo za to vstoupit a vzájemně je sdílet. Řeč nebyla chaotickou změtí zvuků a energií. Byl to skutečný zpěv, který společnost propojoval jako sbor vedený ideou sounáležitosti. Lidská společnost nebyla hnána touhou po dosažení technologického pokroku, ale byla motivována hlubším a intenzivnějším prožitkem svého bytí. Princip této prapůvodní řeči, se napříč lidskou historií přenášel v nejrůznějších náboženských i společenských obřadech. Zkuste se v duchu sebe sama zeptat, nakolik by pro vás bylo přijatelné sdílet celou svou bytost, jako dar celému společenství. Jaké své pocity a energie by nám stálo za to ostatním nabídnout?

Význam slova však nezanikl spolu s říší Beránka. Stále je nositelem informace pramenící z našeho já. Pokud chceme zmenšit nebo překonat účinek karmy, je nutné se obrátit do svého nitra a naslouchat mu. Vnímat vnější podněty jako zrcadlo, které má pouze vyvolat otázky, sloužící k uvědomění si, z čeho naše jednání vychází. Každá událost prochází naším vědomím jako pocit a tak ji máme i vnímat. Nabízet sám sobě pocity, které povedou ke spokojenosti a smysluplnému životu. Ona to určitě není snadná cesta, protože naše já se ukrývá pod vrstvou nánosů vynuceného chování postavené na jednání v souladu s požadavky společnosti. Mnohé z těchto vzorců máme natolik zažité, že nás ani nenapadne, že by zrovna tady mohla účinkovat karma. Myslíme si, že pokud se tak chovají všichni, určitě to k běžnému životu patří a proto tu ani není důvod na tom něco měnit. Jenže my nehledáme miliony lidí, ale tu jednu jedinou bytost, která se ukrývá v našem nitru. Právě tu chceme osvobodit a nabídnout jí možnost spatřit svou nádheru v plné velikosti.

Po dlouhou dobu žilo lidské společenství podle určitých tradic. Nikdy to nebylo nic samoúčelného, co by naše doba dokázala jakkoliv překonat. Jak už bylo zmíněno, tak vlastnosti jsou pouze naše genetická a duchovní výbava, kterou teprve musíme oživit zcela konkrétními vzorci chování. K tomu by mělo docházet na základě komunikace, mezi jednotlivými vrstvami, jako je rodina, společnost, škola. Všechny tradice zahrnovali stovky a tisíce let nastřádaných zkušeností, které se při utváření společnosti osvědčili. Vedli k tomu, aby se lidské chování sjednocovalo, a nebylo příčinou rozporů. Teprve nejmenované náboženství tento lidský a mírumilovný princip pošpinilo jako jakýsi pohanský kult a nahradilo obrazy a sochami různých mrtvol. Je celkem logické, že pokud chcete zničit společnost a vnutit jí otrockou poddanost, musíte ji vzít tradice a nahradit je vlastními rituály, ve kterých je obsažený právě tento nechutný vzorec chování. Všechny indiánské nebo domorodé kmeny, ctí své předky, své rodiče, a tradice, ze kterých se jejich společenství rodí.

Mé putování za snem bylo dlouhou dobu jen jakýmsi tápáním kolem posvátného totemu. Stvořitel nikdy nesouhlasil s tím, abych své poznání stavěl na knihách nebo vzdělání. Neustále různými otázkami obracel mou pozornost do nitra sebe sama. Kdykoliv jsem tuto cestu chtěl porušit, následovala otázka, která získané vědění naprosto popírala. To je ostatně i důvod proč mám poněkud záporný vztah ke všem náboženstvím, která se snaží hlásat pravdu a ukazovat jedinou posvátnou cestu. Nic takového neexistuje, a pokud přehlížíte, kdo jste, jen pro jakési učení a představu spásy, čeká vás tvrdé a bolestné procitnutí. V nějakém článku pro časopis jsem popisoval představu, ve které by nějaký dávný stavitel vytvořil model naší DNA. Jak by lidé kolem něj stovky let chodili a dohadovali se co to vlastně je a jaký to má význam. Možná by za ním viděli model Mléčné dráhy. Možná něco úplně jiného. Když jsem si na to nedávno vzpomněl, musel jsem se smát na plné kolo, jak trefně jsem popisoval sám sebe. Opravdu, pokud chcete, aby člověk něco neviděl, tak mu to nechte co nejvíc na očích. DNA je naší vlastní knihou života, kterou každý člověk nese ve svém nitru. Může v ní číst a může zkoumat k čemu tu kterou vlastnost a schopnost lze použít. Ale této naší malé knize je nadřazena kniha velká, ve které je zahrnut každý lidský život. Ve které je zaznamenána historie celého lidského druhu. Já nevím, čím jsem si zasloužil, že mě Stvořitel jako malého kluka vzal právě ke Knize života. K něčemu co za celou historii nás lidí bylo dovoleno jen nepatrné hrstce těch, které se Stvořitel rozhodl oslovit. Možná právě pro to, jakou úctu jsem před ní cítil a jak moc mi připadala nedotknutelnou a posvátnou. Není to vůbec nějaká výhoda, nebo něco co by člověka učinilo výjimečným, protože je to jen pouhá výzva. Výzva, kterou můžete přijmout, pokud v sobě naleznete důvody to udělat. A tím také jste vy lidé, jedineční a posvátní. Pokud si uvědomíte, že nejste bárka na rozbouřeném moři, ale že ve vás Stvořitel spoutal moc živlů, aby každému umožnil tvořit svůj život.

Pro Rahunta.cz napsal Erien Azarin