Vlastimil Marek - Ignorance v porcelánu

Málokdo je dokonalý ve všech aspektech života zdejšího. Přesto by ale člověk měl usilovat o neustálé vylepšování způsobů, jak existuje, vnímá, funguje, reaguje. Tak jako v pingpongu a v mnoha jiných činnostech, člověk se hodně naučí chybami jiných. Mnohdy stačí i jen přečíst si, co vyváděli a vyvádějí ostatní, a člověku dojde, že možná i on sám často pro oči (a zvyky) nevidí, pro uši (a záměrnou nedoslýchavost, ve smyslu neslyším co nechci slyšet) neslyší. Když mi jeden mladý muž vyprávěl, co zažíval v dětství, hned jsem ho požádal, aby to (v zájmu poučení těch otců i matek, jenž mají podobné sklony) sepsal: takto, černé na bílém, to vypadá téměř instruktivně a snad to zapůsobí (i do dalších generací) preventivně.

 Mohlo by se to jmenovat Co by otec nikdy neměl vyvádět svým dětem (přestože mu nikdy nedošlo, jak je tím krutý). Protože tenhle se, přestože to zcela jistě myslel dobře, aniž to tušil a doposud tuší, choval  jako ten největší slon ignorant v tom nejkřehčím dětském porcelánu. Tahle společnost je poškozena daleko víc, než sama tuší a chce vidět. Mělo by být téměř povinností pro ty, kteří vidí, že ten druhý nevidí (neví, že neví, čemuž se říká ignorance), mu to nějak šetrně zjevit: pomoci zbavit se dalšího kousku utrpení.

 Táta nám nevědomky přidělával různá traumata. Odmalička nás dva bráchy zdravil slovy: Ahoj špeku! Přesto, že jsme tlustí nebyli. V dětství nám to nic nedělalo, ale v pubertě, když se nám začaly bouřit hormony, už jsem denně viděl, jaké účinky to na nás má: byli jsme nejistí sami sebou. Prohlíželi jsme se v zrcadle a vážili. Teď to už skoro nechápu, když vidím naše fotky – byli jsme úplně akorát, ale přesto se tátovi podařilo tímhle denním pozdravem dostat nám do hlavy takovou hloupost. Navíc tím, že si dělal legraci z toho, že má brácha velký zadek, způsobil také, že jsem po starším bráchovi dědil trička, které nosil třeba jen týden, a odkládal je okamžitě poté, co si otec udělal legraci z toho, že mu dělají velký zadek. Když jsem se to později tátovi snažil vysvětlit, vždycky mě odbyl nějakou sarkastickou poznámkou, nebo vysvětlením, že to říká jenom tak.

 Stejně tak měl rád, když kolem nás prošel a jenom nám tak rukou rozčepýřit vlasy. Nesnášeli jsme to, ale i když jsem to otci vysvětloval, stokrát ve vzteku, stokrát rozumně, dodnes je to úplně stejné… jen už jsem klidnější a nezareaguji jako kdysi.

 Když byl bratr miminko, vše mu moc chutnalo. Hlavně přesnídávky. Když ho měl jít krmit táta, dal se vždycky do plačtivého křiku: „Nééééé, táta nééééé!“ Otec ho totiž krmil způsobem: „Jedna lžička pro mě, jedna pro tebe, dvě pro mě a ještě jedna pro mě, jedna pro tebe…“ Dodnes, když si na to vzpomene, a my si děláme z táty legraci, tak na něj vrhne brácha příkrý pohled.

 Vánoce. Mně bylo asi 10 let, bratr byl o dva roky starší. Přáli jsme si jedinou věc dohromady, herní konzoli Playstation. Týdny předtím jsme mluvili a snili jenom o ní, byli hodní, jak jen to šlo, škrábali brambory a chodili vynášet odpadky bez odmlouvání. Jako vždy jsme byli domluveni, že podívat se na dárky pod stromečkem se půjde, až se všichni nají. Otec jedl provokativně už půl hodiny (jako každé vánoce), a my se všichni jen dívali, jak si přidává další a další kousek kapra: nervozita stoupala. Šli jsme ke stromečku. Stáli jsme u něj a viděli až na pár zabalených drobností jen jednu velkou krabici, očička nám žhnula nadšením. Pustili jsme se do rozbalování. Co nás překvapilo, krabice byla lehká… byla prázdná! Nedostali jsme nic, já byl smutný a můj bratr se dal do pláče. Pozoroval jsem tátu, jak nás sleduje, a mámu, jak do něj pořád strká, jakoby ho k něčemu vybízela. Bratr dál brečel, už to trvalo mnoho minut. Otec tedy nakonec odešel do chodby, otevřel skříň, vytáhl jinou krabici s playstationem, a s úsměvem oznámil, že si z nás jen udělal legraci! To snad nemyslí vážně? Blesklo mi v mé mladé hlavičce: cítil jsem se v tu chvíli mnohem dospělejší a rozumnější, než můj táta. On nechal brečet půl hodinky mého brášku, a to měla být legrace?!?

 Jiné vánoce si zase bratr přál vodotěsné hodinky. Pamatuju si, jak je šťastně vybalil a běželi jsme spolu do koupelny napustit umyvadlo a ponořit je. Hned se rozbily. „Mámííííí!“ dal se brácha do pláče. Příští vánoce si přál znovu vodotěsné hodinky. Situace se opakovala. Rozbalil balíček, nadšeně utíkal k umyvadlu a já si v duchu jen říkal: doufám, že už mu koupili pořádné hodinky, nebo to dopadne hrozně. „Mámííííí!“ uslyšel jsem znovu bráchův hořce zklamaný pláč. Ach jo.

 Za to, co a jak tento táta svým synům vyváděl, snad ani nemohl, to ho ale neomlouvá. Špatné je také to, že přehlížel jejich reakce a nepřizpůsobil se: při troše snahy se to všechno dalo dávno napravit. Bratři ho mají rádi, a jistě jim (pře)dal spoustu jiných dovedností, ale… Horší je ale to, že i ostatní většina dospělých lidí (rodičů) stále egoisticky chápe a vnímá svět jen v jedné vlastní subjektivní povrchní a vše zkreslující rovině, a nedochází jim hlubší souvislosti: příliš myslí jen na sebe. Právě tohle je počátek a základ hroší kůže diktátorů a politiků, krkavčího chování matek a profesní zaslepenosti úředníků, porodníků nebo bankéřů, jakož i černobílého vidění světa rasistů, xenofobů (a řady feministek a uječenek).

 Občas vídám, jak nafintěná matka zpohlavkuje předškolního syna, který se rozeběhne na louce a spadne. Viděl jsem, jak jiná maminka srazila k zemi chlapečka, který radostně dupnul do louže. O prázdninách v Chorvatsku jsem pozoroval českou mámu, která zkopala syna, protože bez jejího dovolení seskočil z betonové cestičky na jehličí na svahu nad mořem. Tatáž matka nutila dceři k večeři u švédského stolu další a další klobásy: jez, je to zdravý, a zadarmo… Niterná celoživotní poranění, způsobovaná zdánlivě drobnými, ale negativními a dehonestujícími poznámkami (např. psychiku notně svazující pocit hudebního hluchu mnohých mužů ale i žen způsobují ambiciózní maminky nebo paní učitelky „dobře“ míněnou poznámkou „ty raději nezpívej, jsi falešně“: Pepík nebo Anička jsou pak v pubertě a dospělosti uzavření, zakomplexovaní, neustále stažení, a nakonec tedy neurotičtí.

 Naznačuji, že takto psychicky týrané děti (ano, vážení rodiče, je to týrání) pravděpodobně budou mít ve své dospělosti celou řadu psychických i fyzických potíží, a svá neviditelná traumata předají dalším generacím. Mnohým dospělým (a často ani učitelům) i přes rostoucí počet informací a výzkumů na toto téma stále nedošlo, že děti mají jiné mozky a emoce, že ještě nemohou chápat dospěláckou logiku, a místo aby byly za cokoliv chváleny (což zvláště v období do sedmi let posiluje a optimalizuje emoční strukturu na celý život), jsou pak nespravedlivě trestány, když neudělají něco přesně tak, jak si myslel jejich otec (přičemž tahle nespravedlnost zůstane na databázi emocí na celý další život a vždy nekontrolovatelně zarezonuje, když se pak tento dospělý dostane do podobné situace).

 V tomto smyslu je selsko-rozumný třeba buddhismus, který své stoupence vede k meditačnímu zklidnění psychiky, a k pomocnému, téměř kvočnovskému syndromu: pomáhej všem žijícím bytostem zbavit se utrpení. Tedy, mysli především na jiné. Ego ignorantsky se chovajících lidí je ovšem (obranná strategie) dokonale splachovací: pro onu zmíněnou povrchnost a provozně emoční zaslepenost je navíc (paradoxně?) příznačné, že tenhle táta prý pravidelně kupoval a četl buddhistickou literaturu.

zdroj: blog.baraka.cz