Vážení čtenáři, chtěl bych se s Vámi podělit od dvě kapitoly z knihy přibližující život a zasvěcení afrických šamanů, konkrétně Dagarů z oblasti Burkina Faso. Tito lidé, ačkoliv mohou na evropany působit jako nevzdělaní divoši, mají dnešnímu člověku mnoho co říct a předat, stejně jako mnoho dalších národů žijících do dnešního dne v těsném souladu s přírodou.  Jejich poselství je o přístupu k naší planetě a úctě ke všemu živému.

Kniha popisuje příběh muže jménem Malidoma, který byl jako čtyřletý chlapec unesen jezuity z rodné vsi a další roky svého života strávil v katolickém semináři, kde ztratil svou sounáležitost s kmenem. Zbyly mu jen mlhavé vzpomínky na dědečka, který byl váženým šamanem kmene a s nímž trávil do doby únosu spoustu času.

Po potyčce s jedním kněžím v semináři Malidoma utekl a vydal se na dlouhou cestu zpět ke svému kmeni. Aby ho kmen po jeho návratu přijal, musel projít zasvěcením zvaným Baor, bez něhož se žádný chlapec v kmeni nemůže stát dospělým mužem a poznat své osudové určení.

Při podstupování obřadu musel Malidoma bojovat se svou rozpolceností mezi dvěma světy, přesto nakonec uspěl. Zanedlouho poté byl pověřen stařešiny kmene obeznámit západní svět s duchovní moudrostí svého národa. Odešel studovat politické vědy a literaturu a v současné době naplňuje význam svého jména Malidoma, které v překladu znamená: „Buď přítelem cizinci i nepříteli“

Radim Martiník

Kapitola 17

V NÁRUČÍ ZELENÉ PANÍ

Druhý den mi bylo uloženo, abych nadále cvičil vidění. Ostatní už by­li pryč, zřejmě pokračovali se zasvěcením. Nebyl čas mluvit s Nyan­golim, ani po probuzení za úsvitu, ani během příznivější doby snídaně. Ale už tím, že jsem byl s ním, jsem se cítil lépe. Můj přítel pro mě ztě­lesňoval všechno, čím jsem chtěl být. Být v jeho blízkosti znamenalo mít vztažný rámec pro všechny moje zmatené pocity, a to mě utěšo­valo.

Když jsem opět zaujal pozici před stromem, všiml jsem si, že už nejsem tak neklidný jako den předtím. Podařilo se mi pustit se do díla poměrně s klidem a opravdu se soustředit. A taky jsem dnes byl víc nakloněn tomu, prozkoumat cestu, kterou jsem měl před sebou. Ale dnes mě taky pozoroval větší počet zvědavých stařešinů než včera. Čtyři z pěti se dostavili, aby viděli, jak zírám na strom Yila. Někdo jim musel říct, že na okraji zasvěcovacího obřadu se odehrává něco ne­obvyklého. Pociťoval jsem stísněnost člověka, který je pod dohledem – opravdu hloupé, přesně jako ve škole, když jsem zhřešil a musel nosit nenáviděný kozí symbol.

Musím tedy stařešinům ukázat, že něco dokážu. Soustředil jsem pohled na strom. Oddával jsem se myšlenkám: můj pohled má sub­stancí a význam – pohled mých očí vyzývá. Byl jsem rozhodnut zvítě­zit nad hmotnou neprůhledností intenzivním zíráním. Bylo mi mezitím jasné, že se ode mě očekává, že uvidím něco jiného než strom samot­ný – něco, co je sice také ten strom, ale zároveň i cosi nezformované­ho, netělesného, čistého. Soustředěně jsem hleděl. Důvěřoval jsem si víc než včera a rozptylující tendence byly minimální. Poprvé jsem přestal klást si otázky. Měl jsem dosáhnout nějakého cíle a neměl jsem chuť zaostávat ještě déle za ostatními. Takže jsem se do stromu pustil vrtačkou svého pohledu.

Slunce stoupalo a s ním přicházelo horko. Pronikalo mi hluboko do těla a cestou uvádělo do varu každou buňku. Zatímco jsem se upínal na strom, upínalo se na mě horko. Byl to tuhý boj. Nechtěl jsem ztratit další den střetnutím se Sluncem a dalšími rozptylujícími věcmi. Tento­krát jsem to chtěl skutečně udělat lépe. Začal jsem tím, že jsem jedno­duše rozhodl, že slunce neexistuje. V celém vesmíru je jen strom a já. Ale čím více se slunce blížilo zenitu, tím hůře se dalo vedro ignorovat.

Aby míru věcí naplnil, bavil se nějaký hmyz tím, že mě píchal do na­hých zad. Instinktivně jsem se rozehnal a plácl. Slyšel jsem, jak se sta­řešinové smějí, vyměňují pár slov a zase se smějí. Velká část zad zatím otekla. Usoudil jsem, že mě asi píchla včela.

Příšerně to svědilo a chtěl jsem se podrbat. To jsem si na druhé straně zase nemohl dovolit, jinak bych znovu sklidil výsměch. Stařeši­nům bylo zřejmě potěšením přihlížet, jak zápasím s obtížemi. Tak jsem se rozhodl nechat záda zády. Pot, který ze mne dusno ždímalo, mi mezitím stékal po údech a lechtal mě na nejcitlivějších místech. Horečnatě jsem hledal metodu, jak myslet méně na pot. Ale tady jsem byl se svou latinou v koncích. Přesahovalo to mé síly. Pokus ignorovat pot vedl jen k tomu, že jsem na něj myslel ještě víc. Pot dráždil i místo předchozího bodnutí. Jako by mě na sebe chtělo bezpodmínečně upou­tat, začalo najednou hrozně bolet. Měl jsem v rukou cukání drbat se. Stařešinové si toho všimli a zase spolu mumlali jako předtím. Viděl jsem, jak svorně pokyvují hlavami a pak se zase dívají jinam.

Vtom jsem pojal rozhodnutí. Mám se nechat ještě dál trápit jen kvůli nějakému stromu? Jelikož stařešinům nemůžu vzdorovat otevře­ně (to by znamenalo můj konec), přelstím je. Čekají, že něco uvidím. Takže jim musím něco nabídnout. Jak by mohli přijít na to, že jenom lžu? Během roku ve vsi jsem přece jen pochopil z kmenové výchovy tolik, že žák je vždycky doveden přesně ke věci, která právě žije v je­ho vlastním světě. Pochopil jsem také, že vlastní já je ve vesmíru těch­to stařešinů nezávislé. Znalost znamená, že člověk zná svůj vlastní svět, jaký skutečně je, ne jak mu někdo řekl, že být má.

Nebyla tato úloha vidění zamýšlena jen k tomu, aby nás uvedla do spojení s vesmírem vlastního já?

Zavolal jsem na stařešiny, že vidím antilopu, která na mne hledí, obrovská, s nahnědlou srstí, s bílým pruhem na bocích a mezi očima. Kouká na mě, jako by mě chtěla lovit. A zeptal jsem se stařešinů: „Může se ze stromu stát antilopa a naopak?" Přitom jsem dával pozor, abych se nepodíval jejich směrem, protože pak by rychle poznali, že něco nehraje. Chtěl jsem vyvolat dojem, že jsem zcela zaujat tím zje­vem. Doufal jsem, že tak bude můj výmysl působit věrohodně.

Docílil jsem však pravého opaku. Sice jsem se k nim nedíval, ale jejich překvapení jsem cítil v atmosféře téměř tělesně. Stáli jako v šo­ku. Stařešina, který na mne dohlížel den předtím, se mě zeptal, co ta antilopa jinak ještě dělá. Řekl jsem: „Sedí na zadních." Nato propukli všichni v halasný smích a smáli se a smáli. Smíchy se ani nemohli udržet. Připadalo mi to jako věčnost.

„Antilopa, která sedí na zadních?” vyrážel ze sebe můj dozor mezi výbuchy smíchu: „No tak se dívej dál."

Smáli se zplna hrdla a sotva dechu popadali a rozjařeně se plácali po zádech. Když se konečně zase uklidnili, řekl jeden z nich: „Copak jsem vám to neříkal hned? Ten chlapec bojuje sám proti sobě. Ani tomu nemůžu uvěřit. Tahle faleš přece nemůže pocházet z něj. Sám by na to nikdy nepřišel. K tomu ho dovedli bílí. Žil u nich moc dlouho a ted' se z něj stal rovněž lhář. Kdyby jeho Vuur nebyl zabílený, věděl by, že v jeho životě není místo pro lži."

Cítil jsem se jako probodáván. Styděl jsem se tolik, že bych se nej­radši propadl, hned tady na místě, pryč stařešinům z očí. Odkud vědí, že jsem lhal? A můžu teď vůbec ještě někdy získat jejich důvěru, poté co jsem ji tak pošetile dal v sázku? Všechno, čeho jsem byl schopen, bylo předstírat, že je neslyším. Když se dost vysmáli, zase mě ignoro­vali. Vtom mi zrádně vyhrkly slzy z očí a stékaly dolů po tvářích, smí­šeny s potem.

Plakal jsem, protože jsem cítil, že jsem selhal. Co to jen se mnou není v pořádku, že prostě nezvládnu, co se po mně vyžaduje? Sedět před stromem a neuspět v první zasvěcovací zkoušce – to činilo moji odlišnost od ostatních ještě horší a nesnesitelnější. Protože tu jsem –a oni se mi smějí! Jsem tu – přistižen při lži. Moje pocity byly směsicí všeho: osamělosti, zraněné pýchy, hněvu a pocitu, že jsem cizí, odsou­zený, odtržený.

Závojem slz se mi ale přece jen podařilo hledět dál na strom. Na­jednou jsem k němu začal mluvit. Objevil jsem konečně, že má vlastní život? Povídal jsem mu vše o svém zklamání a žalu, a že mě ponechal tomu ostudnému pocitu, jelikož jsem lhal a vysmáli se mi. Stěžoval jsem si, že mé selhání musí tkvět v tom, že duch mého dědečka se už dávno neujal svých povinností. Dovedl mě sem, jen abych byl poko­řen a vyhozen na odpad. Na adresu dědečkovu jsem volal, že se staví mezi mne a strom a brání mé kmenové výchově. To si ale nezaslou­žím. A prosil jsem ho, at' mě odsud zase dostane, když už mi nemůže zaručit normální výchovu jako všem ostatním v táboře.

Nato jsem promlouval opět ke stromu, ne zlobně, ale uctivě. Řekl jsem mu, že to, že nic nevidím, každopádně není jeho chyba, ale jen moje. Jsem prostě neschopný. Se svou prázdností a neschopností vidět se ted' musím vyrovnat sám, neboť vím, že on tam bude vždycky, kdy­koliv jej budu potřebovat, abych poznal vlastní chyby a nedostatky.

Má slova byla upřímná. Cítil jsem to tak, jak jsem to říkal. Má bo­lest se trochu ztišila a cítil jsem, že se ted' mohu na strom lépe soustře­dit. Bylo pár hodin po poledni, ale čas mi byl celkem lhostejný. Teď byly důležitější věci na práci, protože v mém vědomí to pojednou za­svitlo jako blýskání na časy. Zamrazení mi projelo páteří, až do země, na které jsem poslední den a půl seděl. Celé mé tělo zchladlo. Slunce, les, stařešinové i já sám pochopil, že se nacházím v jiné realitě a jsem svědkem zázraku. Všechny stromy kolem mého stromu yila žhnuly jak oheň, jako dýchající světla. Cítil jsem se bez tíže, uprostřed vesmí­ru, kde na mne vše shlíželo jako na nahé, slabé, nevinné dítě. Na oka­mžik mne pojala hluboká bázeň, podobná pocitu uvědomění si ne­zvratnosti smrti. Skutečně jsem si myslel, že jsem mrtvý. Něco se mu­selo stát, zatímco jsem se snažil vzpamatovat se z toho ostudného po­citu, že jsem byl přistižen při lži.

Abych svůj dojem potvrdil, vzpomínal jsem na těžké zážitky toho dne – na žhnoucí sluneční výheň a na pot, který mi stékal do očí a pá­lil jako pepř. Ztratil jsem jakýkoliv pojem času. Tak, říkal jsem si, mu­sí svět působit na dítě, když se poprvé nadechne. Ale měl jsem pocit, že přece jen ještě vládnu smysly. Mohl jsem myslet a reagovat na vje­my, nevnímal jsem už ale bodavé Slunce a ustavičné pokusy usilovat nebo ignorovat svoji úlohu. Tam, kde jsem ted' byl, nebylo nic než skutečnost.

Když jsem znovu pohlédl na strom yila, zjistil jsem, že to vůbec žádný strom není. Jak jsem ho tak kdy mohl vidět? Nevím, jak k té změně došlo. Nedělo se to logicky, nýbrž jako ve snu. Jako z ničeho nic se na místě, kde stával strom, zjevila velká, od hlavy až k patě čer­ně oděná žena. Nejspíš se podobala jeptišce, nevypadala ovšem nijak pobožně. Šat měla hedvábný a černý jako noc. Přes obličej měla zá­voj, bylo mi však jasné, že ten závoj skrývá neobyčejně krásnou, moc­nou bytost. Cítil jsem její silné vyzařování, neodolatelnou, magnetic­kou přitažlivost. Podvolit se této přitažlivosti bylo jako napít se vody po dlouhé cestě pouští.

Mé tělo jako by se vznášelo. Cítil jsem se jako děťátko, konejšené chůvou, která zpívá ukolébavky a kolébá mě rytmicky v náručí. Dalo by se to popsat i tak, že jsem se beztížně vznášel v malé tůňce. Mé oči se upínaly na ženu v závoji. Stále silněji mě přitahovala. Na okamžik mě přepadl ostych, rozpačitost a pocit, že jí nejsem hoden. Sklopil jsem zrak. Když jsem jej přece jen zase pozvedl, měla závoj odhalený. Její tvář byla nadpozemsky krásná. Byla zelená, světle zelená. Dokon­ce oči měla zelené, byť velmi malé a zářivé. Usmívala se. Její zuby byly purpurově rudé, tryskalo z nich světlo. Její zeleň však neměla co dělat s barvou kůže. Byla zelená zevnitř, jako by její tělo bylo naplněno zeleným fluidem. Nevím, odkud se ve mně brala ta jistota, ale ta zeleň byla výrazem nekonečné lásky.

Nikdy předtím mne nepotkalo tolik lásky. Bylo mi, jako když jsem ji po celý život musel postrádat. Děkoval jsem nebi, že mi ji konečně opět seslalo. Se zelenou paní jsme se už znali, ale nemohl bych říct, kde, kdy nebo jak jsme se setkali. I způsob naší lásky byl nepopsatel­ný. Nebyla to romantická nebo dětská láska. Byla to láska, přesahující všechny pojmy. Jako dva milenci, kteří od sebe byli nesnesitelně dlou­ho odloučeni, jsme se k sobě vrhli a padli si navzájem do objetí.

Pocit objímat její tělo rozerval to moje na nesčetné kousky, na mi­lióny vědomých buněk, toužících znovu se sjednotit s celkem, kterým byla. Cítících, že nemohou-li se s ní spojit, nemohou žít. Každá z nich byla unášena prostorem, plná touhy po ní, aby mohla zakotvit zpět na svém místě. Není slov pro pocit, ležet v náručí zelené paní v černém závoji. Explodovali jsme jeden do druhého, v kosmickém spojení, jež nás nechalo plynout éterem v nesčetných do sebe propletených podobách. Během tohoto nepochopitelného prožitku jsem se cítil, jako bych se pohyboval zpátky v čase a kupředu v prostoru.

Zatímco mne zelená paní držela v objetí, promlouvala ke mně dlouho nejhebčím hlasem. Byla o tolik větší než já, že jsem se v jejích silných pažích cítil jako hošík. Se rty přitisknutými k mému levému uchu promlouvala tak jemně a něžně, že se každé její slovo do mne vpíjelo. Celou dobu jsem nahlas plakal, ne proto, že by její slova byla tak smutná, nýbrž protože ve mně vyvolávala nepopsatelný pocit stesku po domově a touhu.

Lidské bytosti často nejsou schopny přijmout, protože nevědí, o co žádat. Někdy nedostaneme to, co potřebujeme, protože nevíme, co nám chybí. Pokud to, co jsem pociťoval, bylo štěstí, žádný člověk by to nesmírné blaho nedokázal snést ani den. Musel by být mrtvý nebo proměněn v něco, co by tyto nepozemské pocity dokázalo vydržet, aby s nimi mohlo žít. Bytost v nás, která touží po tomto druhu pocitů a prožitků, není lidská. Neví, že žije v těle, které unese jen určitou míru takových zkušeností. Kdyby se lidé měli takto cítit stále, nemohli by zřejmě dělat nic jiného než bez ustání prolévat slzy štěstí po celý zbytek života – a ten by v tom případě byl velmi krátký.

Lidské bytosti necítí, že mají něčeho dostatek. Mnohdy je to, co říkáme, že chceme, reálné pouze ve slovech. Kdybychom v každém okamžiku rozuměli skutečné tužbě našich srdcí, všimli bychom si, na jaké nicotnosti vlastně plýtváme energií. Kdybychom pokaždé dostali to, co nám podle našeho mínění chybí, vyčerpali bychom rychle zásobu svých malicherných přání a s hanbou bychom zjistili, že jsme se celou dobu sami podváděli.

Láska hltá nenasytně předmět své touhy. Proto můžeme zakoušet jen její odraz. Štěstí netrvá věčně, protože nemáme sílu je obsáhnout. Touží jako vyhladovělý dravec – tolik lásky, blaženosti a štěstí je v přírodě – v místě, které bylo dřív, než jsme v něm existovali my.

Slova, která ke mně promlouvala zelená paní, nemohu opakovat. Žijí ve mně, chráněna výsadou tajemství. Odhalit je by znamenalo zneuctít a umenšit je. Síla přírody tkví v jejím mlčení. Lidská slova zde nemohou vyjádřit smysl. Lidská řeč má přístup jen ke stínu smys­lu. Slova zelené paní byla vyslovena, aby zůstala živá v mlčení. Nech­me to tedy tak.

Uvolnil jsem své sevření, pozdvihl slzami zmáčenou tvář k její a četl rozluku v jejích očích. Nevěděl jsem, kam se chce vracet, ale nechtěl jsem, aby šla kamkoliv beze mě. Má láska k ní byla tak silná, že jsem cítil, že bych byl schopen čelit čemukoliv, abych s ní mohl zůstat, a neviděl jsem ani důvod, proč se zase odloučit po tak dlouhém odtržení. Avšak výraz její tváře říkal, že tam, kam odchází, ji následo­vat nemohu, a že to je jedna z oněch nezbytností, které je třeba upo­slechnout, bez smlouvání. Tak to musí být. Zoufale jsem se přimykal k jejímu měkkému tělu, neschopen čehokoliv jiného. Zavřel jsem oči, jak můj stisk sílil, a její měkké tělo pod mýma rukama zhrublo.

Když jsem oči znovu otevřel, viděl jsem, že hladím zoufale strom yila. Byl pořád tentýž jako předtím. Stařešinové stáli blíž a pozorovali zřejmě vše, co jsem dělal. Jednoho z nich jsem slyšel říkat: „Tak to dělají vždycky. Nejprve kladou odpor a dělají ze sebe hlupáky, ačko­liv na ně čeká spousta událostí, a když k tomu dojde, tak zase vůbec nechtějí pustit. Děti jsou tak plné rozporů. Tentýž prožitek, kterému ses chtěl s pomocí lží vyhnout, nyní naprosto přijímáš."

Ta slova platila očividně mně. Pohlédl jsem na stařešinu, který pro­mluvil. Naše oči se setkaly, a já už necítil potřebu držet se kmenu.

„Jdi, najdi si něco k snědku a uchystej si lože na noc," řekl přátel­sky.

Teď jsem viděl, že slunce už zapadá. Můj zážitek trval několik ho­din! A přesto, jak krátká doba to byla!

Když jsem se zase vrátil do tábora, byli žáci už skoro hotovi se svými noclehy. Nyangoli na mě věrně a tiše čekal. Zdálo se, že se mu ulevilo, když jsem se objevil, tak ulevilo, že na mne poprvé od té doby, co jsme přišli do tábora, sám od sebe promluvil: „Tak ty ještě žiješ! Walai!"

„No ovšem,” opáčil jsem a měl docela chuť si trochu popovídat. „Den to byl namáhavý, ale zase ne tak špatný."

„Cítím, že se z tebe pomalu stává obyvatel buše. To ti bude v příš­tích dnech velmi k dobru. Jak to mám vyjádřit – od prvního dne jsem měl o tebe starost. Myslím, že ted' už si starosti dělat nemusím. Na tvých očích vidím, že dokážeš přejít na druhou stranu. Když jsi sem přišel, ještě to tak nebylo."

„Co je to druhá strana?" vyzvídal jsem. Pociťoval jsem, že jsem se v tomto ohledu ještě nic nenaučil. Zde se mi nabízela příležitost ukojit zvědavost.

„Když jsi sem přišel, byl tvůj Sié mimo tebe. To je nebezpečné, co se týče účelu, proč tu jsme. Musíš svůj Sié udržet v sobě, abys měl jis­totu, že tě zase přitáhne zpět k této straně skutečnosti, poté co jsi do­končil lekci. Jinak duše zapomene, že je spojena s tělem, a opustí je. Někdo dnes musel podniknout něco pro tvé uzdravení."

„Myslíš, že nějaký šaman konal obřad, aby mě na dálku dal do po­řádku?" zeptal jsem se. „Ale kdo?"

Věděl jsem, co to znamená, když je Siě mimo člověka. Takový člo­věk je zpupný, neovládnutý a neskromný a je neuvěřitelně citlivý na kritiku. Věděl jsem také, že jedinou cestou, jak něco takového uvést do pořádku, je obřad s černým kuřetem. Když jsem se vrátil ze semi­náře, otec jednou něco takového dělal, aniž by mi podal vysvětlení. Po obřadu mi řekl, že kdyby se o účelu vědělo předem, mařilo by to úči­nek. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by se takový obřad dal provádět i na dálku. Ale čemusi ve mně se dostalo posily a pomoci.

Setmělo se, a mé lože ještě nebylo připraveno. Nyangoli mi po­mohl nahradit staré listí novým a pak jsme se připojili ke zbytku sku­piny na obvyklý ohňový obřad.

Kapitola 18

Návrat ke zdroji

Můj zážitek s „viděním" paní ve stromě znamenal velkou změnu. Vní­mal jsem nyní věci jinak a dokázal i lépe reagovat na zážitky, které přinášela výuka ve škole v přírodě v buši. Ale tato změna perspektivy neomezila mé schopnosti logiky a zdravého lidského rozumu. Spíš jsem měl navíc možnost přebývat ve světě, konkurujícím s dřívějším stavem mé mysli, získaném většinou v jezuitském semináři.

Mé zrakové pole se značně rozšířilo. Poznával jsem, že oko je ná­stroj, který lze i při sebelepší funkci stále ještě vylepšit, a že zrak zna­mená více než jen fyzické vidění. Chápal jsem, že lidský zrak si vy­tváří vlastní meze a přestává skutečně vidět, pokud všeobecná dohoda praví, že by měl. Od prožitku se stromem jsem také pochopil, že nás často z největší blízkosti sledují bytosti, které sami nevidíme. Pokud tato mimosvětská stvoření spatříme, je to často jen díky tomu, že nám dovolila vidět dále – poté, co provedla určitá přizpůsobení, která ucho­vají jejich nedotčenost. A není také pravda, že v každém a ve všem je nějaké tajemství?

To, co běžně vidíme, není příroda, která by nás klamala, ale pří­roda, šifrující skutečnost tak, abychom si s ní za normálních okolností dokázali poradit. Příroda vypadá tak, jak vypadá, protože jsme takoví, jací jsme. Nemohli bychom žít celý život na extatické úrovni svatého. Naše smysly by se příliš brzy vyčerpaly a my bychom nebyli schopni vykonávat úlohy každodenního života. Nicméně jednou musí přijít čas, aby se člověk jako celistvá osobnost naučil pohybovat se sem a tam mezi oběma způsoby „vidění" reality.

Kmenová výchova sestává ze tří částí: rozšíření zrakové schopno­sti, zničení návyku těla pohybovat se stále jen na jedné existenční ro­vině, a zprostředkování schopnosti cestovat do jiných dimenzí a opět se vrátit. Zdokonalení zraku není nic nadpřirozeného; být součástí přírody a mít širší obzor je zcela „přirozené".

Překonání ustálenosti těla je nejobtížnější částí zasvěcení. Jako při cvičení zraku jsou přitom i zde různé nevědomé blokády. I s mnohými strachy si je třeba poradit. Člověk musí dospět za rub strachu a projít širé pouště hrůzy a paniky, aby nakonec došel ke klidu, pociťovanému v nepřítomnosti jakéhokoliv strachu. Teprve tehdy dochází ke skuteč­né změně. Může to znít zvláštně, že člověk nemá mít strach, ačkoliv si to celá bytost doslova žádá. Ale je to jeden ze základních předpokladů pro cestu do jiných světů. K proměně nedojde, dokud je tělo taženo dolů vlastní tíží. Je třeba projít procesem výuky novému, vštípení si těchto lekcí a utvrzení nového vědění. Tento druh výchovy není nic víc a nic méně než návrat k vlastnímu pravému já, to znamená k bož­skému v nás.

Po intenzivním zážitku se zelenou paní jsem začínal chápat, kdy má smysl analyzovat, co se člověk nově naučil, a kdy je lepší toho ne­chat. Když jsme se s Nyangolim té noci připojili ke skupině k ohňové­mu obřadu, věděl jsem, že zážitek bude méně dramatický než ten předtím. Sjednotil jsem se opět s energií rostlinného světa. Vjemy slouží jako příprava pro příští zkušenosti. Když oheň vyšlehl a vypudil temnotu z kruhu, měl jsem pocit, že dnes v noci obsahuje zvláštní kouzlo. Během toho, co temnota ustupovala, slyšel jsem oheň k ní ho­vořit a necítil jsem v mocných plamenech nic hrozivého nebo násil­ného.

Jeden ze stařešinů zanotoval potichu nápěv ohnivého tance, zatím­co stařešina uprostřed promlouval: „Oheň vidí... oheň sní... oheň žije." Plivl do něj, a okamžitě vyšlehl syčivý plamen, jako by do ohně vlil benzín. Spokojen s výsledkem stařešina pokračoval: „Oheň žije, a dnešní noc je nocí ohně – vnitřního ohně, který plane stejně jako ten vnější. Spojme se s tímto ohněm, sjednoťme se s ním, aby ožily naše sny. Neboť v lůně ohně spočívá život našich předků. Je v něm vše, čím jsme kdy byli, čím skutečně jsme a čím nyní musíme být."

S těmi slovy obcházel stařešina pomalu oheň. Jeho hlas se někdy stupňoval a naháněl nám mrazení v zádech. Buben následoval každý výkyv jeho hlasu, jako by on a oheň svorně zvěstovali poselství, že síla ohně žije v nás všech. Zároveň se zdálo, jako by se plameny usta­vičně měnily a hýřily všemi barvami duhy podle stařešinových slov Stáli jsme v kruhu, ruku v ruce, ve tmě. Vládlo naprosté mlčení.

Nějakou dobu bylo slyšet jen tři hlasy: hlas ohně, který odpovídal stařešinovi, slova stařešiny, jenž promlouval k ohni, a hlas bubnu. Ty dva poslední nám byly známé – součást běžného světa, – ale hlas ohně byl stále neobyčejnější. Za slov stařešiny se oheň stále zvětšoval a zvětšoval, byl žhavější a žhavější. A najednou námi projela vlna chladu. Třásl jsem se a všiml jsem si, že se všem ostatním vede taktéž.

Chtěl jsem uvažovat, jak může být něco tak horkého tak chladné, ale nebyl na to čas. Nebot' teď se stařešina nacházel uvnitř ohně, točil se v kruhu a přitom promlouval. V ruce držel hyení lebku, jasně a žhnoucí v nepozemském ohni.

Pokaždé, když hlas stařešiny stoupl do výšky, zaduněl i buben hla­sitěji, oheň vyšlehl výš a lebka byla ještě zářivější, až z ní proudila záplava světla. Všichni jsme se pevně soustředili na střed kruhu a při­padalo mi, jako by naše koncentrovaná pozornost vytvářela fenomén, jehož svědky jsme byli. Nebot' netrvalo dlouho a zdálo se, jako by se mi pomátl sluch. Najednou byly slyšet podivné zvuky. To, co mi dolé­halo k uším, znělo jako neproniknutelná splet' breptání a drmolení. Odevšad ke mně doléhaly hlasy. Ty zezadu byly nejvtíravější, že to až nahánělo strach. Hlas stařešiny se oproti tomu vzdaloval, buben slábl a oheň už neměl žádný střed. Bylo to, jako bych se ted' sám nacházel uprostřed, jenže jsem hrozně mrzl, místo abych pociťoval horko.

Hlasy za mnou mezitím drmolily přede mnou. Patřily určitým by­tostem, rudým stvořením, stejně skutečným jako já. Některé z bytostí byly velké, jiné malé... ale bez pevně vykreslené podoby. Stáli v hloučcích na velmi neobvyklém místě, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Zdálo se, že nemá žádný základ a působilo spíš jako tmavý koberec, posetý nesčíslnými hvězdami, čímž vznikala iluze, že bytosti stojí uprostřed vesmíru. Měl jsem pocit, že letíme společně kosmem. Nikdo z těch tvorů se nepodobal nějakému mně známému člověku. Přesto mi to místo bylo známé a věděl jsem, že patřím k nim. Stál jsem upro­střed výjevu, který se nyní rozvíjel, a přitom jsem se pozoroval. Po­zorně mi naslouchali, když jsem se na ně obrátil, oděn nejvýstředněj­ším způsobem. Jedna má část byla v tomto dramatu divákem, druhá horlivým hercem, a ten dělal vše, co dobře uměl.

Na oltáři přede mnou ležely tři malé holčičky. Nevěděl jsem, kde jsou jejich rodiče, ale znal jsem svoji úlohu. Napřáhl jsem ruce k oltáři a říkal něco, aniž bych se přitom slyšel. Najednou dopadl na děťátka paprsek světla z neviditelného zdroje a začal kroužit proti směru hodi­nových ručiček, nejprve pomalu, pak stále rychleji. Zástup se během toho modlil v jazyce, kterému jsem tenkrát rozuměl, ale ted' už si na nej nevzpomínám. Po nějaké době, která mi připadala velmi dlouhá se děťátka i s oltářem vznesla. Byla nyní uzavřena v kouli planety.

Planeta s děťátky uprostřed se točila a pak náhle vystřelila jižním směrem. Sklonil jsem ruce a složil je na prsou, jako na poděkování Božstvu, které mi pomáhalo. I zástup se uklonil a děkoval ve svém jazyce.

Osvětlení, které jako by nepřicházelo odnikud, nyní z ničeho nic mizelo, ale nic jiného jsem nečekal. Instinktivně jsem se pokoušel odpovídat na přání těchto bytostí a přistoupit k nim. To se však nechtělo a nechtělo zdařit. Bránilo mi v tom jakési silové pole. Pokaždé, když jsem se o kousíček přiblížil, odrazilo mě to měkce zase k výcho­zímu bodu.

A pokaždé, když jsem narazil na silové pole, vyšlehl mocný blesk, jako když se dotknou dva dráty vysokého napětí. Na mě to nemělo žádný účinek, ale zástup přede mnou reagoval velmi intenzivně. Tři­krát jsem měl kontakt se silovým polem, a zástup upadl pokaždé do extatického vytržení. Přál jsem si, abych se mohl podílet na těch roz­koších, ale neměl jsem nad svým konáním moc, stejně jako oni neměli moc bránit mi v tom, co jsem jim dělal. Když jsem se silového pole dotkl potřetí, zavrávoral jsem nazpět, ruce však nadále vztaženy k by­tostem. Viděl jsem, jak se zmenšuji, jako by mě neodolatelná síla táhla pryč od těch, které jsem miloval a kteří milovali mě. Viděl jsem ještě tisíce rukou, vztahujících se po mně, jako poslední pokus o můj návrat nebo jako díky za požehnání, které jsem jim přinesl. Pak jsem jim ale očividně zmizel z pohledu, zpátky k severnímu úseku ohňového kruhu - k severu, místu vody.

Můj sen trval dlouho. Pár ostatních žáků bylo už rovněž zpátky ze snového světa, ale velká část tam ještě byla, mezi nimi i stařešina ve středu kruhu a bubeník, jehož ruka se zastavila uprostřed taktu. Byl to velice úchvatný pohled. Vypadal jako socha, vyřezaná z nejlepšího obřadního stromu. A všichni ostatní, kteří se ještě nacházeli ve sno­vém stavu, stáli neméně nehybně, někteří s doširoka otevřenýma, jiní se zavřenýma očima. Ti druzí nepůsobili na pohled hrozně, ti první ano — jejich oči směřovaly do nekonečna. Ty strašné hlubiny, v nichž se jejich zrak ztrácel, nebyly přístupné nikomu jinému. A pro nikoho nebylo možné vkrást se do jejich snů. Ti se zavřenýma očima vypadali pozemštěji. Člověk by si dokázal představit, že jsou pohrouženi v modlitbu nebo že prostě spí.

Nějakou dobu stál kruh noviců a stařešinů na rozmezí dvou světů. Jedni už se vrátili do těsné skutečnosti našeho světa, druzí se tomu bránili, alespoň ještě v tomto okamžiku. Ted' ale k sobě přišel stařeši­na uprostřed, jenž snovou cestu uvedl v chod. Viděl jsem, jak pohnul levou rukou a jeho oči zamrkaly. Zhluboka se nadechl a odkašlal si.

Ihned ho následovalo pár žáků. Jeden vyrazil lehký výkřik překva­pení, jako by vůbec nemohl uvěřit na tento svět, do kterého se vrátil. Ale dobrá třetina zasvěcovaných ještě pevně snila, včetně stařešiny bubeníka. Stařec v centru šel s trochou popela ke svému kolegovi. Po­sypal ho jím, řekl pár slov, a bubeník zase pokračoval v bubnování.

Ale bylo zvláštní, jak se své činnosti znovu ujal. Nejprve dokončil přerušený takt, pak ale začal s úpině jiným, velice synkopickým rytmem, k němuž broukal. Jeho hlas byl velmi, velmi špatný, a já jsem si pomyslel, že by bylo lepší, kdyby sílu řeči bubnu nekazil tak pozemským doprovodem.

V dagarské kultuře je buben vozidlem, které posluchače přenáší do jiných světů. Jen zvuk bubnu má sílu, poslat někoho na takovou cestu. A kouzlo působí jen tehdy, když bubeník z nástroje vyloudí zvláštní rytmy, ne jen pouhé údery. Cesty podnikané s bubnem se mimocho­dem netýkají jen posluchačů, nýbrž i bubeníka. A kam se ubírají tóny, tam musí všichni s sebou. Odepřít se bubnu znamená odepřít se cestě. Zapomenout, jak bubnovat, znamená zapomenout pociťovat.

Ted' ale, poté co se bubeník vrátil na Zemi, působily v kruhu nové síly. Ti z nás, kteří byli ještě napůl tam a napůl tady, se s konečnou platností vrátili. Někteří vypadali, jako by se právě probudili. Dostali se zase k plnému vědomí a uvědomovali si, kde jsou.

Stařešina ve středu se ujal těch, kteří se ještě nevrátili. Ke každému pronesl pár slov, plivl na ně, a jako kouzlem se vraceli k životu, někte­ří jen velmi zdráhavě, jako z hlubokého, ještě ne plně vychutnaného spánku. Mumlali protesty, pak ale poslechli a zůstali bdělí. Jiní vykřikli, šokováni náhlým vyrušením, a překvapeně vyskočili. Dívali se kolem, rychle se však vzpamatovali a pak tiše seděli.

Většinou bylo probouzení komické, ale nikdo se nesmál. Když se na Zemi vrátil poslední, bubeník ustal a my jsme pozorně naslouchali.

Stařešina opět promluvil: „Naši předkové říkávali, že rozdíl mezi zdejším a oním světem zná člověk jen tehdy, pokud také sám jiný svět navštívil. Víte ted', kde jste byli, než jste se stali členy kmenové ro­diny. Víte, co jste tam dělali, takže víte i nač jste sem přišli. Víte, jak dobře jste si tam vedli, takže také víte, jak pomoci druhým, kteří tu jsou. Dokud nebude zasvěcení u konce, nesmí nikdo nikomu líčit, kam šel a co viděl a prožil.

Neboť ty informace jsou určeny jen vám. Patří jen vám. To, co jste v onom světě poznali, nesmí nikdy opustit dno vašeho vědomí v útro­bách, jinak to zase ztratíte a budete o to muset v bouřích všedního dne usilovně zápasit. Nepřipusťte, aby vás jazyk svedl. Pak byste si přáli, abyste si ho bývali raději ukousli. To, co jste se naučili, je jako ryba ve vodě. Vyslovit to znamená vylovit rybu z vody. Ta by pak přestala dýchat a vy byste byli vrahem i obětí zároveň.

Naši předkové přežili, protože věděli, jak nechat věci nevyslovené. Chcete-li zůstat rovněž naživu, učte se z jejich moudrosti. Závisí to zcela na vás. Všichni, kteří svou úlohu ještě nevyřešili, musí dnes ve spánku opustit tělo, aby ji dokončili. Jste ted' schopni říci, kde jste, kdo jste a co děláte. Víte teď, že vaše tělo je jen slupkou a že dokud se v něm nalézáte, lze se starat jen o omezený počet věcí.

Zvykejte si naladit vždy stav svého vědomí na přidělenou úlohu. Všímejte si toho, jak k věcem přistupujete. Bud'te si stále vědomi po­zice, ze které na ně pohlížíte. Závisí na tom váš život. V příštích dnech se dostanete do situací, podobných těm, kterými jste právě prošli. Musíte pak neustále vědět, kde jste. Pokud v tom selžete, bude vám stěží pomoci."

Zde se stařešina odmlčel. Šel k bubeníkovi a pošeptal mu cosi do ucha. Pak se obrátil na západ a udělal totéž se stařešinou tam umístě­ným, stejně tak se stařešinou na jihu a na severu. Nato se vrátil do středu, párkrát obešel oheň po směru hodinových ručiček a pokračoval zase v proslovu. Ted' už v ruce nedržel hyení lebku, nýbrž vycházko­vou hůl.

„Snový svět je reálný," řekl. „Je reálnější než to, co ted' vidíte. Proč'? Nedám vám na to odpověd'. Musíte ji najít sami. Vy víte nej­lépe, co prožíváte, jste svými nejlepšími očitými svědky. Ale mělo by vám být jasné, že nemáme znalosti nebo mapy o hranici mezi těmito dvěma světy. Když se tedy někdo ve snovém světě ztratí, není v mé moci ani v moci mých kolegů, vrátit ho nazpět. Smrt se ho zřekne. Ve snovém světě nelze zemřít, a to je příšerná věc.

Protože když tam pak pobýváte v těle, velmi trpíte. Je to hrozné. Pár lidí z našeho kmene se tam v takovém stavu nachází. Když jsme v transu, přicházejí k nám, aby vyzvěděli, jestli už pro ně někdo konečně objevil cestu domů. Bud'te tedy prosím bdělí! Tak jak velmi vám přejeme, abyste poznali tajemství své podstaty, tak málo vám přejeme, abyste přitom utrpěli újmu. Chtěli bychom vám dát příleži­tost napravit škodu zapomnění, která už vznikla vaším dospíváním. Ale bylo by nám velmi líto, kdyby někoho z vás potkalo neštěstí."

Stařešina se opět odmlčel. Působil velmi lidsky, jak nám tu vštěpo­val obezřetnost. Vyzařoval důstojnost, hrdost a moudrost. Ale přede­vším nám byla nápadná jeho prostota. Věřil jsem jeho slovům, ačkoliv jsem většinu toho, co říkal, nechápal. Přesto jsem si nemohl pomoci a musel jsem se ptát sám sebe, co by asi na tom bylo tak hrozného, zů­stat v těch cizích světech. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že pokaždé, když jsem se vydal do nadpozemských oblastí, zakoušel jsem na konci cesty smutek. Odtrhl jsem se svým návratem od něčeho zásadně důle­žitého, něčeho mnohem významnějšího než zdejší nesmyslný svět? Pro starce byl pocit štěstí, který jsme tam pociťovali, očividně dalším důvodem k tomu, vštípit nám, abychom tam věru nezůstávali příliš dlouho. Neboť pak by v nás možná vzrostlo přání už se nevracet. Proč přikládal takovou hodnotu tomu, abychom se vrátili, a proč byli žáci, kteří cestu zpět ztratili, tak nešťastní?

Doposud, když jsme cestovali mezi dimenzemi, jsme svá těla vždy opouštěli. Věděl jsem však, že zážitek, který byl právě za námi, měl jen smysl přípravy na to, vzít s sebou i tělo. Zatím jsem cestoval jen v těle, jež bylo stínem mého skutečného těla, a pak jsem se zase vrátil. Přitom jsem se necítil jinak než v těle, které obývám.

Té noci jsem spal špatně. V mém vědomí se hemžily obrazy. Zele­ná paní se vrátila a krátce ke mně promluvila. Přinesla mi zprávu od přátel. V zelené ruce držela svazeček bylin. „To nechť je tvá první medicína," řekla.

I oči se znovu objevily. Tentokrát jsem rozuměl poselství v jejich mrkání. Neznamenají pro mne žádné nebezpečí. Chtějí se mnou jen mluvit. V odpověď jsem zamrkal svýma očima. Když nadešlo ráno, cítil jsem se stejně, jako kdybych teprve ulehl. Mé tělo zřejmě vůbec neodpočívalo. Přesto jsem nedokázal říct, jestli jsem unavený nebo trpím přílišným napětím. Ostatním žákům se očividně nedařilo lépe. Někteří nahlas mluvili, jiní usedavě vzlykali. Možná snili své sny do konce. Chvíli jsem jim naslouchal a pokoušel se rozumět. Ale mluvili v „jazycích" a já nerozuměl. Tak jsem zase přestal poslouchat.

Zdroj:

1. Somé, Malidoma Patrice. Z VODY A DUCHA. [překl.] Jiří Fiala. Ústí n. Labem : PAPRSKY, 2007. stránky 222-235. ISBN 978-80-903553-5-4.