Úvahy o stvoření II. : Projevené bytí – „kdo jsem“

autor: Erien Azarin (Jaromír Schmidt)

    První článek na téma „já jsem“, bych rád rozšířil, aby všechny obrazy v něm zachycené bylo možné co nejsnáze pochopit a zhodnotit, zda jsou pro čtenáře přijatelné. Mým cílem je v tomto pokračování celý obraz doplnit tak, aby představa byla celistvá a nebylo nutné ji doplňovat o spekulace. Stejně jako u předchozího článku jde o podklad k vlastním úvahám. Přemýšlejte a nechte se inspirovat k rozvíjení svých představ.

    Při psaní minulého článku, jsem použil onu ideu se světlem a to přesto, že Bibli nepovažuji a nebudu nikdy považovat za důvěryhodný zdroj. Použil jsem ji, protože je tato kniha obecně známá a lidé z ní hodně často čerpají informace při vlastním hledání. Proto na ni i přes značnou demagogii textu nahlíží s důvěrou. Přirozeně nejsem soudce a zcela korektně musím uznat, že se tato kniha nesmazatelně zapsala do lidské historie a mnoha lidem v jejich nesnázích i při jejich vlastním hledání, podala onen pohár, ke kterému se v určitých dobách nebylo možné nikde jinde dobrat. Mluvím o tom proto, aby si někdo nemyslel, že se tím o čem píšu, vyznávám z jakékoliv formy náboženství. Naopak jsem velký odpůrce jakýchkoliv dogmatických kultů, které si uzákoňují pravidla myšlení a chování. Toto přímo odporuje mému svědomí i cítění. Každý náš skutek musí být svobodná volba a projev dosaženého stupně vědění a zkušeností.

    Úvod tohoto článku je odvozen od otázky, kterou jsem kdysi položil, protože jako všichni ostatní očekávám od života naplnění a spokojenost. Bylo mi nepochopitelné, proč ony velké a moudré bytosti, z jejichž vznešených duchů se rodí tento svět, nezasáhnou a nezatrhnou člověku jeho svévolné a značně destruktivní jednání vůči všem formám života. Velmi rychle mi byl ukázán onen obraz z Bible, kde člověk bere plody ze zahrady, aby byl „jako Bůh“. Plody ze stromu poznání jsou to, co k nám přichází skrze smysly. Jsou tím, oč jsme se sami nijak nezasloužili, ale je nám to dáno k užívání jako součást naší vlastní reality. Není to pouze svět kolem nás, ale také mnoho z našich vlastností a schopností. Jakákoliv bytost, větší než člověk, by se okamžitě stala objektem zbožňování a uctívání. Probudila by v nás touhu vidět v ní svůj vlastní obraz a potlačit to čím doopravdy jsme. Nevedla by k touze pozvednout sebe sama, ale zmocnit se viděného obrazu. Přesně tak totiž člověk jedná, a přesně to je jeho fatální chyba. To je důvod, proč tu nikde není Bůh jako projev vnější reality, ale pouze jako náš vnitřní průvodce. Je tím co vnímáme uvnitř sebe sama, jako dosaženou úroveň vlastního pochopení. Člověk nikdy nechápal a stále nechápe, že svět, který vnímá, je obrazem jeho „já jsem“. Že zpěv skřivana v člověku může znít jako monumentální skladba opěvující nádheru života, stejně tak jako odporné skřípání rušící jeho odpočívající tělo. Jsme tvůrci všeho, co vnímáme a zažíváme. To my budujeme onen chrám sebe sama. A tak vše co v tomto chrámu nacházíme, jsme opět my sami. Proto Bůh nechce, aby si kdokoliv z nás do tohoto vnitřního chrámu věšel obrazy svých idolů. Protože to nejsme my. Ani tisíc zlatých lustrů nezmění moře v klášter a stejně tak ani tisíc obrazů, nezmění člověka v Boha.

    Když se vydáme po stopách prvních slov Bible, narazíme na onu část s hadem, který ovšem není nic z toho, za co byl považován biblickými učenci. Je to Uroboros, tedy tvor který požírá sám sebe, aby se v onom věčném koloběhu neustále rodil ze své vlastní podstaty. Není to nic jiného, nežli obraz našeho myšlení, kdy se jedna myšlenka stává stvořitelem myšlenky následující. Kdy se jedna představa stává výchozím bodem pro všechny následné představy. Je to jednoduchá metafora toho, že se myšlenky rodí z myšlenek a představy z představ. Je-li tedy první představa špatná, následuje zcela chybná a nesmyslná konstrukce celého vidění světa. Má to i další souvislost proč jde zrovna o tvora, který svléká kůži. Protože to z čeho se nová kůže rodí, je totéž, z čeho se zrodila ona stará. Tedy pouhá iluze, že naše vnější podoba rozhoduje o tom, co jsme. Proto není náhoda, že Bůh daruje člověku pro jeho nevědomost právě tohle. Kůži ukazující jeho vnější obraz.

    Přesto se už tady na začátku všech událostí dočteme to důležité. Bůh člověku ukazuje, jaká bude jeho cesta, ve které se mezi myšlenkou a vědomím rodí nepřátelství, protože si navzájem odporují. Nepřátelství, které vede k nenávisti. Říká, „ty jemu rozdrtíš hlavu a ono ti rozdrtí patu“. Hlava je první idea, na které se celé to naše smutné putování zrodilo. Je to touha být někým, kým uvnitř sebe sama nejsem. „Být jako Bůh“. A to nám rozdrtí patu. Onen základní opěrný bod, na kterém celá konstrukce stojí. Proto je celkem humorné, jak někteří lidé spojují tento obraz se strachem a zjevením Satana, nebo jakéhokoliv obdobné smyšlené kreatury. Přitom je právě toto oním vznešeným a nádherným zaslíbení života. Vykoupením ze zajetí představ a procitnutí do opravdovosti stvoření.

    Navraťme se tedy ještě jednou ke zmiňovanému obrazu z minulého článku. To první co je vhodné říct je, že tato představa není dílem židovských učenců. Je stará možná jako lidstvo samo, tedy několik set tisíc let, a byla a bude lidem vždy předkládána, jako vysvětlení jejich současné existence. To, že obsahuje zcela unikátní a jedinečné sdělení vysvětlující počátek, byl asi jediný a hlavní důvod, proč byla ve Starém zákoně (Tóře) zaznamenána. To špatné na tom je, že díky nutnosti čisté věrouky, bylo potřeba, aby první a jedinou bytostí po Stvořiteli byl žid. To byl také hlavní důvod, proč ona část popisující universální vědomou bytost napříč celou galaxií, nemohla obstát. Prvním stvořeným potomkem Boha musel být praotec jediného vyvoleného národa. Spolu s tím zanikla i logika a část dávající tomuto tématu smysl a posloupnost.

    Má snaha zjednodušit toto téma do několika co nejsnáze pochopitelných vět, nevyšla nejlépe a tak se pokusím v následujících řádcích tento prohřešek napravit. O tom že židovští učenci o nesrovnalosti z úvodu Bible věděli, se dozvíme, když prostudujeme drobné dílko Sefer Jecira, které se zabývá souběžným tématem jako úvodní část Bible. Právě v něm je zachycen obraz stvoření, vycházející z oné původní neupravené verze. Kdo jej zaznamenal a proč se zcela jistě nedozvíme, ale přesto tento text svědčí o tom, že i přes touhu zcela přepsat počátek lidské existence, si dávní učenci ponechali zadní vrátka jak pro vlastní bádání, tak pro případ, že by tah s národem vyvolených nevyšel. To je také důvod, proč je samotná Bible kompilát často si odporujících tvrzení a historických dat.

    Pokud chceme pochopit celé zakládající dění universa, je nutné začít u Stvořitele. Oproti minulému článku je však nutné tento obraz doplnit, protože právě On je první projevenou skutečností, nikoliv tedy Světlo. Stvořitel jako první projevenou rovinu stvořil Ducha, nikoliv Světlo. Duch je projevením podstaty Stvořitele, tedy Absolutnem, ale k tomu je nutné pochopit následující: Stvořitel je absolutním vědomím všeho, i Ducha, ale Duch nenese vědomí sebe sama. Tedy právě on je onou nevědomou rovinou, u které se stvoření začíná. Naši učitelé, kteří přinesli učení počátku tak vyjádřili podstatu Ducha, jako nevědomou nicotu (Ain). Pokud by tento článek psal můj přítel, namísto Ducha by použil slova: „základní úroveň Akáši“. Jde tedy jak o obraz duchovní tak i technický. Já protože vycházím z oněch původních, řekněme lidových tradic, zůstanu u pojmu Duch, protože navazuje na celé toto pojednání. Takže první rovina (Ain) je nicota, nevědomé absolutno.

    Za Stvořitelem a nevědomím absolutnem (Duchem) následuje nekonečno (Sof). Nekonečno vychází z roviny první, ovšem existuje jako její následek. Nehovoříme o vzdálenosti, ale o obsahovosti. O nekonečném množství možností. Sefer Jecira v této souvislosti hovoří o hlubině, což má vyjadřovat neurčitost, nebo nekonkrétnost. „Hlubina počátku a hlubina konce“. Naproti tomu Bible v této souvislosti použila termín „propastná tůň“, což je jinak vyjádřený shodný obraz. Přirozeně tu jistě existuje odlišnost v textech, ale jde spíše o určení posloupnosti, nežli podstatu sdělení. A konečně jako třetí krok nacházíme světlo. Světlo představuje projevení, ale to nezbytně nutné k pochopení je, že není projevené, ale projevující. Projevující ve smyslu zjevit, ukázat. Tedy světlo je třetí krok na cestě stvoření (Aur). Takže Ain Sof Aur, znamená: projevující se z nekonečných možností absolutna. Toto je stvoření. Bible úmyslně tento prapůvodní vzor pozměňuje a nahrazuje vlastní interpretací, která v zásadě obsahuje shodné složky, ale vyznívá zcela odlišně.

    Řekněme, že tři zakládající roviny, čekají na to důležité, o čem Bible hovoří až v druhém sledu, zatímco Sefer Jecira to staví na tutéž úroveň jako Božího ducha, a tj. slovo. Tato myšlenka je celkem zásadní, protože v tento okamžik může slovo vzejít pouze od Stvořitele a celkem jasně vypovídá o tom, čím slovo je a jak se uvnitř stvoření projevuje. Toto je jistě důležité a právě tady by můj kamarád napsal obsáhlé pojednání o písmenech a jejich vyslovování. Já toto nechám na vaší fantazii a jeho textech na Rahunta.cz. To důležité ovšem je, že nakonec právě Slovo, je oním uskutečňujícím faktorem, u kterého Stvoření začíná. „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to slovo byl Bůh.“

    Tady se asi ptáte, jak je to doopravdy s oním „počátkem“? Odpověď je jednoduchá. Nejde o chybu sdělení, ale o chybu našeho myšlení, které za tímto slovem neustále hledá časový údaj, kterým není. Stvořitel je věčným pramenem, u kterého vše začíná. Počátkem stvoření je Duch. Prvotním zdrojem projevení se, je Světlo. První příčinou uskutečnění je Slovo. To vše bylo na počátku souvztažných dějů.

    Božího ducha chápeme jako první stvořenou rovinu, ale tady příběh nekončí. Podle textu Sefer Jecira následují za touto první úrovní další tři, které známe jako živly. První úroveň je Vzduch z Ducha. Druhou úrovní je Voda ze Vzduchu, a třetí úrovní je Oheň z Vody. Všechny tři vychází ze základní zdrojové úrovně, ať už ji chápeme jako Akašu nebo Božího ducha. Vzduch zastupuje prostor, vzdálenost, čas a tvary. Právě on vychází z oné definice neurčitosti, což je celkem důležité pokud chcete o tomto tématu uvažovat. Voda zastupuje všechny substance hmoty, od plynů (pára), až po pevné látky (led). Oheň zastupuje všechny formy energií, což jinak znamená také základní položku přenosu informací. Proč je právě toto řazení živlů důležité se ukáže později.

    Toto jednoduché shrnutí konstrukce universa nám umožní naleznout jakési pravzory, ze kterých vychází uspořádání bytostí. Tyto pravzory jsou posloupnou řadou uskutečňování, kterou chápeme jako vývoj. V tomto kontextu je dobré dříve nežli jednotlivé úrovně, zmínit princip jakým se projevená skutečnost ukotvuje v realitě. Znovu se navrátím k Sefer Jecira a to té části kde se popisuje základ Sefirot. Jen pro doplnění chci připomenout že Sefer Jecira je Kniha utváření. O Sefirotách bylo řečeno: „jejich konec je zakotven v jejich počátku a jejich počátek v jejich konci“. Nejde o nic jiného nežli o vyjádření nulového bodu, který je ukončením i počátkem všeho. Právě skrze nulový bod se projevené stává skutečností. Opět by se i zde dalo na toto téma napsat obšírnější pojednání, ale v tomto článku jde jen o pochopení souvislostí.

    Pokud tedy spojíte všechny doposud zaznamenané indicie dohromady, uvidíte dosti zřetelně, jak se jednotlivé bytosti uskutečňují skrze ono základní uspořádání universa. První je vždy Duch a za ním následuje vzájemné propojení s živlem. Ve spojení se vzduchem budou bytosti první úrovně, jejich prvotní vjem jsou tvary, pohyb, směry apod. Do druhé úrovně postupují ve spojení s živlem vody. Tvary získávají další atributy z oblasti prvků. Jde o úroveň přirovnatelnou například k rostlinám. Dalším krokem bude spojení s živlem ohně. K předešlým dvěma se přidávají energie, ale také přenos informací, jejich uchovávání atd. Toto je sice zjednodušený, ale obecně platný popis vývojových forem ale i samotného procesu, kterým vývoj prochází. Jsou zde tři složky, které bychom jako princip nalezli všude tam, kde k vývoji dochází. I v lidském myšlení jsou zastoupeny jako tři kroky utváření. Poznat, pochopit, utvořit.

    Pro doplnění už zůstává jen faktor vědomí, který Ducha posouvá k bytosti. Duch je nevědomá forma existence, a pokud je ukotven skrze nulový bod, budou se skrze něj utvářet prvky, vlastnosti, zákonitosti. Vždycky tu bude platit, že Duch je nevědomá součást vědomí Stvořitele. Pokud v onom procesu utváření dosáhne jakékoliv vlastnosti, získává ono základní vědomí sebe sama. „Já jsem“. Získává schopnost utvářet vše čímkoliv je on sám. Takto se rodí duch z Ducha. Vědomí je vždy Božské, protože skrze ně si stvořitel neustále uvědomuje vše, cokoliv koná a utváří. Proto Stvořitel nikdy nepoužívá slůvko já, ale my. Což je vyjádření mnohosti všech forem, kterými sám sebe zažívá. Pokud duch zvládne první kolo, dostává se na úroveň sdílení, ze které již může ovlivňovat společný prostor obývaný ostatními bytostmi. A pak někdy třeba i na úroveň stvořitele, kde může začít realitu sám tvořit.

    Nevím nakolik srozumitelný tento text je, ale pokusil jsem se o velmi zjednodušené shrnutí rozsáhlého tématu, o kterém by bylo možné sepsat několik knih. Přesto se někde tady můžeme zastavit u lidské bytosti a právě na ní ukázat, oč vlastně jde. Tato část navazuje na Květ života, který s Luďkem zpracováváme. Jde tedy o jakýsi jeho základní popis. Květ života navazuje na Hebrejský Strom života a Egyptský květ života, ze kterého vychází. Je sestaven podle textu Sefer Jecira a počet jeho částí odpovídá počtu písmen hebrejské abecedy. Tolik asi teorie.

    Jak bylo řečeno, tak z Ducha se může projevit cokoliv, čím je on sám a jak se dočteme, tak On je bezmezný, nekonečný, neurčitý, absolutní. Aby toto projevení zůstalo uchováno, musí být ukotveno skrze nulový bod. Nulový bod je paradox, který sám sobě vnitřně odporuje. Je počátkem toho co v něm končí, a koncem toho co v něm začíná. O tomto paradoxu, který je zdrojem věčnosti se vědělo už velmi dávno, a na jeho využití byla postavena celá Atlantská civilizace. Pokud k tomuto ukotvení dojde, bude z onoho nulového bodu neustále vyvěrat to, co bylo ukotveno, určitá vlastnost, a skrze ni se tak bude onen původní neprojevený Duch stávat projeveným. Tedy jeho ukotvená část. Toto je duch z Ducha. O tomto principu se nedozvíme jen z útržků popisu Atlantské civilizace, ale i z textu Sefer Jecira.

    Každý nultý bod je zrnkem vědomí, které v něm získává konkrétní podobu, a následně se tato zrnka propojují do svazku tvořící celek „Já jsem“. Naše lidské vědomí je postaveno na šesti nulových bodech, šesti zakládajících vlastnostech, které tvoří pilíře uvědomění si sebe sama. Toho kdo jsme a čím jsme. Těchto šest pilířů prochází všemi třemi úrovněmi naší existence a tvoří zakládající trojčíslí lidské bytosti. Těchto šest vlastností tvoří kruh Koruny, kterou nalezneme na stromu života pod třemi úrovněmi Ain, Sof, Aur jako Keter. A Koruna je vlastně podstatou našeho uvědomování se. Lidské číslo je šest, ale jsou i jiná čísla, podle počtu vlastností. Toto číslo udává počet pevně ukotvených částí projevených z Ducha a vědomí. Je tím definována veškerá realita, dostupná našemu vnímání a chápání.

    Každou realitu tvoří vědomí, ze kterého vyvěrá skutečnost, a každý duch tak může zužitkovat utvořené části dostupné jeho vnímání, přesto že on sám je nemá pevně ukotvené. Stačí, pokud spadají do oblasti jím ukotvené vlastnosti. Přirozeně že tím, jak se duch napojuje na ostatní tvořivé složky, jejichž zdrojem on sám není, stává se na nich závislí. Přesně takto se rodí tělesnost. Tělo je tím, čím jsme propojeni s dalšími úrovněmi vědomí, mimo sebe sama. Přesto nám tato propojení umožňují se posunout na další stupeň vývoje, protože můžeme získávat zkušenost, na které svou novou vlastnost postavíme. Jak říkal Ježíš „ukládejte své poklady v nebi“.

    Každá vlastnost je ze své podstaty ukotvením části spektra o určitém rozsahu a díky tomu může reagovat s každou další vlastností ukotvenou výše nebo níže v daném směru. Tuto reakci však vědomí nedokáže uchovat, protože se děje mimo rozsah jeho vlastního utváření. Proto pokud se chce vyvíjet, potřebuje každou takovouto událost zaznamenat a uchovat. Toto je paměť. Paměť jsou uchované reakce vědomí na vnější podnět. A z paměti se rodí mysl. Paměť není složkou vědomí. Vědomí dokáže zaznamenat událost vyvolanou z paměti a to je myšlenka.

    Pokud ustane myšlenka a člověk se odpojí od paměti, vstoupí do Keteru, do Koruny, kde z Ducha vyzařuje jeho vlastní bytí. Nikdy nemůže vyvolat projevení Stvořitele, pokud Stvořitel sebe sama nechce projevit. Ale to se bavíme o naprosto jiné úrovni, než kde se nalézáme my lidé. Pokud uvažujete v rámci jakéhokoliv učení o tom, že na základě odmítnutí sebe sama, dospějete k rozpuštění zakládajících vlastností a splynutí s prvotním Duchem, je to jen smutné. Je to vaše volba, která zcela odporuje smyslu stvoření a nádheře kterou nám prožitek sebe sama může nabídnout. Snad vám i tento článek pomůže pochopit, že to co jste, je jedinečné a nádherné, pokud si uvědomíte, že trpíte pouze tím, jak smýšlíte. O sobě, o tomto světě.

    Skrze ducha z Ducha, tedy skrze ony ukotvené projevy sebe sama, si vědomí neustále uvědomuje vše, cokoliv utvořilo. Nikoliv to čím ono samo je. A to je vlastně ona past, do které se uvěznilo. Jak už bylo řečeno, je duch tvořen z ukotvených vlastností, které vyvěrají z neprojeveného absolutna. V okamžiku kdy se vědomí pokusí nahradit to co je, tím čím by chtělo být, spadne do pasti.

    V tomto mém povídání vám předkládám přibližné obrysy, ze kterých se rodí svět našeho já. Popisuji to proto, že ze všech stran plynou informace, které přímo odporují základům, na kterých je život postaven. Jsou zde předkládány různé scénáře, jak duchovního vzestupu, tak i katastrofických událostí které mají závěr této epochy podtrhnout. Jen těžko lze domýšlet, odkud tyto informace plynou. Nedávají člověku do rukou žádný nástroj, kterým by mohl uchopit svou existenci a smysluplně rozvíjet cestu k vnitřnímu osvobození. Ale my nejsme bezmocní. Naše možnosti jsou neomezené, pokud půjdeme cestou své vlastní přirozenosti a nikoliv klamavých představ.

Úvahy o stvoření IV. : Vědomí

Úvahy o stvoření III. : Na počátku bylo slovo

Úvahy o stvoření I.: Projevené bytí - „Já jsem“

(článek je doporučen k volnému šíření s podmínkou uvedení autora a zdroje – tedy www.rahunta.cz)