Diskuse na Rahuntě inspirovala Míru Schmidta k poutavému příspěvku

e-mail: 20.2. 2010, 09:51, od : Míra Schmidt

Dobrý den.

    Právě jsem si četl "obecnou diskuzi" a Váš poslední příspěvek, mi doslova přihnal smích do tváře. Fakt jsem se pobavil o to hlavně při vzpomínce na dětství. Opravdu v tom bylo kouzlo a okouzlení , když člověk otevíral vrátka do nepoznaného světa. Jako dnes se pamatuji na stohy popsaných sešitů a papírků se zaznamenanými myšlenkami. Nevím proč, ale moje první cesta vedla k tajemství slov. Nekonečné hodiny jsem seděl ve svém pokoji a přijímal otázky od Stvořitele, abych pochopil, jak se slova utváří a z čeho se skládají, aby z nich vznikal harmonický vzorec. Právě tady jsem se učil dosáhnout maximálního soustředění a dokonalému spojování obsahu s významem.
    

    A pak tu jistě byl i svět fantazie, patrně jako odměna za dosažený úspěch. Kupodivu i já v něm vídal draky, ale i naprosto nepopsatelné technologie, které všem těm příběhům dávali neomezenost. Přečetl jsem spousty knih a vnímal často svět z jejich stránek jako skutečnější, než ten ve kterém sám žiji.

    Přirozeně, že jsem v onom čase sám na sebe nabalil bezpočet chyb, se kterými tak nějak bojuji dodnes. Mám dost zásadní neúctu k autoritám, až na tu jednu jedinou, dlící v hlubině neprojevené dokonalé jednoty. Je to snad proto, že i když jsem právě od něj obdržel nejvíce příkoří a facek, on jediný mou mysl vedl vždy k projasnění a pochopení mé zabedněnosti a egoismu.

    V jednom čase jsem se hluboce zabýval otázkou dobra a zla. Trvalo to dost dlouho a myšlenek se tu rodilo požehnaně, aniž člověk musel vyvinout jakékoliv větší úsilí. Když už jsem se dostal k posuzování stvoření a otázkám proč vlastně zlo existuje, zeptal se mě Taťka, k čemu je to usilovné snažení. Odpověděl jsem popravdě, že když to nepochopím, tak se dál nedostanu. On pak odpověděl, že ta myšlenka je správná, jenom špatně složená, protože teprve až to pochopím, zjistím, že jsem se nikam nedostal. Já vím že to zní jako vyčtené z knihy, ale prostě je to tak. Kdybych chtěl zastavit vývoj civilizace na několik tisíc let, rozpoutám mezi bytostmi boj o dobro a zlo. Tato situace je bludný kruh, ve kterém se lapíte v řetězci nekonečných navzájem se vyvracejících odpovědí, tvořených především vlastním emočním egem. Otevřete pandořinu skříňku, ze které se na vás vylijí hektolitry lásky, růžových srdíček a černého slizu zhoubného zla. Vstoupíte do opozice všeho se vším a v nekonečně prázdném monologu se budete ujišťovat o jedinečnosti vlastní pravdy. Člověk chtěl přece jako Bůh znát dobré a zlé, jenom se zapomněl zeptat Stvořitele, jestli je vesmír opravdu postavený na těchto základech. Není, nebyl a nikdy nebude. Jenže k pochopení vede cesta skrze skutečné poznání a ne oplakáváním svého zhrzeného sebevědomí.

    Tento odstavec jsem napsal jako malou reakci na otázky, se kterými jsem se při čtení diskuze setkal. Stejné je to totiž i s onou novou cestou, která jako kouzlem znovu hraje na emoční notičku a ukazuje svět růžovoučkých barev, zbavený té zlé magie, která za všechno může.

    Náš vývoj byl postaven na čtyřech pilířích. Poznat, pochopit, uvěřit, stvořit. Stejně tak se dělí i čtyři epochy naší existence. Ta, ve které nyní žijeme je epochou stvoření. Epochou, ve které má člověk stvořit sám sebe. Pokud bychom si to dokázali plně uvědomit, a každý člověk věnoval vlastní bytosti aspoň hodinu denně, za dva tři roky ukončíme tuto temnou a bolestnou zkušenost. Ale neděláme to. Místo toho se chováme jako pes, co honí svůj ocas. Snažíme se přebít to co sami utváříme tím, že to utváříme. Jenže Bůh stvořil dobro i zlo a opravdu nikdy neřekl vyber si dobro. Stvořil a je a člověk má pochopit, že to je podstata vnitřní rovnováhy. Nic více a nic méně.

    Asi bych psal pořád pryč, ale už ztrácím písmenka před očima.
    Přeji krásný den Vám oběma tvůrcům myšlenek.

Související:

Zajímavá debata s Mírou Schmidtem