Mýtománie (chorobná lhavost)

Vážení čtenáři a čtenářky, již delší dobu sleduji některé "pisálky" na různých webech a říkám si : "proboha proč blbnou..?!" Když je delší dobu sledujete s odstupem, vidíte, že jsou nemocní...!!! Celou dobu jsem si říkal, že to není moje věc, abych stále na ně upozorňoval (přece jen je to již osobní rovina každého člověka a je to velice citlivá oblast), ale u některých osob opravdu nelze než ukázat prstem, protože svým vytvářením jejich "Pravd", které jsou ve skutečnsti mýty o životě dotyčného a jeho vidění světa, vytváří v podstatě pro jiné skutečnou realitu, kterou můžeme považovat za svazující síť. Z této sítě se velice těžce člověk osvobozuje, protože vlastně ani nevíte, že jste pod vlivem lháře, který o tom sám neví, že je sám v klamu....!!! Bohužel se velice často setkáváme s těmito lidmi v Ezoterice. Zde mají tak obrovský manévrovací prostor, že pokud se nenajde někdo kdo skutečně na sobě poctivě pracoval a osvojil si opravdové nástroje Vědomí, tak jejich Mýtomanství není možno rozeznat-rozkrýt od potenciality..." no je to možné,...vypádá to reálně,.. něco na tom může být... atd." Naše Mysl je tak silný nástroj virtuality (iluze), že vše co si přejeme, ať už vědomě či nevědomě, tak nám jí jako dítěti předloží v dárkovém balení. My si pak myslíme co jsme neobjevili za novou věc. Pokud tedy člověk nemá vybudovány kontrolní zpětnovazební systémy, lehce těmto iluzím podlehne. Obzvláště lehce podlehnou lidé, s vysoce vyvinutou touhou něčeho dosáhnout, stát se něčím a atd.!!! Tito lidé jsou "ne - mocní" v ovládání svého skutečného Vědomí trojjediného Ducha (V-3JD) a jsou v podstatě loutkami svého vlastního nástroje, kterým je naše Mysl, tedy Vědomí duševního těla (V-DT). Čím více je dotýčný zajatcem svého vlastního nástroje - Mysli, tím snadněji s ním Mysl = výrobce Maji = virtuality = světa iluze... manipuluje a potvrzuje dalšími podpůrnými iluzemi navozenou virtuálně realitní "skutečnost". Chci o tomto napsat podrobnější článek, ale prozatím zde uvádím jeden převzatý článek.

LK

Lhaní jako nemoc - Mýtomanství

9. července 2004 obdržela francouzská policie závažné hlášení. Šestice mladíků původem ze severní Afriky napadla ve vlaku 23letou Marii-Léonii, která cestovala se svým 13měsíčním dítětem. Ženu údajně ostříhali, roztrhali jí tričko a kalhoty a na břicho jí černou tuží nakreslili hákové kříže. Kočárek s děckem převrátili a na zastávce utekli.

Zpráva se šířila jako lavina a zaplavila média nejen ve Francii, ale po celé Evropě. V sobotu 10. července vydal francouzský ministr vnitra prohlášení, v němž razantně odsoudil brutalitu s rasistickým a antisemitským podtextem. Ještě téhož dne následovalo komuniké prezidenta republiky, v němž žádal, aby pachatelé tohoto hrůzného činu byli dopadeni a souzeni.

V neděli ráno pak rozhořčení francouzských politiků dosáhlo vrcholu. Proti rasismu a antisemitismu vystoupili poslanci, pařížský starosta i další osobnosti společenského a politického života. Drama se objevilo ve všech televizních zprávách i denících v zemi. Hovořilo se především o lhostejnosti a zbabělosti spolucestujících, kteří oběti nepřispěchali na pomoc. Situaci však stále komplikovalo, že ani po dvou dnech vyšetřování policie nenalezla jediného svědka, který by podepřel verzi oběti.

V pondělí odpoledne se pak na francouzský deník Le Figaro obrátila žena, která poskytla zdrcující svědectví: Marii-Léonii zná už více než deset let jako ženu, která trpí chorobným vymýšlením. V podvečer se pak Marie-Léonie přiznala ke lži.

Požitek lháře

Syndrom, kdy má člověk nutkavou potřebu neustále si vymýšlet nejrůznější příhody a podivná dobrodružství, poprvé popsal v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrϋck a definoval ho jako psychickou poruchu, která se projevuje patologickým lhaním.

Dnešní psychiatrie považuje tuto na první pohled směšnou a více méně neškodnou úchylku mezi nejsložitější fenomény klinické praxe. Bájivá lhavost se obtížně diagnostikuje i léčí. Bájiví lháři (v psychiatrické terminologii mýtomani) se dělí do různých podskupin a často trpí mnohočetnými poruchami osobnosti. Klasický mýtoman na rozdíl od různých podvodníků nelže ze zištnosti nebo s úmyslem někomu uškodit.

Jeho hlavním motivem je získání takové pozornosti a respektu, jaké by podle jeho názoru nikdy nepoznal, kdyby se spolehl na svoje obyčejné a nezajímavé „já“. Trpí nedostatkem sebevědomí a vymýšlení historek, v nichž hraje hlavní roli, se pro něj stává drogou, bez níž se neobejde.

Toho koně mám od dánské královny

Mezi bájivými lháři lze potkat majitele přepestrých identit, zájmů a potřeb. Do nejnižší kategorie patří už na první pohled zakomplexovaní jedinci, kteří lžou neobratně, takže jejich výmysly jsou lehce odhalitelné. Okolí je brzy prokoukne a často je s chutí ponižuje a týrá. O poznání výš stojí inteligentní lidé s velmi dobrou schopností fabulovat. To, že něco nehraje, si jejich oběti uvědomí až po dlouhé době. Třetí kategorie představuje elitu v oboru. Jsou v ní sofistikovaní lháři s fantastickými kombinačními schopnostmi, kteří míchají pravdu a výmysly takovým způsobem, že je prakticky nemožné lež odhalit.

Na těchto „umělcích“ si dokážou vylámat zuby i odborníci. V psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích se traduje případ mýtomana, který ještě v dobách hluboké totality dokázal zmanipulovat některé členy zdravotnického personálu i přesto, že mu byla vyměřena ochranná léčba. Jeho majstrštykem byl prodej služebny Veřejné bezpečnosti ošetřovateli, jemuž předložil fotografii domku na malém městě a falešné doklady, že ho vlastní.

Oběť nebo hrdina, všechno jedna rodina

Bájiví lháři však nevystupují pouze v roli hrdinů, kteří své okolí ohromují báchorkami o tom, že mají atraktivní povolání, úžasné kontakty a neuvěřitelné zážitky. Pozornost si vynucují také jako údajné oběti, protože pocity slasti zažívají pouze tehdy, když se jim u svých bližních podaří vyvolat účast či soucit. Proto hromadí báchorky o svých osobních problémech nebo předstírají nejrůznější zdravotní obtíže.

Nejtěžší formou zdravotní mýtomanie je tzv. Münchhausenův syndrom, který dostal jméno podle barona Hieronyma Karla Friedricha von Münchhausena (1720-1797). Münchhausen byl německý jízdní důstojník a zúčastnil se několika tažení proti Turkům. Svým vypravěčským uměním a smyšlenými historkami proslul natolik, že se stal předlohou pro hlavní postavu knihy Dobrodružství barona Prášila. Lidé postižení Münchhausenovým syndromem jsou v zájmu dosažení svého cíle schopni falšovat lékařské zprávy, ale taky se uchylují k sebepoškozování. Jsou známy i případy, kdy si ženy vynucovaly pozornost tím, že poškozovaly svoje děti.

Případ Scottová

Patrně neotřesnější případ onemocnění bájivou lhavostí publikoval lékařský časopis Forensic Psychiatry & Medicine. Šlo o příběh Mary Scottové z Londýna, které se pod různými falešnými záminkami podařilo vystřídat lůžka v šesti stovkách nemocnic. Scottová byla v dětství sexuálně zneužita, její matka se k ní chovala chladně. V 16 letech musela na operaci slepého střeva, a protože zdravotnický personál se k ní choval hezky, což dosud neznala, nechala se znovu hospitalizovat s předstíranými žaludečními potížemi. Když zjistila, že její taktika funguje, své nové vášni zcela propadla. Jezdila stopem po Velké Británii a v nemocnicích vystupovala tak přesvědčivě, že se její smyšlené potíže lékaři v mnoha případech rozhodli řešit chirurgickým zákrokem. Scottová prodělala celkem dvaačtyřicet zbytečných operací!

Konec příběhu Mary Scottové je spíše netypický: Vyhledala pomoc psychiatra. Většina mýtomanů se totiž k lékaři, který by byl schopen stanovit pravou diagnózu, vůbec nedostane. Šanci na vyléčení ostatně nemají vysokou. Prognóza je u onemocnění bájivou lhavostí nepříznivá. Psychoterapie a medikamentózní léčba obtíže zmírňuje pouze na přechodnou dobu, většina pacientů se dříve nebo později ke svému životnímu stylu vrací. 

Proboha, vždyť ona lže!

Setkání s bájivým lhářem vždycky nemusí být jen úsměvnou záležitostí, nad kterou postižená osoba nakonec mávne rukou. Martyriem prošel například režisér Filip Renč, kterého v roce 1995 obvinila třináctiletá školačka Gabriela z pohlavního zneužití. Její výpověď zněla sugestivně: „Souložila jsem v autě s režisérem Filipem Renčem. Měla jsem soulož s režisérem Zdeňkem Zelenkou… Byli oba hnusní, když si to dělali navzájem a já se na to musela dívat…“

Stíhání Renče a spol. nakonec soud zastavil, protože psychologové dívku ohodnotili jako egocentrickou osobnost trpící bájivou lhavostí, ale režiséra tato kauza málem stála kariéru. Psychické problémy byly nakonec pro školačku osudné: střídavě trpěla mentální anorexií a vlčí bulimií, neurózy si léčila pervitinem. V září 2003 ji našli mrtvou v tratolišti krve.

Znáte někoho, kdo trpí bájivou lhavostí? Jaká byla vaše největší lež?